Pár slov o sobě
Narodil jsem se před 2. světovou válkou v dnes už neexistující česko-německé vesnici Komořanech u Mostu, německy Kommern.
Před Hitlerem jsme utíkali do vnitrozemí a nakonec jsme se usídlili v Kolíně, v části Sendražice, kde jsem začal chodit do školy. Byla zde velká rafinerie, která byla často cílem spojeneckých leteckých náletů, takže jsme velmi často utíkaly hlavně v noci před nálety do polí. V roce 1944 jsme vůbec neměli školu a tak mi rodiče raději poslali ke strýci do Třemošné u Plzně, abych byl chráněn před nálety. Celá válka, nálety a německé propagační válečné týdeníky, německý teror, zanechala na mně veliký a nekončící vliv. Ihned po válce jsme se stěhovali zpět do Mostu, kde jsme zastihli deportaci a vyhnání Němců. Usídlili jsme se v jednom domě, jehož majitel neunesl tíhu německé porážky a ztrátu majetku a oběsil se na půdě. Pro kluky to byla zlatá doba. Všude se válely haldy německých válečných rekvizit, masky, přilby, sumky, bajonety a jiné všemožné vojenské věci, včetně protileteckých granátů. Kolem cest bylo mnoho zbytků vojenské techniky. Pro kluky ráj.
Tehdejší měšťanku jsem už navštěvoval v Mostě. Učil jsem se dobře a tak jsem hlavně pěstoval sport a zase sport. Hráli jsme do večera fotbal a zase fotbal, boxovali jsme, hráli jsme ping pong a pěstovali lehkou atletiku, hráli jsme šachy. Byl jsem dobrým sprintérem a tak jsem objížděl regionální závody a sbíral ceny.
Pak přišla strojní průmyslovka. Opět to byla velmi sportovní škola, kde se hrával basket, fotbal, házená, ping-pong, šachy. V zimě jsme jezdili každý tehdejší krátký víkend na blízké Krušné hory lyžovat. Prostě opět sport,sport a zase sport. K tomu ještě muzika. Hrával jsem v dechovce na trombon a různé trumpety, na kytaru v různých kapelách a tak kolikrát jsem jel rovnou z plesu, nebo zábavy do školy, celé rty, nebo ruce otlačené. Ale vydělal jsem si s tím dost peněz a nikdy jsem neměl o peníze nouzi a ani jsem nic nežádal od rodičů.
Po vojně jsem pracoval jako konstruktér v jednom výzkumném ústavu, zaváděli jsme stěnování, předělávali kombajny a kostruovali štítovou výztuž a jiné důlní zařízení. Byl jsem zde sportovní referent a organizoval jsem různé soutěže a dálkové pochody, většinou hřebeny Krušných hor, jenom Prčice jsem šel 5x, v zimě jsme "mydlili" stolní tenis a hráli závodně a lyžovali, v létě jsme opět pěstovali tenis, kde jsem na kurtech trávil celé dny. Tenisu jsem zůstal věrný až do stáří. K tomu přistoupilo ještě vodáctví.Absolvoval jsem vodáckou školu v Liptovském Hrádku. Sjeli jsme všechny možné řeky v Čechách i na Slovensku, Polsku a každoročně jsem se nemohl dočkat až vyrazíme na Vltavu, Lužnici, Sázavu, atd, atd. Mnoho mých kytar nevydrželo vlhké vodácké prostředí. Ale těch táboráku a hospod... Už od března jsme jezdili na všechny možné toky.I vodáctví mi vydrželo až do pozdního věku, kdy jsme jezdili každoročně v létě s partou chlapů Berounku. Od 17 let jsem se stal basketbalovým rozhodčím a tak 30 let jsem zimní víkendy pískal všechny možné soutěže. Deset let jsem byl i prvoligovým rozhodčím a jezdil jsem a létal po celé republice od Aše až po Košice..
