Článek původně vyšel na blogu vsechnyritesveta.cz

Zdolat trek kolem Annapuren. Vlastně jediný zcela konkrétní plán, který jsme si před odjezdem z Česka narýsovali. Jeden večer jsem si přečetla krásný článek o tom, jak legendární trek ukazuje jako žádný jiný pestrost přírody i kulturního dědictví Nepálu. A před spaním Pavlovi zasněně šuškala, že bych ten trek asi chtěla zkusit zvládnout.

Necelé dva měsíce před odjezdem jsem od Pavla dostala Annapurna Circuit trek symbolicky k narozeninám. Můj kluk mě na něj pozve. Radost z ohromného dárku provázelo rychlé stažení útrob. Výzva přijata.

Dnes už je to za námi. Zážitek to byl silnější, než slibovaly všechny předem načtené podklady. V dobrém i ve zlém. Proto ho doporučuji všema deseti. A pokusím se předat alespoň něco z osobně nabytých zkušeností, které jsem si z tří týdnů okolo Annapuren odnesla.

Trénujte

I když si myslíte, že na to v pohodě máte. A pokud máte jako já odůvodněné obavy, že na to spíš nemáte, trénujte dvojnásob.

Spousta lidí, kteří trek absolvovali, v online diskuzích suverénně tvrdí, že extra přípravy nejsou třeba. Uznávám, že i bez kondice se to asi dá ujít (koneckonců jsem to ušla já). Budete ale trpět jako kůň.

Sama jsem tréninku věnovala měsíc a půl. Překonala jsem averzi k posilovnám a čtyřikrát týdně překvapovala sama sebe upocenými výkony na rotopedu, běžícím páse, orbitreku i jiných strojích. Chodila jsem plavat na Kravák. A snažila se co nejvíc chodit pěšky i po městě.

Dejme tomu, že na slabý základ to nebylo špatné. Co bych ale zpětně udělala jinak? Přidala bych zátěž. S bagáží na zádech se má kolena (v obou mám přetržený přední zkřížený vaz, suvenýr z lyží) ozvala už po cestě na autobus z Pokhary do Besi Sahar. A udělala bych si čas na alespoň pár treků po přírodě. V botách, ve kterých půjdu Annapurny.

Sbalte se nalehko

Poradí vám to každý. Nám se to absolutně nepodařilo, i když ta ambice nechyběla.

Nejzbytečnějším obsahem našich batohů se ukázaly být spacáky. Do kterých jsme navíc investovali peníze a půjčili si v Pokhaře dva pořádné těžké péřové macky do mínus dvaceti stupňů. Použili jsme je jednou. A to první noc, kdy jsme ještě nevěděli, že v každém hotelu stačí požádat o přikrývku a ochotně vám ji dají. Když je zima, klidně i dvě.

Na druhou stranu, mohlo být horší počasí. Mohli jsme mít štěstí na ty správné hotely. Člověk asi nikdy neví. Ohledně spacáků tedy těžko radit. Jistě se ale vyplatí vybrat co nejlehčí a spíš z první ruky, než z té druhé.

Nabalili jsme i moc oblečení. Prakticky ale vystačíte s jedněmi kalhotami, jednou fleecovou mikinou, legínami / podvlíkačkami, čepicí, šátkem nebo tunelem, dvěma triky, dvěma kalhotkami / trenkami a dvěma páry ponožek - jedno můžete kdekoliv a kdykoliv vyprat, druhé mít na sobě. A na to všechno péřovku a v dešti pláštěnku. My měli nepromokavé softshellky a péřovky mohli jen závidět - jsou lehčí, skladnější, líp zahřejí a dobře se v nich taky vyspíte, když přikrývky nestačí.

Nějakou váhu mohla ušetřit i lépe promyšlená lékárnička. Vzhledem k časovému presu jsme vzali snad kilo léků na všechno, co vás napadne. Po cestě ale narazíte na dost lékáren i zdravotních center. U sebe se preventivně hodí mít Diluran proti výškové nemoci, léky proti průjmu a brufen na všechno ostatní.

Zkuste ustát svá škobrtnutí

Fyzicky a hlavně psychicky. Připravte se na to, že klopýtat přes suť, kořeny nebo kameny budete často. Obzvlášť na konci dne s unavenýma nohama a rozbolavělými zády a rameny. Občas na pěkně úzkých cestičkách nad příkrými skalními srázy.

