Černý rytíř
XXXIII.
Konečně stanula před svým domem.Trošku se bála,ale nemohla zůstat venku.
‘‘Děkuji mockrát,Marcusi.‘‘,poděkovala sluhovy.
‘‘Nemáte zač,madame markýzo Victorie de La´Coure.‘‘,poklonil se a odjel.
Jakmile kočár zmizel v prachu,otevřela pomalu dveře a vešla do haly.
‘‘Zlato.‘‘,vyšla z kuchyně její matka.
‘‘Mami.‘‘,odpověděla trošku přiškrceně.Bála se,že jí bude všechno vyčítat.
‘‘Ó,miláčku.‘‘,objala svou dceru,‘‘Musím uznat,že jsem o tebe měla
strach.Bylo by lepší kdyby si nám dala vědět dřív.Ale ani se tak moc
nezlobím,protože mi neuniklo,co se děje mezi vámi dvěma.‘‘,mrkla
šibalsky.
‘‘No…‘‘,zdráhala se Victoria stydlivě.
‘‘Nic neříkej,jsem taky žena a vím,že si se do něho zamilovala.‘‘,usmála se markýza Eveline.
‘‘Víš,mami,já,snad se nebudeš zlobit,ho opravdu miluji a celou tu dobu jsem byla právě s ním.‘‘,opatrně řekla.
‘‘Já vím,Victorie.‘‘,usmála se,‘‘Jde ti to vidět na očích.‘‘,mrkla na ni.
‘‘Mami,já bych si ho chtěla vzít.‘‘,svěřila se se sklopeným pohledem.
‘‘Tak s tím ti,zlato,asi moc nepomůžu.‘‘,řekla smutně,‘‘To záleží jen
na tatínkovi a bohužel si s panem Buanarottim zasnoubena již moc
dlouho.‘‘
‘‘Ale,mami.‘‘,nechtěla to vzdát.
Eveline to bylo líto,už od začátku pozorovala,jak se ti dva do sebe
zamilovávají.Doufala,že tentokrát zahodí její manžel etiketu a nechá
jít svou milovanou dceru za láskou jejího života.
Najednou její choť vyšel ze dveří.
‘‘Ani nevíš,jak si mě vylekal.‘‘,smála se markýza a hodila po něm pohled,ze kterého doufala,že vyčte,aby dceři nic nevyčítal.
Ten jen přikývl a srdečně Victorii přivítal:-‚‘‘Ahoj,sluníčko.‘‘,objal ji.
‘‘Ahoj,tati.‘‘,sklopila zrak,čekajíc,co se stane.
On se jen usmál:-‚‘‘Vím,že bych ti měl vynadat,zakázat se s ním stýkat
a dívat se na tebe z patra,ale mám tě moc rád a pokud mi slíbíš,že už
to neuděláš,a pokud ano,tak dáš včas vědět,promíjím ti.Nemohl jsem si
nevšimnout,co se mezi vámi děje.‘‘,mrkl na ni a znovu ji objal.Pomyslel
si,že asi senilní,normální rodič by určitě dělal oheň na střeše.Možná
to,ale bylo správné,jak se zachovala.Měl hodně času na přemýšlení a
dostatečně si to rozmyslel.Když to všechno shrnul,tak shledal,že
vlastně ani neudělala nic hrozného.Nikoho nezabila,nic
neukradla,neutekla,zůstala ve městě a ještě se nakonec ozvala.Měl ji
rád a byla už dost stará na to,aby se o sebe dokázala postarat
sama.Věřil jí,tak nač hrát divadlo.
‘‘Děkuji ti.‘‘,přitiskla se k němu,‘‘Mám tě moc ráda.‘‘
‘‘To já tebe taky,zlato.‘‘,usmál se.
‘‘Přines nám čaj,Alaino.‘‘,přikázala markýza Eveline služce.
Pak se všichni přesunuli d salonku a pohodlně usadili,protože si měli hodně co říct.
‘‘Mami dnes nepřijede tetička Maria de La´Mante?,optala se zvědavě Victoria.
‘‘Měla by přijet i s Adrianem,ale asi se zdrželi,proto momentálně počítám spíše s tím,že přijedou ráno.‘‘,odpověděla.
‘‘Já jsem totiž Marca,tedy hraběte Delacroix,pozvala na dnešní večeři.‘‘,řekla opatrně.
‘‘To je dobře,jen ať přijde.‘‘,usmála se její matka.
Victorii bylo líto,že otec neví,proč ho sem vlastně pozvala.Doufala,že to přijme co nelépe.
‘‘Tady je ten čaj,madame.‘‘,přerušila je služka.
‘‘Ano,děkuji,můžeš jít,Alaino.‘‘,odpověděl markýz Jean Jacquese.
‘‘Pane,ještě.‘‘,řekla služebná.
‘‘Co s děje?‘‘,skočila jí,vyplašena tónem hlasu,do řeči madame Eveline.
‘‘Mezitím přišel posel,nějaký Giermo,a říkal,že nese dopis až z
Kastilie od vašeho syna,markýze Alexandra.‘‘,podával ono psaní do
jejích rukou.
‘‘Děkuji,můžeš jít.‘‘,usmála se.
XXXIV.
10.listopadu 1942,Kastilie
Milá maminko,milý tatínku a sestřičko.
Omlouvám se,že jsem se dlouho neozvala,ale studium je náročné a též zde
připravuji svou budoucnost.Nejdříve Vám musím říct,že jsem velmi vděčný
za to,že jste mi umožnili vybrat si svou budoucí ženu svobodně,protože
dnes Vám mohu s hrdostí sdělit,že jsem ji již našel.Je to velmi
milá,inteligentní a hodná dívka.Jsem s ní velmi šťasten,bez ní by již
neměl můj život smysl.Jmenuje se Leonela Buanarotti a je velmi dobré
italsko-španělské rodiny,což se bude určitě líbit mamince.Její rodiče
jsem ještě neměl tu čest poznat,ale svolili k sňatku.Ano,čtete dobře,já
se bud ženit.Vím,že to asi bude znít divně,ale cítím,že když to
udělám,bude to ten nejlepší krok v mém životě.Prosím,abyste nad
sklenkou výborného vína i Vy požehnali náš sňatek a přijeli na
svatbu,která se bude konat zde v Kastilii.Asi Vám bude líto,že se
nebude konat v Marseille,ale až přijedete poznáte sami,že lepší kraj
jsem si nemohl vybrat.Nakonec Vám chci poděkovat za všechno,c jste pro
mne udělali,mám Vás moc rád.A Tobě,sestřičko,přeji,abys našla aspoň,tak
velkou lásku jako já,protože ty si ji zasloužíš.
S pozdravem Váš syn Alexander.
‘‘Ale no tak,neplač.‘‘,usmál se na svou choť markýz,utírajíce jí slzy.
‘‘Já vím,ale pamatuji si ho ještě jako malé dítě a teď bude ženatý.‘‘,rekapitulovala se slzami štěstí v očích.
‘‘Mami,je šťastný,a to je hlavní.‘‘,utěšovala ji Victorie,též plačíc štěstím.
‘‘Jak to všechno letí…‘‘,řekla melancholicky a znovu pročítala dopis.
‘‘Madame?‘‘,přiběhla jejich komorná z haly.
‘‘Ano,Mariano?‘‘,zeptala se.
‘‘Je tady pan hrabě Delacroix.‘‘,oznámila.
‘‘Tak ho pošlete sem a začněte připravovat večeři.‘‘,přikázala.
Victoria byla jako na trní,nevěděla,co se stane,tak šla raději Marcovi naproti.
‘‘Ahoj.‘‘,hrnula se k němu a radostně ho objala.
‘‘Ahoj.‘‘,řekl sklesle.
Victoria nechápala,co se stalo,co udělala,když to bylo ráno ještě tak
perfektní,ale nechtěla,aby ji měl za hysterku,a tak ho zavedla do
salonku.
‘‘Dobrý večer,madame.‘‘,políbil markýze Eveline ruku,‘‘Vám též dobrý večer.‘‘,uklonil se i jejímu otci.
‘‘Dobrý večer.‘‘,odpověděl,tušící,co bude následovat,‘‘Je mi jasné,že
jste sem nepřišel jen kvůli naší výborné kuchyni a společnosti těchto
dvou nádherných dam.‘‘,začal vědíce,že Marco bude asi potřebovat jeho
podporu.Z jeho výrazu vyčetl,že se chystá vystoupit z inkognita,kvůli
jeho dceři,ale bojí se a ani se mu nedivil,sám nevěděl,jak by v takové
situaci zareagovala jeho milovaná Eveline.
‘‘Ano,máte pravdu.‘‘,sklopil oči.
‘‘Tak jen směle do toho,naši náklonnost tím nemůžeš ztratit.‘‘,snažil se h podpořit,protože tušil,jak se asi cítí.
‘‘Já…‘‘,zadrhával se,‘‘Já chtěl bych urychlit svatbu s vaší
dcerou.‘‘,podívala se provinile na Victorii,která jen zaraženě mžikala
z otce na něj.
‘‘Je mi to jasné,pane Buanarotti.‘‘,odpověděl markýz a byl rád za Marca,že už je to venku.
‘‘Buanarotti?Urychlit?‘‘,řekla šokovaně mladá markýza.
