Voldemortova dcera................................................
Voldemort se viditelně zarazil: „Nevím, kdo jsi děvče, ale už mně začínáš nudit. Tvoje slova se mi ani trochu nelíbí, svá tajemství snad znám jenom já...“
Nicoll zavrtěla hlavou: „VY a já.. MY dva a to si myslím stačí pro všechny ostatní, aby to bylo až moc strašné.“
„Tohle si nikdo s vás nemůže pamatovat. Bylo to noc po tom, co byl Pán zla poražen malým chlapcem, tebou Harry.“ otočila se na něj. Harry se hrozně vyděsil, ty oči, ty oči už viděl. Podíval se Voldemorta. Jeho srdce udělalo několik zběsilých tepů. Nicoll i Voldemort měli stejné oči, ta červená zář v nich...
Všimli si z toho zřejmě i Hermiona a Ron..
Nicol si všimla jeho zděšení: „Cítím, že máš strach Harry. Neboj on už nám neublíží, nemůže ublížit nikomu z vás.. o to se postarám..“
Zle se podívala na Voldemorta a pokračovala: „Bylo to asi půl roku před pádem Pána zla se v jedné malé vesnici, jmenovala se Dablovice na severu Anglie na narodilo miminko. Holčička.“
Harry s napětím poslouchal, ale zatím z toho žádný smysl nepochopil, proč jim to říká. Nicoll pokračovala dál. Všichni se radovali, že je Pán zla navěky pryč.. Nikdo nevěděl, že se právě narodila další zkáza pro celý svět...já.“
„Ale, Nicoll to vůbec tak není..“ konečně promluvila Hermiona, „ty nejsi žádná zkáza.“ Nicoll se na Hermionu podívala, pokusila se usmát, takže vypotila jenom ošklivý škleb: „Neříkej nic, dokud se nedozvíš všechno Hermiono!! Možná pak budeš mluvit jinak.“ Hermiona zavřela pusu a stejně jako Harry poslouchala dál. Voldemort, který stál přesně vedle ní se na ni s obdivem díval. Harry Nevěděl, jestli je to jenom součást dalšího plánu, ale musel jí důvěřovat...
„Hned po mém narození, musela moje matka utéct. Bylo už velmi pozdě a matka byla po porodu velmi slabá. Byla vynikající čarodějka, měla velké nadání na zvěromagii, které jsem naštěstí zdědila po ní.“
Harrymu tohle něco připomnělo, ale co to jenom bylo??
Vyprávění se stávalo zajímavější a zajímavější: „Matka hledala pomoc, ale kvůli tomu, že byla přívrženkyní tady tohohle,“ ukázala na Voldemorta, „jí nikde nepomohli. Tak musela utíkat pořád dál, ale pak ji bystrozorové našli, chtěli ji odvést do Azkabanu, bránila se.., nakonec jim nezbylo nic jiného než ji zabít. Mrtvolu odnesli ale mně, klidně spící v trávě, si nevšimli.
Našli mně nějací mudlové a odvezli do sirotčince. Pak jsem téměř dva roky žila v sirotčinci, odtud si mně odvezli Ted a Sara Spaperovi, dali mi svoje jméno a svoji lásku. Jsou to ti nejlepší rodiče ne světe. Jenom jednoho se vždycky děsili, mého tetování na levém předloktí, lebka, které z úst vylézá had.“
„Znamení zla??“ vydechl Harry. Nicoll jenom tupě přikývla. Voldemortovy se vzrušením rozšířili zorničky. „Ne, to nemůže být pravda.. ty a Smrtijedka.... ne, to nejde,, nechtěl tomu uvěřit Ron, Hermiona jenom bezmocně kroutila hlavou. Harry si v hlavě jenom přemítal, co všechno, kdy udělala podivného, všechno do sebe zapadalo jako skládačka...
Nicoll udělala dramatickou pauzu: „Možná si teď myslíte, to je jasné, její matka byla Smrtijedka a tak ona je taky, ale omyl, já jsme ještě něco mnohem horšího.
Před několika lety, mně znamení z čistajasna začalo neskutečně pálit a měnit svoji barvu. I když jsem netušila co se děje, věděla jsem, že je zle. Proto jsem začala přesvědčovat rodiče, o tom, abychom se přestěhovali do Anglie.. Bylo to velmi těžké, ale k mému štěstí začaly moje problémy v Krasnohůlkách, kam jsem chodila, tam jsem se také poprvé dozvěděla o tobě Harry. Od jisté Gabrielly Delacour. Mojí dobré kamarádky.. Odjeli jsem, ale až mi bylo skoro sedmnáct. Bradavice mně přijali s velkou poctou a já se cítila opravdu doma, ale začal ve mně hlodat červíček pochybností. Tak jsem se začala pídit po své minulosti. Přišla jsem na spoustu věcí, jenom diky Dracovi. On pro mně nasazoval krk, když šel k mojí pravé babičce, aby tam vzal fotografii mé matky. Vytáhla z hábitu pomačkanou fotografii. Harry si ji prohlédl, už ji někdy viděl.“
Už si vzpomíná: „Ty.. Tvoje matka je Sabina Braunová??“
„Sice nevím, jak si na to přišel, ale je to tak...“ odvětila Nicoll, „ano, to byla moje matka. No, spíš, žena co mi dala život, ale mně víc zajímal můj otec, o tom nikde nebyla ani zmínka. Nikdo o něm neslyšel nikdo ho nikdy neviděl.. Draco se snažil několik týdnů, ale bez úspěchu. Pak už mi to začínalo být jedno. Ovšem, pak se objevili jisté zprávy o mém otci. Šli jsme po stopě jako dva dobře cvičení ohaři, nakonec se mi podařilo zjistit, kdo je můj otec, ale byla bych raději, kdybych to byla nevěděla.“
Harry se jí chtěl zeptat, ale neodvažoval se narušit jakési posvátné ticho, jaké nastalo. Nicoll se zhluboka nadechla: „Teď už je mi všechno jedno, já jsme slíbila, že se komukoli, kdo mi ublíží pomstím a ten, kdo mi dneska ublížil nejvíc, za to zaplatí životem..“
Namířila svoji hůlku na oněmělého Voldemorta, který tam po celou dobu jejího vyprávění stál a pozoroval hrad. Harry si znova uvědomil, že tam je několik stovek lidí a ty se brání Smrtijedům, musí to tady rychle skončit.
Nicoll se už asi taky zdálo, že tu ztratili příliš mnoho času: „Už jsem tady promrhal hodně času, teď tě zabiju Lorde Voldemorte.. postav se mi!!!“ Nařídila mu.
„Ne, nemůžeš s ním bojovat!! Zbývá ještě poslední viteál, ještě pořád je nesmrtelný,“ varoval ji Hermiona.
„Ne, zbývají poslední dva Hermiono!!“ opravila ji. „Ne, jeden“ nedala se Hermiona.
„To, je poslední část mého příběhu Hermiono! Ta ze všeho nejhorší. Jak jsem ti říkala, že jsem chtěla poznat otce, ale teď bych si přála ho neznat. Tak teď to mohu představit i vám, stojí přímo za mnou.“
Harry se tam pro jistotu podíval, ale nikoho kromě Voldemorta tam neviděl: „Ale, tam nikdo není, jenom.. ne, to snad ne, řekni že to není pravda.. řekni, že to není pravda“
„Ani nevíš, jak bych si přála říct, že není, ale... Jak si vysvětlíš to moje znamení?? Je to znamení smrti. Je jen jediná cesta jak ho zabít , dokud budu žít já, tak bude žít i on... Musím se mu postavit...“
„Ale, i kdyby tě zabil, jak najdeme ten poslední viteál!!!“ zeptal se Harry. Všechno v něm bylo tak zmatené. Nicoll přece nemohla být.. ne.. To nejde, vždyť mu není ani podobná, ale co ty šarlatové oči. Sice u těch jejích se odstín zase vrátil, ale.. Takže to musela být pravda. Tomu nešlo uvěřit, člověk, co ho už několikrát zachránil byl před Voldemortem, ho vlastně zachránil před sebou samým.
