ŠIFRA MISTRA LEONARDA
15. 6. 2006
ŠIFRA MISTRA LEONARDA
Psát recenzi na film, o němž se vášnivě debatuje měsíce před premiérou, je vždycky nevděčný úkol. Předem počítám s nesouhlasnými reakcemi, ale věřte, že jsem během projekce byla velmi nakloněna tomu nechat se příjemně překvapit a uznat, že Ron Howard zvládl dobře zpracovat látku, o jejíž kvalitě i zfilmovatelnosti se vedou spory.
Milé překvapení se ovšem – aspoň u mě – tentokrát nekoná. Stejně jako předtím knize Dana Browna, i filmu se dostává výjimečné pozornosti, a stejně jako u knihy tato pozornost není tak úplně adekvátní, protože budí dojem, že jde o jakési nevídané, zlomové dílo. Opravdu nejde. Už samotná předloha má leccos, ale rozhodně ne potenciál přinášet originální, nota bene konzistentní myšlenky. (Při jejím čtení jsem si mimo jiné vzpomněla na slova jednoho publicisty, který charakterizoval knihy Egona Bondyho jako „průhledy do budoucnosti mezerami ve vzdělání“. O Brownově tvorbě by se dalo říct něco podobného, jenom s tím, že místo budoucnosti zde dostává na frak minulost.).
Ani autorským stylem původní Šifra nepřesahovala okolní literární průměr. Pokud tedy k něčemu přispěla, pak maximálně k dalšímu oslabení mýtu o tom, že témata jako původ křesťanství, Svatý grál nebo templáři automaticky signalizují závažné poselství a autoři podobných knih chtějí čtenáře ve své šlechetnosti vzdělávat a kultivovat. Za takové odhalení by se koneckonců Brownovi dal složit dík, kdyby svým vystupováním nesmyslný mýtus znovu nepřiživoval.
Málokdo asi čekal, že by zrovna v režii Rona Howarda a podle scénáře Akivy Goldsmana vznikla sympaticky „neuctivá“ verze Brownova jednoduše nalinkovaného příběhu, založená na lehké parodii nebo snad významném překopání námětu. Knihu navíc do značné míry ženou dopředu drobné dílčí šifry a jejich řešení, kterým filmaři už z podstaty věci nemohou věnovat úměrné množství času, jakkoli si na to vyhradili půltřetí hodiny. Výsledek ale bohužel působí natolik neohrabaně, že se to na žádná úskalí adaptace svést nedá.
Doprostřed křížovkářských orgií (promiňte, vlastně strhující cesty za Tajemstvím všech tajemství) se dostáváme hned v prvních minutách, kdy zároveň v pařížském Louvru proběhne podivná vražda a v prostřizích je nám představen hlavní hrdina, americký odborník na symboly profesor Robert Langdon (Tom Hanks). Toho vzápětí uprostřed autogramiády vyruší francouzská policie a odveze jej do slavné galerie, aby si prohlédl tělo zavražděného – kurátora Jacquesa Saunièra, s nímž se měl toho dne setkat. K základnímu přehledu ještě potřebujete vědět, že policista Bezu Fache (Jean Reno) Langdona z oné vraždy podezřívá, policistka Sophie Neveu (Audrey Tautou) jej naopak chce chránit (a je Saunièrovou vnučkou, což nikdo neví) a kurátor zemřel pravděpodobně na popud představitelů církevního uskupení Opus Dei, které chce všemu křesťanstvu zatajit jistou velmi překvapivou informaci o životě Ježíše Krista. Před smrtí naštěstí Saunière stačil Robertovi a Sophii zanechat několik znamení, podle nichž může začít jejich orientační běh obrazárnami a staletými chrámy.
