Safír a strach..................................
Zapovězený les za nimi zavřel svoji bránu. Jediným zdrojem světla se stali hůlky. Harry cítil, jak mu jeho srdce tluče až kdesi v krku. Každou chvíli z něj muselo vyskočit a dát se na útěk do hradu. Sám by tam také nejraději uháněl.
„Myslíte, že jdeme správně??“ zajímal se Ron.
„Hagrid říkal, že musíme jít přímo rovně ať se děje co se děje!! Takže správně jdeme, protože jsme ještě ani jednou nezabočili!!“ odpověděla mu Hermiona. Před nimi se les stával hustější a hustější. Už nebylo návratu, tady Harry ještě nikdy nebyl.
Les žil, všechno v něm bylo tak strašidelné a tajemné. Cesta zatím plynula klidně. Drželi se Hagridovi rady, že mají jít pořád rovně.
Náhle cesta před nimi prudce zahnula doprava. Harry se po ní bezmyšlenkovitě vydal. Ron na něj stihnul zavolat, že jde špatně. Harry se otočil těsně před obrovskou bažinou.
Museli jít přes obrovské vřesoviště. Vřes tu byl vysoký asi patnáct palců. Jak tak šli, Harry pocítil obrovskou bolest u kotníků. Vřes mu svými jedovatými úponky rozdíral kotníky do krve. Nejinak na tom byl Ron i Hermiona.
V dálce zahlédl záblesk nějakého světla. Ano, určitě tam něco svítilo. Tenhle pocit dal Harrymu novou životní sílu. To už k němu dorazil Ron a Hermionou v těsném závěsu.
„Podívejte se, nezdá se vám, že je tam světlo???“
Oba jeho kamarádi se podívali tím směrem, kterým ukazoval: „Máš pravdu Harry, zdá se, že se tam opravdu svítí.“
Vydali se tím směrem. Světlo je k sobě přivolávalo, rozsvěcovalo se stále v kraších intervalech. Harry se za ním fanaticky rozběhl. Hermiona a Ron mu byli v patách.
„Ne, nesmí tě dohnat, tohle je tvoje vítězství!! Nesmíš jim dovolit, aby tě porazili vždyť tohle všechno je tvoje zásluha! Ty jsi kvůli tomuhle vytrpěl už dost,“ našeptával mu někdo.
Harry hlas poslouchal a dál letěl k tomu světlu.
Už je tak blízko, stačí jen pár kroků. Už jen pět, čtyři, tři...............
Harry doběhl na rozsáhlý palouk, pocit byl najednou ten tam, Ron s Hermionou už také přiběhli. Zdáli se být stejně zmatení jako on.
Harry se důkladně rozhlédl, nebylo tu nic neobvyklého. Byl to jen takový větší palouk s vodopádem. V Harrym splaskla obrovská bublina. Jenže co to blikalo?? Zdálo se, že to jde odtud.
„Nechápu to, já jsem myslela, že jdeme správně, ale zřejmě jsem se spletla. Není tady nic, co bychom hledali. Pojďte kluci!!“ řekla Hermiona a se svěšenými rameny odcházela. Ron se vydal za ní, Harry se nechtěl jen tak vzdát, ale vypadalo to, že přestřelil.
Hermiona s Ronem na něj už čekali na okraji palouku a chystali se k odchodu. Nechtěl teď jít sám, tak si pospíšil, aby mu neutekli.
Najednou všechno kolem ozářil modrý proud světla. Harry překvapením zůstal stát. Světlo vycházelo s toho vodopádu. Hermiona se na něj podívala, neznatelně kývl. Vytáhl z kapsy hábitu hůlku. Vydal se přímo k malému vodopádu.
Nic se nezdálo být nebezpečné. Harry se blížil k vodopádku. Světlo se objevilo podruhé. Nezbylo, než projít vodou do vodopádu. Harry to velmi rychle pochopil. Prostrčil vodopádem ruku. Čekal, že se mu namočí rukávy, ale vodopád byl naprosto suchý. Voda, která jím protékala, byla naprosto suchá.