Voldemort konečně promluvil: „Takže, to všechno, co si tady řekla, jestli všechno, co jsi tady řekla je pravda, tak se můj dávný plán uskutečnil. Už dávno jsem pochopil, že mně nedokáží ochránit jenom věci. Sabina byla moje nejvěrnější služebnice. To ona mi navrhla, že bych se měl chránit potomkem, kdyby se někomu podařil najít všechny mé viteály, zachránilo by mě dítě, jelikož i v něm je část mojí duše, krev mé krve... Sabina pak na čas zmizela, donesly se mi zprávy, že je mrtvá, dál už jsme ji nemohl hledat, nenapadlo mně, že by mohl existovat další dědic Salazara Zmijozela. Ale tím líp pro mně, jestli se spojíme budeme nepřemožitelní. Pojď mé dítě a přidej se ke svému otci a pomoz mu dokončit co on započal...“
Harry nemohl uvěřit tomu co slyší, Voldemort si jen špinavě využívá Nicoll, ta si jenom odfrkla: „A co bych z toho měla, dneska jsi zničil všechno, co jsem potřebovala....“
„Ale, vždyť přece není všem dnům konec, Nicoll. Pojď, zůstaň se mnou a znič tyhle bastardy. Řekni, nebude to nádhera vidět živého Malfoye. Řekni jaké by to bylo?? Společně ho znova přivedeme...“
Nicoll už byla na cestě k Harrymu se zastavila: „A vy byste ho opravdu dokázal vrátit zpět, živého???“
„Ano, společně. My dva, to dokážeme. Nikdo nebude mít takovou moc jako my dva. Naše jména se stanou nesmrtelná!! Ve jménu Zmijozela zničíme všechno a všechny kdo se nám nebude chtít podrobit, ale za to chci jenom to, abys ses ke měn přidala.“
Nicoll se na něj otočila a pomalým krokem šla k němu. Harryho srdce začalo bušit na plné obrátky: „Nicoll, ne nedělej to!! Všechno bude ještě horší.“
Ona se ani neohlédla a jako omámená mluvila jedno a to samé: „Všeho jsme se vzdala, všeho..“ a díval se na Voldemotovu nataženou ruku....
Harry byl zničený. Jestli se s ní Voldemort spojí, nikdy se mu ho nepodaří porazit, protože se vždy znova zrodí..
ZA Harrym něco zasyčelo, obrovský had se plazil za svým pánem a váhající Nicoll. Měl jedinečnou příležitost zabít hada, ale byl tak zkoprnělý tím, co se dozvěděl, že na to ani nemyslel. Úplně hypnotizoval její ruku, stále váhající. Už se té jeho skoro dotkla, když si všimla Naginniho, z očí jí spadla mlha: „Je to krásná představa, ale já ti nevěřím,“ Voldemortovy zmrzl úsměv, „jsi jenom lhář.
Na něj...“
Neuplynula ani vteřina, Harry vyrazil přímo, nevěděl na koho jestli na hada nebo na Voldemorta. Ten viděl, že je v oslabení, zavířil hábitem a zmizel.
Harry zaslechl jenom tlumené syčení. U jeho nohou se plazil obrovský had Naginny. Harry vytáhl hůlku a zamíři přímo na hada... Když se podíval pořádně vykřikl zděšením, had neměl žádné zorničky, jeho či byli jenom bílé. Byl jako v hypnóze. Harry netušil proč, ale teď měl jedinečnou příležitost, jak ho zabít.
K Harrymu se připojil Ron i Hermiona. Oba dva vypadali stejně vyděšeně a bezradně jako on.. Bylo mu do pláče. Had se na zemi svíjel jako kobra. Jako kobra, která spí, ale je připravena na smrtící výpad..