Děj se tu začíná štěpit do několika linií: první samozřejmě dominují uprchlíci Robert a Sophie, dalším pátrající policie, nevyzpytatelný biskup Aringarosa (Alfred Molina) a jeho šílený vraždící poskok Silas (Paul Bettany). Kromě té první ovšem zůstávají všechny ostatní linie skoro nevyužité. Aringarosovým pletichám přihlížíme tak krátce, že pro nás téměř nemají žádný význam, a „francouzská FBI“, podobná skupince kluků hrajících si na detektivy, vyvolává spíš lítost než jakýkoli náznak obavy. Každý její zásah do dění se odbývá podle stejného groteskního schématu: Policisté s křížkem po funuse dorazí na místo, kde se před chvílí vyskytoval ústřední pár, zkonstatují „Kruci, zase nám zmizeli.“ a znovu uvolní místo na plátně našim luštitelům.
Což o to, Robert, Sophie, a později i Robertův známý Leigh Teabing (Ian McKellen) se ve svém luštitelském úsilí skutečně tuží, přičemž nezapomínají v jednom kuse hovořit o tom, co právě dělají. Vzniká tak velmi paradoxní situace: Mnoho informací se dozvídáme ve spěchu, který diváka neznalého předlohy pravděpodobně zmate, z odtajňování kódů a symbolů však neplyne žádné vzrušení, jež by mohlo vzbudit chuť dozvídat se víc. Vyprávění se tak zdá s postupem času stále utahanější, rozteklejší, vpřed ho tlačí jenom zvraty předepsané scénářem, nikoli přirozený vztah příčina-následek. Příběh po naprostou většinu času nesou slova, dialogy. Každý obrazec, každý čin, Silasovo fyzické sebetrýznění i Langdonova klaustrofobie se pro jistotu polopaticky vysvětlí, následkem čehož se neztrácíme v ději samotném, ale v jeho neustálém komentování, v nekonečném proudu vět. Howard s Goldsmanem zkrátka zůstali věrni Brownově tradici a domněle neinformovaného diváka zahrnují něčím na způsob populární přednášky pro mládež.
Na druhou stranu, pokud by na tom publikum bylo stejně jako hrdinové Šifry, nemohl by se tvůrcům nikdo divit. Psát tuhle recenzi nějakou shodou náhod v angličtině, asi bych si neodpustila laciný vtip o tom, že nejvíc „smart“ z celého filmu je Sophiino dvousedadlové autíčko. Ale upřímně, tohle není legrace. Charaktery postav jsou doslova placaté, Langdon i Sophie postrádají život a tím pádem sotva dokáží vyvolat emoce. Je velmi těžké, vlastně úplně nemožné byť jenom na chvilku se strachovat o dvojici bezelstných klaďasů, pokud jejich pronásledovatelé a nepřátelé vypadají stejně neškodně jako oni sami. A vytvořit si k nim vůbec nějaký vztah je už docela nad síly obyčejného recenzenta. Nebo byste snad dokázali obdivovat třeba hrdinného vědce, který kňučí ve výtazích, po celou dobu skoro nezmění výraz obličeje a s úžasem objevuje informace, jaké se lze dočíst i ve středoškolské učebnici dějepisu?
Jak vystřižené z naučného pořadu v důsledku vypadají i flashbacky, doprovázející některé Langdonovy nebo Teabingovy historické výklady. Pro pochopení souvislostí snad mají určitý význam, jejich zařazení je ale hodně nekoncepční a vede k nechtěně zcizujícímu efektu, takže diváckou pozornost spíš rozptylují, než aby ji připoutávaly. Doslovnost nezná hranic, předem zabíjí veškeré napětí a režisér ji není s to vyvážit tím, že by se přestal spoléhat na plané řeči a přenesl kus sdělení do obrazu. Dokonce i Hudba Hanse Zimmera nám může sebevíc sugestivně namlouvat, že sledujeme události s dramatickým spádem, dojem z neslaných-nemastných hrdinů ani z dvojího finále (přesně podle knihy je jedno absurdnější než druhé) prostě nepřebije. Relativně nejsvětlejší momenty nakonec obstarají jednak úsměvné pokusy o temnou věrohodnost, jimž padá za oběť především Paul Bettany, a jednak chvíle, kdy Ian McKellen nechá ve svém projevu problesknout nějakou tu nadsázku.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář