Mein Kampf 2.část-LÉTA UČENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI
LÉTA UČENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI
Když
matka zemřela, učinil už osud v jednom ohledu své rozhodnutí. V posledních
měsících matčiny nemoci jsem jel do Vídně složit zkoušky na akademii. Vydal jsem
se na cestu vyzbrojen tlustým balíkem kreseb a s přesvědčením, že zkoušku
složím hravě. Na reálce jsem byl daleko nejlepší kreslíř ve třídě; od té doby
se mé schopnosti ještě zcela mimořádně vyvíjely, takže moje vlastní spokojenost
mě Činila hrdým a šťastným a dávala mi naději na to nejlepší. Jediný mráček se
někdy objevil: můj kreslířský talent předčil talent malířský, zvláště ve všech
oblastech architektury. Stejnou měrou vzrůstal můj zájem o stavební umění. To
ještě urychlila moje první dvoutýdenní návštěva Vídně v necelých šestnácti
letech. Odjel jsem tam, abych studoval obrazárnu Dvorního muzea, ale měl jsem
oči téměř jen pro muzeum samotné. Běhal jsem celé dny až do pozdní noci od
jedné‚ pamětihodnosti ke druhé, byly to vždy pouze stavby, které mne upoutaly v
první řadě. Celé hodiny jsem tak mohl stát před operou, hodiny jsem obdivoval
Parlament; celá Ringstrasse na mne působila jako kouzlo z Tisíce a jedné noci.
Nyní
jsem tedy byl v tomto krásném městě podruhé a čekal jsem, hoříc netrpělivostí,
ale i hrdou nadějí na výsledek přijímací zkoušky. Byl jsem tak přesvědčen o
úspěchu, že mě odmítnutí zasáhlo jako náhlý blesk z Čistého nebe. A přece tomu
tak bylo. Když jsem byl představen rektorovi a přednesl mu prosbu o vysvětlení
důvodu, které vedly k nepřijetí na Všeobecnou malířskou školu na Akademii,
ujistil mě ten pán, že z mých přinesených kreseb jednoznačně vyplývá, že se
nehodím na malířství, nýbrž zřejmě na architekturu, jak ukazují moje
schopnosti; malířská škola pro mne připadá v úvahu, nýbrž škola architektury na
Akademii. To, že jsem dosud nenavštěvoval ani stavitelskou školu, ani jiné
vyučování architektury nelze vůbec pochopit. Zdrcen jsem opustil nádhernou
Hansenovu stavbu na Schillerově náměstí a poprvé jsem ve svém mladém životě byl
znepřátelen se sebou samým. To, co jsem uslyšel o svých schopnostech, bylo jako
oslnivý blesk. Najednou, jako by to odhalilo rozpor, kterým jsem už dávno
trpěl, aniž bych mohl říci proč a nač.
Za
několik dnů jsem věděl už i sám, že budu stavitelem. Cesta byla ovšem
neslýchaně těžká, protože to, co jsem na reálce ze vzdoru zameškal, se mi trpce
vymstilo. Návštěva školy architektury na Akademii byla závislá na návštěvě
stavební školy na technice a vstup do této byl podmíněn složenou maturitou na
střední škole. To vše mi úplně chybělo. Podle lidské úvahy nebylo už splnění
mého uměleckého snu možné. Když jsem jel po smrti matky do Vídně‚ potřetí a
tentokrát na mnoho let - vrátil se mi mezitím klid a rozhodnost. Dřívější vzdor
se zase vrátil a zaměřil se s konečnou platností na můj cíl. Chtěl jsem být
stavitelem a překážky tu nejsou proto, aby se před nimi kapitulovalo, ale aby
se překonávaly. A překonávat tyto překážky jsem chtěl s obrazem otce před
očima. Toho otce, který se kdysi vypracoval z chudého vesnického chlapce a
ševcovského učedníka na státního úředníka. Tak byla půda pod mýma nohama přece
jen už lepší, možnost boje o tolik lehčí, a co se mi tehdy jevilo jako tvrdý
osud, chválím dnes coby moudrost Prozřetelnosti. Tím, že mě vzala do náručí
bohyně nouze a často mi hrozila rozmačkáním, rostla vůle k odporu a nakonec
zvítězila vůle.
Tehdejší
době děkuji za to, že jsem se stal tvrdým a mohu byt tvrdým. A ještě více ji
chválím za to, že mne vytrhla z jalovosti pohodlí mého života, že vytáhla
matčina mazlíčka z měkkých peřin a za matičku mi určila paní Starost, že jej
vzpouzejícího se hodila do světa bídy a chudoby a dala mu tak poznat ty, za
které bude později bojovat.
V
této době se mi otevřely oči na dvě nebezpečí, která jsem předtím podle jména
sotva znal, v žádném případě ne v jejich nejstrašnějším významu pro existenci
německého lidu: marxismus a židovství.
Vídeň
- město, které je pro mnoho lidi pojmem pro veselost, slavnostní prostor
spokojeních lidi - je pro mne bohužel jen živou vzpomínkou na nejsmutnější dobu
mého života. Ještě i dnes může toto město ve mně vzbudit jen smutné vzpomínky.
Pět let bídy a strasti je pro mne skryto ve jméně tohoto města. Pět let, kdy
jsem si nejprve vydělával na chléb jako pomocný dělník, pak jako drobný malíř;
na svůj opravdu skromný chléb, kterého nikdy nebylo dost k utišení obvyklého
hladu. Byl tehdy mým věrným strážcem, který mě jako jediný téměř nikdy
neopouštěl, který se mnou poctivě o všechno dělil. Každá kniha, kterou jsem
získal, podněcovala jeho účast. Při návštěvě Opery mi dělal společnost celé
dny, byl to neustály boj s mým nemilosrdným přítelem.
A
přece jsem se v té době naučil tolik jako nikdy předtím. Mimo mého
stavitelského uměni a občasnou návštěvu Opery odtrženou od úst, měl jsem pouze
jediné přátele - knihy.
Četl
jsem tehdy nekonečně mnoho. A to důkladně. Čas, který mi zbyl po práci, byl
věnován beze zbytku mému studiu. Za pár let jsem si tak vytvořil z klady
vědění, ze kterých Čerpám ještě dnes. Ale ještě mnoho jiného. V této době se
utvářel můj obraz světa a světový názor, který se stal žulovým fundamentem mého
dnešního jednání. Jen málo jsem se potřeboval doučit k tomu, co jsem si kdysi
vytvořil, měnit jsem nemusel nic. Naopak. Dnes pevně věřím tomu, že se obecně
veškeré tvůrčí myšlenky objevují zásadně už v mládí. Pokud takové člověk má.
Rozlišuji mezi moudrostí stáří, která spočívá jen ve větší důkladnosti a
opatrnosti, což je výsledkem zkušenosti dlouhého života, a genialitou mládí,
které v nevyčerpatelné plodnosti sype myšlenky a nápady a nemůže je hned ani
zpracovat, protože jich je takové množství. Dodává stavební materiál a plány do
budoucna, z nichž si moudřejší stáří bere kameny, otesává je a provádí stavbu,
pokud takzvaná moudrost stáří neudusila genialitu mládí.
Život,
který jsem vedl až dosud v otcovském domě, se jen málo lišil, nebo vůbec
nelišil od života všech ostatních. Mohl jsem bezstarostně očekávat novy den a
žádný sociální problém pro mne neexistoval. Prostředí mého mládí se skládalo z
maloměstských kruhů, tedy ze světa, který má jen málo styků se skutečným
dělníkem rukou. Neboť - ať se to zdá na první pohled sebepodivnější - propast
mezi těmito hospodářsky nijak skvěle postavenými vrstvami a dělníkem pěsti je
často hlubší, než se zdá. Důvod tohoto, řekněme téměř nepřátelství, vězí v
obavách jedné společenské skupiny, která se teprve nedávno povznesla nad úroveň
dělníků rukou, že klesne opět do starého, málo váženého stavu, nebo alespoň že
k němu bude ještě počítána. K tomu přistupuje ještě odporná vzpomínka na
kulturní bídu této nižší třídy, častá vzájemná hrubost, přičemž vlastni i
sebenižší postavení ve společenském životě by jakýkoliv styk s touto překonanou
kulturní a životni úrovní nesnesitelně zatížil.
Tak
se stává, že člověk často výše postavený přistupuje ke svému bližnímu neméně
zaujatě než by tak učinil povýšenec. Neboť povýšencem je zkrátka každý, kdo se
vlastní činorodostí probojuje ze svého dosavadního životního postavení do
postavení vyššího. Nakonec ale často v tomto velmi tvrdém boji odumře soucit.
Bolestný zápas o vlastní existenci zabíjí cit pro bídu těch, kteří zůstávají
pozadu. V tomto ohledu měl se mnou osud soucit. Tím, že mne přinutil vrátit se
do tohoto světa chudoby a nejistoty, který mě během svého života opustil, sňal
mi s očí klapky omezené maloměstské výchovy. Teprve nyní jsem poznal lidi,
naučil jsem se rozlišovat pouhé zdáni nebo brutální zevnějšek od vnitřního
jádra.
Vídeň
patřila už na přelomu století k sociálně nevýhodným městům. Skvělé bohatství a
odpudivá bída se střídaly v drsných proměnách. V centru a ve vnitřních okresech
pulzoval život dvaapadesátimilionové říše se vším povážlivým kouzlem
mnohonárodního státu. Oslňující nádhera dvora působila jako magnet na bohatství
celého státu. K tomu ještě přistupovala silná centralizace habsburské monarchie
jako takové. Ta skýtala jedinou možnost jak udržet tuto národnostní kaši v
pevné formě. Důsledkem toho byla mimořádná koncentrace vysokých a nejvyšších
úřadů v hlavním a rezidenčním městě.
Ale
Vídeň byla nejen politickou a duchovni centrálou staré podunajské monarchie,
nýbrž i centrálou hospodářskou. Proti armádě vysokých důstojníků, státních
Úředníků, umělců a učenců stálo ještě větší armáda dělníků, proti bohatství
aristokracie krvavá chudoba. Před paláci na Ringstrasse se potulovaly tisíce
nezaměstnaných a pod touto VIA TRIUMPHALIS starého Rakouska bydleli v přítmí a
v bahně kanálů bezdomovci.
V
málokterém německém městě se dala lépe studovat sociální otázka než ve Vídni.
Ale nesmíme se klamat. Toto "studováni" nesmi probíhat shora dolů.
Kdo se sám nenalézá v kleštích této škrtící zmije, nikdy nepozná její jedovaté
zuby. V opačném případě se z toho vyvine jen jalový žvást nebo prolhaná
sentimentalita. Obojí škodí. Jedno proto, že nikdy nedokáže proniknout k jádru
problému, druhé si problému nepovšimne. Nevím co je zhoubnější. Nevšímat si
sociální bídy, jak to činí většina lidi obdařených štěstím a také ti, kteří se
pozvedli vlastní zásluhou, anebo nafoukaná a někdy zase dotěrná netaktnost, ale
vždy milostivá blahosklonnost jistých lidí v nažehlených sukních a kalhotách.
Tito lidé hřeší každopádně více, než jsou ve svém rozumu bez instinktů schopni
pochopit. Výsledek jejich "sociálního smýšleni" je pak k jejich údivu
nulový. Častěji ale je výsledkem dokonce rozhořčené odmítání, což je pociťováno
jako důkaz nevděčnosti lidu. Že s tím ale nemá sociální činnost vůbec co dělat,
především že nemá nárok na diky, protože neuděluje přece žádné milosti, nýbrž
má zjednávat práva - to v těchto hlavách svitne jen s nelibostí. Byl jsem
ušetřen takového poznání sociální pomoci. To, že mne bída vrhla do začarovaného
kruhu svého utrpení, neznamenalo, jak se zdá, pozvánku k "učení", ale
spíše znamení toho, že jsem měl být zkoušen. Nebyla to její zásluha, že pokusný
králík přece jen přestál operaci ve zdraví.
Pokouším
- li se nyní popsat řadu svých tehdejších pocitů, nemůže tento popis být ani
jen přibližně úplný. Chci vylíčit jen ty nejpodstatnější a pro mne
nejotřesnější dojmy s těmi několika ponaučeními, která jsem z nich už v té době
vyvodil.
Nebylo
pro mne tehdy většinou příliš těžké sehnat práci jako takovou, ale protože jsem
nebyl vyučen řemeslu, musel jsem se pokusit vydělat si na živobytí jako
takzvaný pomocný dělník či příležitostný dělník.
Postavil
jsem se přitom na stranu všech těch, kteří stírají prach Evropy ze svých nohou
s neúprosným předsevzetím, že si v Novém světě založí novou existenci a
vydobudou si novou vlast. Odpoutáni od všech dosavadních ochromujících představ
o povolání a stavu, od okolí a tradice, sahají teď po jakémkoli výdělku, který
se jim naskytne, pustí se do jakékoliv práce a tím se stále více probojovávají
k pojetí, že poctivá práce šlechtí člověka, aţ je jakákoliv. Tak jsem byl také
já rozhodnut skočit rovnýma nohama do tohoto pro mne nového světa a probíjet
se.
Brzy
jsem poznal, že nějaká práce vždycky je, ale že je možné ji stejně rychle
ztratit. Nejistota nádeníka se mi zakrátko jevila jako jedna z nejhorších
stinných stránek nového života. Vyučený dělník sice neskončí tak často na
dlažbě jako nevyučený, avšak není také zcela uchráněn od tohoto osudu. Namísto
ztráty výdělku z nedostatku práce u něho nastupuje výluka nebo jeho vlastní
stávka.
Zde
se vymstí nejistota výdělku nejhorším způsobem na celém hospodářství.
Selský
hoch, který putuje do velkoměsta přitahován zdánlivě nebo skutečně lehčí prací,
kratší pracovní dobou, nejvíce ale oslňujícím světlem, které velkoměsto bude
vyzařovat, je ještě zvyklý na určitou jistotu výdělku. Staré místo většinou
opouští jen tehdy, má-li alespoň vyhlídku na nějaké nové. Nedostatek
zemědělských dělníků je velký a pravděpodobnost delšího nedostatku práce je
sama o sobě nepatrná. Je chybou myslet si, že mladý hoch, který se odebírá do
velkoměsta, je už předem horšího ražení než ten, který se živi na rodné hroudě.
Ne, naopak. K těmto vystěhovalcům patří ale nejen vystěhovalci do Ameriky, ale
i mladý čeledín, který se rozhodne opustit rodnou ves a vystěhovat se do cizího
velkoměsta. Také on je připraven vzít na sebe nejistý osud. Většinou přichází
do města s trochou peněz, takže nemusí hned první dny klesat na mysli,
nenajde-li ihned zaměstnání. Horší je ovšem, ztratí-li zaměstnání v krátké
době. Nalezeni nového zaměstnání je obzvláště v zimě často těžké, ne-li
nemožné. První týdny to ještě jde. Dostává z pokladny svých odborů podporu v
nezaměstnanosti a protlouká se jak to jen jde. Avšak když je spotřebován
poslední haléř a odborářská pokladna zastaví výplatu podpory, protože
nezaměstnanost trvá příliš dlouho, přichází velká nouze. Potlouká se teď
hladový, zastaví a prodá často svůj poslední majetek, jeho oblečení je čím dál
horší a svým zevnějškem klesá do prostředí, které ho kromě tělesného neštěstí
ještě navíc duševně otráví. Ztratí-li k tomu ještě střechu nad hlavou a je-li
to v zimě - jak tomu často bývá - je bída už příliš velká. Konečně najde zase
nějakou práci. Ale hra se opakuje. Podruhé ho to zas hne podobně, potřetí snad
ještě hůře a tak se postupně naučí snášet nejistotu stále lhostejněji. Nakonec
se opakování stane zvykem. A tak se názor na život jinak silného člověka
uvolňuje a on se stává nástrojem těch, kteří ho využívají ke svému nekalému
prospěchu. Byl tak často nezaměstnaný bez vlastní viny, už nejedná o vybojování
hospodářských práv, nýbrž o zničení státních, společenských nebo všeobecných
lidských hodnot. Nebude se mu chtít už ani stávkovat a stávky mu budou
lhostejné.
Tento
proces jsem viděl vlastníma očima v tisíci případech. Čím déle jsem tu hru
pozoroval, tím více rostl můj odpor k milionovému městu, které nejprve
žádostivé lidi zlákalo, aby je pak zničilo. Když přišli, patřili ještě ke svému
národu, když zůstali, byli pro národ ztraceni.
Také
mne pohazoval život ve světovém městě sem a tam a já jsem mohl vyzkoušet na
vlastní kůži účinky tohoto osudu a duševně je zpracovat. A viděl jsem ještě
jedno: rychlé střídání práce a nezaměstnanosti a naopak a tím podmíněné věčné
kolísání mezi příjmem a výdaji na živobytí. Toto trvale ničí u mnoha lidi cit
pro spořivost a rovněž pochopení pro rozumné rozvržení života. Tak si zdánlivě
pomalu zvyká žít blahobytně v dobrých časech a ve zlých časech hladovět. Ano,
hlad ničí každý úmysl rozvrhnout si rozumně lepší výdělek na pozdější dobu.
staví. totiž před ztrápeného člověka neustálou fatu morganu s obrázky sytého a
blahobytného života a umí vystupňovat tento sen až k takové touze, že chorobná
žádostivost ukončí jakékoli sebeovládání, jakmile to výdělek a mzda dovolí. Z
toho vyplývá, že ten, kdo sotva získal práci, okamžitě bez rozumu zapomene na
jakékoli rozdělováni a místo toho plnými doušky užívá života. To samo o sobe
vede ke zrušení týdenního rozpočtu, poněvadž zde chybí rozumné rozdělení; stačí
to na začátku ještě na pět dní místo na sedm, později už jenom na tři a nakonec
sotva na jeden den a na konci je vše prohýřeno v první noci.
Doma
je často žena s dětmi. Někdy se i ony nakazí tímto životem, zejména když muž je
k nim hodný a svým způsobem je miluje. Pak se týdenní mzda promrhá společně za
dva tři dny; jí se a pije dokud peníze stačí a poslední dny se rovněž společně
hladoví. Pak se žena plíží k sousedům a do okolí, něco si vypůjčí, nadělá malé
dluhy u hokynáře a pokouší se vydržet poslední špatné dny v týdnu. V poledne
sedí všichni společně u hubených misek, někdy také u misek prázdných a čekají
na příští výplatu, mluví o ní a dělají si plány a zatímco hladovějí, sní o
příštím štěstí.
Tak
se seznamují už i ty nejmenší děti s těmito strastmi. Špatně to končí tehdy,
jde-li muž od počátku svou vlastní cestou a žena proti tomu vystoupí právě
kvůli dětem. Pak jsou hádky tím větší, čím více se muž ženě odcizuje a čím více
sahá po alkoholu. Ted' je každou sobotu opilý a žena se z pudu sebezáchovy a v
zájmu svých dětí pere s mužem o těch pár grošů, kvůli kterým ho navíc musí
uhánět většinou na cestě mezí továrnou a krčmou. Vrátí-li se muž sám v neděli
nebo v pondělí v noci domů opilý a brutální, v kapse ani haléř, pak se často
odehrávají scény, že Bůh chraň. Zažil jsem to ve stovkách případů a z počátku
jsem byl zhnusen a rozhořčen, ale později jsem pochopil tragiku tohoto utrpení
a naučil jsem se rozumět hlubším příčinám. Nešťastné oběti špatných poměrů.
Skoro
ještě smutnější byly tehdy bytové poměry. Bídné byty vídeňských pomocných
dělníků byly otřesné. Děsím se ještě dnes, když si vzpomenu na ubohé obytné
sluje, na noclehárny a společné byty, na tyto temné obrazy neřádu, odporné
špíny a ještě horších věci.
Co
se muselo a musí jednou stát, až se z těchto bídných slují vyhrne proud
osvobozených otroků a přežene se přes tento nesmyslný svět a přes lidstvo samo!
Neboť tento jiný svět je nesmyslný. Bezmyšlenkovitě pohání věci, aniž by ve
svém nedostatku instinktu i jen tušil, že dříve či později musí osud přistoupit
k odplatě, jestliže si lidé osud včas neusmíří.
Jak
jsem dnes vděčen prozřetelnosti, že mě přivedla do této školy. V ní jsem už
nemohl sabotovat to, co se mi nelíbilo. Vychovala mne rychle a důkladně.
Jestliže jsem si nechtěl zoufat z lidí z mého tehdejšího okolí, musel jsem se
naučit rozlišovat mezi jejich vnější podstatou a životem a důvody jejich
vývoje. Jen tak to bylo snesitelné a člověk nemusel klesat na mysli. Pak už
nevyrůstali ze všeho toho neštěstí a bídy, z neřádu a vnější zpustlosti lidé,
nýbrž smutné výsledky smutných z konců; tíha vlastního nelehkého životního boje
mne přitom chránila, abych v žalostné sentimentalitě nekapituloval před
zchátralými konečnými produkty tohoto vývojového procesu.
Ne,
tak to chápáno být nemá.
Už
tehdy jsem viděl, že zde může vést jen dvojí cesta ke zlepšení těchto poměrů:
Nejhlubší
pocit sociálni odpovědnosti pro vybudováni lepších základů našeho budoucího
vývoje a současně brutálni rozhodnost k vymýceni nepolepšitelných plodů tohoto
zlořádu.
Tak
jako příroda soustřeďuje svoji největší pozornost nikoliv na udržováni stávajícího,
nýbrž na pěstování nového potomstva jako nositele druhu, tak i v lidském životě
může se jednat méně o umělé zušlechťování toho, co je špatné - což je při
založení lidí z devadesáti devíti procent nemožné - nýbrž o zajištění
zdravějších cest budoucího vývoje od prvopočátku.
Už
během mého existenčního boje ve Vídni mi bylo zřejmé, že sociální činnost nikdy
nemá spatřovat svou úlohu ve směšném a bezúčelném sněni o blahobytu, nýbrž v
odstraněni těch zásadních nedostatků v organizaci našeho hospodářského a
kulturního života, které nutně vedou ke zpustlosti jednotlivců nebo je alespoň
mohou svádět na scestí.
Obtížnost
postupu proti státu nepřátelskému zločinectví pomocí krajních a
nejbrutálnějších prostředků spočívá v nemalé míře právě v nejistotě posouzení
motivů nebo příčin těchto současných jevů.
Tato
nejistota pramení z pocitu vlastní viny státu na takových tragédiích zpustlosti
a ochromuje každé vážné a pevné odhodláni a protože kolísá, ochromuje
uskutečňování i těch nejnutnějších opatření sebezáchovy, která jsou pak slabá
nebo polovičatá. Teprve až přijde jednou doba nezatížená stínem pocitu vlastní
viny, dostane se jí klidu a zároveň vnitřní síly k brutálnímu a bezohlednému
vyřezáni divokých výhonků a k odstranění plevele.
Poněvadž
rakouský stát téměř neznal sociální soudnictví a zákonodárství, bila do očí
jeho slabost také při potírání dokonce i těch velmi špatných nešvarů.
Nevím,
co mě v té době nejvíce děsilo: hospodářská bída mých tehdejších druhů, mravní
a morální otrlost nebo nízká úroveň jejich duševní kultury.
Jak
často neupadá náš střední stav do morálního rozhořčení, slyší-li z úst nějakého
bědného tuláka výrok, že je mu jedno, zda je Němec či ne, že se cítí všude
stejně, jen když má potřebné živobytí. Jinak si ale na tento nedostatek národní
hrdosti velmi stěžují a vyjadřují silnou nechuť k podobnému smýšlení.
Kolik
lidí si však kdy položilo otázku, co je vlastně příčinou jejich lepšího
smyšlení?
Kolikpak
lidí chápe obrovský počet jednotlivých vzpomínek na velikost vlasti a národa ve
všech oblastech kulturního a uměleckého života, které jim zprostředkují jako
hromadný prožitek pojem oprávněnou hrdost nad tím, že smějí být příslušníky tak
Bohem nadaného národa?
Kolik
jich chápe jak moc je tato vlastenecká hrdost závislá právě na znalostech o
velikosti národa ve všech těchto oblastech.
Přemýšlejí
vůbec naše měšťanské kruhy o tom, v jak směšně malém rozsahu je tento
předpoklad k vlastenecké hrdosti zprostředkováván lidu?
Nevymlouvejme
se na to, že "v jiných zemích to také není jiné", a dělník se tam
"přece" hlásí ke svému národu. I kdyby tomu tak bylo, nemohlo by to
posloužit jako omluva vlastního opomenuti. Ale není tomu tak. Neboť to, co
označujeme jako "šovinistickou" výchovu např. francouzského národa,
není přece nic jiného než přílišné vyzdvihování velikosti Francie ve všech
oblastech kultury nebo civilizace, jak praví Francouz. Mladý Francouz není
totiž vychováván k objektivitě, nýbrž k nejsubjektivnějšímu názoru, který si
lze představit, co do politické nebo kulturní velikosti jeho vlasti.
Tato
výchova se bude muset přitom vždy omezovat na všeobecná, velká témata, která -
bude-li to nutné - se budou muset neustále opakovat a vštěpovat do paměti a
smýšlení národa.
Ted'
ale se u nás dopouštíme hříchu negativního opomíjeni, navíc skutečného ničení i
toho mála, co jedinec naštěstí má, tj. navštěvovat školu. Krysy politické
otravy našeho národa vyžírají ještě i to málo ze srdcí a vzpomínek širokých
mas, pokud už bída a neštěstí nevykonaly své.
Představme
si následující věc:
Ve
sklepním bytě, sestávajícím ze dvou místností, bydlí sedmičlenná dělnická
rodina. Mezi pěti dětmi je také chlapec řekněme tříletý. Je to věk, ve kterém
si dítě začíná uvědomovat první dojmy. U nadaných lidí nalézáme stopy vzpomínek
z této doby ještě ve vysokém věku. Už jen těsný a přeplněný prostor nevede k
příznivým vztahům. Hádky vznikají často už jen z tohoto důvodu. Neboť lid‚ tu
nežiji spolu, nýbrž namačkáni na sobě. Každý i ten nejmenší konflikt, který se
v prostorném bytě srovná sám o sobě možnosti vzájemného odstupu, vede zde k
neustálým odporným hádkám. U dětí je to ještě snesitelné, hádají se přece v
takových situacích neustále a rychle a důkladně to zase mezi sebou zapomenou.
Probíhá-li ovšem tento boj mezi rodiči a to téměř každý den a nevybíravou
formou, pak se musí, i když pomalu, dostavit posléze výsledky takové názorné
výuky děti. Jaké ty výsledky jsou, si dokáže představit jen ten, kdo toto
prostředí zná. Vzájemné spory jsou doprovázeny surovými výtržnostmi otce a
vedou v opilosti k týrání matky. v šesti letech tuší malý politováníhodný hoch
věci, ze kterých má dospělý hrůzu. Morálně přiotráven, tělesně podvyživen,
ubohou hlavičku zavšivenou - tak chodí malý státní občan do národní školy. To,
že se s bídou dostane ke čtení a psaní, je také poměrně všechno. O tom, že by
se učil doma, nemůže byt řeči. Naopak. Matka a otec mluví - a to před dětmi - o
učiteli a škole způsobem, který nelze reprodukovat. Zato jsou spíše ochotni
přehnout svého potomka přes koleno a přivést ho k rozumu. Co všechno malý
chlapec jinak ještě doma slyší, nevede k posílení úcty k lidem. Na lidstvu
nezůstane nic dobrého, všechny instituce jsou napadány, počínaje učitelem a
konče hlavou státu. Lhostejno, zda jde o náboženství či konfesi (vyznání), o
morálku, o stát nebo o společnost, všem se sprostě nadává a na vše se hází
bláto nejoplzlejším způsobem. Když teď mladý hoch ve čtrnácti opouští školu, je
těžké rozhodnout, co je na něm horší: neuvěřitelná hloupost, nedostatek
skutečných znalostí a dovedností, nebo sžíravá drzost jeho vystupováni spojená
s nemorálností už v tomto věku, až člověku vstávají vlasy hrůzou.
Jaké
postavení ale může tento člověk zaujmout v životě, do kterého se chystá
vstoupit? Nic mu už není svaté, nic velkého nepoznal a naopak tuší a zná nížiny
života. Z tříletého dítěte se stal patnáctiletý opovrhovač jakoukoli autoritou.
Nic kromě špíny a neřádu mladý člověk ještě nepoznal. Nic, co by mu mohlo dát
podnět k vyššímu nadšení.
Ale
teď teprve vstupuje do vysoké školy tohoto bytí. Teď začíná žit stejný život,
který přijímal od otce ve svém dětství Lajdá se, chodí domů bůhví kdy, dokonce
tluče tu zhroucenou bytost, která byla kdysi jeho matkou, rouhá se proti Bohu a
světu, až je konečně z jakéhokoli důvodu odsouzen a umístěn do vězeni pro
mladistvé. Tam dostane konečnou vybroušenost.
Náš
milý měšťanský svět je ale zcela udiven nedostatečností "národního
nadšení" tohoto mladého "státního občana". Tento svět vidí, jak
se do lidu denně lijí vědra jedu v divadle, v kině, v brakové literatuře a v
bulvárním tisku a diví se pak malému "mravnímu obsahu", "národní
lhostejnosti" lidových mas. Jako by filmový kýč, bulvární tisk a podobné
mohly dát základy poznání velikosti vlasti. Nehledě už vůbec na předchozí
výchovu. Co jsem dříve nikdy netušil, naučil jsem se tehdy rychle a důkladně
chápat:
Otázka
"nacionalizace" národa je v prvé řadě otázkou vytvořeni zdravých
sociálních poměrů jako zakladu nových výchovných možnosti jedince. Neboť jen
ten, kdo pozná výchovou a ve škole kulturní, hospodářskou, ale především
politickou velikost své vlasti, je schopen získat a také získá onu vnitřní
hrdost, že smi být příslušníkem takového národa. A bojovat mohu jen za to, co
ctím, a ctít mohu jen to, co alespoň znám.
Jakmile
se ve mně probudil zájem o sociální otázku, začal jsem ji velmi důkladně
studovat. Byl to nový, dosud nepoznaný svět, který se mi tak otevíral.
V
letech 1909 a 1910 se změnila také moje vlastní situace natolik, ze jsem už
nemusel vydělávat na chléb jako pomocný dělník. Pracoval jsem už tehdy
samostatně jako drobný kreslíř a akvarelista. Bylo to velmi hořké co se týče
výdělku - sotva to stačilo k životu, zato to bylo dobré pro moje zvolené
povolání. Také už jsem nebyl večer po příchodu z práce k smrti unaven,
neschopný podívat se do knihy a neusnout. Moje nynější práce probíhala
paralelně s mým budoucím povoláním. Byl jsem svým pánem, mohl si svůj čas
podstatně lépe rozdělit, než to bylo možné v minulosti. Maloval jsem, abych si
vydělal na živobytí a učil jsem se pro radost.
Tak
mi bylo také umožněno, abych získal ke svému názornému vyučování nutné
teoretické doplnění. Studoval jsem poměrně všechno, co jsem mohl nalézt v
knihách k celé této tématice a zahloubal jsem se také do vlastních myšlenek.
Myslím,
že mne mé okolí považovalo tehdy za podivína. Že jsem byl přitom oddán své
lásce ke stavebnímu umění, bylo přirozené. Architektura byla pro mne vedle
hudby královnou uměni, zabývat se jí za těchto okolností nebylo pro mne
"prací", ale největším štěstím. Mohl jsem číst nebo kreslit dlouho do
noci, unaven jsem nebyl nikdy. Tak se posílila moje víra, že se mi můj krásný
sen někdy stane skutečností, i když po mnoha letech. Byl jsem pevně přesvědčen,
že se stanu jednou renomovaným stavitelem.
Že
jsem měl mimochodem maximální z jem o vše, co souviselo s politikou, se mi
nezdálo příliš významné. Naopak! V mých očích to byla nejsamozřejmější
povinnost každého myslícího člověka vůbec. Kdo pro to neměl pochopení, ztratil
právo cokoli kritizovat a na cokoli si stěžovat.
Také
o politice jsem hodně četl a učil se. Samozřejmě že "čtením" myslím
něco jiného než velký průměr naší tzv. "inteligence". Znám lidi,
kteří nekonečně mnoho "čtou, a to knihu za knihou, písmeno za písmenem, a
přesto je nemohu nazvat "sečtělými". Mají ovšem velké množství
"vědění', ale jejich mozek není sto provádět třídění a registraturu tohoto
vstřebaného materiálu. Chybí jim umění oddělit v knize cenné od bezcenného. To
prvé si pak uložit v hlavě navždy, to druhé pokud možno vůbec nevidět, ale
každopádně to nevláčet s sebou. Čtení není přece samoúčelné, nýbrž je to
prostředek právě k tomuto. Má v prvé řadě pomáhat naplnit rámec, který je dán
každému jeho nadáním a schopnostmi, má tedy dodat nástroje a materiály, které
člověk potřebuje ke svému životnímu povolání, a je zcela lhostejno, zda toto
slouží jen primitivnímu výdělku, nebo představuje uspokojení vyššího určení, v
druhé řadě ale má zprostředkovat všeobecný obraz světa. V obou případech je však
nutné, aby bylo pořadí knih předáváno paměti k uchování. Kniha dostává ve
všeobecném obrazu světa své místo jako kamínek mozaiky a tím pomáhá utvářet
tento obraz v čtenářově hlavě. Jinak vzniká divoký zmatek naučených věcí, které
jsou bezcenné a které na druhé straně posilují ješitnost jejich nešťastného
majitele. Neboť ten se skutečně vážně domnívá, že vzdělaný rozumí životu a má
znalosti, zatím se ale s každým novým přírůstkem "vzdělání" tohoto
druhu vpravdě světu stále více odcizuje, až skončí buď v sanatoriu, nebo jako
"politik" v parlamentu.
Nikdy
se takové hlavě nepodaří vybrat ze změti svých "vědomostí" to, co je
právě v dané chvíli potřeba, protože jeho duševní balast není uspořádán do
linií života, ale do pořadí knih, jak je četl a jak má jejich obsah v hlavě.
Kdyby ho osud ve svých požadavcích v každodenním životě upamatovával vždy na
správné použití kdysi přečteného, musel by také uvést název knihy a číslo
stránky, protože by chudák ani za celou věčnost nenašel to správné. Protože to
ale osud nedělá, dostávají se tito vševědi v každé kritické hodině do
nejhroznějších rozpaků, hledají křečovitě analogické případy a seženou
přirozeně s naprostou jistotou špatné recepty.
Kdyby
tomu tak nebylo, nebylo by možné pochopit politické výkony našich učených
vládních herojů na nejvyšších místech jinak, než že bychom u nich předpokládali
místo patologického založení darebáckou podlost.
Ale
kdo ovládá umění správného čtení, toho cit při studiu každé knihy, každého
časopisu nebo brožury okamžitě upozorní na to, co by si podle svého mínění měl
trvale zapamatovat, protože je to buď účelné anebo to stoji za zapamatování. A
také to, co tímto způsobem získáme, tj. smysluplné zařazeni do stávajícího
obrazu, aby bylo možné mít představu o té či oné věci, obraz buď opraví nebo
doplní, tedy zvýší správnost nebo zřetelnost téhož. Jestliže život položí
najednou nějakou otázku k přezkoušení či zodpovězení, tak u tohoto druhu
čtenářů paměť okamžitě s hne po měřítku už existujícího názorného obrazu a
vybere z něj jednotlivé příspěvky týkající se této otázky, nashromážděné za
desetiletí, předloží ji rozumu k přezkoušení a k novému zaujetí stanoviska,
dokud otázka není vysvětlena a zodpovězena. Jen tak má četba smysl a účel.
Například
řečník, který nepředkládá svému rozumu nutné podklady tímto způsobem, nebude
nikdy sto zastávat řádně svůj názor proti odporu, i kdyby tisíckrát hlásal
pravdu nebo skutečnosti. V každé diskusi ho paměť nechá bezohledně na
holičkách. Nenajde ani zdůvodnění pro posílení svých názorů ani důvody k
vyvrácení názorů protivníka. Pokud se přitom jedná v první řadě pouze o osobní
blamáž řečníka, ještě to jde, špatné je to ale, když osud povolá takové vševědy
a nic neumějící lidi k řízení státu.
Snažil
jsem se od raného mládí správně číst. V tom mě šťastným způsobem podporovaly
paměť a rozum. Z toho hlediska byla pro mne plodná a cenná zvláště vídeňská
doba. Zkušenosti z denního života byly podnětem k stále novému studiu
nejrůznějších problémů. To, že jsem byl nakonec schopen zdůvodňovat skutečnost
teoreticky a konfrontovat teorii se skutečností, mě uchránilo od toho, že jsem
se neudusil teorii ani nesklouznul do plytkosti při zkoumání skutečnosti.
Určujícími
a podnětnými pro důkladné teoretické studium byly v této době nejdůležitější
dvě otázky. Kromě otázky sociální tu byla otázka zkušeností z každodenního
života.
O
sociální demokracii jsem věděl ve svém mládí pramálo a hodně nesprávného.
Vnitřně mě těšilo, že bojovala za všeobecné a tajné volební právo. Můj rozum mi
přece říkal už tehdy, že to povede nutně k oslabení mnou tolik nenáviděné
habsburské vlády. Byl jsem přesvědčen, že dunajský stát je neudržitelný, ledaže
by se obětovalo němectví. Ale i sama cena pomalé slavizace německého živlu by
ještě negarantovala skutečně životaschopnou říši, poněvadž státotvorná síla
Slovanstva byla hodnocena jako velmi pochybná. Vítal jsem každý vývoj, který by
vedl ke zhroucení tohoto nemožného státu, který odsuzoval k smrti němectví v
podobě 10 milionů Němců. Čím více zmatení jazyků rozežíralo a trhalo na kusy i
parlament, tím více se blížila hodina osvobození milého německo-rakouského
národa. Jen tak mohlo nastat opět připojení ke staré mateřské zemi. Tato
činnost sociální demokracie mi nebyla nesympatická. To, že usilovala - stejně jako
moje tehdejší nevinná a ještě dost hloupá mysl - o zlepšen životních podmínek
dělníků, mluvilo spíše pro ni než proti ni. Co mne nejvíce odrazovalo, byl její
nepřátelský postoj k boji o zachování němectví, to ubohé ucházení se o přízeň
slovanských "soudruhů", kteří tyto námluvy přijímali, pokud byly
spojeny s praktickými ústupky. Jinak se drželi nafoukaně zpátky, dávajíce takto
dotěrným žebrákům zaslouženou odměnu.
A
tak mi bylo v sedmnácti letech slovo "marxismus" ještě málo známé,
zatímco pojmy "sociální demokracie" a "socialismus" se mi
jevily jako identické. Bylo potřeba také zde nejdříve rány osudu aby se mi
otevřely oči vzhledem k tomuto nehoráznému podvodu národů.
Seznámil-li
jsem se až dosud se sociálnědemokratickou stranou jako divák při některých
masových demonstracích - aniž bych byl i jen málo zasvěcen do mentality jejich
přívrženců či dokonce do podstaty jejich učení - současně jsem byl v kontaktu s
produkty jejich výchovy a "světového názoru". A to, co by se událo
snad až po desetiletích, jsem pochopil během několika měsíců: smysl morové
nákazy kráčející pod maskou sociální počestnosti a lásky k bližnímu, od které
je třeba rychle svět osvobodit, protože jinak by snadno mohl být zbaven
lidstva.
Moje
první setkání se sociální demokracií se uskutečnilo na stavbě. Už na začátku to
nebylo moc potěšující. Moje oblečení bylo ještě jakžtakž v pořádku, moje řeč
vybraná a mé chování zdrženlivé. Měl jsem se svým údělem ještě tolik práce, že
jsem se o své okolí mohl starat jen málo. Hledal jsem jen práci, abych neumřel
hlady a mohl se alespoň pomalu vzdělávat. Snad bych se o své okolí nestaral
vůbec, kdyby se nepřihodila už třetího nebo čtvrtého dne událost, která mne
okamžitě přinutila zaujmout stanovisko. Byl jsem vyzván, abych vstoupil do
odborové organizace.
Moje
znalosti odborů se tehdy ještě rovnaly nule. Ani účelnost, ani bezúčelnost
jejich existence bych nemohl tehdy dokázat. Poněvadž mi vysvětlovali že
vstoupit musím, odmítl jsem. Zdůvodnil jsem to tím, že věci nerozumím a že se
nedám vůbec k ničemu nutit. Snad to první bylo příčinou, že mě hned
nepropustili. Snad doufali, že mne za pár dní obrátí a zkrotí. Každopádně se
pořádně mýlili. Za čtrnáct dnů už jsem se stát členem nemohl, i kdybych byl
chtěl. v těchto čtrnácti dnech jsem poznal své okolí blíže, takže mě žádná moc
světa nemohla přimět ke vstupu do organizace, jejíž nositelé se mi mezitím
objevili v nepříznivém světle.
První
dny jsem se zlobil. V poledne šla jedna část do nejbližší restaurace, zatímco
druhá zůstala na staveništi a pojídala svůj většinou velmi chudý oběd. Většinou
to byli ženatí muži, jimž ženy přinesly v ubohém nádobí polední polévku. Koncem
týdne jich bylo stále víc. Proč, to jsem pochopil později. Tak se politizovalo.
Někde
stranou jsem vypil svou láhev mléka a snědl kousek chleba, studoval jsem
opatrně své nové okolí, nebo jsem přemýšlel o svém bědném osudu. Přesto jsem
slyšel víc než dost, také se mi zdálo, že se ke mně úmyslně přiblížili, aby mě
podnítili k vyjádření stanoviska. To, co jsem uslyšel, bylo každopádně toho
druhu, že jsem se krajně rozčílil. Všechno se tu odmítalo: národ, jako vynález
"kapitalistických" tříd - jak často jsem tam musel vyslechnout to
slovo "vlast jako nástroj buržoazie k vykořisťování dělnictva",
autorita zákona jako prostředek k utlačování proletariátu, škola jako instituce
k výchově otrockého materiálu, ale také otrokářů, či konfese jako prostředek k
ohlupování lidu určeného k vykořisťování, morálka jako znamení hloupé beránčí
trpělivosti atd. Nebylo tu ale vůbec nic, co by nezatáhli do příšerně hlubokého
bláta.
Nejprve
jsem zkoušel mlčet. Pak už to nešlo. Zaujal jsem stanovisko a začal jsem
odporovat. Tady jsem ovšem poznal, že to bylo beznadějné, pokud nemám alespoň
určité znalosti bodů, o které jsme se přeli. Tak jsem začal pátrat v pramenech,
ze kterých oni čerpali svou domnělou moudrost: Na řadě byly kniha za knihou,
brožura za brožurou.
Na
stavbě teď bylo často živo. Přel jsem se s nimi a den ode dne jsem byl lépe
informován o jejich vědomostech než mojí protivníci sami. Až jednoho dne byl
použít prostředek, který ovšem nejsnáze vítězí nad rozumem: teror a násilí.
Několik protivníků mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že mě shodí z
lešení. Poněvadž jsem byl sám a odpor byl beznadějný, dal jsem přednost první
radě.
Šel
jsem naplněn odporem a zároveň tak uchvácen, že jsem nemohl nechat věc jen tak.
Ne, po vzedmutí prvního rozhořčeni zvítězila opět tvrdohlavost. Byl jsem pevně
rozhodnut jit přece jen znovu na stavbu. V tomto rozhodnutí mě posilovala
nouze, která mne po několika týdnech, když jsem utratil svoji ušetřenou
nepatrnou mzdu, pojala opět do své nemilosrdné náruče. Musel jsem chtě nechtě.
A hra začala zase od začátku, aby skončila podobně jako předtím. Tehdy jsem
zápasil ve svém nitru: Jsou ti lidé ještě hodni být příslušníky velkého národa?
Palčivá
otázka: Bude-li zodpovězena kladně, nestojí boj o národ za námahu a oběti,
které mají přinést ti nejlepší pro takové vyvrhely. Jestliže odpověď' zní
"ne", pak už je v našem národě lidí.
S
neklidnou sklíčenosti jsem viděl ve dnech hloubání a přemyšlení jak narůstá
masa těch, kteří už nepatří ke svému národu, až se z nich stává hrozivá armáda.
Se
zvláštními pocity jsem jednoho dne zíral na nekonečné zástupy vídeňských dělníků
na masové demonstraci. Stál jsem tam skoro dvě hodiny a se zadrženým dechem
jsem pozoroval obrovského lidského draka, který se pomalu valil kolem. S
úzkostlivou stísněností jsem konečně opustil náměstí a šel domů. Cestou jsem
spatřil v trafice "Dělnické noviny", ústřední orgán staré rakouské
sociální demokracie. V jedné laciné lidové kavárně, kam jsem často chodil číst
noviny, ležely také, já jsem se dosud nemohl přimět dívat se do těch ubohých
novin déle než dvě minuty. Jejich tón na mne působil jako duševní jed. Pod
deprimujícím dojmem demonstrace mne vnitřní hlas poháněl, abych si tyto noviny
jednou koupil a důkladně je pročetl. Večer jsem si je obstaral, přičemž jsem
přemáhal prudký vnitřní hněv nad tím koncentrovaným roztokem lži. Nyní jsem každodenní
četbou tohoto sociálně demokratického tisku studoval vnitřní podstatu těchto
myšlenkových pochodů lépe než z celé teoretické literatury. Jaký to rozdíl mezi
teoretickou literaturou s jejími typickými frázemi o svobodě, kráse a
důstojnosti, mezi zavádějícími, zdánlivě nejhlubšími pravdami vyjadřujícími se
hrou slov a odpornou humánní morálkou - to vše napsáno s železným čelem
prorocké jistoty - a mezi brutálním, žádné podlosti se neštítícím denním
tiskem, pracujícím s pomluvami a dosahujícím opravdu nebezpečné prolhanosti,
tiskem, který hlásá spásu‚ učeni nového lidství! Jedno je určeno hloupým hejlům
ze středních a přirozeně také z vyšších vrstev inteligence, to druhé je určeno
masám.
Pro
mne znamenalo zahloubání se do literatury a tisku tohoto učeni znovunalezení
mého národa. Co pro mne bylo nejprve nepřekonatelnou propastí, nyní mělo být
podnětem vřelé lásky jako nikdy dříve.
Jen
blázen dokáže zatracovat oběť, zná-li obrovskou práci, jež byla vynaložena na
otrávení této oběti. Čím více jsem se v dalších letech osamostatňoval, tím více
se mi s rostoucí vzdáleností dařilo nacházet vnitřní příčiny
sociálnědemokratických úspěchů. Též jsem chápal význam brutálního požadavku:
jen rudé noviny, navštěvovat jen rudá shromáždění, číst rudé knížky atd. S
plastickou jasností jsem měl před očima vynucený výsledek tohoto nesnášenlivého
učení.
Psychika
širokých mas není přístupná polovičatosti a slabosti.
Podobně
jako žena, jejíž duševní pocity jsou méně určovány důvody abstraktního rozumu
než nedefinovatelnou cituplnou touhu po další síle a která se proto raději
skloní před silným, než aby ovládala slabocha. Davy milují také více vládce než
prosebníka a vnitřně je uspokojuje učení, které vedle sebe netrpí žádné jiné
než to, které schválí liberální svoboda, neví většinou, co si s ní má počít a
cítí se dokonce trochu opuštěny‚. Nestydatost duševního terorismu si uvědomuje
jen málo, podobně jako pobuřující zneužívání lidské svobody a vůbec netuší
vnitřní nesmyslnost celého učení. Vidi jen bezohlednou sílu a brutalitu
cílevědomých výroků a před tou se nakonec vždy skloní.
Bude-li
sociální demokracie konfrontována s učením pravdivějším, ale stejně brutálně
realizovaným, toto učeni, i když po těžkém boji, zvítězí.
Pochopil
jsem hanebný duševní teror, kterým působí toto hnutí zejména na měšťanstvo,
které morálně ani fyzicky nezvládá takové útoky. Působí tak, že na znamení
spustí bubnovou palbu Iží a pomluv proti nepříteli, který se jeví
nejnebezpečnější, a to tak dlouho, dokud napadeny neztratí nervy. A jen aby už
zase byl klid, je než viděný obětován.
Avšak
klid ti bláhovci stejně mít nebudou. Hra začíná znovu a opakuje se tak často,
dokud se strach z divokého psa nezmění v sugestivní ochromeni.
Poněvadž
sociální demokracie zná z vlastní zkušenosti cenu víry, útočí proti těm, v
jejichž bytosti větří něco z této zvláštní látky. A naopak chválí každého
slabocha z druhé strany, tu opatrně, tu hlasitěji podle poznaných nebo
domnělých duševních kvalit.
Méně
se bojí bezmocného, slabého génia, než silné povahy, byť skromného ducha.
Nejnaléhavěji
doporučují slabochy na duchu zároveň se slabochy fyzickými.
Umí
vzbudit zdání, jako by se jen tímto způsobem udržel klid a zatím chytře a
opatrně, ale přesto pevně získává jednu pozici za druhou, tu tichým vydíráním,
tu skutečnou krádeží v okamžicích, kdy je obecná pozornost upoutána jinde a
veřejnost buď nechce být rušena, anebo považuje záležitost za tak nepatrnou, že
kvůli ní nechce vzbudit pozornost a podráždit zlého protivníka.
Je
to taktika, které kalkuluje se všemi lidskými slabostmi, která musí skoro
matematicky vést k úspěchu, pokud se ale i protivník nenaučí bojovat proti jedu
zase jedem. Slabším povahám je třeba říci, že se tu jedná o bytí a nebytí.
Neméně pochopitelný byl pro mne význam fyzického teroru proti jednotlivci,
proti mase. I zde je přesná kalkulace psychologického účinku. Teror na
pracovišti, v továrně, ve schůzovním lokále a při masové demonstraci je
provázen úspěchem stále častěji, pokud proti němu nevystoupí stejně velký
teror.
Pak
ovšem strana začne naříkat, strašně křičet a volá o pomoc přesto, že odjakživa
pohrdá státní autoritou, bude se ji s křikem dovolávat, aby většinou dosáhla za
všeobecného zmatku skutečného cíle - totiž najít vyššího úředníka - troubu,
který v hloupé naději, že si nakloní pro pozdější dobu obávaného protivníka, jí
pomůže zdolat odpůrce tohoto světového moru.
Jaký
dojem zanechá takový úspěch v myšlení širokých mas, přívrženců i protivníků,
posoudí jen ten, kdo zná duši lidu ne z knih, nýbrž ze života. Neboť zatímco
dosažené vítězství bude v řadách stoupenců chápáno jako triumf práva ve vlastní
věci, poražený protivník si většinou zoufá i nad zdarem dalšího odporu vůbec.
Čím
více jsem poznával metody fyzického teroru, tím více jsem odprošoval ty
statisíce, které mu podlehly.
Děkuji
co nejvroucněji svému tehdy strastiplnému období, že mi vrátilo můj národ, že
jsem se naučil rozlišovat oběti od svůdců. Neboť jinak než oběťmi výsledky
tohoto svádění lidí nazvat nelze. Když jsem se snažil vykreslit v několika
obrazech ze života "nejnižší" vrstvy, nebylo by to úplné bez
zjištění, že i v těchto hloubkách jsem našel také světla: mimořádnou obětavost,
nejvěrnější kamarádství, obzvláštní nenáročnost a zdrženlivou skromnost,
zvláště pokud šlo o tehdy starší dělnictvo. Přestože se tyto ctnosti ztrácely u
mladé generace stále víc a zejména vlivem velkoměsta, byli i zde mnozí, kteří
měli naprosto zdravou krev a zvítězili nad sprostými ničemnostmi života. Když
pak tito lidé, často dobrosrdeční a spořádaní, vstoupili ve své politické
činnosti do řad smrtelných nepřátel našeho národa a pomohli jim sevřít řady,
bylo to jen proto, že nepochopili a ani nemohli pochopit podlost nového učeni,
že se nikdo nesnažil postarat se o ně a že sociální poměry byly v posledku
silnější než všechna vůle, která snad i směřovala k opaku. Nouze, které jednoho
dne tak či onak propadli, je zahnala nakonec do tábora sociální demokracie.
Poněvadž
se měšťanstvo nesčetněkrát nejnešikovněji a nejnemorálnějším způsobem postavilo
dokonce i proti všeobecně lidským a oprávněným požadavkům, aniž dosáhlo z
tohoto postoje jakéhokoliv užitku, ba aniž užitku vůbec očekávat mohlo, byl i
ten nejslušnější dělník z odborové organizace vehnán do politické činnosti.
Odpor
dělníků, kteří jistě byli zpočátku nepřáteli sociálně demokratické strany, byl
zlomen často nejnesmyslnějším způsobem, když měšťanské strany nepřistoupily na
žádný jejich sociální požadavek. Prostě tupé odmítání všech pokusů o zlepšení
pracovních poměrů, ochranných zařízení u strojů, zákaz dětské práce a ochrana
žen alespoň v těch měsících, kdy nosily pod srdcem příštího soukmenovce - to
vše dopomohlo sociální demokracii, která se s povděkem chytá každého žalostného
případu, jak vehnat masy do svých sítí. Nikdy nemůže naše politické měšťanstvo
své hříchy odčinit. Svým odporem proti každému pokusu o odstranění sociálních
nešvarů rozsévalo nenávist a zdánlivě ospravedlňovalo tvrzeni úhlavního
nepřítele národa, že jenom sociálnědemokratická strana zastupuje zájmy lidu.
Měšťanstvo
tak vytvořilo v první řadě morální zdůvodnění faktické existence odborů, tedy
organizace, která odjakživa byla největším náhončím politické strany.
V
mých vídeňských učňovských letech jsem byl nucen zaujmout chtě nechtě
stanovisko k otázce odborů. Poněvadž jsem odbory považoval za neoddělitelnou
součást sociálnědemokratické strany, bylo moje rozhodnutí rychlé - a nesprávné.
Samozřejmě jsem je docela zamítl. Také v této tak nesmírně důležité otázce mne
naučil sám osud. Výsledkem byla zásadní revize mého prvního úsudku. Ve dvaceti
jsem se naučil rozlišovat mezi odbory jako prostředkem k obraně všeobecných
sociálních práv pracujících k vybojování lepších životních podmínek a mezi
odbory jako nástroje strany v politickém třídním boji.
To,
že sociální demokracie chápala enormní význam odborů, ji zajistilo nástroj a
úspěch. Měšťanstvo to nechápalo a to ho stálo politické postavení. Domnívalo
se, že svým "odmítáním" udělá konec logickému vývoji. Aby tento vývoj
nakonec ve skutečnosti vehnalo na nelogické cesty. Neboť to, že odborové hnutí
je vlastně nepřátelské vlasti, je nesmysl a navíc nepravda. Správný je spíše
opak. Je-li odborářská činnost zaměřena na zlepšení postavení toho stavu, který
patři k základním pilířům národa, nepůsobí nepřátelsky vůči vlasti a státu,
nýbrž působí "národně" v nejlepším smyslu tohoto slova. Pomáhá
vytvářet sociální předpoklady, bez nichž není myslitelná všeobecná národní
výchova. Získává tak největší zásluhu, neboť odstraňuje sociální nádory a tím
se dostává na kobylku i duševním a tělesným původcům nemoci a přispívá tak ke
všeobecnému zdraví národa.
Otázka
jejich nutnosti je tedy vskutku zbytečná.
Pokud
jsou mezi zaměstnavateli lidé s nízkým sociálním cítěním nebo dokonce lidé bez
citu pro právo a spravedlnost, je nejen právem, ale i povinností jejich
zaměstnanců, kteří jsou přece součástí našeho národa, chránit obecné zájmy
proti hrabivosti nebo nerozumu jednotlivce, neboť národním zájmem je zachováni
věrnosti a víry v jeden národní organismus stejně jako zachováni zdraví lidu.
Oboji
je těžce ohroženo nezodpovědnými podnikateli, kteří se necítí být členy
národního společenství. Z jejich špatné činnosti a hrabivosti vyrůstají velké
škody do budoucna.
Odstranit
příčiny takového vývoje znamená získat si zásluhu o národ a nikoliv naopak.
Neříkejme přitom, že je na každém jednotlivci, aby vyvodil důsledky z
faktického či domnělého bezpráví, jemu učiněného. Nikoliv! To je klam a je
třeba v tom vidět pokus o odvedení pozornosti. Bud'to je odstranění špatných
asociálních postupů v národním zájmu, nebo nikoliv. Jestliže ano, musíme s nimi
bojovat takovými zbraněmi, které mají naději na úspěch. Jednotlivý dělník není
ale nikdy schopen prosadit se proti moci velkého podnikatele, neboť se tu
nemůže jednat o otázku vítězství vyššího práva - jelikož uznáním tohoto práva
by se spor pro nedostatek jakékoli příčiny nekonal -jedná se o otázku vítězství
větší moci. v jiném případě by právní cítěni samo ukončilo čestným způsobem spor,
nebo lépe řečeno, nikdy by nemohlo ke sporu dojít.
Ne,
jestliže asociální nebo nedůstojné jednání s lidmi vyzývá k odporu, potom může
být tento boj, pokud nejsou za účelem odstraněni těchto sporů vytvořeny zákonné
soudní instituce, rozhodnut pouze větší mocí. Potom je ale samozřejmé, že proti
jednotlivému subjektu, jímž je koncentrovaná síla podniku, musí vystoupit jako
jednotlivý subjekt souhrnný počet zaměstnanců, jinak by již od počátku neměli
žádnou šanci.
Tak
může odborová organizace přispět k posílení sociální myšlenky v každodenní
praxi a tím i k odstraněni příčin, které stále dávají podnět k nespokojenosti a
stížnostem.
Že
tomu tak není, je připisováno z velké části na účet těch, kteří kladli překážky
každé zákonné regulaci sociálních nedostatků nebo ji svým politickým vlivem
zamezili.
Tou
měrou, jak politické měšťanstvo nechápalo, nebo spíš nechtělo chápat význam
odborové organizace a stavělo se na odpor proti ní, ujala se jí sociální
demokracie. Vytvořila tím předvídavě pevný, podklad, který se osvědčil už
několikrát v kritických hodinách jako její poslední opora. Sociální demokracie
nikdy nepomýšlela na zachováni původní úlohy profesního hnutí. Ne, na to ovšem
nikdy nemyslela.
Za
několik desítek let se pod zkušenou rukou stal z pomocného prostředku obrany
sociálních lidských práv nástroj k rozbiti národního hospodářství. Zájmy
dělníků jim v tom ani v nejmenším nebránily. Neboť i politicky poskytuje
použití hospodářských nátlakových prostředků možnost kdykoli vydírat, pokud
existuje nesvědomitost na straně jedné a hloupá beránčí trpělivost na straně
druhé. To je něco, co v tomto případě platí na obou stranách.
Už
na přelomu století přestalo odborové hnutí dávno sloužit svému původnímu úkolu.
Rok od roku se tato organizace dostávala stale více do začarovaného kruhu
politiky sociální demokracie, aby nakonec byla použita jako beranidlo třídního
boje. Celému s námahou vybudovanému hospodářskému tělesu měla přivodit pád tím,
že mu podkope základové zdi a poté by stejný osud očekával i stát. Zastupování
všech důležitých potřeb dělnictva postupně přestávalo hrát roli, až nakonec
politický důvtip usoudil, že je nežádoucí odstraňovat sociální a kulturní bídu
širokých mas, protože pak vznik nebezpečí, že po uspokojení svých přání už
nebudou moci být používány jakožto bojové oddíly, které bez odporu plní cizí
vůli.
Vůdci
třídního boje nakonec prostě jakékoliv blahodárné sociální zlepšení co
nejrozhodněji odmítali a nejen to: postavili se rozhodně proti němu. O
zdůvodnění tohoto zdánlivě nepochopitelného chování se nemuseli nikdy obávat.
Tím, že se požadavky neustále stupňovaly, byla možnost jejich splnění mizivá a
masám se mohlo vždy namluvit, že se jedná o ďábelský pokus oslabit údernou sílu
dělnictva, či ochromit ji jakýmsi směšným plněním jeho nejsvětějších práv.
Nedivme se úspěchu, vždyť masa měla jen nepatrnou schopnost myslet.
V
měšťanském táboře panovalo rozhořčení nad tak zřejmou prolhaností
sociálnědemokratické‚ taktiky, ale nevyvodily se z toho ani nejmenší závěry pro
nějakou směrnici postupu vlastního jednání. Právě obava sociální demokracie z
jakéhokoliv skutečného pozvednutí dělnictva z hloubi jeho dosavadní kulturní a
sociální bídy by musela vést k co největšímu úsilí v tomto směru, aby se
postupně vyrazil nástroj z rukou vůdců třídního boje. To se však nestalo. Místo
toho, aby sami zaútočili na protivníkovo postaveni, nechali se tlačit a strkat
sem a tam až nakonec sáhli ke zcela nedostatečné výpomoci, která zůstala
neúčinná, protože přišla pozdě, a jelikož byla bezvýznamná, dala se i lehko
odmítnout. Tak zůstalo vpravdě vše při starém, jen nespokojenost byla větší než
předtím.
Jako
hrozivý mrak visely už tehdy "svobodné odbory" nad politickým
horizontem a nad životem jednotlivců. Byly jedním z nejstrašnějších nástrojů
teroru proti bezpečnosti a nezávislosti národního hospodářství, proti stabilitě
státu a osobní svobodě.
Byly
to odbory, které udělaly z pojmu demokracie odpornou a směšnou frázi,
nesmrtelně zhanobily svobodu a bratrství větou "nechceš-li být soudruhem,
tak ti lebku rozbijem". Tak jsem tehdy poznal tyto "přátele"
lidstva. Během let se můj názor na ně rozšířil a prohloubil, měnit jsem ho
nemusel. Čím více jsem nahlížel do vnější podoby sociální demokracie, tím větší
byla má touha postihnout vnitřní jádro tohoto učení.
Oficiální
stranická literatura mi v tom mohla jen málo pomoci. Co se tyk hospodářských
otázek, je nesprávná ve svých tvrzeních a důkazech, pokud pojednává o
politických cílech, je prolhaná. K tomu všemu jsem se cítil vnitřně zhnusen,
zvláště novějším rabulistickým způsobem vyjadřování a způsobem výkladu. S
obrovským množstvím slov nejasného obsahu nebo nesrozumitelného významu jsou
sestavovány věty rádoby duchaplné leč nesmyslné. Jen dekadence naši
velkoměstské bohémy se může cítit jako doma v tomto bludišti rozumu a vybírat z
hnoje tohoto literárního dadaismu "vnitřní prožitek", podporována
přitom příslovečnou skromností části našeho lidu, který v tom, co je mu nejméně
srozumitelné, větří o to hlubší moudrost.
Avšak
když jsem zvažoval teoretické nepravdy a nesmysly tohoto učeni se skutečnosti
tohoto jevu, dostával jsem postupně jasný obraz jeho vnitřních záměrů. V
takových hodinách se mne zmocňovaly smutné předtuchy a zlý strach. viděl jsem
před sebou učení sestávající z egoismu a nenávisti, která může podle
matematických zákonů vést k vítězství, avšak zároveň s tím musí nutně přivodit
konec lidstva.
Mezitím
jsem se naučil chápat souvislost mezi tímto učením zkázy a podstatou národa,
která mě byla do té doby taktéž neznámá . Pouze znalost židovstva samého
poskytuje klíč k pochopení vnitřních a tím skutečných záměrů sociální
demokracie. Kdo zná tento národ, tomu spadne z oči závoj mylných představ o
cíli a smyslu této strany a z oparu a hry sociálních lží se mu zvedá
rozšklebená tvář marxismu.
Je
pro mne dnes těžké, ne-li nemožné říci, kdy mi slovo "Žid" dalo popud
ke zvláštnímu zamyšlení. Z otcovského domu si vůbec nepamatuji, že bych kdy za
otcova života toto slovo slyšel. Domnívám se, že by starý pan spatřoval už ve
zvláštním zdůrazňováni tohoto označení nějakou kulturní zaostalost. Dospěl za
svého života k více méně k světoobčanským názorům, které se i při nejpřísnějším
národním smýšlení nejen udržely, ale ovlivnily i mě. Také ve škole jsem
nenalezl žádný podnět ke změně převzatého obrazu. Na reálce jsem poznal jednoho
židovského chlapce, se kterým jsme jednali opatrně, ale jen proto, že jsme mu -
poučeni různými zkušenostmi - nijak zvlášť nedůvěřovali, nic mne však přitom
nenapadlo a stejně tak i ostatní.
Teprve
ve čtrnácti či v patnácti letech jsem častěji narazil na slovo Žid, částečně v
souvislosti s politickými rozhovory. Pociťoval jsem vůči tomuto slovu lehkou
nechuť a nemohl jsem se ubránit nepříjemnému pocitu, který se mne zmocňoval,
když šlo o náboženské hašteření. Tu otázku jsem tenkrát nijak jinak nevnímal.
V
Linci bylo jen velmi málo Židů. Během staletí se jejich zevnějšek poevropštil a
zlidštil, ano dokonce jsem je považoval za Němce. Nesmyslnost této domněnky mi
nebyla jasná, protože jediný rozlišovací znak jsem spatřoval v cizím
náboženství. Jak jsem se domníval, byli právě za to pronásledováni a proto můj
nesouhlas s negativními výroky o nich přerostl téměř v odpor. O tom, že
existují programoví protivníci Židů, jsem neměl vůbec potuchy. Pak jsem přišel
do Vídně.
Zaujatý
množstvím dojmů z architektury, deptán tíhou svého osudu, neměl jsem zpočátku
oči pro vnitřní rozvrstveni lidu v obrovském městě. Přestože měla Vídeň v
těchto letech dva miliony obyvatel, z toho téměř dvě stě tisíc Židů, neviděl
jsem je. Moje oči a mé smysly byly v prvních týdnech příliš zaměstnány vnímáním
hodnot a myšlenek. Teprve až se pozvolna vracel klid a vzrušený obraz se začal
jasnit, rozhlížel jsem se ve svém novém světě důkladněji a narazil jsem i na
židovskou otázku.
Nechci
tvrdit, že způsob, jakým jsem se s nimi seznámil, byl obzvláště příjemný. Ještě
jsem viděl v Židech jen vyznání a odmítal jsem z důvodu lidské tolerance
náboženské třenice i v tomto případě. Tón, který přinášel antisemitský list
"Wiener Presse", jsem považoval za nedůstojný kulturní tradice
velkého národa. Tísnila mne vzpomínka na jisté události ve středověku a byl
bych nerad, aby se opakovaly. Poněvadž zmíněné noviny nebyly nijak vynikající -
odkud to přišlo, sám jsem tehdy nevěděl - ale viděl jsem v nich spíše produkty
zlé závisti než výsledky nějakého záhadného, i když nesprávného názoru.
Toto
mé míněni potvrdila neskonale důstojnější forma, jakou na tyto útoky odpovídal
opravdu velký tisk, nebo se o nich vůbec nezmiňoval a dělal, jako by vůbec
nebyly - což se mi jevilo obzvlášť záslužným. Četl jsem horlivě takzvaný
světový tisk ("Neue Freie Presse", "Wiener Tagblatt" atd.)
a byl jsem udiven rozsahem toho, co nabízel čtenáři i objektivností jednotlivých
článků. Oceňoval jsem vybraný tón, jen někdy jsem byl vnitřně nespokojen nebo
nepříjemně dotčen přepjatým stylem. Ale to vše možná spočívalo ve vzletnosti
celého světového města. Poněvadž jsem tehdy Vídeň za takové město považoval,
dovolil jsem si dané vysvětleni považovat za omluvu.
Co
mne ale opakovaně odrazovalo, byla nedůstojná forma, kterou tento tisk
pochleboval dvoru. Nebylo snad události v Hofburgu, která by nebyla čtenáři
sdělována v tónech uneseného nadšení, zvláště jednalo-li se o "nejmoudřejšího
monarchu" všech dob, která byla jako tokání tetřeva. Pro mne to bylo
jasné. Liberální demokracie se tím v mých očích pošpinila. Ucházet se o přízeň
tohoto dvora a ještě v tak nevhodných formách znamenalo vydávat všanc
důstojnost národa.