Něco do ticha zasyčelo. Nicol zařvala: „Já ho jdu najít, nebude moc daleko, cítím to!!“
„Jak??“ podivil se Ron
Nicoll neměla čas mu to vysvětlovat, tak jenom přes rameno zavolala: „Jsem přece dcera nejmocnějšího černokněžníka všech dob..“
Jakmile odběhla Ron ucedil: „A tím se ještě chlubí, jestli to přežije, tak nám bude muset ještě hodně co vysvětlit!!“
Hned jak se lem jejího hábitu ztratil za obzorem, začal se had chovat jako pomatený. Útočil hned jak jej napadalo. Ron s Hermionou nestačili uskakovat, cvakal zuby. Zahryzával se jim do plášťů, trhal látku. Harry málem nestačil uskočit.. cítil, jak obrovské zuby mu sjely po lýtku.
Harry měl strach jak tohle všechno asi dopadne, že zklame všechny ty, kteří mu věří. Nevěděl jak ho zastavit: „Crucio!!“
Had padl, z rozeklaného jazyka mu odkapávala pěna. Mluvit ani křičet nemohl, mohl jenom jako ryby klapat ústy. Had lapal po dechu. Kletba musela být neobvykle silná, protože několik minut po ukončení had ještě ležel na zemi a nehodlal vstát..
Když se mu to konečně podařilo, zdál se ještě nebezpečnější než dřív. Vyrazil na Harryho. Nezastavoval se před ničím, Harry nebyl schopný nijak reagovat, měl v hlavě úplné prázdno..
Hermiona zavřeštěla: „Harry, ať je to co je to, pořád je to jenom had.... Musíš ho zabít, tak jako bys zabil obyčejného....“
Harry by rád Naginnymu usekl hlavu, ale neměl čím.. Had byl od něj metr. Bylo pozdě. Harry jenom čekal, až se mu jedové zuby zatnou do těl, až vypustí jed...
Had se nehodlal jenom tak spokojit s končetinou, chtěl něco víc. Vztyčil se proti Harrymu a zaútočil přesně na krk, kde tušil tepnu.
Harry se pod tou vahou neudržel a upadl. Had mu znova a zas dorážel na krk. Harryho něco napadlo. Při dalším hadově útoku mu vstrčil do krku svoji hůlku a zavřeštěl: „Avada Kedavra!!!“
Bylo to poprvé co použil kletbu smrti... Ovšem, asi si to nijak silně nepřál, had se zdál chvíli zmatený, za pár vteřin se znova pustil do souboje..
Pak odněkud zaznělo: „Avada Kedavra!!!“ Harry zavřel oči, nepochyboval, že je to mířeno na něj. Ale nic se nestalo, vedle něj dopadlo něco těžkého. Odvážil se otevřít oči až po nějaké chvilce.
Byl tak šťastný, když uviděl Hermionu s napraženou hůlkou a nenávistivým pohledem!! Světlo z Ronovo hůlky dopadalo, přesně na hadovo tělo. Byl mrtvý. Rozeklaný jazyk mu visel z úst jako kus nepotřebného hadru.
V nikom z nich se nenašla ani špetka pochybností o tom, že je mrtvý. Tak to přece jenom dokázali, zničili všech šest viteálů. Ten sedmý bude nejtěžší....
Harry nic neřekl a rozběhl se tím směrem odkud zmizela Nicoll. Zaslechl nějaký řev, byl si jistý, že jdou správným směrem..
Dorazili k jezeru. Obrovská plocha vody se leskla v měsíčním světle. Mihotavé světlo měsíce ozařovalo scénu na břehu. Obrovský černý panter se vyhýbal zeleným proudům světla. A znova, zase ho minul jenom o kousek. Jeho vítězný řev se nesl na kilometry daleko, doprovázený vztekáním Voldemorta. Harry ještě nikdy nic takového neviděl.. Panter všechno sledoval svýma jiskrnýma očima, ve kterých plály pochodně hrdosti..
Další záblesk.. Nic. Panter už měl toho hraní si na kočku a na myš dost jedním máchnutím tlapy se zaťal Voldemortovy do ruky s hůlkou. Voldemortovy vytryskly horké slzy bolesti. Nad jezerem se vznášel hlas: „Vidíš, bolí to... Takovou i horší bolest ty děláš jiným.. Jaké to teď je, sám trpět??“
Voldemort ji chtěl setřást, ale její obrovské drápy se zasekly příliš hluboko. Obrovskou silou mu napínali svaly a cupovaly je na kusy. Voldemort musel neskonale trpět. Harry si v duchu přál, ať Nicoll vydrží.. Musí přece vydržet.. Nemá proti ní šanci..