‘‘Ano.‘‘,sklopil oči zmíněný „podvodní“ ,‘‘Victorie!‘‘,křikl
bezmocně,když ji viděl,jak běží ven ze salonku,‘‘Všechno je
špatně.‘‘,složil se sofa položil hlavu do dlaní.
Teď se markýza Eveline rozhodla,že též něco řekne:-‘‘Marco,neříkám,že
je správné lhát,ale pokud si k tomu měl důvod,a to dost oprávněný…‘‘
‘‘Měl jsem důvod,já bych nelhal,ale musel jsem.‘‘,skočil jí do řeči.
‘‘A proč jste musel?‘‘,ptala se zvědavě.
‘‘Jsem tady kvůli hraběti Lucasi Rochefieldovi.‘‘,řekl potichu.
‘‘Ach,ano,ta krádež.‘‘,odmlčela se nezamyšleně markýza.Nechtěla,aby
štěstí její dcery ztroskotalo kvůli tomu lotrovi.Pan Buanarotti nebyl
špatný člověk,lhal jen protože musel…‘‘Když to takhle vysvětlíte i
Victorii,tak by to se to mělo všechno dát do pořádku.Věřím,že má dera
není povrchní a dokáže si to srovnat.‘,pokračovala.
‘‘Děkuji za podporu,snad máte pravdu.Teď,s vaším milým svolením,bych
rád opustil tento dům.Myslím,že se nebudete zlobit,když na večeři
nezůstanu.‘‘,podotkl.
‘‘Jak chcete vy,my vám nemůžeme mluvit do toho,co děláte.Tak na shledanou.‘‘,stiskl mu markýz pevně ruku,aby ho povzbudil.
‘‘Na shledanou.‘‘,stiskl mu ji též na oplátku a uklonil se jeho choti.
Pak vyšel ze salonku do prostorné haly a jeho zrak padnul na schodiště.
XXXV.
Lucas vrazil jako vítr do bývalého sídla rodiny Bernini.Musel najít
svou matu,neměl ji moc v lásce,ale aspoň ten kousek svědomí se vněm
probudilo.Nemohl ji zde nechat,když chce utéct.Odnesla by to všechno za
něj,a tak nemilosrdný zas nechtěl být,hlavně potom,co nedozvěděl,že se
potácí na hraně chudoby.
‘‘Lucasi!‘‘,vydechla jeho matka,když ho uviděla.
‘‘No konečně.‘‘,urval se na ní,‘‘Aspoň tě nemusím hledat.‘‘
‘‘A co mi chceš?‘‘,ztvrdla trochu,vidíce,jak je „milý“.
‘‘Půjdeš se mnou,tedy pokud nechceš zůstat tady a být vláčena bahnem!‘‘,vysmíval se jí.
‘‘A proč si myslíš,že bych měla jít s tebou?‘‘,nenechala se jen,tak
vláčet svým vlastním synem.Teď,když se po tolika letech opět
viděli,bylo mezi nimi tolik hořkosti a nenávisti.Paula byla hrdá a
nechtěla se nechat urážet,zvláště od svého potomka.Měli mezi sebou
ledovec a ani jeden se ho nijak nesnažili obejít.
‘‘Proč si myslím,že by si měla jít s mnou?Protože tady jsi chudá a se
mnou si budeš moci žít na úrovni.Tak co?Nemám čas na to tady takhle
klevetit,takže se rozhodni!Mám naspěch!‘‘,popohnal ji neurvale.
‘‘A kam chceš jet?‘‘,optala se již se zájmem.Tohle pro ni byla šance,už si nebude muset utrhovat od pusy.
‘‘Anglie,tam máme svůj nový život!‘‘,poprvé se na matku usmál.
‘‘Kdy jedeme?‘‘,odpověděla,jako by mezi nimi roztál ten led,co jim bránil.
‘‘Co nejdříve se sbal,kočár čeká.V Anglii nás uvítá hromada
peněz.‘‘,najednou z minuty na minutu se z nich stali snad nejlepší
přátelé.Oba se sobě tak podobali-slyšeli na peníze.
‘‘Nemám moc věcí,za moment můžeme vyjet.‘‘,odběhla nahoru.
Lucas se klidně rozhlížel po bývalém sídle Berniniů.Byl nadmíru
spokojen.Má možnost utéct před spravedlností a vede se mu
to.Netušil,jak moc se mu bude hodit,když se ten přitroublý Marco
zamiluje do Victorie.Nejdříve se neuvěřitelně zlobil,ale pak když začal
tušit,že něco není v pořádku,tak mu t začalo být jedno.Bylo mu
divné,proč přijel takový hejsek zrovna po té krádeži,ale přepočítal se
ten slavný hrabě Delacroix.Lucas nemusel pro sebe ironicky usmát.nemohl
si vynachválit,jak to všechno vyšlo.Teď se může v klidu vypařit.