Když se nic hrozného nestalo, prolezl jím celý. Ocitnul se v jakési obrovské jeskyni. Na samém konci se krčil nějaký podstavec, na něj dopadalo to modré světlo.
Chtěl si to jít prohlédnout blíž, to už vodou prošel Ron a za ním s hlavou v bublině Hermiona.
„Na co máš na hlavě tu bublinu Hermiono???“ zeptal se jí udiveně Harry.
„OOOOuuuuu, ooooooooou jrg..…..“ odpovídala mu Hermiona
Ron jí posunky naznačoval, že jí nerozumí jediné slovo. Hermiona klepla hůlkou a zamumlala jakési zaklínadlo a bublina zmizela.
„Jakto, že ta voda nebyla mokrá??“ ptala se jich. Když tohle nevěděla Hermiona tak to nevěděl nikdo. Když ona, jako centrální mozek selhala tak jí nikdo nemohl poradit.
Rozholi se jeskyni prozkoumat. Jejich kroky se v tom tichu odráželi.
Blížili se k podstavci na konci. Harrymu bylo divné, že tohle všechno je až příliš jednoduché. Něco se musí stát!! říkal si v duchu. Prošli jsme moc hladce, to se mi nezdá!
Nic nenasvědčovalo tomu, že by jeskyně byla jakkoli nebezpečná. Harry se začal nervózně rozhlížet, nebezpečí čekal za každým krokem za každým kamenem.
Dorazili k podstavci! Tam, pod bublinou byla ta nádherná spona. Orel s obrovskými safíry místo očí. Otáčela se na podstavci a těma očima vrhala to světlo, které viděli.
Harry se nechápavě díval na viteál: „Nechápu to, jak to, že se nám podařilo, se sem dostat bez potíží. Tohle se mi nelíbí, abych řekl pravdu tohle se mi VŮBEC nelíbí.“
Hermiona ho neposlouchala a prohlížela si to bublinové vězení: „Hmmm, podle mně je to obyčejné bublinkové kouzlo, nic těžkého, dá se zničit jednoduchým zaklínadlem: Antibabl!!“ Z její hůlky vyšlo světlo přímo na bublinu,¨ukrývající tak cennou věc. Když se světlo dotklo bubliny, ozval se strašný zvuk. Harry si musel zacpat uši, to se prostě nedalo vydržet. Bublina kolem sebe utvořila jakýsi štít, vyslala vlnu energie, která smetla Hermionu, Harryho i opodál stojícího Rona.
Harry se tak praštil do hlavy, že se mu až zatmělo před očima. Ron se vedle něj sbíral z podlahy: „Jo, Hermiono bude to jednoduché!!
Tsssssssssssssss!! Tak si to zkus sám, ty!!“ urazila se Hermiona.
„Ty si myslíš, že bych to nedokázal??“ kasal se Ron a štrádoval si to k podstavci: „Antibabl!!“ Nic, Hermiona se začala pochichtávat: „Ano, teď všichni sledujeme počínání odborníka!!“
Ron se, ale rozhodl, že tentokrát Hermioně ukáže: „Antibabl!!“
Harry si nestačil zacpat uši, nová vlna ho odhodila o několik metrů dál. Harry viděl, že nad ním přeletěl Ron. Dopadl ještě několik metrů za ním. Hermiona válela sudy přímo k Harrymu: „Harry, nezbívá nic jiného než, že to budeš muset zkusit ty, třeba to má takhle být, třeba je to tvůj osud.“
Harry se postavil a vydal se vstříc svému osudu. Těsně u podstavce se zastavil. „Antibabl!!“ Stejně jako u Rona se nestalo nic. Harry nepatrně šťouchnul hůlkou do bubliny, k jeho obrovskému zděšení hůlka prošla skrz bublinu. Harry pevně semknul víčka, čekal na další vlnu síly. Hodně dlouho mu trvalo než si uvědomil, že se nic neděje. Hůlku vytáhnul a zkusil to znova, hůlka bublinou prošla aniž by se cokoli stalo. To mu dodalo tolik potřebné sebevědomí. Vyhrnul si rukáv hábitu a pomalu začal svoji ruku vsouvat do bubliny. Cítil příjemné teplo, které jakoby do jeho ruky vpustilo takové příjemné šimrání.
Ron s Hermionou na něj obdivně zírali, když v ní měl ruku až po loket, zeptal se ho Ron: „Dobrý Harry???“
„Jo, já myslím, že jo!!“ přisvědčil mu Harry, jeho kamarádovi se viditelně ulevilo a přestal křečovitě svírat svoji hůlku a zároveň Hermionino rameno.
Harry zkusil pohnout rukou. Bylo to jako by ji měl jako vždycky. Prudce ruku z bubliny vytáhnul a pro jistotu odskočil dál a praštil sebou na zem. Bublina se na malinkou chvilinku narušila, pak se scelila jako by nic nebylo. Harry se postavil na nohy. Znova narušil bublinu. Zbývala už jen jediná věc. Harry popadl tu sponu a rychle ji vytáhnul z bubliny.
Celou jeskyní se ozval ten nejstrašidelnější a nejtajemnější skřek jaký kdy kdo slyšel. Harry pochopil, že udělal právě to, co voldemort chtěl a v co doufal: „Snad jsem neudělal nějakou velikou chybu, vždyť jiná cesta nebyla!!“
Jeskyně se celá otřásala, jako malý strom při náporu obrovské vichřice.
„Honem Harry!!“ volala na něj Hermiona a ukazovala na strop. Kvůli otřesům se zde uvolnily obrovské krápníky, které teď s rachotem dopadali na zem. Harry se podíval na strop, všimnul si, že nad ním je ten, snad ten největší ze všech. Ještě stihnul uskočit. Krápník dopadl přesně tam, kde před chvílí stál. Nemohl ztrácet čas, vyrazil za Hermionou, která teď zmizela ve vodopádu. Chtěl se vydat za ní, ale těsně před ním spadl další krápník. Pod stálými nárazy se podlaha jeskyně začala propadat. Objevovali se obrovské jámy. Harry měl co dělat, když se díval na strop. Ale teď měl sledovat obojí najednou??? Ne to bylo zhola nemožné. Zvenčí se ozval zděšený výkřik!!
Hermiona, napadlo Harryho. Výkřik se ozval po druhé. Harryho to začalo zneklidňovat, kolem něj padaly jako kapky deště krápníky a venku se jeho kamarádům něco stalo.
To já jsem je sem zavedl. To já jsem vytáhl ten viteál. To já jsem zpustil tady tohle. To mně by se mělo něco stát ne jim. Harry se rozběhnul směrem k vodopádu, za ním padala vlna krápníků. Jako by tomu neměl být nikdy konec. Harry zakopl o rozdrolené kamení nějakého krápníku. Viteál mu vyklouznul z ruky, Harry zděšeně přihlížel jak na něj padá další krápník: „NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!“
Krápník už na něj skoro dopadnul. Ale orel padající masu kamene zastavil. Harry tupě zíral na to jak spona několik stop nad sebou drží obrovský kus kamene. Hermionin výkřik se ozval potřetí. Byl daleko bolestnější a vyčerpanější a tak plný beznaděje, že se Harry musel rychle rozhodnout. Nemyslel teď na nic, jen na to jak vyváznout z téhle šlamastiky. Musel jednat.
Podíval se na strop a potom na zem. Všude kolem něj se tvořily propadliny, on sám stál společně s orlem na malém ostrůvku. Pak ho něco napadlo, vytáhnul svoji hůlku a namířil na jeden obzvláště veliký: „Flipendoooo!!!!“ Krápník se ulomil a svojí silou strhnul i několik dalších. Z nich se pak na zemi vytvořila cestička, po které mohl Harry bezpečně přejít. Podlaha se začala povážlivě drolit, vypadalo to, že takovou tíhu neudrží. Musel to udělat teď hned, neprodleně. Rychle vytáhnul orla z pod kamene. Ochranný štít zmizel a kámen se svalil k zemi. Tentokrát už takové štěstí neměl, kámen mu přiskřípnul nohu, Teď se Harry nemohl pohnout ani o milimetr. Všechno bylo ztraceno. Teď tady zemře a až si jednou Voldemort přijde zkontrolovat viteál najde tu jeho mrtvolu a doví se jak umřel "slavný" Harry Potter.
Žádné kouzlo pro odvalení kamene neznal, ještě nikdy nepohyboval věcí tak obrovskou. Pravda v kouzelných formulích nikdy nedával moc pozor. Teď by se mu to hodilo.
Začal prudce lomcovat nohou, ale musel toho nechat, protože bolest, když si nohu zavrtával níž a níž byla nesnesitelná. Harry začal vzpomínat na všechny svá dobrodružství z níž se mu tohle stane osudným: „Hmmm, jak jsme tehdá zachránili Hermionu před horským trolem, jak Ron použil levitaci a omráčil obra!!“ Harry se pro sebe uchechtl. Najednou zpozorněl, cože to Ron použil, aby zachránil Hermionu?? Tohle by teď mohlo zachránit i jeho, namířil hůlkou na kámen: „Vingardium Leviosa!!“
I když v to doufal, ale nevěřil tomu se kámen vznesl, sice jenom pár stop, ale to stačilo k tomu, aby mohl nohu vytáhnout. Rychle se vydal po cestičce z kamení. Cesta se pod ním začala rozpadat, nebyl sice při těle, ale i jeho váha stačila k tomu, aby se všechno dalo znova do pohybu. Dorazil na konec cesty, před ním se černala obrovská díra. A za ním taky, před ním díra za ním díra. Harry se odhodlal k poslední zoufalé reakci, prudce se odrazil a přeskočil díru. Neměl čas se podívat jak moc těsné to bylo, ale vyvázl jen o chloupek. Na nic nečekal a jako střela vyběhl ven skrz vodopád. Byl venku byl zachráněný, kde je Ron a Hermiona.
Harry o něco zakopl: „Lumos!!“ z hrůzou zjistil, že je to Hermionino tělo. Byla neobyčejně bledá a z nosu jí tekla krev. Nebyla mrtvá ještě dýchala, ale jak dlouho!! Harry se pokoušel najít Rona. Panicky začal běhat kolem dokola. Pak ho uviděl, se stejně bledou tváří jako Hermiona. Harry viděl, že leží v kaluži krve. Měl tržnou ránu na hlavě, která mu ošklivě krvácela.
Harry se pokusil nějak krvácení zastavit, ale pak se palouk ztratil v mlze. Kolem Harryho se válely kotouče mlhy. Harry neviděl ani napravo ani nalevo: „Lumos!!!“ Z hůlky sice vyšlo světlo, ale nedokázalo projasnit tu hustou mlhu. Mlha se ztratila stejně jako přišla, kolem Haryho se projasnilo. Harry stál v ohnivém kruhu. Netušil co se děje, ovládla ho hrůza. Hrozně se ochladilo, jako by kolem něj kroužila přinejmenším stovka mozkomorů. Odněkud vyšlehly zelené plameny a ozval se zvířecí řev. Harry spatřil siluetu. Siluetu koně s rohem, jednorožce. Harryho to uklidnilo, vždyť jednorožec je symbolem dobra, je tak čistý, žádná zloba se to netýkala je to ten nejušlechtilejší tvor na světě.
Jednorožec vstoupil za Harrym do kruhu, plemeny vyšlehly do výšky, kolem Harryho a jednorožce se vytvořila ohnivá kopule. Konečně byl jednorožec vidět v celé své kráse.
Harry toužil se podívat na něco tak čistého, dodávalo mu sebejistotu, že jedná správně. Harryho obešla hrůza, to co uviděl určitě nebyl jednorožec. Vypadalo to tak, ale rozhodně to nebyl jednorožec. Místo nádherné sněhobílé srsti tenhle měl černou jako uhel a šupinatou jako had. Rudé oči, plné pomsty. Jako by byl schopen zabíjet pouhým pohledem. Harry si všimnul, že ve zpěněné hubě má hadí jazyk. Opravdu se mu tam třepotal rozeklaný jazyk, který znal doposud jen u hadů. Byla to ta nejodpornější stvůra jakou kdy Harry viděl. A to už bylo co říct. Zrůda byla ošklivější než šváb, pavouk Aragog, bazilišek i než sám Voldemort. Jako by ztělesňovala samotné zlo.