Já se rozbrečela hned první den, když mi podjel štěrk, roztrhla jsem si legíny a odřela koleno. Sotva jsme vyrazili a už jsem se válela po zemi. Jednomu to do začátku moc nepřidá. Další den už mě bavil historkou kluk z Ameriky, co hned první den spadl taky a praskly mu v rozkroku jediné kalhoty, co si s sebou vzal. Zašila mu je hodná paní na hotelu v Bhulbhule, a tak mohl šťastně pokračovat.

Později přišlo pár podobných a horších psychických špiček. Třeba když jsme to na cestě do Dharapani vzali strmou zkratkou a zničehonic jsem zjistila, že vlastně lezu po velkých balvanech, vítr mi háže s batohem a najednou nemůžu ani nahoru, ani dolů. Anebo když jsem v nejprudším sestupu z Thorong La do Muktinathu uklouzla a hodila parádní záda.

Není to tak, že bych byla naměkko z utržených bebin. Ostatně naštěstí nebyla nijak bolestivá. Jsou to ale okamžiky spojené zákonitě s dost jasným uvědoměním toho, že jestli se vám tu něco stane, nebude to mít úplně snadné řešení a může to zkazit výlet. Vrtulníky se záchranáři, které oblastí od Manangu k Jomsomu prolétají několikrát denně, tohle decentně připomínají taky.

A tak je dobré se obrnit pevnými nervy a být stále opatrný. A když stresová špička přijde (a ona alespoň jednou za tři týdny přijde, ověřeno na čtyřech trekařích ze čtyř), nejlepší je se oklepat, moc u toho neházet síru na všechny kolem a jít dál.

Jděte trek celý

Annapurna Circuit od Besi Sahar do Tatopani zvládnete, když hýbnete zadkem a nebudete dělat žádné boční výlety, asi za dva týdny. Pokud na konci zbydou síly na Poon Hill, počítejte dva dny navíc. Jestli chcete z treku vyždímat to nejlepší, co nabízí, vyčleňte si týdny tři. Anebo klidně měsíc. Počítejte s tím, že někde můžete chtít (nebo budete muset) strávit neplánovaně noc nebo dvě navíc.

Trek kolem Annapuren poznamenal šrám, který se rok co rok roztahuje - "silnice". V současnosti prašná cesta vede z Besi Sahar až do Manangu a za sedlem zase hned od Muktinathu pěkně až na konec. Za pár let to možná půjde profrčet džípem nebo autobusem celé včetně sedla.

Rozumím asi trochu tomu, že si to místní byznys žádá. Zásobování už nemusí obstarávat šlachovití nosiči s koši plnými Coca-Coly pověšenými za čelo. Lidi z horských vesniček, co na to mají, si mohli pořídit motorky a zajet na nich do Pokhary. Do Muktinathu (chrámový komplex, který pro hindu a buddhisty znamená zhruba to, co Mekka pro muslimy, a měli by ho minimálně jednou za život navštívit) nově poutníci z Indie i Nepálu můžou jezdit v busech jak na běžícím pásu. A neodradí je ani to, že pak kvůli rychlému vystoupání v rámci příznaků výškové nemoci zvrací přímo na schody svatyně.

Nutno zmínit, že Indové se na své vysněné pouti často chovají jako sobecká čuňata - odpadky házejí z oken autobusů prakticky bez ustání. Mnohdy se pohybují ve velkých skupinách a křičí na sebe tak, že vzniká dojem, že je jich čtyřikrát tolik. K tomu chodí spát pozdě a vstávají se svítáním. Většina místních i trekaři, které jsme potkali, je z těchto důvodů mají za dost neoblíbené “členy výpravy”. Ubytovat se s nimi v hotelu rozhodně nechcete.

Co mi ale hlava vůbec nebere, jsou trekaři, kteří se džípem nechají vyvézt do Manangu a / nebo to zapíchnou hned u autobusáku v Jomsomu. A že takových bylo. Zkrátka bych lidem,  kteří kolem nás projížděli v oblaku rozvířeného prachu, ráda alespoň takhle vyřídila, že Annapurna Circuit přece není jen o zdolání Thorong La. A jestli na celý trek nemáte dost času, jdětě radši jiný. Je jich v Nepálu na výběr dost.