‘‘Paulo!‘‘,zavolal na svou matku,‘‘Pojedeme.‘‘,začínal být netrpělivý,již chtěl být pryč.
‘‘Už jsem tady.‘‘,sešla ze schodů i se zavazadly.Byla šťastná,nevěděla
proč chce Lucas,tak rychle zmizet a po pravdě jí to ani moc
nezajímalo.Před očima měla jen vidinu nového života,a to ji stačilo k
tomu,aby s ním šla.
A tak oba vyšli ven a nastoupili do kočáru.
‘‘Migueli,jedeme!‘‘,zařval Lucas.
Mladý hrabě Rochefield s matkou zmizel,jak jen nejtišeji to šlo.Snad jim sám Bůh pomáhal v útěku,ale možná,že to tak mělo být.
XXXVI.
Victoria tiše seděla na schodech v hale a ani nepostřehla,že jí Marco
pozoruje.Přemýšlela nad tím,co se stalo.Věřil mu,ikdyž momentálně
méně,protože jí lhal,ale ani na chvilku její myšlenky nepřipouštěly,že
by neříkal pravdu z vlastního přesvědčení.Byl to přece stále ten úžasný
člověk,jména přece nemění charakter.Doufala že se jí to pokusí
vysvětlit,aby mohla pochopit,proč se to stalo.Milovala ho stále,přece
nejde přestat milovat z minuty na minutu.Vlastně ani nevěděla jestli se
zlobí.
Marco Victorii tiše pozoroval,sledoval ,jak tiše sedí na schodech,snad
byla ještě krásnější než tam v salonku.Miloval ji a ublížil.Chtěl jí to
vysvětlit,ale pořád nenacházel odvahu přistoupit k ní a jako nějaký
pletichář jí do hlavy cpát svoje vysvětlení.Netušil zda má na něj zlost
a zda se má nejdříve omluvit nebo začít objasňovat.Tak si jen dodal
odvahy,kterou málem pozbyl,vykročil k ní a tiše si sedl vedle ní.
‘‘Victorie.‘‘,tiše promluvil.
Ta se ani nepohnula,stále nemluvě třímala na schodech.
‘‘Já nevím,kde začít.‘‘,pokračoval nejistě s třesoucím se
hlasem,‘‘Vím,že lhát s nemá a snad ani proto neexistuje omluva,ale já
ti chci říct všechno,co mě vedlo k tomu,abych tobě a ostatním neřekl
pravdu.‘‘,nevěděl zda ho vůbec poslouchá,ale pokračoval dál,‘‘Důvod
proč jsem sem přišel je krádež v bankovním domě tvého otce a jeho
společníků.Vyslali mě pod falešným jménem,abych dopadl hraběte Lucase
Rochefielda,protože se mezi ním a tou krádeží našlo podezřele moc
spojitostí.Jediný,kdo věděl,že se jmenuji Marco Antonio Buanarotti,byl
tvůj otec,vikomt Carlo Magnolio a sir John de Goya.Nikdy jsem ti
nechtěl lhát,nemusel jsem,vím,že je to chabá omluva,ale lepší
nemám.Zamilovala jsem se do tebe,a to s tu lží nemá vůbec nic
společného,ale ještě bych ti chtěl říct,že jsem sice neřekl pravdu o
tom,kdo jsem,ale když jsem vyprávěl o svých rodičích tak kromě změny
jejich příjmení to byla pravda.Asi mě nenávidíš,za to,že jsme si už
dlouho přislíbeni dohodou našich rodičů,taky jsme nejdříve nechtěl o
ničem takovém slyšet,ale jakmile jsme spatřil tvou tvář,bylo mi
jasné,že mi tě přineslo samo nebe.Můžeš mě nenávidět,ale nikdy
nepochybuj o tom,že tě miluji.‘‘,skončil a chtěl radši odejít
pryč.Bolelo ho to,a tak se zvedl a radši zamířil ke dveřím.
Victoria ho celou dobu pozorně poslouchala,vlastně se ani moc
nezlobila,a potom,co jí teď řekl by mu nejradši všechno
odpustila.Milovala ho,a to ať se jmenoval jakkoli,ale musela uznat,že
Marco Antonio Buanarotti zní o něco lépe.
‘‘Počkej!‘‘,křikla najednou,‘‘Slib mi,že už nebudeš nikdy lhát.‘‘
‘‘Slibuji.‘‘,usmál se a běžel k ní,vzal jí do náruče a zvedl jako
pírko,že se její nožky země ani nedotkli.Byl neuvěřitelně
šťasten:-‚‘‘Miluji Tě.‘‘,zašeptal do jejích vonících vlasů.