Po dovršení věkového limitu pro rozhodčí jsem se začal věnovat průvodcovské činnosti.nejprve s Čedokem,později i s jinými cestovkami. Jezdil jsem každoročně do Vysokých Tater, kde jsem byl průvodcem. To už jsem se nějaký čas věnoval dost intenzivně němčině. Udělal jsem si státnici a složil jiné zkoušky Nyní jsem jezdil s Němci po republice/ to byla škola Němčiny/, s Poláky třeba na Vlachovku, na Ještěd a třeba na Macochu atd. a s Čechy do povolených zemí. Pak přišel rok 1989 a my začali jezdit po celé tehdy pro nás nemyslitelné Evropě - západní Berlín,Vídeň, Paříž, Benátky ,Salzburg, Norimberk, Pasov, Heidelberg a jiná něm.města, Barcelona, Řecko, Zürich, Ženeva atd. každý týden někde jinde, nebo pořád dokola,třeba jsem byl 18x v Bibione, 20x Alpský okruh. To bylo kilometrů, všechno s Karosami, ale naštěstí všechno jsme absolvovali bez nehody. Byl to zázrak Řidiči byli skvělí, neměli jsme ani mapy, všude jsme byli poprvé, např. v Paříži, ale dostali jsme se všude. Nejprve k Eifellovce, ta byla dobře vidět, ale postupně jsme poznávali Paříž, nebo jiné město více a více, příště už jsme vedli lidi do Louvru, Montmartre atd., a pak už jsme byli mistři. A v týdnu jsem učil na kursech Němčinu. Tehdy byl hlad po řečech, a tak kurzů bylo jako máku. Užili jsme i mnoho zábavy a často jsme kurz dokončovali v hospodě. Také překladů bylo mnoho. Každý vozil elektroniku ale nebyly české návody, přišly německé firmy, lidé potřebovali doklady pro práci v Německu a tak bylo pořád co překládat.
Pracoval jsem stále ve výzkumném ústavu VÚHU, kde jsem později byl technikem tenzometrie, pak jsem pracoval v oboru hluku a vibrací. V roce 1992 po 38 letech jsem byl propuštěn, ale hned jsem se uchytil na Úřadě práce v Mostě, kde jsem byl ved.odd. APZ. I zde jsem využíval němčinu, neboť jsme měli bohaté styky s německými "Arbeitsamty" a jinými vzdělávacími institucemi, a do Německa jsme jezdili často. Objel jsem služebně i Rakousko, kde jsme bydleli v nejlepších hotelích od Vídně po Graz a třeba i Slovinsko. Tam jsem překládal na konferenci. Znalost němčiny se prostě vyplatila.
Po třicítce mi začalo lákat dřevo a tak jsem se pokušel s menšími , či většími přestávkami o amatérské hobby - řezbářství. Tomu se věnuji více ve zralém věku za podpory mého syna Jana, který mi po mém ovdovění tlačil k řezbářství, abych měl nějakou činnost. Bývá to někdy v panelákovém bytě obtížné, vše je děláno doslova na koleně a bez dřevoobráběcích strojů, jen ručně ale je to hezká práce s voňavým materiálem..
A potom ponorky. Ponorky mi lákaly dávno, památka na protektorátní léta, kdy v kinech byly líčeny "hrdinské" činy mužů na U-Bootech.. S internetem má člověk přístup k bohatým zdrojům. S mým milým synem provozujeme virtuální ponorku U-32, já jsem kaleu a on je mým I-WO. Natočili jsme spolu dokonce film o jedné bojové plavbě, po službě bývá na ponorce veselo. Kromě poučení užijeme také i spoustu legrace. Prostě námořníci a ponorkáři zvlášť se nezapřou.
V roce 2010 jsem navštívil a prolezl jedinou zachovalou německou ponorku typu VII C U-995 v Laboe, u Kielu. O rok později jsem se vypravil na jedinný německý Hochseeinsel - ostrov Helgoland, kde za války byla německá ponorková základna a ostrov byl cílem mnoha spojeneckých bombardování a nakonec byl zcela zničen. Dnes je opět v krásném stavu a je cílem mnoha turistů