36. kapitola - Trhlina v plánu
Znovu
ležel čelem k zemi. Nosní dírky mu naplnila vůně lesa. Pod tváří cítil
chladnou tvrdou zem a nožička brýlí, které se mu při pádu svezly na
stranu, se mu zařezávala do spánků. Celé tělo ho bolelo a v místě, kam
ho zasáhla smrtící kletba, se mu vytvořila podlitina jako po zásahu
pancířem. Ani se nepohnul, zůstal přesně tam, kam dopadl, s rukou
ohnutou do podivného úhlu a ústy otevřenými.
Čekal, že uslyší vítězné pokřiky a jásot nad jeho smrtí, ale místo toho se dočkal spěšných kroků, šepotu a znepokojený šum.
„Můj pane… můj Pane…“
Ozvala
se Bellatrix skoro, jako kdyby promlouvala k milenci. Harry se
neodvažoval otevřít oči, ale místo toho nastražil všechny smysly, aby
prozkoumal situaci. Jeho hůlka byla stále schovaná v hábitu a vyvíjela
tlak na jeho hruď. Mírná vyboulenina v oblasti jeho žaludku mu
napovídala, že i neviditelný plášť zůstává skrytý z dohledu.
„Můj Pane…“
„To by stačilo,“ řekl Voldemort.
Další kroky: několik lidí couvaly pryč z místa. Harry chtěl zoufale vědět, co se děje a proč, a tak na milimetr otevřel oči.
Voldemort
se právě zvedal na nohy. Jednotliví Smrtijedi od něj pospíchali pryč a
vraceli se k davu, který lemoval mýtinu. Jediná Bellatrix zůstala na
místě a klečela vedle Voldemorta.
Harry znovu zavřel oči a vybavoval si, co viděl.
Smrtijedi
se shlukli kolem Voldemorta, který pravděpodobně spadl na zem. Něco se
muselo stát, když na Harryho seslal smrtící kletbu. Spadl Voldemort
stejně jako Harry? Vypadalo to tak. Oba na chvíli upadli do bezvědomí a
oba se teď probírali…
„Můj Pane, dovolte mi – “
„Nepotřebuji
pomoc,“ pronesl Voldemort chladně, a přestože ho Harry neviděl, živě si
představil, jak mu Bellatrix podává pomocnou ruku. „Ten kluk… je mrtvý?“
Na
mýtině se rozhostilo naprosté ticho. K Harrymu se nikdo nepřibližoval,
všichni na něj však upírali pohled a on se strachoval, aby se mu
nezačalo cukat oční víčko.
„Ty,“ řekl Voldemort a vzápětí se ozvala rána a slabý výkřik bolesti. „Prohlédni ho. Řekni mi, jestli je mrtvý.“
Harry
nevěděl, koho poslal, aby ověřil jeho smrt. Mohl pouze zůstat ležet a
se srdcem až v krku očekávat, až ho začnou zkoumat. Zároveň si však
uvědomil, a trochu ho to těšilo, že Voldemort se k němu nechce
přiblížit, jako by očekával, že něco selhalo…
Harryho obličeje
se dotkly jemnější ruce, než předpokládal. Zvedla jedno oční víčko,
vklouzla pod jeho košili až na hruď a ucítila srdce. Slyšel, jak se
ženě zrychlil dech a její dlouhé vlasy ho zašimraly na tváři. Moc dobře
si uvědomoval, že cítí, jak mu pod žebry stále buší srdce.
„Je Draco naživu? Je na hradě?“
Šepot
byl téměř neslyšitelný; její rty se pohybovaly malinký kousek od jeho
ucha a její hlava byla tak nízko, že ho její vlasy skryly před pohledem
ostatních.
„Ano,“ vydechl v odpověď.
Svou ruku měla položenou na jeho hrudi tak pevně, až se mu do kůže zarývaly její nehty. Pak se odtáhla a napřímila se.
„Je mrtvý!“ zvolala Narcissa Malfoyová k pozorovatelům.
A
ti pokřikovali, radostně ječeli a dupali nohama. Harry skrz svá oční
víčka zahlédl záplavu rudých a stříbrných světelných paprsků
vystřelených do vzduchu na znamení vítězství.
Pořád na zemi
předstíral smrt, když náhle pochopil. Narcissa věděla, že jediný
způsob, jak se s Voldemortovým svolením dostat do Bradavic a najít
syna, bylo kráčet mezi vítěznou armádou. Už ji nezajímalo, jestli
Voldemort opravdu vyhrál.
„Vidíte?“ překřikoval Voldemort vřavu
kolem. „Harry Potter zemřel mojí rukou a žádný živý muž mě teď nemůže
ohrozit! Sledujte! Crucio!“
Harry očekával, že jeho tělo
nezůstane jen tak ležet na zemi, že ho nejdříve poníží, aby tak
potvrdil své vítězství. Vyletěl do vzduchu a stálo ho to všechny síly,
aby zůstal ochablý, jenže bolest, kterou očekával, nepřišla.
Jednou,
dvakrát, třikrát byl vyhozen do vzduchu, brýle mu odletěly a jeho hůlka
mu trošku sklouzávala zpod hábitu, ale on pořád vypadal schlíple a bez
života. Když naposledy dopadl na zem, mýtinou se nesly výkřiky a
jízlivé posměšky.
„Teď,“ řekl Voldemort, „půjdeme do hradu a ukážeme jim, co se stalo jejich hrdinovi. Kdo ponese tělo? Ne – Počkat – “
Ozval se další výbuch smíchu a o chvíli později se kolem Harryho otřásla zem.
„Ty
ho poneseš,“ nařídil Voldemort. „V tvém náručí ho bude dobře vidět, že
ano? Zvedni svého malého přítele, Hagride. A brýle – nasaď mu brýle –
ať ho poznají.“
Někdo mu prudce narazil brýle zpátky na obličej,
do vzduchu ho však s opatrností zvedly obrovské ruce. Hagridem otřásaly
silné vzlyky a jeho obrovské slzy máčely Harrymu hábit, když ho Hagrid
kolébal v náručí. Harry se ani slůvkem či pohybem neodvážil Hagridovi
naznačit, že ještě není vše ztraceno.
„Jdeme,“ rozkázal Voldemort a Hagrid klopýtal cestou z lesa a prodíral se skrz blízké stromy.
Harryho
vlasy a hábit se zachytávaly o větve, ale on nehybně ležel s pusou
otevřenou a očima zavřenýma. Mezitím co všude kolem jásali Smrtijedi a
Hagrid slepě vzlykal, nikdo se ve tmě nepodíval, aby se ujistil, jestli
v obnaženém krku Harryho Pottera netepe život…
Podél Smrtijedů
kráčeli dva obři. Jak procházeli lesem, vylamovali stromy a dělali
takový rámus, až se ptáci rozletěli do oblak a vítězoslavný jásot
Smrtijedů zanikl. Vítězný průvod pochodoval směrem k otevřenému
prostranství a Harry si díky větší intenzitě světla, které mu pronikalo
skrz zavřená víčka, uvědomil, že les zde již není tak hustý.
„BANG!“
Hagridův neočekávaný výkřik donutil Harryho, aby otevřel oči.
„Jseš teď šťastnej, co, že ste nebojovali, ta vaše srabácká hromada kobylek? Jseš teď šťastnej, že Harry Potter je m – mrtvý…?“
Hagrid
nemohl dál pokračovat a znovu propukl v pláč. Harry přemítal, kolik asi
kentaurů sledovalo jejich procesí, ale neodvažoval se otevřít oči. Když
kentaury míjeli, někdo ze Smrtijedů je počastoval několika urážkami. O
něco později Harry vnímal čerstvý vzduch a domyslel si, že dorazili na
okraj Lesa.
„Stát.“
Harry si myslel, že Hagrida donutili,
aby se podrobil Voldemortovým příkazům, protože se trošku zakymácel. Na
místě, kde stáli, je nyní obklopil chlad a Harry uslyšel chraplavý dech
mozkomorů, kteří střežili krajní stromy.
Už na něj nebudou
působit. Skutečnost, že přežil, v něm hořela jako talisman proti nim,
jako kdyby otcův jelen držel stráž v jeho srdci.
Někdo prošel blízko
Harryho a on věděl, že to byl Voldemort, protože o chvíli později
promluvil hlasem zesíleným kouzlem tak, že se rozléhal po celých
pozemcích, až Harrymu praskaly bubínky.
„Harry Potter je mrtev.
Byl zabit, když se snažil utéct, aby se zachránil, a vy jste mezitím za
něj pokládali životy. Přinášíme vám jeho tělo jako důkaz, že váš hrdina
odešel.
Bitvu jsme vyhráli. Ztratili jste půlku vašich bojovníků.
Moji Smrtijedi jsou v přesile a s vaším Chlapcem, který přežil, je
konec. Už nebude žádná další válka. Každý, kdo bude pokračovat v
odporu, muž, žena či dítě, bude zavražděn, stejně jako všichni členové
jeho rodiny. Nyní vyjděte ven z hradu, poklekněte přede mnou a budete
ušetřeni. Vaši rodiče a děti, vaši bratři a sestry budou žít, bude jim
odpuštěno a vy se k nám připojíte a společně vytvoříme nový řád.“
Jak na pozemcích, tak i na hradě bylo ticho. Voldemort byl teď tak blízko, že se Harry neodvažoval znovu otevřít oči.
„Pojď,“ řekl Voldemort, vyšel dopředu a Hagrid ho nuceně následoval.
Harry
nyní na malou škvírku otevřel oči. Voldemort před nimi kráčel dlouhými
kroky, kolem ramen měl obtočeného velkého hada Naginiho, kterého
vypustil z očarované klece. Harry však neměl možnost vytáhnout hůlku
ukrytou v záhybech svého hábitu, aniž by si toho nevšiml nikdo ze
Smrtijedů, kteří kolem nich pochodovali pomalu se rozednívající
temnotou.
„Harry,“ vzlykal Hagrid. „Ach, Harry… Harry…“
Harry
znovu pevně zavřel oči. Věděl, že se přibližují k hradu a nastražil
uši, aby mezi veselými hlasy Smrtijedů a jejich těžkých kroků rozeznal
jakékoli známky života.
„Stát.“
Smrtijedi se zastavili.
Harry slyšel, jak se rozprostírali do řady před hlavní branou do školy.
Dokonce i přes zavřená víčka viděl rudý záblesk, který na něj proudil
ze Vstupní síně. Čekal. Každým okamžikem ho lidé, za které se snažil
položit život, uvidí ležet zdánlivě mrtvého v Hagridově náručí.
„NE!“
Výkřik
byl o to děsivější, že by si Harry nikdy ani ve snu nepředstavil, že
profesorka McGonagallová je schopná vydat takový zvuk. Blízko zaslechl
smích jiné ženy a bylo mu jasné, že se Bellatrix baví jejím zoufalstvím.
Znovu
se úkosem podíval a v jedné vteřině viděl, jak se brána plní lidmi,
kteří přežili bitvu, a přišli, aby se postavili svým přemožitelům a aby
se na vlastní oči ujistili, že Harry zemřel.
Voldemort stál před ním a jedním prstem hladil Naginimu hlavu.
Znovu zavřel oči.
„Ne!“
„Ne!“
„Harry! HARRY!“
Hlasy
Rona, Hermiony a Ginny byly ještě horší než McGonagallové; Harry chtěl
zoufale zavolat v odpověď, přesto dál mlčky ležel, i když mu to trhalo
srdce. Dav pozůstalých na Smrtijedy křičel a řval nadávky, dokud –
„TICHO!“
zaječel Voldemort, ozval se výbuch, objevil se záblesk jasného světla a
všichni byli umlčeni. „Je po všem! Slož ho na zem, Hagride, k mým
nohám, kam patří!“
Harry cítil, jak ho položil na trávu.
„Vidíte?“
řekl Voldemort a kráčel dopředu a dozadu vedle místa, kde Harry ležel.
„Harry Potter je mrtvý! Rozumíte, vy oklamaní? Vždycky byl jenom nicka,
chlapec, který se spoléhal, že ostatní se pro něj obětují!“
„Porazil
tě!“ zaječel Ron, kouzlo se zrušilo a obránci Bradavic na chvíli znovu
křičeli a řvali, než je umlčel ještě silnější výbuch.
„Byl
zabit, když se snažil proplížit pryč ze školních pozemků,“ pokračoval
Voldemort, který si liboval ve své lži, „zabit, když se snažil sám
zachránit – “
Voldemort náhle přestal: Harry uslyšel šarvátku a
jekot, následoval další výbuch, záblesk a bolestný výkřik. Otevřel oči
na tu nejmenší skulinku. Někdo z davu se uvolnil a vrhnul se na
Voldemorta. Harry spatřil, jak na zem dopadá odzbrojená postava, jejíž
hůlku Voldemort odhodil a začal se smát.
„A kdopak je tohle?“
zeptal se svým měkkým hadím sykotem. „Kdo se nabídl demonstrovat
ostatním, co se stane těm, kteří budou pokračovat v prohrané bitvě?“
Bellatrix se zálibně usmála.
„To je Neville Longbottom, můj Pane! Ten kluk, co dělal Carrowovým takové problémy! Syn bystrozorů, pamatujete?“
„Ach,
ano, pamatuji se,“ pokýval Voldemort hlavou a pohlédl na Nevilla, který
se zvedal zpátky na nohy a stojí neozbrojený a nechráněný mezi
pozůstalými a Smrtijedy.
„Ale ty jsi čisté krve, že, můj
statečný chlapče?“ tázal se Voldemort Nevilla, který mu stál tváří v
tvář a prázdné ruce zatínal v pěst.
„A co když ano?“ odvětil Neville hlasitě.
„Máš odvahu a velkého ducha, pocházíš ze vznešeného rodu. Budeš váženým Smrtijedem. Takové potřebujeme, Neville Longbottome.“
„Radši
skončím v pekle, než bych se k tobě přidal,“ řekl Neville. „Brumbálova
armáda!“ zakřičel a odpověděl mu pokřik davu, který Voldemortovo kouzlo
nebylo schopné utišit.
„Velice dobře,“ řekl Voldemort a Harry
cítil z jeho hlasu větší nebezpečí, než z té nejsilnější kletby. „Pokud
je tohle tvé rozhodnutí, Longbottome, navrátíme se k původnímu plánu.
Na tvou hlavu,“ pronesl tiše, „teď.“
Harry stále pozoroval dění
okolo skrz své řasy a tak teď viděl, jak Voldemort mávl hůlkou. O pár
vteřin později se z jednoho rozbitého okna vynořilo něco, co vypadalo
jako znetvořený pták, prolétlo to pološerem a přistálo Voldemortovi v
ruce.
Zatřásl se špinavým předmětem za jeho špičatý konec a pak už jen ve vzduchu volně visel, prázdný a rozedraný Moudrý klobouk.
„V
Bradavicích už nebude žádné ¨zařazování,“ řekl Voldemort. „Už nebudou
žádné koleje. Všichni ponesou znak, symbol a barvy mého vznešeného
předka, Salazara Zmijozela, že, Neville Longbottome?“
Namířil
hůlku na Nevilla, který ztuhnul, a pak mu narazil Kloubouk na hlavu, až
mu sklouznul dolů přes oči. V přihlížejícím davu se někdo hýbal, takže
Smrtijedi pozvedli hůlky jako jeden muž a drželi obránce Bradavic v
úzkých.
„Neville vám nyní bude demonstrovat, co se stane každému
hlupákovi, který mi bude vzdorovat,“ dokončil Voldemort a jedním
pohybem hůlky zapálil Moudrý klobouk.
Svítání naplnily výkřiky, Neville seděl přikován na místo a byl v plamenech. Harry už to nemohl vydržet, musel jednat –
A najednou se událo mnoho věcí zároveň.
Uslyšeli
ryk ze vzdálené hranice školy, který zněl jako kdyby se stovka lidí
hrnula přes nedozírné zdi, hnali se směrem k hradu a vydávali hlasité
bojové výkřiky. Ve stejnou chvíli se zpoza hradu vynořil Dráp a
zavřískal,
„HAGGER!“
Na jeho vřískot mu odpovědělo volání Voldemortových obrů: běželi k Drápovi jako stádo slonů, kteří způsobují zemětřesení.
Pak
byly slyšet kopyta, brnkání tětiv luků, vzduchem létaly šípy a dopadaly
mezi Smrtijedy, kteří vykřikli překvapením a zrušili řady. Harry vytáhl
z hábitu Neviditelný plášť, přehodil ho přes sebe a vyskočil na nohy,
když se Neville také pohnul.
Neville se pohotově osvobodil od kouzla
Úplného spoutání, hořící klobouk z něj spadl a on z jeho hlubin vytáhl
něco stříbrného, se zářivým rubínovým jílcem –
Seknutí stříbrné
čepele nemohlo být slyšet mezi výkřiky blížícího se davu, údery obrů a
úprkem kentaurů, ale přesto přitáhlo pohledy všech. Jediným úderem
Neville usekl hlavu obrovského hada, která vyletěla vysoko do vzduchu,
zářila ve světle vycházejícího ze Vstupní síně a Voldemortova ústa se
otevřela v záchvatu zuřivosti, který nikdo nemohl slyšet. Hadovo tělo
dopadlo na zem k jeho nohám –
Harry, který se schovával pod
Neviditelným pláštěm, vyčaroval mezi Nevillem a Voldemortem Štítové
kouzlo, ještě než ten druhý pozdvihl hůlku. A pak přes všechny výkřiky
a řev a burácivý dusot zápasících obrů se ozval Hagridův hlas.
„HARRY!“ zakřičel Hagrid, „HARRY – KDE JE HARRY?“
Zavládl chaos.
Útočící
kentaurové napadávali Smrtijedy, každý se snažil uniknout dusajícím
nohám obrů a blíž a blíž burácely posily, které přišly kdo ví odkud.
Harry
spatřil tvory s obrovskými křídly, jak se vznáší kolem hlav
Voldemortových obrů, testrálové a hipogryf Klofan jim vyškrábali oči,
zatímco Dráp je mlátil a bušil do nich.
Nyní byli kouzelníci,
obránci Bradavic, stejně jako Voldemortovi Smrtijedi, donuceni se
vrátit zpátky do hradu. Harry vysílal kletby a zaklínadla na každého
Smrtijeda, kterého viděl a oni se hroutili, aniž by věděli, co, nebo
kdo, je srazil, a jejich těla byla zašlapávána ustupujícím davem.
Harry,
stále ještě schovaný pod Neviditelným pláštěm, vrazil do Vstupní síně:
hledal Voldemorta a viděl ho na druhé straně místnosti, jak ze své
hůlky vysílá kouzla, ustupuje do Velké síně a ječí rozkazy na své
následovníky a zároveň vrhá kletby nalevo napravo.
Harry
vyčaroval další štíty a Voldemortovy případné oběti, Seamus Finnigan a
Hannah Aboottová, proběhli kolem něj a přidali se k boji, který se
vevnitř odehrával.
Nyní přibyli další, dokonce ještě více lidí
spěchalo nahoru po schodech, a Harry spatřil Charlieho Weasleyho, jak
předbíhá Horace Křiklana, který měl na sobě pořád ještě své sametové
pyžamo.
Zdálo se, že se vrátili v čele něčeho, co se zdálo být
rodinami a přáteli snad každého Bradavického studenta, který zůstal a
bojoval po boku prodavačů a obyvatel Prasinek. Ze dveří vedoucích do
kuchyně, které byly za Harrym, vrazili do haly s hlasitým dusotem kopyt
kentauři Bane, Ronan a Magorian.
I Bradavičtí domácí skřítci se
začali hemžit kolem, řvali, mávali noži a sekáčky na maso, a v jejich
čele byl Krátura s medailonem Reguluse Blacka. Jeho hlas byl slyšet i
přes okolní hluk:
„Bojujte! Bojujte! Bojujte za mého pána,
ochránce domácích skřítků! Bojujte proti Temnému pánu ve jménu
statečného Reguluse! Bojujte!“
Bodali a sekali do nohou
Smrtijedů, jejich úzké tváře byly plné zuřivosti, a kamkoli se Harry
podíval, viděl Smrtijedy, kteří padali na zem pod náporem nepřátel,
zasahováni kouzly a šípy z luků, bodáni do nohou skřítky, nebo se
prostě jen pokoušeli o útěk, ale byli pohlceni přibíhajícími hordami.
Nebyl to však konec. Harry spěchal mezi duelisty a zmítajícími se vězni až do Velké síně.
Voldemort
byl uprostřed bitvy, zasahoval a srážel všechny v dosahu. Harry nemohl
bezpečně zamířit, a tak se probojovával blíže a blíže k němu. Velká síň
začínala být přeplněna, jak se do ní bez ustání hrnuli další a další
bojeschopní jedinci.
Harry viděl George a Lee Jordana, jak
srazili k zemi Yaxleyho, viděl padnout Dolohova poraženého Kratiknotem,
viděl Waldena Macknaira, jak ho Hagrid hodil přes celou místnost,
přičemž narazil do kamenné zdi na druhé straně a v bezvědomí se svezl
na zem.
Viděl Rona a Nevilla, kteří složili Fenrira Šedohřbeta.
Aberforth omráčil Rookwooda, Arthur a Percy porazili Thickneseeho a
Lucius a Narcissa Malfoyovi běhali skrz dav, ani se nepokoušeli
bojovat, a volali svého syna.
Voldemort bojoval s
McGonagallovou, Křiklanem a Kingsleym najednou, ve tváři měl nenávist,
když kolem něho běhali a útočili a on je nemohl dorazit...
Bellatrix
také ještě bojovala, několik metrů od Voldemorta, a stejně jako její
mistr soupeřila se třemi protivníky najednou: Hermiona, Ginny a Lenka
útočily ze všech sil, avšak boj byl vyrovnaný. Harry se přestal
soustředit na svůj cíl, když spatřil Smrtící kletbu letící tak těsně
kolem Ginny, že unikla smrti jen o několik centimetrů...
Změnil směr, vydal se místo k Voldemortovi k Bellatrix, avšak než stihl urazit pár kroků, byl odstrčen stranou.
„MOJI DCERU NECH BÝT, TY DĚVKO!“
Paní
Weasleyová za běhu odložila svůj plášť, aby si uvolnila ruce, a
Bellatrix se při pohledu na svého nového protivníka hlasitě rozesmála.
„UHNĚTE MI Z CESTY!“ zaječela paní Weasleyová na tři děvčata a rychlým mávnutím hůlky začala duel.
Harry
se zděšením a obavami sledoval Molly Weasleyovou, jejíž hůlka začala s
neuvěřitelnou rychlostí kmitat vzduchem, a Bellatrix Lestrangeovou,
které úsměv zmrzl na rtech. Paprsky světla létaly z obou hůlek a
podlaha kolem obou čarodějek byla zničena. Obě ženy se snažily zabít.
„Ne!“ křikla paní Weasleyová, když jí pár studentů přiběhlo na pomoc. „Vraťte se! Běžte zpátky! Ta je moje!“
Stovky lidí stály podél zdí a sledovaly dva boje - Voldemorta a jeho tři protivníky, Bellatrix a Molly.
Harry
stál neviditelný uprostřed mezi nimi a chtěl zaútočit, ale ještě je
ochraňoval, protože si nebyl jistý, jestli by nezasáhl nevinné.
„Co
se stane s tvými dětmi, až tě zabiju?“ vysmívala se Bellatrix stejně
šíleně jako její pán a poskakovala, když kolem ní tančily Molliny
kletby. „Až bude maminka pryč jako Fredík?“
„Našich - dětí - se - už - nikdy - nedotkneš!“ zakřičela paní Weasleyová.
Bellatrix se zasmála stejně rozjařeně, jako Sirius, když spadl za závoj.
Mollyina kletba vletěla Bellatrix pod paži a trefila ji přímo do hrudníku, rovnou do srdce.
Bellatrix
zmrzl úsměv na rtech, vykulila oči: na chvilku pochopila, co se stalo,
a pak se svalila na zem. Od přihlížejících se ozvalo zahučení a
Voldemort zařval.
Harry se cítil, jako by se dal do pohybu:
viděl McGonagallovou, Kingsleyho a Křiklana vržené do vzduchu, kterak
se kroutí a svíjí. Jako by Voldemortův vztek padnutím jeho posledního
vybuchl jako bomba. Voldemort pozvedl hůlku a namířil ji na Molly
Weasleyovou.
„Protego!“ zvolal Harry a ochranné kouzlo se
rozložilo uprostřed sálu. Voldemort se rozhlédl okolo a uviděl Harryho,
který si konečně sundal neviditelný plášť.
Šokovaný i radostný jekot a výkřiky typu:
„Harry!“ „On je naživu!“
ihned umlkly. Dav se bál. Když se na sebe Voldemort a Harry podívali a začali kolem sebe kroužit, nastalo absolutní ticho.
„Nechci, aby mi někdo pomáhal,“ řekl Harry nahlas a v tom tichu se jeho hlas nesl jako troubení trubky.
„Má to tak být. Mám to být já.“
Voldemort zasyčel.
„Potter
to tak nemyslel,“ řekl a jeho červené oči byly doširoka otevřené.
„Takhle to přece nedělá, ne? Za koho se schováš dnes, Pottere?“
„Za
nikoho,“ řekl Harry jednoduše. „Nemáš žádné další viteály. Jen ty a já.
Ani jeden nemůže žít, dokud je druhý stále naživu, a jeden z nás z toho
vyvázne...“
„Jeden z nás?“ zašklebil se Voldemort, celé jeho tělo bylo napjaté a měl strnulý pohled jako had, který se chystá zaútočit.
„Myslíš, že to budeš ty, že? Chlapec, který zůstal náhodou naživu, protože Brumbál tahal za provázky?“
„Náhoda? Byla to náhoda, když moje matka zemřela, aby mě zachránila?“ zeptal se Harry.
Stále
se pohybovali šikmo, oba dva, v dokonalém kruhu, udržujíc si navzájem
od sebe stálý odstup. Harry se díval jen do Voldemortovy tváře.
„Náhoda,
když jsem se rozhodl bojovat na tom hřbitově? Náhoda, když jsem se dnes
neubránil, stále jsem naživu a znovu jsem se vrátil bojovat?“
„Náhody!“ zakřičel Voldemort, ale stále nezaútočil.
Sledující dav byl přimražený, jakoby zkamenělý. A zdálo se, že kromě těch dvou v sále nikdo nedýchal.
„Náhoda, šance a fakt, že ses krčil a fňukal za sukněmi lepších mužů a žen. Nechal jsi mě je zabít místo tebe!“
„Dnes
v noci už nikoho nezabiješ,“ řekl Harry, když kráčeli dokola a dívali
se z očí do očí - zelené do červených. „Už nikdy nebudeš schopen nikoho
zabít. Ještě nechápeš? Byl jsem připraven zemřít, abys jim už
neubližoval -“
„Ale neumřel jsi!“
„- chtěl jsem, a to
stačí. Udělal jsem to, co má matka. Jsou před tebou chráněni. Nevšiml
sis, že žádné z tvých kouzel, které jsi na ně seslal, je nesvázalo?
Můžeš je mučit. Nemůžeš se jich ale dotknout. Nepoučil ses ze svých
chyb, Raddle, že?“
„Troufáš si -“
„Ano, troufám, " řekl
Harry. „Vím věci, které nevíš, Tome Raddle. Vím spoustu důležitých
věcí, které ty ne. Chceš nějakou slyšet, než uděláš další chybu?“
Voldemort
nemluvil, ale chodil v kruhu a Harry ho viděl, jak dočasně hypnotizuje
pohledem. Obrátil se k němu se spokojeným výrazem ve tváři, že si Harry
myslel, že už zná to tajemství...
„Je to opět láska?“ řekl
Voldemort, na jeho obličeji se objevil výsměch. „Brumbálovo řešení,
láska, kterou prohlašoval i před smrtí, ale láska nezabránila tomu, aby
nespadl z věže a nezabilo ho to, jako starou voskovou figurínu. Láska,
která mi nezabránila zabít tvoji mudlovskou matku jako švába. Pottere a
nikdo tě nemá rád tolik, aby se sem dostavil a postavil se proti mně.
Takže co teď mělo zastavit tvoji smrt?
„Jedna věc,“ řekl Harry a zatím co kolem sebe kroužili a zahleděni do sebe přemýšleli o posledním tajemstvím.
„Láska tě teď nezachrání,“ řekl Voldemort, “musíš teď doufat, že ovládáš více magii, než já, a že máš silnější magické zbraně.“
„Věřím
v oboje,“ řekl Harry a viděl záblesk překvapení ve Voldemortově tváři,
ale ten náhle zase zmizel a Voldemort se začal smát a jeho smích byl
strašidelnější než jeho jekot, znělo to, jako by byl duševně chorý,
jeho hlas se ozýval po celé ztichlé hale.