Ne, tak myslel Voldemort, nějak se mu povedlo najít poslední cit v ruce. Namířil přesně na Panterovu hlavu: „Avada Kedavra!!!!“
Zelené světlo, panter ho pustil, z úst mu odkapávala krev. Harrymu připadalo, že je omráčený, jeho chůze už nebyla tak pružná jako před chvílí. Panter se motal dokola. Poklesl v kolenou, ale nepadl, jako by zkameněl. Díval se někam nehýbal se, vypadal jako by ani nedýchal. Vypadal jako socha, jako předzvěst dlouhé bouřky..
Zahřmělo.. Z nebe se začaly snášet krůpěje vody. Harry se už mohl jenom dívat. Panter prudce vyrazil a strhnul Voldemorta na zem. Nicoll se proměnila zpátky v člověka. Teď mířila Voldemortovi na krk. Voldemort se jenom jízlivě usmál: „Udělej to, já bych to přece udělal a pokud jsi taková jako já, tak ty to uděláš taky, neprotahuj to! Skonči to!!“
NIcoll se zatřásla ruka, ale za chvíli ji držela znova pevně. Na tváři měla mohutný škrábanec, ze kterého vytékala krev, dělající okolo ní rudé louže..
Nicoll se podívala na Harryho: „Harry?? Myslím, že tohle je tvoje chvíle a ty bys to měl ukončit, tvůj život zničil celý, já jsme prožila spoustu nádherných let se svojí opravdovou rodinou..“ Pokynula Harrymu, aby k ní přistoupil. Ten si v tuhle chvíli připadal jako vítěz, když mířil bezmocnému Voldemortovi na hrudník, stačilo by jediné kouzlo, pouhá dvě slova, zlomek sekundy, stačí si to vroucně přát..
Harry napřáhl hůlku, stačilo jenom vykřiknou a bylo by to. Jenom pár slov. Něco ho prudce zasáhlo do hrudníku. Odhodilo ho to stranou. Před očima mu skákali malé hvězdičky, ale i přes ně viděl dva lidi v kápích držící Hermionu a Rona a třetího, jak míří hůlkou na Harryho a Nicoll: „Mistře, jste v pořádku!!! Mistře odpovězte!!“
Harry se nemohl ani pohnout, Nicoll stál jako přikovaná. Voldemort se postavil a sebral svoji hůlku: „Všechno je v pořádku Bello, já si to tady vyřizuji s těmito.... chmm.. mými nepřáteli, jestli je tak mohu nazvat, nevím jestli to pro ně není až moc chudý titul..“
Smrtijedi se krákavě zachechtali. Ron s Hermionou se svírali v sevření těch dvou. Asi jim jejich kopance nebyli moc příjemné, jeden z nich vytasil hůlku, Harry zavřeštěl: „NE!!!!!!!!!“
Záblesk rudého světla. Harry uviděl jejich bezvládná těla ležet na zemi. Krev se mu začala vařit, taková záchvat smutku a neskrývaného zoufalství ještě neměl. Byl skoro sám, proti třem Smrtijedům a Voldemortovi..
Nicoll si všechny měřila ostřížím pohledem: „Hm, vidím, že nejste takový za jakého vás pokládají. Jste jenom ten, kdo neumí sám zabít čtyři mladé kouzelníky, čtyři a přitom se říká, že je vám jedno, kolik jich zabijete, ale vždy dosáhnete svého cíle..“
Nenápadně se pomalu, ale jistě přisouvala k Harrymu. Harry poznal, že má něco zalubem. Musí se jí pokusit pomoct.
Nicoll se během několika vteřin proměnila a zaútočila na dva Smrtijedy. Harry neváhal ani chvilku, namířil na Belatrix: „Pouta na tebe!!“
Belatrix se začala svíjet, ale nebylo jí to nic platné, kletba ji držela svázanou na zemi. Harry se rozhlédl o Nicoll, ta se chovala jako šelma, kterou někdo hrozně dlouho trápil hlady. Hodovala jako pravé zvíře, trhala maso Smrtijedům, vypadala jako šílená, lesklá panterova srst byla celá polepená krví...
Když konečně pochopila, že jsou mrtví, proměnila se zpátky: „Já, nevím co se to stalo, ale prostě ve mně bylo tolik vzteku, nějak jsem si ho vybít musela..“
Harry se podíval na potrhaná těla Smrtijedů, začínala ho děsit, co když se v ní Lord Voldemort projevuje takhle... Ale, když to byla všechno pravda a ona teď zabije Voldemorta a on pak bude muset ji. To by nedokázal, začala by tím novou dobu temna???
Nicoll překročila, stále se zmítající Bellu, přímo k Voldemortovi: „Hmmm, zase se vám to nepovedlo, pořád tady jsem, takže skončeme to.... je to jednoduché jak vy sám říkáte. Nezáleží vám, koho zabijete, ale hlavně dosáhnete svého, tak to dokažte, přece dokážete zabít malou sedmnáctiletou čarodějku....“
Voldemort se postavil proti ní. Vypadalo to, že její výzvu přijal. Harry jí chtěl pomoci, ale ona ho zastavila: „Ne, Harry. Tohle musím zvládnout sama, ale jestli se mi něco stane musíš to dokončit ty, jestli ne... Tak smrt bude to nejlepší, co vás může potkat...“
Harry mířil hůlkou na Bellu, ale přesto nevnímal, co dělá. I přes silný déšť bylo dobře vidět Nicoll a Voldemorta, v záři blesků se zrcadlili jejich obličeje.
Kroužili kolem sebe jako hladoví supi, čekající až kořist bude mrtvá. Nicoll se to rozhodla ho zabít co nejdříve: „Experiarmus!!!“
Voldemort jenom líně zvednul hůlku: „Protego!!!“ Paprsek červeného světla se odrazil od neviditelného štítu zpátky: „Víc toho neumíš???“
„Mám ještě pár triků v rukávu!!“ odvětila Nicoll. Harry jí hrozně fandil, přál si, ať se stane cokoli, co by jí mohlo pomoci, on jí pomoci nemohl, vždy‘t mu to sama nakázala, má ji jenom vystřídat, pokud by se jí něco stalo.. Ne, na to raději nemyslet..
Záblesky světla hrozně rychle střídali své barvy, vypadalo to jako při ohňostroji. Něco Harryho strhlo na zem. Tyčila se nad ním vyschlá tvář Belatrix Lestrangeová, Harry na nic nečekal: „expeliarmus!!“
Belatrix se vyhla jeho paprsku a vyslala za ním vlastní, Harry byl připravený se bránit: „Protego!!“
Kouzlo se ztratilo někde ve vzduchu. Belatrix kroužila kolem Harryho jako by hledala místo, kam nejlépe zasáhnout. „Crucio!!“
Obrovská vlna energie projela jeho tělem. Bolest se rozlévala celým jeho tělem. Všechno se ztrácelo v mlze. Harry už nemohl nic, chtěl jenom tak ležet a poslouchat šum deště. Belatrix se za ním plížila jako duch: „Na tak, vstávej, mohla bych tě rozmáčknout jako hmyz, ale to by nebylo tak zábavné. První tě zmučím a nakonec tě zabiju, to je tak zábavné...“
Těchhle pár slov Harryho dokonale probudilo k činu, popadl hůlku, válející se opodál: „Rictus Empra!!“
Belatrix se nestačila vyhnout, ani blokovat kletbu, zasáhla ji a odhodila o kousek dál. Harry měl čas se postavit, teď proti sobě stáli jako rovnocenní partneři. Harry napřáhl hůlku: „AVADA KEDAVRA!!“
Myslel, že se mu to zase nepovedlo, ale omyl. Belatrix začala úpět. Z nosu jí tekl proud krve. Harry sice stoprocentně nevěděl jestli to způsobil on, ale nezbylo mu nic jiného než doufat.