To
byl první stín, který zkalil můj duševní vztah k "velkému'"
vídeňskému tisku. Jako vždy sledoval jsem také ve Vídni všechny velké události
v Německu s velkým zápalem, lhostejno, zda šlo o politické nebo kulturní
otázky. V hrdém obdivu jsem porovnával vzestup říše s chřadnoucím rakouským
státem. Jestliže však zahraničněpolitické dění vzbuzovalo obecnou hrdost, tak
vnitropolitický život nebyl až tak potěšující a přinášel často chmurné obavy.
Neschvaloval jsem boj, který se tehdy vedl proti Vilémovi II. Viděl jsem v něm
nejen německého císaře, nýbž v prvé řadě tvůrce německého loďstva. Zákaz
projevu, který uložil císařovi říšský sněm mne mimořádně rozčílil, protože
podle mne pocházel z míst, která k tomu v mých očích skutečně neměla žádnou
příčinu. Tito houseři toho nakejhali přece za jediné zasedací období tolik, že
se to nepodařilo ani za staletí celé dynastii císařů, počítaje v to i nejslabší
období.
Byl
jsem rozhořčen, že ve státě, kde si nárokoval slovo a kritizoval každý
poloblázen, ano a byli tací dokonce i v říšském sněmu jako zákonodárci, mohl
nositel císařské koruny dostávat "nařízeni" od nejslabší instituce a
žvanírny všech dob.
Byl
jsem ale ještě více pobouřen, že noviny "Wiener Presse", které se co
nejponíženěji klaněly i poslední dvorní kobyle a náhodné její zavrtění ocasem
je vyvádělo z míry, nyní se starostlivou tváří, ale jak se mi zdálo, se špatně
skrývanou zlomyslností, vyjadřovaly pochybnosti vůči německému císaři. Nešlo o
vměšování se do poměrů Německé říše, Bůh chraň, ale tím, že se tak "přátelským"
způsobem vkládal prst do těchto ran, plnily přece povinnost, kterou ukládá duch
vzájemného svazku - jak se dá opačně také vyhovět novinářské pravdě, atd. A
tento prst vrtal v ráně po libosti.
V
takových případech mi stoupala krev do hlavy. To bylo podnětem k tomu, abych se
pozvolna začal dívat na velký tisk pozorněji. Musel jsem uznat, že jediný z
antisemitských novin "Deutsches volksblatt" se v podobných
záležitostech choval rozumněji.
Co
mi ještě šlo na nervy, byl odporný kult Francie, který už tehdy tento velký
tisk pěstoval. Člověk se musel přímo stydět, že je Němec, když četl tyto
odporně sladké chvalozpěvy na "velký kulturní národ". Toto ubohé
pochlebování Francouzům mne často přinutilo odložit tyto "světové noviny'.
Vůbec jsem často sahal po listu "Volksblatt", který byl ovšem mnohem
menší, nicméně mi připadal v těchto věcech trochu čistší. S ostrým
antisemitským tónem jsem souhlasil, avšak četl jsem také tu a tam zdůvodnění,
které mne přinutilo přemýšlet.
Na
každý pád jsem poznával při takových příležitostech pomalu muže a hnutí, které
tehdy určovalo osud Vídně: Dr. Karl Lueger a křesťanskosociální strana.
Když
jsem přišel do Vídně, byl jsem jejich nepřítelem. Ten muž a to hnutí byli v
mých očích "reakční". Obvyklý cit pro spravedlnost musel ale tento
úsudek změnit tou měrou, jak jsem dostával příležitost poznat muže a dílo, a
pomalu přerůstalo spravedlivé ocenění v obrovský obdiv. Dnes vidím v tomto muži
ještě více než dříve v největším německém starostovi Vídně všech dob.
Kolik
mých původních názorů se změnilo? Antisemitismus, to byla to asi moje nejtěžší
proměna vůbec. Představovala většinu vnitřních duševních bojů a teprve po
několikaměsíčním zápase mezi rozumem a citem, začalo převažovat vítězství
rozumu. O dva roky později rozum následoval cit a stal se od té‚ doby jeho
nejvěrnějším strážcem a varovatelem.
V
době tohoto trpkého z pasu mezi duševní výchovou a chladným rozumem mi
poskytoval neocenitelné služby v názorném‚ vyučování vídeňské ulice. Přišla
doba, kdy jsem už nebloudil slepě po obrovském městě jako v prvních dnech,
nýbrž prohlížel jsem si otevřenýma očima všechno - kromě staveb i lidi. Když
jsem se jednou tak potoulal po vnitřním městě, narazil jsem náhle na zjev v
dlouhém kaftanu s černými loknami. Moje první myšlenka byla: Je to také Žid?
Tak ovšem v Linci Židé nevypadali. Pokradmu a opatrně jsem muže pozoroval, ale
čím déle jsem zíral do toho cizího obličeje a zkoumal pátravě jeho tahy,
změnila se v mém mozku první otázka v jinou: Je to také Němec?
Jako
vždy v takových případech jsem se pokoušel odstranit pochybnosti pomocí knih.
Koupil jsem si tehdy za pár haléřů první brožury ve svém životě. Bohužel
vycházely všechny ze stanoviska, že čtenář do jisté míry židovskou otázku zná a
dokonce ji chápe, avšak jejich tón byl většinou takový, že pochybnosti
přicházely částečně ze zploštělých a krajně nevědeckých tvrzení tam uváděných.
Vrátil
jsem se zase o týdny, ba dokonce měsíce zpět. Věc se mi zdála tak nehorázné
obvinění, tak nesmírně, že mě trápila obava, abych se nedopustil bezpráví a
zase jsem byl sklíčený a nejistý.
Přirozeně
jsem už nemohl dost dobře pochybovat o tom, že se zde nejedná o Němce
zvláštního vyznání, nýbrž o národ jako takový, od té‚ doby, co sem se začal
zabývat touto otázkou a zaměřil svoji pozornost na Židy, jevila se mi Vídeň v
jiném světle než dříve. Ať jsem šel kamkoli, viděl jsem jen Židy a čím více
jsem jich viděl, tím více se v mých očích odlišovali od jiných lidí. Zvláště
vnitřní město a okresy na severu od Dunajského kanálu se hemžily lidem, který
se lišil už zevnějškem.
Ale
i kdybych ještě pochyboval, pochyby zmizely s konečnou platnosti, a to v
důsledku postoje části Židů samých. Jejich velké hnutí, které ve Vídni nemělo
málo stoupenců, vystupovalo co nejostřeji za stvrzení národního charakteru
Židů: za sionismus. Zdálo se sice, jakoby jen část Židů schvalovala toto
stanovisko a velká většina takové stanovisko odsuzovala a dokonce vnitřně
odmítala, ale při bližším pohledu se toto zdání rozletělo jako nepříjemné
výpary na čistě účelové výmluvy, neřkuli lhaní. Vždyť takzvané židovské
liberální smyšlení neodmítalo přece sionisty jako Židy, ale asi jako Židy s
nepraktickým, dokonce snad nebezpečným veřejným vyznáváním svého židovství. Na
jejich vnitřní soudružnosti se tím ale nic neměnilo. Tento zdánlivý boj mezi
sionisty a liberálními Židy mi byl vbrzku protivný, byl přece veskrze
nepravdivý, tedy prolhaný a tudíž se málo hodil k hlásané mravní výši a čistotě
tohoto národa. Vůbec ona morální a čistota tohoto národa byla věda sama pro
sebe. Že se nejednalo o žádné milovníky vody, to bylo vidět už na jejich
zevnějšku, i když člověk přimhouřil obě oči. Později mi bylo někdy zle ze z
pachu těchto kaftanů. K tomu ještě musíme přičíst jejich špinavé oblečení a málo
rekovný zjev.
To
vše nemohlo působit přitažlivě, člověk musel být zhnusen, když kromě tělesné
nečistoty objevil najednou morální špínu tohoto vyvoleného národa.
Pomalu
jsem zakrátko o ničem jiném tolik nepřemyslel, jako o druhu činnosti Židů v
určitých oblastech. Nebylo neřádstva v jakékoliv formě, žádná nestydatost,
především v kulturním životě, na nichž by se byl nepodílel alespoň jeden Žid. I
když se řízlo do takového nádoru opatrně, našel se Židáček jako červ v hnijícím
těle, často zcela oslněn náhlým světlem.
Bylo
to těžké obviněni, kterého se dostalo v mých očích Židům, když jsem poznal
jejich činnost v tisku, umění, literatuře a divadle. Tomu už nemohlo pomoci
žádné jímavé ujišťování. Stačilo prostudovat plakáty, které nesly jména duševních
tvůrců těchto hrozných filmových a divadelních slátanin, které tu byly
vychvalovány, aby se člověk se na delší dobu zatvrdil. To byl mor, duchovní
mor, horší než kdysi černá smrt, kterou tu byl infikován národ. A jaké množství
tohoto jedu se vyrábělo a šířilo! Přirozeně, čím je duševní a kulturní úroveň
takového výrobce umění nižší, tím neomezenější je jeho plodnost, až takový
chlapík začne vrhat svoje neřádstvo jako katapult ostatním lidem do obličeje.
Přitom ještě v neomezeném počtu, pomysleme jen, že příroda na jednoho Goetha
vsadí do kožichu lidstva deset tisíc takových mazalů, kteří pak jako
bacilonosiči nejhoršího druhu otravují lidstvo.
Bylo
to hrozné, ale nedalo se přehlédnout, že právě Žid byl vybrán přírodou na tuto
úlohu v přehojném množství. Musí se hledat jeho vyvolenost právě v tom?
Začal
jsem tehdy zkoumat pečlivě jména všech výrobců těchto nečistých produktů ve
veřejném kulturním životě. Výsledkem byl můj stále horší postoj k Židům. Mohl
jsem se tomuto pocitu tisíckrát vzpírat, závěry musel udělat rozum. Nelze
popřít fakt, že devět desetin veškeré literární špíny, uměleckého kýče a
divadelních hloupostí šlo na vrub národa, který čítá sotva setinu všech
obyvatel v zemi, bylo to prostě tak.
Také
sem začal zkoumat svůj milý "světový tisk" z tohoto hlediska. Čím
hlubší byla sonda, tím víc se zmenšoval můj někdejší obdiv. Styl byl stále
nesnesitelnější, musel jsem odmítnout plytký a mělký obsah, objektivita výkladu
se mi zdála víc lživá než poctivá a pravdivá - ale autoři byli Židé. Tisíce
věcí, které jsem dříve sotva viděl, se mi nyní zdály pozoruhodné, jiné zase,
které mi kdysi daly podnět k přemýšlení, jsem se naučil chápat a porozumět jim.
Liberální
smýšlení tohoto tisku jsem též viděl v jiném světle, vybraný tón odpovědí na
útoky a jejich umlčováni se mi teď jevily jako chytrý a zároveň podlý trik,
zaníceně psané kritiky byly určeny vždy židovskému autorovi a odmítnutí bylo
určeno vždy jen Němci. Tichá popichováni proti Vilému II. se vyznačovala
metodickou vytrvalostí, stejně jako doporučováni francouzské kultury a
civilizace. Kýčovitý obsah novely se stal v mých očích neslušnosti a z řeči
jsem slyšel tóny cizího národa, smyslem toho všeho ale bylo Němectvu škodit, a
to tak jasně, že to mohlo byt pouze záměrné.
Kdo
ale měl na tom zájem? Byla to náhoda? Pomalu jsem pozbýval jistoty. Vývoj byl
urychlen náhledem do řady jiných věcí. Bylo to obecné pojetí mravů a morálky
velké části židovstva, veřejně projevované a okázalé. Tady opět poskytla ulice
názorné vyučování, někdy velmi zlé.
Poměr
Židů k prostituci a k obchodu s děvčaty se dal studovat ve Vídni tak, jako snad
v žádném západoevropském městě, snad s výjimkou francouzských přístavních měst.
Když
tak člověk chodil večer třídami a ulicemi v Leopoldstadtu, byl nechtíc svědkem
výjevů, které zůstávaly z velké části německému lidu skryty. Až válka poskytla
příležitost bojovníkům na východní frontě vidět něco podobného, lépe řečeno
přinutila je dívat se.
Když
jsem poprvé poznal Žida, chladného a nestydatého, jako dirigenta tohoto
hříšného podnikání vyvrhelů velkoměsta, přeběhl mi mráz po zádech. Ale pak jsem
vzplanul. Ted' už jsem se nevyhýbal probírání židovské otázky, ne, teď už jsem
si to přál. Jak jsem se ale naučil hledat ve všech oborech kulturního a
uměleckého života Žida, narazil jsem náhle na jedno místo, kde bych ho nikdy
nečekal.
Tím,
že jsem poznal Žida jako vůdce sociální demokracie, začaly mi padat klapky z
očí. Skončil tím můj dlouhý vnitřní boj.
Už
v každodenním styku s mými druhy v práci mi byla nápadná podivuhodná schopnost
měnit se, se kterou zaujímali v časovém rozpětí několika dnů různá stanoviska,
ba někdy dokonce v průběhu pouhých několika hodin. Nemohl jsem pochopit, jak
lidé, kteří měli stále ještě rozumné názory, když byli mezi sebou, a okamžitě
je ztratili pod vlivem masy. Bylo to často k zoufání. Když jsem po
několikahodinových rozmluvách byl přesvědčen, že jsem už tentokrát konečně
prolomil ledy, vysvětlil jim nějaký ten jejich nesmysl a těšil se ze srdce z
úspěchu, musel jsem druhý den začít od začátku: všechno bylo marné. Jako věčné
kyvadlo se vracely jejich nesmyslné názory zpět.
Přitom
jsem všechno ještě nepochopil: nebyli spokojeni s osudem, který je tak často
tvrdě tloukl, proklínali ho, nenáviděli podnikatele, ti se jim zdáli být
nelítostnými strůjci jejich osudu, nadávali úřadům, které se v jejich očích
nedovedly vcítit do jejich situace, demonstrovali proti cenám potravin a pro
své požadavky šli do ulic, to vše se dalo ještě rozumem pochopit. Co ale zůstávalo
nepochopitelné, byla bezmezná nenávist k vlastnímu národu, ostouzení jeho
velikosti, špinění jeho dějin a házení bahna na jeho velké muže.
Tento
boj proti vlastnímu druhu, vlastnímu hnízdu a domovu byl nesmyslný i
nepochopitelný. Bylo to nepřirozené. Člověk se z toho mohl přechodně uzdravit,
avšak jen na dny, nanejvýš na týdny. Potkal-li člověk později někoho, kdo se
domněle obrátil, byl zase stejný jako předtím. Nepřirozenost ho měla opět ve
své moci.
Postupně
sem poznával, že sociálnědemokratický tisk byl převážně řízen Židy,
nepřipisoval jsem tomu však žádný zvláštní význam, bylo tomu tak i v jiných
novinách. Nápadné bylo jen to, že ani jediný list, ve kterém byli Židé, nebyl
skutečně list národní, a to národní ve smyslu mé výchovy a mého názoru. Přemohl
jsem se a pokusil se číst tento druh marxistických tiskovin a můj odpor trvale
vzrůstal. Pokusil jsem se poznat blíže výrobce těchto darebáckých slátanin.
Byli to, počínaje vydavatelem, sami Židé. Vzal jsem si dosažitelné sociálnědemokratické
brožury a vyhledal jména jejich autorů: Židé. Poznamenal jsem si jména téměř
všech vůdců, daleko největší podíl měli opět příslušníci "vyvoleného
národa", ať už se přitom jednalo o zástupce říšské‚ rady, nebo o tajemníky
odborů, předsedy organizací nebo pouliční agitátory. Vyplýval z toho vždy
stejný obraz. Jména jako Austerlitz, David, Adler, Ellenbogen atd. mi zůstanou
v paměti navždy. Jedno mi bylo nyní jasné: strana, s jejíž drobnými
představiteli jsem už měsíce tvrdě bojoval, byla, co se vedení týká, téměř
výlučně v rukou cizího národa, to, že Žid není Němec, jsem už teď věděl s
konečnou platnosti, šťasten a spokojen. Teprve teď jsem zcela poznal svůdce
našeho národa. Už rok mého vídeňského pobytu stačil k tomu, abych nabyl
přesvědčeni, že žádný dělník není tak umíněný, aby nepodlehl hlubším znalostem
a vysvětlení. Stával jsem se pomalu znalcem jejich vlastního učeni a používal
jsem ho jako zbraň v boji za mé vnitřní přesvědčeni. Úspěch byl teď skoro vždy
na mé straně. Velké masy bylo možné zachránit, i když za cenu největších oběti
co do času a trpělivosti.
Nikdy
se ale nedal žádny Žid zbavit svého názoru. Byl jsem tehdy ještě dost dětinský
a vysvětloval jsem jim šílenost jejich učení, mohl jsem se v jejich kroužku
umluvit, domníval jsem se, že se mi musí podařit přesvědčit je o zhoubnosti
jejich marxistického šílenství, ale dosáhl jsem jen opaku. Zdálo se, že
rostoucí pochopení ničivého vlivu sociálnědemokratických teorií a jejich
realizace slouží jenom k posíleni jejich odhodlání. Čím více jsem se s nimi
přel, tím více jsem poznával jejich dialektiku. Nejprve počítali s hloupostí
svého protivníka a pak - když nebylo východiska - prostě dělali hloupé ze sebe.
Když jim to nepomohlo, tak správně neporozuměli nebo přeskočili ihned na jinou
oblast, říkali pouhé samozřejmosti nebo je přijali a zase ihned převedli na
podstatně odlišnou látku, při přistižení se odpovědi vyhnuli a nic přesného
nevěděli. Ať člověk zaútočil na takového apoštola kdekoli, v ruce zůstal
medúzovitý sliz. Ten tekl mezi prsty, aby se v příštím okamžiku zase spojil
dohromady. Jestliže ho člověk porazil zničujícím způsobem a on pozorován okolím
nemohl jinak než souhlasit a zdálo se, že se člověk dostal alespoň o krok dál,
byl nazítří údiv veliký. Žid ze včerejška nevěděl už ani to nejmenší,
vypravoval svůj starý zlořád, dělal jako by se nic nestalo, nemohl si
vzpomenout vůbec na nic kromě toho, že správnost svého tvrzení včera dokázal.
Někdy
jsem trnul. Co víc obdivovat - jejich hbitý jazyk nebo umění lhát. Začínal jsem
je pomalu nenávidět. Dobré na tom bylo, že stejnou měrou jak mi padli do oka
nositelé nebo alespoň šiřitelé sociální demokracie, rostla moje láska k mému
národu. Kdo by také mohl při ďábelské obratnosti těchto svůdců proklínat ubohou
oběť. Jak těžké bylo pro mne zvládnout dialektickou obratnost této rasy! Jak
marný byl úspěch u lidí, kteří obrátí pravdu v ústech, popřou hladce právě
vyslovené slovo, aby se ho už v příštím okamžiku zmocnili sami.
Ne.
Čím více jsem poznával Židy, tím více jsem musel odpouštět dělníkovi. Největší
vinu v mých očích neměl dělník, nýbrž všichni ti, kteří se nesnažili ustrnout
se nad ním, s železnou spravedlností dát synovi národa co mu náleží a svůdce a
kazatele zhouby přitlačit ke zdi.
Zkušenosti
všedního života mně daly podnět k pátrání po pramenech marxistického učení.
Jeho působení mi bylo dopodrobna jasné,ě pohledu se denně jevil jeho úspěch,
následky jsem si při troše fantazie uměl představit. Zbývala ještě otázka zda
zakladatelé předpokládali výsledek svého výtvoru v jeho závěrečné podobě, nebo
zda se stali sami obětí omylu. Podle mého soudu bylo možné obojí. V prvním
případě bylo povinností každého myslícího člověka pronikat do fronty neblahého
hnutí a tak snad přece zabránit nejhoršímu. Jinak ale museli být někdejší
původci této nemoci národů skuteční ďáblové, neboť jen v hlavě obludy, ne
člověka, mohl vzniknout plán této organizace, jejíž činnost musela vést ve svém
závěru ke zhroucení lidské kultury a ke zpustošení světa. Poslední záchranou v
tomto případě zůstával boj, boj všemi prostředky, které si lidský duch, rozum a
vůle mohou představit, bez ohledu na to, komu pak osud přihodí na misku vah své
požehnání.
Začal
jsem se důvěrněji seznamovat se zakladateli tohoto učení a studovat základy
hnutí. Že jsem se dostal k cíli dříve, než jsem doufal, za to vděčím své
znalosti židovské otázky, i když tehdy ještě nepříliš důkladné. To mi umožnilo
praktické porovnání skutečnosti s teoretickými žvásty apoštolů, tj. zakladatelů
sociální demokracie, naučil jsem se rozumět řeči židovského národa: ten mluví,
aby skryl nebo alespoň zastřel myšlenky, jeho cíle nenajdeme v řádcích knih, ty
dřímají pěkně ukryty mezi nimi.
Byla
to doba největší přeměny, kterou jsem musel ve svém nitru prodělat. Ze slabého
světoobčana jsem se stal fanatickým antisemitou.
Ještě
jednou, a to naposledy, mne přepadly pochybovačné a skličující myšlenky. Když
jsem zkoumal dlouhá období dějin lidstva a působení židovského národa v nich,
vyvstala najednou úzkostná otázka, zda si snad nevyzpytatelný osud z důvodu nám
neznámým přece jen nepřeje konečné vítězství tohoto malého národa? Měl snad být
tomuto národu přiřknut svět jako odměna? Máme objektivní právo pro boj za naši
sebezáchovu, anebo je i toto v nás pouze subjektivně zdůvodněno?
Zatímco
jsem se zahloubal do marxistického učení a působeni židovského národa podrobil
klidnému a jasnému zkoumání, osud sám mi dal odpověď.
Židovské
marxistické učení odmítá aristokratický princip přírody a klade namísto věčného
privilegia síly a moci masu a její mrtvou váhu. Popírá tedy v člověku význam
národa i rasy a tím odebírá lidstvu předpoklad existence a kultury. Toto by
jako základ univerza vedlo myšlenkově k zániku každého pro lidi pochopitelného
řádu. A tak jako v tomto největším poznatelném organizmu mohl být výsledkem
realizace takového zákona pouze chaos, tak pro Zemi a obyvatele této hvězdy by
to znamenalo jejich zánik.
Zvítězí-li
Žid se svým marxistickým vyznáním víry nad národy světa, jeho korunou bude
pohřební věnec lidstva a tato planeta poputuje vesmírem zase bez lidí, jako
kdysi před miliony let.
Věčná příroda msti neúprosně překročení svých přikázání. Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: Tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.