„Myslíš si, že ovládáš
lépe magii než já?“ řekl. „Než já, než Lord Voldemort, který ovládá
takovou magii, o které se Brumbálovi jen mohlo zdát?“
„Ano, snil o tom,“ řekl Harry, “ale věděl více než ty, věděl více, aby věděl, že nesmí dělat to, co ty.“
„Myslíš, že byl slabý“ zařval Voldemort, “tak slabý, aby se odvážil postavit tomu, co mělo být jeho, co mělo být moje.“
„Ne, byl chytřejší než ty,“ řekl Harry, „lepší kouzelník, lepší člověk.“
„Zasloužil jsem se o smrt Albuse Brumbála!“
„To si jenom myslíš,“ řekl Harry, „ale mýlíš se.“
Poprvé po dlouhé době koukající se postavy z obrazů zadrželi dech.
„Brumbál je mrtev!“ vyštěkl Voldemort, „ má hrob na Bradavických pozemcích, viděl jsem ho, Pottere, už se nikdy nevrátí!“
„Ano
Brumbál je mrtev,“ řekl klidně Harry, „ale ty ses nepřičinil o jeho
smrt. Vybral si vlastní způsob smrti, vybral si ho pár měsíců předtím,
než zemřel. Všechno udělal člověk, o kterém jsi si myslel, že je tvým
člověkem.“
„Co si to vymýšlíš?“ řekl Voldemort, ale stále nespouštěl svoje rudé oči z Harryho.
„Severus
Snape nebyl tvým člověkem,“ řekl Harry, „pracoval pro Brumbála. Byl
Brumbálův od té doby, co jsi začal pást po mé matce. Nikdy jsi si toho
nevšiml, protože tomu nerozumíš. Nikdy jsi neviděl Snapova patrona, že
ne, Raddle?“
Voldemort neodpověděl, ale stále kolem něho kroužil v kruhu.
„Snapův
Patron je laň, stejně jako mé matky,“ řekl Harry, „stejně jako mé
matky, protože ji celý život miloval, už od té doby, co byli malí. Ale
mohl jsi si toho všimnout,“ řekl Harry a viděl, jak Voldemortovi
zahořely nozdry, „ měl jsi to pochopit, když tě žádal, abys ušetřil
její život.“
„Jen ji obdivoval, to je všechno!“ ušklíbnul se Voldemort, „ když zemřela, řekl, že je to jen další ženská, nečistá krev..“
„Samozřejmě,
že ti to takhle řekl,“ pokračoval Harry, “ale byl Brumbálův špión od té
doby, co jsi ji napadl, a pracoval potom pořád jen pro něho. Brumbál
zemřel, až si o to Snapea požádal!“
„Na tom nezáleží!“ ječel Voldemort, který předtím pozorně poslouchal každé jeho slovo, ale nyní propuknul v bláznivý smích.
„Nezáleží
na tom, jestli byl Brumbálův, nebo můj, nebo jaké nepříjemné překážky
mi stavěl do cesty. Zničil jsem ho, jako jsem zničil tvoji matku, Snape
opět vsadil na velkou lásku. Všechno to dává smysl, ale, Pottere,
spoustu věcem ještě nerozumíš.“
„Brumbál se snažil udržet
Starodávnou hůlku ode mě! Myslel si, že Snape bude pro ni dobrý pán!
Ale stejně jsem ji získal, malý kluku, dosáhl jsem toho dříve, než jsi
ji mohl získat ty, pochopil jsem celou pravdu dříve, než jsi ji
pochopil ty. Zabil jsem před třemi hodinami Snapea a Starodávná hůlka,
Bezová hůlka, Hůlka osudu je opravdu moje! Brumbálův plán vyhořel,
Harry Pottere! “
„Jasně, že ano.“ řekl Harry. „Máš pravdu.
Ale ještě předtím, než se mě pokusíš zabít, doporučuji ti zamyslet se
nad tím, co jsi udělal . . . . Přemýšlej a zkus trochu zpytovat
svědomí, Raddle . . .“
„Co to má znamenat?!“
Ze všech věcí, které mu řekl, toto zasáhlo Voldemorta nejvíc. Harry viděl, jak mu kůže kolem očí zbělala.
„Je
to tvá poslední šance,“ pokračoval Harry, „to je vše, co ti zbylo. . .
. viděl jsem, co se ti jinak stane. . . . bud‘ chlap . . zkus. . . zkus
trochu zalitovat. . . .“
„Ty se opovažuješ --- ?“ řekl Voldemort znovu.
„Ano,“ řekl Harry, „protože Brumbálův poslední plán nebyl mířen jen na mě. Ale také na tebe Raddle.“
Voldemortova ruka se třásla na Bezové hůlce a Harry uchopil Dracovu hůlku velice pevně.
„Ta
hůlka stále nefunguje, tak jak má, protože jsi zabil špatnou osobu.
Severus Snape nikdy nebyl pravý vlastník té hůlky. On nikdy neporazil
Brumbála.“
„On ho zabil --- „
„Neposlouchal jsi mě? Snape
nikdy nepřemohl Brumbála! Brumbálova smrt byla součást jejich plánu!
Brumbál měl zemřít, neporažen, poslední vlastník hůlky! Kdyby vše šlo
podle plánu, tak síla hůlky by zemřela spolu s ním!“
„Ale potom,
Pottere, Brumbál byl tak hodný, že mi tu hůlku dal!“ Voldemortův hlas
byl plný zlomyslného potěšení. „Ukradl jsem hůlku z hrobu jejího
posledního vlastníka! Ukradl jsem ji i přes přání jejího posledního
pána! Síla hůlky je nyní má!“
„Ty jsi to pořád nepochopil, že ne
Raddle? To, že máš hůlku v ruce, nestačí. Neznamená to, že je tvoje.
Neposlouchal jsi Ollivandera? hůlka si vybírá kouzelníka . . . Bezová
hůlka si vybrala nového vlastníka předtím, než Brumbál zemřel, někoho,
kdo na ni od té doby ještě ani nesáhl. Nový vlastník sebral Brumbálovi
hůlku proti jeho vůli, nikdy si vlastně neuvědomil, co udělal nebo, že
nejnebezpečnější hůlka na světe je teď jeho . . .“
Voldemortův hrudník se zvedal a klesal, Harry cítil, že brzy zaútočí.
„Pravý vlastník Bezové hůlky je Draco Malfoy.“
Na chvilku byl ve Voldemortově tváři vidět strach, ale hned zmizel.
„Záleží
na tom vůbec?“ řekl potichu. „I když budeš mít pravdu Pottere, nedělá
to žádný rozdíl mezi mnou a tebou. Už nemáš hůlku z fénixe: Náš duel
bude o zkušenosti . . . a až tě zabiji, dojdu si pro Draca Malfoye . .
.“
„Ale na to je už pozdě,“ řekl Harry. „Propásl jsi svou šanci. Já jsem přemohl Draca již před týdny. Vzal jsem mu hůlku“
Harry zamával s hůlkou, kterou držel v ruce a cítil jak se na ni upnuly zraky všech v hale.
„Na
tom vše záleží, ne?“ zašeptal Harry. „Ví hůlka v tvé ruce, že její
poslední vlastník byl přemožen? Protože jestli ano . . . Já jsem nyní
její pravý vlastník.“
Náhle záblesk červeného světla ozářil jejich tváře jako vycházející slunce.
Pán Zla zařval, v tu samou chvíli také Harry slyšel svůj hlas křičet, svírajíc Dracovu hůlku:
„Avada Kedavra!”
„Expelliarmus!”
Znělo
to jako výbuch z kanónu, vybuchující zlaté plameny, jako by označovaly
místo, kde se jejich kouzla střetly. Harry viděl Voldemortův zelený
paprsek, jak se setkal s jeho vlastním kouzlem, viděl jak Bezová
vyletěla vysoko do vzduchu, temná oproti vycházejícímu slunci, letící
přes okouzlený strop jako hlava Naginiho, letící vzduchem ke svému
novému pánovi, kterého nemohla zabít.
A Harry se spolehlivým
umem chytače ji chytil do svých rukou, zatímco Voldemort byl odhozen
dozadu, s rukama roztaženými. Tom Raddle dopadl na podlahu, jeho tělo
bylo slabé s scvrklé, jeho bílé ruce prázdné a hadí hlava bezduchá a
prázdná.
Voldemort byl mrtev, zabit vlastní kletbou, Harry tam stál se dvěma hůlkami v ruce, zírajíc na tělo svého nepřítele.
Po sekundě ticha šok té chvíle zmizel: poté se ticho kolem Harryho zlomilo, jak lidé kolem něj začali řvát.
První
kdo k němu přišli, byli Ron a Hermiona, a bylyto jejich ruce, které se
kolem něj ovinuly, jejich nesrozumitelné výkřiky jej ohlušovaly.
Byli
tu Ginny, Neville, a Lenka, pak také všichni Weasleyové, Hagrid,
Kingsley, McGonagallová, Kratiknot a Prýtová. Harry neslyšel ani slovo
z toho, co křičeli, nemluvě o všech, co ho poplácávali, stovky lidí se
na něj tlačily, všichni tito si chtěli sáhnout na Chlapce Který Přežil
---
Sluneční paprsky se přelily přes Bradavice a Velká síň zaplanul světlem.
Harry
byl nedílnou součástí oslavy plné výkřiků radosti a štěstí. Chtěli, aby
tu byl s nimi, jejich vůdce a symbol, jejich zachránce a jejich
průvodce, a to, že nespal již mnoho hodin a že si přál být ve
společnosti pouze několika z nich, nikoho očividně nezajímalo.
Musel
hovořit s těmi, kteří si ho na pár chvil ukořistili, podat jim ruku,
sledovat jejich pláč, vyslechnout jejich díky a poslouchat také novinky
ze všech koutů země, které přicházely spolu s ránem.
Očarovaní
kletbou Imperius po celé zemi se postupně probírali, Smrtijedi prchali
pryč, jinak byli chyceni, nevinní z Azkabanu byli propouštěni a
Kingsley Pastorek byl jmenován Ministrem kouzel.
Odnesli
Voldemortovo tělo pryč ze sálu, pryč od těl Freda, Tonksové, Lupina,
Colina Creeveyho a patnácti dalších, kteří zemřeli při souboji s ním.
McGonagallová
nahradila stoly jednotlivých kolejí jedním velkým, takže odteď nebude
nikdo sedět podle příslušnosti ke koleji. Všichni budou smícháni
dohromady - učitelé a žáci, duchové a rodiče, kentauři a domácí skřítci.
Firenze
ležel v rohu a zotavoval se... Všichni byli spolu, učitelé i žáci,
duchové, rodiče, kentauři i domácí skřítkové, Dráp koukal skrz
vymlácené okno a lidé mu házeli jídlo do jeho vysmáté pusy.
Po chvíli vyčerpaný Harry zjistil, že sedí na lavičce vedle Lenky.
„Být tebou, chtěla bych být v klidu někde pryč,“ řekla.
„Přesně to bych si přál,“ odpověděl jí.
„Odlákám jejich pozornost,“ řekla Lenka. „Použij svůj plášť.“
Než stačil něco říct, Lenka zařvala,
„Ooo, podívejte, Blibbering Humdinger!” ukazujíc na okno, všichni, kteří ji slyšeli, se tam podívali.
Harry přes sebe přetáhl plášť a stoupl si.
Teď
mohl projít skrz sál bez nechtěné pozornosti. Uviděl Ginny dva stoly od
něj; seděla s hlavou složenou na klíně své matky: Bude čas si s ní
promluvit později, hodiny, dny, možná roky, které sní bude moci mluvit.
Viděl
Nevilla, Nebelvírův meč ležel vedle něj. Jak kráčel mezerou mezi stoly,
uviděl tři Malfoyovi, semknuté dohromady, nejistí, jestli by tu měli
být, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Všude, kam se podíval, viděl
rodiny, které byly spolu a nakonec, uviděl ty dva, které chtěl vidět
nejvíc.
„To jsem já,“ zamumlal, krčíc se mezi nimi. „Půjdete se mnou?“
Oba se najednou zvedli a Ron A Hermiona společně opustili Velkou síň.
Někde v dálce slyšel Protivu, jak zpívá vítěznou písničku:
Zvládl to, dostal je, fíí Potter vyvolený,
A Voldy zplesnivěl, tak se pojďme bavit!
„On má opravdu cit pro vyjádření tragédie, že jo?“ řekl Ron otevírajíc dveře, aby mohli Harry a Hermiona projít.
Harry se chtěl zasmát, ale v tu chvíli byla radost potlačena bolestí ze ztráty Freda, Lupina a Tonksové.
Ze
všeho nejvíc však cítil ohromující úlevu a touhu po spánku. Ale nejdřív
dlužil vysvětlení Ronovi a Hermioně, kteří s ním vydrželi až do konce a
zasloužili si vědět pravdu.
Pečlivě jim vylíčil, co viděl v
Chroptící chýši a co se událo v lese, nestačili ani vyjádřiv svoje
překvapení, když dorazili na místo, kam je Harry chtěl zavést, i když
jim neřekl, kam je vlastně vede.
„Můžeme jít nahoru?” zeptal se chrliče střežícího vstup do ředitelovy pracovny.
„samozřejmě,”zamručel chrlič.
Vyšplhali
se kolem něj jako spirálovité kamenné schody, které se pomalu posouvali
jako eskalátor. Harry otevřel dveře když dojeli nahoru.
Najedou měl pocit že ten ohlušující řev znamená návrat Smrtijedů a znovu oživení Voldermota --
Ale byl to aplaus.
Byl
to však potlesk. Všichni ředitelé a ředitelky Bradavic všude podél stěn
mu vzdávali poctu ve stoje; mávali klobouky a v některých případech i
parukami, natahovali se přes rámy sousedních obrazů, aby si mohli podat
ruce; tančili na křeslech i pod křesly, v nichž byli vyobrazeni.
Dilys Derwent nestydatě vzlykal; Dexter Fortescue mával svým naslouchátkem a Phineas Nigellus volal svým vysokým ostrým hlasem:
„ Ať je známo, že Zmijozel sehrál svou roli! Jeho přínos nebude zapomenut.“
Ale
Harry měl oči jen pro muže, který stál v největším portrétu přesně za
křeslem ředitele. Slzy stékaly po dolů zpoza půlměsícových brýlí do
jeho dlouhého stříbrného vousu a pýcha s vděčností z něj vycházející
naplňovaly Harryho tím samým blahem, jako zpěv Fénixe.
Nakonec
Harry pozvedl své ruce a portréty upadly do uctivého ticha, pozorujíce
ho zářícíma a zvlhlýma očima a dychtivě čekali, až promluví. Avšak jeho
slova, volená s obzvláštní péčí, byla určena Brumbálovi.
A přesto, že byl vyčerpaný a měl uslzené oči, musel udělat poslední laskavost, nalezl poslední radu.
„Tato
věc byla skryta ve Zlatonce,“ začal. „Upustil jsem ji v lese, ale nevím
přesně kde. Znovu sem ji nešel hledat. Souhlasíte?“
„Můj drahý
chlapče,“ řekl Brumbál, zatímco jej jeho kolegové popleteně a zvědavě
sledovali, „samozřejmě, je to moudré a odvážné rozhodnutí, ale nicméně
jsem to měl od tebe očekávat.Ví ještě někdo, kde spadla?“
„Nikdo další,“ řekl Harry, a Brumbál spokojeně kýval hlavou.
„Nicméně se chystám ochránit Ignotův dárek,“ řekl Harry a osvítil Brumbála.
„Samozřejmě Harry, je navždy tvá, než ji předáš dále.“
„A pak tam byla tato.“
Harry
zvedl Starodávnou hůlku a Ron s Hermionou se na ni podívali s takovou
úctou, kterou ani teď, když jeho smysly byly otupené a on ospalý,
neviděl rád.
„Nechci ji, “ řekl Harry.
„Cože?“ vyjekl hlasitě Ron. „Nejsi hloupej?“
„Já vím, že je mocná, “ řekl Harry unaveně, „ale byl jsem šťastnější se svou vlastní. Takže...“
Vsunul ruku do pouzdra na krku a vytáhl z něj dvě poloviny cesmínového dřeva spojených pouze nepatrným kouskem fénixova pera.
„Hermiona říkala, že se nedá opravit, že poškození bylo příliš vážné.“
Vše, co věděl, bylo, že pokud nebude fungovat tohle, tak už nic.
Položil zlomenou hůlku na ředitelovu katedru, položil na ní špičku Starodávné hůlky a pronesl:
„Reparo.“
Ve
chvíli, kdy se jeho hůlka spojila, z jejího konce vyletěla sprška
červených jisker. Harry věděl, že byl úspěšný. Vzal do ruky hůlku z
cesmíny a fénixova pera a ucítil náhlý závan tepla ve svých prstech,
jako by hůlka a ruka oslavovaly svoje znovuspojení.
„Dám
Starodávnou hůlku tam,“ řekl Brumbálovi, který ho pozoroval s
nevýslovným zalíbením a obdivem, odkud pochází. Může tam zůstat. Pokud
zemřu přirozenou smrtí jako Ignotus, její síla bude zlomena, že?
Předchozí pán nebude poražen. To bude její konec.“
Brumbál přikyvoval. Usmívali se jeden na druhého.
„Jsi si jistý?“ zeptal se Ron. V jeho hlase byla velmi slabě cítit touha, když se díval na Starodávnou hůlku.
„Myslím, že má Harry pravdu,“ řekla tiše Hermiona.
„Z
té hůlky je víc škody, než užitku, “ řekl Harry. „A upřímně řečeno, “
otočil se zády k malovaným portrétům a myslel teď jenom na svoji postel
s nebesy, která na něj čekala v Nebelvírské věži a na to, jestli pro
něj třeba Krátura nenachystal sendvič, „potíží jsem měl v životě už
dost. “