6.kapitola
„Vítejte v Bradavicích! Za chvíli projdete těmito dveřmi do Velké síně a budete zařazeni do kolejí. Jmenují se Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Za každý úspěch získáte pro svoji kolej body, ale za každé porušení školního řádu o body přijdete,“ oznámila jim pro začátek profesorka McGonagallová.
Harry tohle už jednou slyšel. Nedával však nic najevo. Dudley vedle něho se mírně zavrtěl a to mělo za následek, že si jich profesorka všimla.
„Vy jste jistě ti dva mladíci, kteří k nám přestupují?“ otočila se na ně a přeměřila si je pohledem.
Svorně přikývli a statečně jí pohled opětovali.
„Dobře, vy půjdete úplně naposledy. Po hostině s vámi bude chtít mluvit pan ředitel u sebe v kanceláři. Odvedu vás tam. Teď se seřaďte a půjdeme do Velké síně!“ zvolala a sama se postavila do čela zástupu.
Harry už samozřejmě od svých rodičů věděl, že Brumbál žije, ale pořád mu jaksi nešlo do hlavy, co se tedy vlastně na astronomické věži stalo.
Otevřely se před nimi masivní dubové dveře. Naskytl se jim pohled na celou Velkou síň a na začarovaný strop. Pohledy všech lidí v místnosti se stočily na ně. Nejvíce pohledů však bylo upřeno na Harryho a Dudleye. Ti se spolu potichu bavili a nevšímali si pozornosti, která na ně byla upřena.
Došli až k profesorskému stolu, před kterým stála třínohá stolička a na ní byl položen Moudrý klobouk.
„Až přečtu vaše jméno, posadíte se na stoličku a já vám na hlavu položím Moudrý klobouk, který vás zařadí do koleje. Arnelová Melanie!“
Prvňáci chodili postupně jeden za druhým a každá kolej už měla o pár studentů navíc. Nakonec přišla řada na Harryho s Dudleym.
„Reed Daniel!“ vyvolala McGonagallová Harryho.
Ten mrkl na Dudleyho a posadil se na stoličku. Profesorka mu na hlavu položila Moudrý klobouk.
„Ale, podívejme se, Harry Potter. Víš o tom, že tě všichni hledají, chlapče? Překvapuješ mě. Ani teď nezměníš názor, když ti řeknu, že Zmijozel by pro tebe byl ten pravý?“
„Můj názor se nezměnil a nikdy nezmění.“
„Dobře. Bude to tedy, NEBELVÍR!“ vykřikl klobouk a síní se ozval tichý potlesk ze strany Nebelvírských.
Daniel (teď budu Harrymu s Dudleym říkat jejich vymyšlenými jmény) se posadil ke skupince čtvrťaček, které si ihned začaly mezi sebou něco šeptat.
„Holky,“ zakroutil hlavou Daniel a svoji pozornost zaměřil na bratrance.
„Reed Justin!“ vyvolala Justina profesorka.
Nejistým krokem kráčel ke stoličce.
„Ale podívejme se, mladý pan Dursley. Čekal jsem, kdy se tu objevíš. Tvůj otec studoval ve Zmijozelu. Nemyslím si, že to bude tvůj osud. S lehkým svědomím mohu říct, že je to NEBELVÍR!“
Opět se ozval tichý potlesk a Justin se připojil ke svému kolejnímu stolu.
„Tak jsme to zvládli,“ oddechl si Justin.
Daniel se pousmál. On už tohle jednou zažil.
Brumbál povstal a pronesl svoji každoroční zahajovací řeč. Daniel ho moc nevnímal, tohle slyšel už několikrát. Raději prozkoumával osazenstvo nebelvírského stolu. Pohled mu padl na jeho přátele. Drželi se trochu stranou od ostatních a tvářili se sklesle. Potom se jeho pozornost obrátila na čtvrťačky vedle něj.
„Mohl bych vás o něco poprosit?“ naklonil se k nim.
Všechny čtyři zalapaly po dechu a chvíli ze sebe nemohli nic dostat.
„O co?“ zeptala se ta nejodvážnější z nich.
„Já a můj bratranec budeme potřebovat poradit, jak se dostaneme do naší věže. Proto se vás chci zeptat, jestli byste nám neřekly, kudy se tam jde,“ usmál se na ně Daniel a nemohlo mu uniknout, že nemají daleko do toho, aby omdlely.
Daniel začal proklínat svoji matku. To z něj musela udělat idola všech holek? Takhle nebude moct s žádnou mluvit, aniž by se mu nesložila k nohám. Podle Siriuse to má jistou výhodu. Nemusíte je zbytečně dlouho dobývat. Nakonec ze čtvrťaček nic nedostal a tak mu nezbylo než zeptat se kluka, který seděl naproti němu.
Po hostině si pro ně přišla profesorka McGonagallová a odvedla je za Brumbálem do ředitelny. Profesor už seděl za stolem a čekal na ně. Když se s nimi profesorka objevila v ředitelně, poděkoval jí a ona odešla.
„Vítejte v Bradavicích, pánové,“ přivítal je s úsměvem Brumbál. „jsem velmi rád, že jste se rozhodli studovat u nás. Právě jsem obdržel vaše výsledky NKÚ, takže se vás chci zeptat, jaké povolání jste si vybrali?“
Daniel i Justin museli ještě před začátkem školního roku složit NKÚ, protože tvrdili, že měli domácího učitele. Daniel to zvládl lehce, přece jen je už jednou dělal. Justin, s pomocí své tety a bratrance, kteří ho všechno naučili, zkouškami prošel taky.
„Oba dva na bystrozora, pane profesore,“ promluvil za oba Daniel.
„Výborně, ráno dostanete rozvrhy. Teď myslím můžete jít na kolej,“ propustil je Brumbál.
Opustili ředitelnu a Daniel si to zamířil rovnou do nebelvírské věže. Když vešli do společenské místnosti, všechno jakoby naráz zmlklo. Nepochybovali o tom, že mluvili o nich. Najednou se Daniel plácl do čela.
„Ježiši, já jsem ale blb,“ poznamenal.
„Co se stalo?“ díval se na něj docela šokovaně Justin.
„Máme schůzku,“ naklonil se k němu Daniel.
Justinovi to taky došlo. Rychle opustili společenskou místnost a dali tak svým spolužákům důvod k tomu, aby se o nich znovu začali bavit.
„Táta nás zaškrtí za to, že jsme je nechali čekat,“ skučel Daniel, když se blížili ke Komnatě nejvyšší potřeby.
Když doběhli do sedmého patra ke gobelínu s trolly, objevily se ve zdi dveře. Daniel se zhluboka nadechl a vešel.
„No to je dost, že jste se tu ukázali,“ ozvalo se z druhé strany místnosti od Jamese.
„Promiň, tati, ale chtěl s námi mluvit profesor Brumbál,“ omlouval se rychle Daniel.
„Co od vás chtěl?“ divila se Lily.
„Jen potřeboval vědět, jaké povolání jsme si vybrali,“ pokrčil rameny Justin.
„A?“ zeptal se zvědavě Sirius.
„Bystrozora,“ odpověděl s pokrčením ramen Daniel.
„Jako bych to nečekal,“ poznamenal se smíchem Sirius.
„Tak jak to probíhalo na hostině?“ zajímalo Lily.
„Celkem v pohodě, jen jsem málem čtyřem čtvrťačkám způsobil zástavu srdce,“ poznamenal Daniel.
Sirius se sklátil smíchy na zem.
„Toho si nevšímejte. Tohle se mu stává často,“ kroutil pobaveně hlavou James.
Daniel se zájmem pozoroval svého kmotra. Takhle šťastného ho ještě neviděl. Byl rád, že je zpátky.
„Tak, ale teď proč jsme tady. Každý večer v tuto dobu se tu sejdeme a budeme pokračovat ve vašem tréninku. Nemůžeme si dovolit na tak dlouho vynechat. Ještě neumíte všechno a trénink vám jenom prospěje,“ ujal se slova James.
„To nás chceš zabít?“ zeptal se nevěřícně Daniel.
„Ne, vůbec,“ usmál se nevinně James.
„A to vám ještě neřekl to hlavní,“ ozval se ze země Sirius, který se konečně trochu uklidnil.
„K tomu bych se hned dostal. Ale díky za připomenutí, brácho,“ zašklebil se na svého nejlepšího kamaráda James.
Daniel věnoval svému otci zkoumavý pohled. Nejinak tomu bylo i v případě Justina.
„Chci vám ještě říct, že také stále pokračují naše ranní tréninky, akorát teď budeme běhat kolem Bradavic. Takže každý den ráno v šest budíček a nechtějte po mně, abych vás musel chodit budit. Protože bych si musel složitě vzpomínat, jak se vlastně dostat do nebelvírské věže, aniž bych musel projít otvorem za Buclatou dámou,“ pohrozil jim jen na oko James.
„Každý den? To jako i o víkendu?“ vykulil oči Justin a hodil zoufalým pohledem po svém bratranci, který se taky netvářil příliš nadšeně.
„O víkendu nemusíte. Tohle jsem vám odpustil. I já se někdy potřebuju vyspat,“ bavil se James nad jejich nenadšenými výrazy.
Vlastně ho k tomu přemluvila Lily. Přeci jen jí bylo kluků líto a moc dobře si také pamatovala, jaké problémy to dělalo Jamesovi, když musel i v sobotu a v neděli vstávat takhle brzo a při tom nadával na svého vlastního otce. Tehdy se zařekl, že svoje děti takhle terorizovat nebude. Když si na to Lily vzpomněla, nemohla se ubránit pobavenému úsměvu. James byl tolik podobný svému otci, stejně jako byl Daniel podobný jemu.
„Teď už byste ale měli jít zpátky na kolej, aby se po vás někdo nezačal shánět a vy neměli problémy hned první den,“ rozloučila se s nimi Lily a postupně Daniela i Justina objala.
„Jo a kluci, nezapomeňte na pobertovskou tradici,“ zavolal za nimi Sirius, když už byli u dveří.
„Jasně, Siriusi,“ kývl hlavou Daniel a společně s bratrancem vyšli z komnaty nejvyšší potřeby.
„Ty si snad nikdy nedáš pokoj,“ pronesla Lily na jeho adresu než také společně zmizeli z komnaty.
Daniel a Justin došli do nebelvírské věže, aniž by cestou někoho potkali. Ve společenské místnosti je opět přivítalo to dusivé ticho. Ne že by tam nikdo nebyl. Jen opět všichni naráz zmlkli, takže Danielovi a Justinovi bylo jasné, že mluvili o nich. Ani se ve společenské místnosti příliš dlouho nezdržovali. Zamířili ihned do svojí ložnice, kde už na ně čekali jejich spolužáci. I tam převládalo ticho. Oba noví žáci tušili, že je jim dáváno najevo, že jen zabrali místo po nepřítomném Harrym Potterovi, kterého by tu jistě viděli radši než je dva. Kdyby jen nebelvírští věděli, jak je jim Harry Potter blízko, tak by se určitě tak nechovali. Jenže to oni vědět nemohli a ani nesměli. Harry Potter musel zůstat nadále v kouzelnickém světě ztracený.