Pro uklidnění těch, které popis silnice od treku odradil předem - většinu času se jí opravdu dá vyhnout, jak slibují bedekry. A boční cestičky jsou krásné. Byť je z nich občas silnici vidět nebo slyšet (jak už jsme psali tady, v Nepálu platí, kdo troubí, ten jede).

Jsou úseky, na kterých se silnici nevyhnete. V těch se připravte na otravné víry prachu za auty a nucené zastavování, aby větší auta na úzké cestě mohla projet, aniž by vás smetla ze srázu. Věřte ale, že i tenhle zážitek je lepší, než sedět v rozhrkaném buse z Jomsomu a svěřit svůj osud nepálskému řidiči balancujícímu nebezpečně blízko hrany ve třech tisících metrů nad mořem.

Bavte se s lidmi

Zažijete toho víc a bude to jiné. Ve velké většině případů lepší. Za sebe můžu říct, že díky lidem, které jsem potkala, si líp pamatuju místa, na kterých to bylo. Líp než ta, kterými jsem prošla jen tak.

Hotel Heaven Guest House z první noci treku v Bhulbhule mám spojený s jeho pohostinnými majiteli. Ráno nám pán domu pomohl opravit Pavlovu trekovou hůl, u toho povídal, jak se chystá cestovat do Evropy za prací. Paní mi mezitím vyprávěla o jejich třech dětech a o tom, že nejmenší několikaměsíční chlapeček je už pár dní hodně nemocný, nelepší se a kdo ví, jak to s ním dopadne. S jakou smířeností mluvila o osudu svého děcka se mi vrylo do hlavy. Drsný život v nepálských horách.

O pár chvil později jsme s notným zpožděním oproti plánu vyšli dál. A hned za vsí potkali kluka s holkou a dali se do řeči. O počasí nebo o tom, jak jsme rádi, že nejsme jediní kdo vyráží pozdě. Pak nasadili svižnější tempo a zmizeli někde v zatáčkách před námi.

Hannah a Omar

Náhoda tomu chtěla, že na Kopci bráhmanů v Bahundandě jsme se u oběda potkali podruhé a zasedli k jednomu stolu (jedinému, co byl k dispozici, jinak by to možná všechno kvůli odstupu a zdvořilosti dopadlo jinak).

Hannah a Omar - britsko-americký pár - od toho oběda cestovali s námi dalších čtrnáct dní. Vyšlápli s námi Thorong La i boční výlet k Ice Lake. A jak nám to ve čtyřech šlo. Společnou řeč jsme našli v mnoha věcech. Poznávají spolu Asii a východní Evropu už rok a půl a byli pro nás díky tomu v mnohém zdrojem inspirace i informací o tom, jak to zvládnout levně. Rádi mluví o jídle, které na cestách ochutnali (a rádi ho ukazují na Instagramu). Nemají rádi Brexit ani Trumpa a z povídání se jim nezamlouval ani Zeman. Omar a Pavel milují focení, Hannah a já jsme ocenily, že při jejich honbě za dokonalým snímkem nepostáváme opodál samy.

Santa Ganja a Sexy Boy

V čajovně před Yak Kharka jsme pro změnu potkali nepálského kluka s hiphoperskou kšiltovkou ozdobenou výraznou nášivkou "SEXY". Kluk byl podnikavec a během pěti minut u rakytníkové štávy si s námi plácl - sežene nám na dva dny z Ledaru do Muktinathu dva nosiče za deset tisíc rupií (2500 korun), i když původně vyžadoval trojnásobek. Až přijdeme do Ledaru, máme se ptát po jeho kamarádovi jménem Santa Ganja. Ani nevím, jak nám ta úmluva mohla přijít realistická. Přikládám to nedostatku vzduchu.

O den později přicházíme do Ledaru. V avizovaném hotelu se ptáme po Santovi Ganjovi. Žádný se nehlásí. Po chvíli se začne smát kluk, co pracuje na dvoře, že se jmenuje Santos, žádní nosiči na nás nečekají a kdo nás posílá. Nikdo z nás si nepamatuje jméno kluka ze včerejška. Jen tu kšiltovku. "Sexy Boy?" zkusí to někdo z nás. Další dávka smíchu, ale Santos hned ví. Sexy přijede v poledne, můžeme na něj počkat.