Belatrix se zhroutila na zem, Harry zděšený účinkem kouzla ji sledoval. Nemohl jí dovolit vstát, bylo to pro něj moc kruté, ale jinak to nešlo: „Crucio!!!“
Belatrix se převrátila na záda jako brouk a jenom škubala nohama a rukama. Pak omdlela. Harry byl šťastný, právě porazil jednu z nejlepších Smrtijedek, pro jistotu ji zapečetil, kouzlem: „Pouta na tebe,“ vykřiknul, Belatrixiny končetiny ovinuly neviditelné provazy..
Harry se podíval na stále ještě bojující dvojici. Nicol zase dráždila kobru bosou nohou: „To je jako všechno??“
Voldemort na ni zamířil: „Avada Kedavra!!“
Ve stejný okamžik vyletěla z Nicolliny hůlky stejná kletba. Dva paprsky zeleného světla letěly proti sobě. Někde v polovině své dráhy se srazily. Obrovský výbuch uvolnil vlnu energie, která smetla všechno okolo. Stromy se ohýbali jako párátka. Jezero se rozbouřilo, vlny naráželi zběsile na břehy..
Po srážce zůstala jenom obrovská zelená koule. Vystřelil z ní paprsek. Další a další, všechno to byli paprsky zelené barvy, paprsky smrti. Voldemort se jim zdárně vyhýbal stejně jako Nicoll na druhé straně.
Voda zmáčela všechno kolem. Harry se začal propadat do bláta. Stejně jako Nicoll. Podjela jí nohy a ona se zřítila do bláta, paprsek z koule vystřelil těsně vedle její ruky. Harry si oddechl. Druhý těsně vedle hlavu, už ho viděl jak jí protíná hlavu. Třetí....... Nicol se mu už vyhla a chtěla se vyhnout jinému. Voldemort využil situace, že je k němu otočená zády. Namířil přesně mezi lopatky: „AVADA KEDAVRA!!!“
Zelené světlo ji udeřilo do zad. Odhodilo ji o několik metrů dál, přitom porušila několik smrtících paprsků, ktere prolétli jejím tělem. Harry uslyšel jenom vzdychnutí.. a vítězný ryk..
Harry si pospíšil za ní. Ležela tam, její tvář byla bílá. Byla ledová jako by na ni svou studenou rukou šáhla smrt..
ůNicoll, jak.. jak ti je??“ zeptal se jí Harry, i když už předem znal odpověď.
„NO, asi jako někomu, kdo umírá!!“ odvětila Nicoll. „Harry, už je pozdě, jako v každém kouzelnickém souboji, každý má svého sekundanta, teď musíš bojovat ty..“
„Ne, já to nezvládnu, vždyť proti němu nemám šanci!! Zabije mně ani nehlesnu, jsem nohem horší kouzelník než ty!!!“ oponoval jí Harry, když nad ní klečel.
„Nejsi o nic horší než já, vždyť ty jsi Harry Potter, chlapec, který zůstal naživu!!! Porazil si ho už jednou a zvládneš to i podruhé...“
„Ne, to mně zachránila moje matka.. já jsme tomu nijak nepomohl.. Já, já pochop to, já proti němu nemám šanci! Chápeš to?? Nicoll?? Nicoll?? Proboha prober se, teď nesmíš spát... on je tam.. on tam je! Tohle mi nedělej, ne....“
Harry se ji snažil probudit. Pak přitisknul ucho k jejímu hrudníku, nezvedal se a ani srdce nebylo slyšet. I ona dnes položila život ve jménu nových lepších dní. Stejně jako kluk, kterého měla ráda padli pod rukou největšího černokněžníka všech dob.
Harry vstal od její mrtvoly s jediným přáním. Pomstít své dva přátele.. Nemohl pochopit jedno. Jak ji mohl Voldemort zabít, vždyť to byla jeho dcera, jeho vlastní dítě, jak na ni vůbec mohl vztáhnout ruku??
Je to přece jedno, zaplatí za to!! Harry už byl pevně rozhodnutý, buď zemře i on, nebo padne Voldemort……