Příšera vystrčila svůj jazyk ven a zasyčela, vyšel z ní jenom tlumený sykot, ale Harry všemu rozumněl: „SSSSSSSS, to je tvůj konec vetřelče!! Dnes zemřeš, protože jsi si dovolil ukrást vzácnost Pána Zla!! S obrovským řevem se na něj zrůda vrhla. Harry byl v pasti, všude kolem něj šlehaly plameny. Černý jednorožec se na něj vrhnul, nebezpečně se oháněl svým rohem a drápy co měl na kopytech. Harrymu se podařilo neuvěřitelným způsobem vyhnout, zvíře nestačilo tak rychle změnit směr a proběhla plameny ven: „Ať shořelo prosím, ať shoří nebo se aspoň spálí!!“
Všechny jeho naděje se rozplynuli, když obrovským skokem se Černý jednorožec vrátil do hry. Znova vyrazil proti němu, Harry byl připravený bojovat. Postavil se ke zvířeti chtěl s ním mluvit, z úst mu šlo jen tlumené syčení: „Stůj!! Přikazuji ti to stůj!!!!!“
Zvíře se viditelně zarazilo: „Ale já poslouchám pokyny dané jen Pánem zla!!! A ten je zabít každého koho uvidím!!“ Sklonilo hlavu a svým obrovským rohem se znova pustilo do útoku.
Už bylo těsně před Harrym, Harry pevně zavřel oči a čekal na to až ho jako špíz protne roh zvířete. Místo toho se ozval bolestný řev. Harry se konečně odvážil otevřít oči. Naskytla se mu nevídaná podívaná, černý jednorožec teď ustupoval před obrovským panterem. Panter zuřivě řval a oháněl se po něm drápy.
Harry pochopil kdo se v tom skrývá: „Nicoll???“ S panterem to ani nehlo, dál se snažil zahnat jednorožce pryč. Jednorožec před ním bázlivě uhýbal. Panter ho zahnal až za ohnivý kruh. Pak se ztratil ve tmě. Z pantera se stala dívka, vypadala jako vždycky báječně, ale byla na ní vidět složitost zápasu. Z čela jí odkapával pot a z tváře jí tekla krev, ale jinak jí nic nebylo.
„Jak jsi se sem dostala???“ zeptal se jí Harry.
„To je teď jedno, kde máš ostatní, přišla jsem až jednorožec útočil na tebe. Jinak bych se pokusila zakročit dřív.“
„No, Ron je někde tady mimo kruh, nevím co mu je dýchá, ale krvácí. Hermiona ta je hned u toho vodopádu, ta je na tom moc špatně, Nicoll. Je bledá nekrvácí, ale skoro nedýchá, je na tom hodně špatně.“
„Tak oba dva odsud musíme dostat a to urychleně, proč jste sem proboha chodili, zvlášť teď v noci a co to bylo za hroznou příšeru, myslela jsem si, že hledáte jednorožce, ale jak sem přišla blíž viděla sem, že to do jednorožce má daleko. Nezbývalo nic jiného než zaůtočit.“
„Hmm, no já nevím co to bylo, ale šel z toho strach!!“ připustil Harry!
„Tak to mi povídej s tím mám zkušenosti, ustup Harry!!“ Vytasila svou hůlku a zamumla: „Freezingo!!“
Plemeny znehybněly a Harry jimi mohl projít. Nicoll přešla k Hermioně: „Ty vezmi Rona, já se postarám o Hermionu.“ Harry doběhl pro Ronalda: „Mobilicorpus!!“
Jakoby Ron měl kolem rukou a nohou neviditelné provazy, tak jej mohl Harry bezpečně odvést do hradu. Nicoll už na něj čekala vedla Hermionu stejně jako Harry Rona. Před tím než se vydali na cestu, Harry si dal viteál do kapsy u hábitu, nerad by, aby ho někde ztratil.
Byl nevýslovně štastný, že se odsud dostal a, že to jeho kamarádi zřejmě přežijí taky. Nedovedl je zbytečně na smrt, má čtvrtý viteál, když se mu ho podaří zničit, budou zbývat poslední dva.
Jakmile Nicoll udělala první krok mimo palouk ozval se znova ten samý řev, který vydával temný jednorožec, který právě vystoupil ze stínů a bez jakéhokoli rozmýšlení vyrazil proti nim. Byli bezbranní, ani jeden z nich nestihnul vytáhnout hůlku, mohli jen mlčky přihlížet tomu jak se na něj s řevem valí smrt, Harry tento švist smrti znal už několikrát se mu před ním podařilo utéct, ale dnes nevyvázne!
Najednou Nicoll pustila Hermionu na zem a proměnila se. S křikem se vrhla na zvíře. Drápy se mu zasekla do zad. Zvíře bolestně zasténalo, poklesla mu kolena, ale v zápětí se zase narovnalo a zuřivě se ohánělo rohem. Panter Nicoll statečně odolával, drápy a zuby zatínala do jeho těla.. Ze zvířete začaly valit potoky krve. Ale jakoby ho to nebolelo, dál s ní zápasilo, Harry viděl, že už nemá sílu. Jednorožec se ještě jednou ohnal, tentokrát zasáhl cíl. Nicoll se zhroutila k zemi, proměnila se zpátky v člověka, ale zůstala dál nehybně ležet.
Harry jen vyděšeně zíral. Právě nechává umřít třetího kamaráda. Teď musí bojovat, celou tu dobu byl jako vyměnění, teď to všechno musí dokázat, už kvůli Ronovi, Hermioně a Nicoll. Harry vytasil hůlku a z kapsy vytáhl viteál. Temný jednorožec se před ním zastavil a zamilovaně koukal na sponu. Harry pochopil, že jednorožci jde o tohle, že pokud bude tohle mít bude na něj útočit dál, ale nemohl dál čekat: „Riktus empra!!“ Z jeho hůlky vytrysklo červené světlo, zasáhlo jednorožce do slabin. Viditelně vysílený jednorožec upadnul, ale vzápětí byl zase na nohou. Znova se chystal k útoku, ale stačilo mu viteál strčit před čumák a zastavil, sledoval každý jeho pohyb. Harry vycítil šanci, vykřiknul první zaklínadlo co ho napadlo: „Vingardium leviosa!!“ Tak zvednul všechny tři kamarády´a chystal se odejít. Zvíře, ale vycítilo jeho úmysly. Harry začal utíkat a nad hlavou musel řídit kamarády. Už nepomáhal ani viteál, asi jednorožec pochopil, že se viteálu Harry nikdy nevzdá. Všechno je ztraceno. Harry se s nenávistí podíval na viteál a vztekle s ním mrštil o zem přímo pod běsnící kopyta temného jednorořce. Až pozdě si všimnul, že běží na to, po čem tajně vzdychá. To už Harry uslyšel jenom křupnutí v zápětí uviděl jenom zlatý prach a pár kousků modrého kamene. Zvíře se začalo zmítat v křeči a vydávat různé zvuky, tyhle Harrymu připadali nejlidštější ze všech. Ze zbytků sponky vyšlehly rudé plameny, které zaplavili nebohé zvíře. Oheň skryl jeho tělo ve svém náručí. Po chvíli umlklo jeho bolestné sténání. Když oheň dohořel Harry spatřil jenom zbytky jednorožcova těla. Nezbylo z něj nic, jenom hromádka kostí, od něj se linul příšerný zápach spáleného masa. Kolem jeho těla se začala shromaždovat pára, vytvořila jakési lidské tělo, které proletělo kolem Harryho a shodilo ho na zem. Harry už nemohl dál, všechny jeho síly ho opustily, omdlel.........