Když Sexy Boy dorazí i se svými dvěma bílými koni obtěžkanými nákladem, nejdřív je zodpovědně odstrojí a nakrmí a nás celkem úspěšně přehlíží. Naše myšlenky jsou mezitím čím dál temnější při představě, že Thorong La přecejen budeme muset zdolat s batohy. Nakonec ho ale odchytneme a připomínáme, že nám něco slíbil. "Jasně, zařídím to."

O půl hodiny má zpracovaného Santu Ganju a jeden nosič je na světě. Druhého prý sežene do dalšího rána a máme se ubytovat, beze strachu, všechno bude. Když se ráno probudíme, ptáme se, kdy můžeme vyrazit a kdo bude druhý nosič. "Já," tlemí se Sexy Boy. Kámoši v Nepálu holt drží spolu. Nutno říct, že navzdory rozpačitýmu začátku našeho vztahu oba byli skvělí.

Nejpomalejší trekařka v Himalájích

Dlouhonohou devětatřicetiletou Španělku Dulce jsme poprvé potkali na cestě z Thorong La. V pozdním odpoledni si dávala čaj v první čajovně pod sedlem a vychutnávala si chvíli, jako by zrovna přišla z vycházky duhovým rájem a ne z nejhoršího sestupu celého treku. Kdosi se jí zeptal, jestli vyrazila pozdě, že je na místě až takhle odpoledne. “Ne,” opáčila se širokým úsměvem. “Jsem jen tak pomalá.”

Ta odpověď mě rozesmála, i když jsem byla vyřízená a přemýšlela jen nad tím, kdy už to skončí. Na bližší interakci mi energie scházela. Naštěstí jsme ale Dulce potkali později znovu. V Marphě. Potom taky v Larjungu. A postupně nám to všechno vysvětlila.

Na Annapurna Circuit se vydala rovnou z týdenního Mardi Himal treku. Z Tatopani se chystá pokračovat na Poon Hill a z něj rovnou na Annapurna Base Camp trek. V horách tak hodlá strávit přes měsíc a půl. Nespěchá, protože nemusí. A chce jít jen tak rychle, aby všechno stihla vidět. “Zjistila jsem, že chození je ta nejpřirozenější věc. Když jdu svým tempem, nejsem unavená. Mohla bych se potulovat v horách napořád,” povídá nám zapáleně u večeře.

A rázem se z legrační pomalé trekařky stává ta nejvíc inspirativní.

Mladý mnich z Kagbeni

V Kagbeni jsme se po přenocování rozloučili s Hannah a Omarem. Potřebovali spěchat kvůli odletu z Nepálu. My chtěli jít pomaleji a víc bočních výletů. Ještě ten den jsme z Kagbeni zašli bez batohů na okraj Upper Mustangu do vesnice Tiri a zpět. Po návratu do Kagbeni jsme se rozhodli navštívit krásnou starou gompu Kagchode Thubten Sampheling s červenými zdmi. Na prohlídku nás zavedl mladý mnich, který úžasně odpovídal na všechny naše otázky.

O tom, že jestli tento Dalajlama bude poslední, přijde po něm konec. Že ale věří, že ten současný bude žít alespoň dalších dvacet let.

O tom, že sám je jedním z případů tradice - když se v budhistické rodině narodí tři nebo víc synů, druhorozený se na tři roky musí stát mnichem. Že se mu tento zvyk nelíbí, ale chce zůstat mnichem i po povinné službě. Jen se přesune do Pokhary.

O měsíčních a delších meditacích, které mohou absolvovat i dětští mnichové, když chcou, třeba už v šesti letech. Že na rozdíl od dospělých po meditaci vycházejí z místnosti nepozměnění, prý asi proto, že toho moc v hlavě nemají.

O vzácných knihách v chrámové knihovně, které jsou tak staré a chatrné, že se z nich čte jen jednou za rok.

Verena Zachránkyně

Před chrámem jsme také potkali holku z Nizozemska - Verenu. Hledala ubytování a my jí poradili to naše v nejstarším hotelu ve městě Show Boat. U společné večeře jsme pak naplánovali společnou návštěvu ranního modlitebního ceremoniálu v místním chrámu a po ní přesun do Jomsomu. To jsme ještě ani nevěděli, jak zásadní pro nás setkání s Verenou bude.

Mějte dost peněz

I s rezervou. Což by vám měly pokrýt 2000  rupií (500 korun) na osobu denně plus náklady na dopravu tam a zpět. Na místní bankomaty se totiž nedá spolehnout. Ani na to, že budete mít tolik štěstí jako my.

První zkušenost jsme vlastně udělali už před trekem. V ranním spěchu na autobus z Pokhary do Besi Sahar jsme si zapomněli vybrat. Naštěstí v Besi Sahar mají bankomaty. Přesněji šest bankomatů. Víme to, protože jsme je obešli všechny. A protože kvůli výpadku sítě nefungoval v pátek odpoledne po našem příjezdu ani jeden.

Drobná čára přes rozpočet nás nutila čekat, dokud se bankomaty nezapnou. S vyhlídkou na to, že pokud se nezapnou do pátečního večera, můžeme čekat také do pondělí. Nakonec se nám podařilo vybrat po dvou hodinách vysedávání před jednou z bank.

Odcházeli jsme se 70 000 rupií (17 500 korun) - s vědomím toho, že dost možná budeme potřebovat znovu vybrat v Jomsomu. Bankomat tam mají, tak proč dělat tři výběry za jedno odpoledne (limit pro jeden je 35 000 s poplatkem 500 rupií (8 750 + 125 korun)), necháme to budoucnosti. Jinými slovy - nepoučitelní!

Zpátky za Nizozemkou Verenou o nějakých patnáct dní později. Když jsme společně vyšli z Kagbeni do Jomsomu, měli jsme v peněžence posledních pár set rupií. Které jsme v poledne v Jomsomu vyměnili za porci zeleninových momo. Ty se mi v žaludku pěkně protočily, když jsme vzápětí zjistili, že jediný bankomat široko daleko zase nejede.

Z nejhoršího nás vysekala Verena. Nabídla, že nám může dát 2000 rupií (500 korun), že se bez nich snad obejde. Zamířili jsme proto chytat wifi do nejbližší kavárny, abychom jí peníze poslali na účet. Ani v tom jsme ale s pomalým internetem neuspěli. Přesto nám Verena peníze nechala s tím, že jí je pošleme později. A vydala se už bez nás dál do Marphy.

Velký cestovatel Dorus

Zanechala s námi u stolu ale jiného velkého patrona naší cesty. Doruse, který si k nám přisedl během zápolení s internetovým bankovnictvím.

Jedenašedesátiletý Nizozemec by vydal na samostatný článek. Ostřílený pohodář se zlatými hodinkami, vestou, na jejíchž zádech zářila červená výšivka "NO WIFE - GOOD LIFE", malým batůžkem a krabičkou cigaret, ze které si chodil zapálit co čtvrt hodiny se slovy "Yeah, I'm an oldtimer." nás okouzlil na první pohled. Annapurna Circuit trek šel popáté. (Dorus nám přišel natolik zajímavý, že jsme s ním udělali rozhovor)

V Jomsomu se zasekl ze stejného důvodu jako my. Že už je ale zkušenější, zbývaly mu peníze na jednu noc a cestu do Pokhary. Poradil nám, ať své nově nabyté dva tisíce šetříme na totéž. A pokud se bankomat do rána nerozjede, ať jedeme do města.

Indián Sanish

Po pár dalších špinkách nás nadobro opustil i on a jeho vyklidněný úsměv. Na rozloučenou nám poradil ještě jedno. Ukázal na tři kluky, co v kavárně pracovali. Byli zhulení a líné odpoledne bez hostů (zaviněné dost možná tím, že na dveřích zapomněli cedulku “Lunch Break”) si krátili jamováním songů od Deep Purple a Pink Floydů na citar, bicí a kytaru. S Dorusem se skamarádili hned, jak uviděli záda jeho vesty. "Tihle vám pomůžou, když budete potřebovat."

I v tom měl pravdu. Kluk z té trojky, který nejvíc vypadal jako indián a jmenoval se Sanish, nám domluvil slevu v hotelu a daroval nám k tomu dva kusy brownies, abychom neměli hlad. Kdyby bylo nejhůř, asi by nám ochotně půjčil i další peníze.

Naštěstí nebylo třeba. Finální záchranu měla na svědomí kamarádka Alžběta a převod hotovosti přes Western Union. Ráno nám ji v bance po pouhé hodině obstrukcí vyplatili.

Ukázalo se to navzdory protrpěným nervům u přepážky jako dobrá volba, bankomat se totiž ani do dalšího dne nerozjel.

Až na konec

Do Tatopani jsme tak mohli dojít z velké části díky dobrotě úplně cizích lidí. Když jsem zaostřila na postavu, která na nás mávala ze zápraží prvního hotelu ve vesnici, jako by do sebe všechno zapadlo. Dorus. Zvládl to taky až na konec, pár dní před námi.

Než nám stihl vysvětlit, proč bychom se měli ubytovat ve stejném hotelu jako on, přiloudala se z kopců i Dulce. Nadšená, že se znovu shledáváme.

Definitivně se tím potvrdilo, že i Himaláje jsou malý asi jako Brno a o náhody v nich není nouze. Trekařské pouto jsme stvrdili společnou večeří a výměnou kontaktů.

Třeba se potkáme v Pokhaře. Anebo někde jinde.

Highlighty treku podle Adély - seřazené tak, jak je postupně potkáte

1) Vesnice Danakyu - nádherné místo na noc, kde moc lidí nepřespává. Vesnice plná (v dubnu rozkvetlých) jabloní a barevných domků.

2) Swarga Dwar neboli Brána do nebes - obrovská úplně svislá skalní stěna hladce vyšlehaná větrem. Půjdete kolem ní na cestě z Bhratangu do Dhukur Pokhari. Podle místních po té stěně musí vyšplhat duše zemřelých.

3) Upper Pissang - stará kamenná tibetská osada vysoko v horách. Takové větrné město duchů.

4) Růžový domek s občerstvením na začátku osady Ghyaru - snad jediná restaurace za celou cestu, ve které pochopili, že se trekaři chtějí naobědvat, ale málokdo má nervy čekat na uvaření jídla hodinu. Paní se synem prodávají lahodné hotové samosy a malé jablečné páje za pusu.

5) Jednodenní boční výlet ke Kicho Tal (Ledovému jezeru) - je náročný skoro stejně jako přechod přes Thorong La. Právě proto je ale dobrý. Pro trénink i aklimatizaci.

6) Muktinath - obrovský chrámový komplex pod sedlem. Hemží se modlícími se poutníky z celého Nepálu i Indie. Je to po osamocených dnech v horách kulturní šok a pastva pro oči.

7) Kagbeni - malebná kamenná osada v sytě zeleném údolí. A všude kolem ní hory oblasti Mustang, úplně jiné než ty, co jste mohli vidět na straně před sedlem. Jestli vstanete, jděte do místního červeného chrámu na ranní modlitební ceremoniál, začíná v šest. A ubytujte se v malém hotelu Show Boat. Je nejstarší ve městě, prostý a trochu zapomenutý, ale přepychově tam vaří tradiční tibetská jídla a majitel je přátelský a upovídaný.

8) Boční výlet přes vesničku Tini k jezeru Dumba Tal - je to delší varianta cesty z Jomsomu do Marphy a stojí za to. Tyrkysově modré jezero na skále mezi borovicemi mi učarovalo víc než Kicho Tal.

9) Marpha - další překrásná vesnice plná kamenných domků, naskládaných jeden na druhém v úzkých vydlážděných uličkách. Je známá pro místní alko i nealko jablečné výrobky. Nám nejvíc chutnal mošt. Cider chutnal trochu jako lák z okurek a pálenka po lepidle. Možná jsme ale měli smůlu. Nebo zmlsané jazyky po meruňkovici od Pavlova bráchy a jeho holky Katky.

10) Z Larjungu do Ghasy přes jezero Titi Tal a osadu Kunjo - další zacházka, která má smysl. Titi Tal je usazený v tmavě zeleným lese a mezi balvanama a přijdete si jak v Krakonošově. Kunjo je asi nejautentičtější osada uprostřed pšeničných polí, kterou projdete jako zjevení. Obchod ani restauraci tu nehledejte.

Adéla Procházková

Autorka textu je spoluautorkou cestovního blogu www.vsechnyritesveta.cz

Foto: Pavel Rujzl