Elbereth stránky

 3. Noví učitelé

Předem se omlouvám za tu básničku. Nemám básnický střevo a moc dobře to vím. Tohle bylo to jediné, co mě napadlo. Tak mě prosím za to neukamenujte. 

Harrymu uběhl poslední měsíc prázdnin jako voda. Sem tam se mu v noci zdálo o jeho kmotrovi jak propadává kamenným obloukem na Odboru záhad a pak se ten sen změnil na zelené světlo a padajícího Brumbála. Ráno už se ale na ten sen pamatoval jen málo. No a už tu byl poslední den prázdnin. Harry a jeho kamarádi už měli den předem zabaleno, protože paní Weasleyová je nahnala zabalit, aby to nenechávali na poslední chvíli. Poslední večeře v Doupěti byla vynikající. Dorazili Fred s Georgem a Bill s Fleur, abyse rozloučili se studenty. Bill ujistil Rona i Ginny, že až se narodí ten prcek tak jim hned pošle sovu. Večeře se protáhla až do desíti a když si konečně paní Weasleyová uvědomila kolik je, zvolala: „Už je pozdě, takže všichni spát.“ Rozkázala a čekala až se všichni zvednou. Když si Harry lehl do postele nestačil ani říct Ronovi doboru noc a hned usnul.

Ráno se probudil brzy. Všiml si, že Ron už je taky vzhůru.

„Tak co, jak se těšíš do školy? Jsem zvědavý, kdo bude novým učitelem Obrany proti černé magii,“ zeptal se Ron.

„No to jsem taky zvědavý,“ řekl Harry a začal se oblékat.

Najednou někdo zaklepal.

„Dále,“ vyzval nově příchozího Ron.

Do pokoje vstoupila Ginny.

„Dobré ráno. Jak vidím taky jste vstali brzo. Radši pojďte na snídani. Je sice ještě brzo, ale mamka už zase řádí,“ oznámila jim Ginny a počkala až se k ní kluci připojí.

Na konci schodů je celá udýchaná dohonila Hermiona.

„Proč jste na mě nepočkali?“ vyhrkla rozezleně.

„No je hodně brzo nevěděli jsme, že už jsi vzhůru,“ odpověděl ji Ron.

„Hlavně se nezačněte hádat,“ okřikla je Ginny. „a pojďte mamka už nás čeká se snídaní.“

Snídani snědli bez jediného slova.

„Jak se vlastně dostaneme na nástupiště, taťko?“ zeptala se zvědavě Ginny.

„No přijedou pro nás auta z ministerstva. Brousek musel zvýšit Harryho ochranu, proto ty auta,“ odpověděl ji pan Weasley na otázku.

„Měli by jste se jít připravit, za chvíli tady budou,“ řekla paní Weasleyová a začala je zvedat ze židlí.

„Harry, můžeš na chvíli prosím?“ zastavil Harryho pan Weasley.

„No jistě. Samozřejmě,“ souhlasil Harry.

„Co mi může chtít?“ ptal se sám sebe.

„Takže, Harry, vím co ti říkala profesorka McGonagallová a taky vím, že Ron a Ginny chtějí jít s tebou. Ronovi to zakázat nemůžu. Ginny ale ano. Jenže nechci. Jen tě chci požádat, abys na ni dával pozor, ano? Slíbíš mi to?“ zeptal se ho ustaraně.

„Ani já nechci, pane Weasley, aby se jí něco stalo. Nikdy bych si to neodpustil,“ řekl Harry.

„Slibuješ?“ zeptal se pan Weasley znovu.

„Ano slibuju i kdybych měl za ni položit život,“ vyhrkl rozhodně.

„To snad nebude nutné, Harry. Stačí když se nikomu nic nestane. Nikdo nebude zbytečně riskovat život včetně tebe, Harry.“

Teď mu pan Weasley připomněl jeho slib kamarádům.

„Dobře nikdo nepoloží zbytečně život včetně mě,“ slíbil harry a otočil se k odchodu.

„Co ti chtěl taťka, Harry?“ zeptala se ho Ginny jakmile zavřel dveře jeho a Ronova pokoje.

„No řekl mi, že ví co mi řekla McGonagallová a musel jsem slíbit, že na tebe dám pozor a taky, že nikdo z nás při hledání viteálů nebude zbytečně nasazovat život,“ řekl, když si sedal vedle Ginny na postel.

„A ty jsi to slíbil?“ zeptala se ohromeně.

„No ovšem, že jsem to slíbil. Řekl jsem že za tebe klidně položím život jestli to bude nutné.“

„Tak to teda ne. Taťka tě nesmí donutit slíbit, abys mi pomáhal,“ řekla Ginny rozhněvaně.

„Ginny, pochop to, má o tebe strach. Jsi přece jeho dcera,“ přidala se do hovoru Hermiona.

„Harry má pravdu, Ginny, jak by bylo tobě kdybys měla poslat své dítě na nějakou nebezpečnou výpravu,“ dodal Ron.

„ No asi bych se zbláznila strachy,“ odpověděla po pravdě.

„Vidíš a tvůj táta má o tebe taky strach. Říkal mi, že by ti to mohl zakázat, ale prý nechce.“

„jak to myslíš, že nechce,“ zeptala se ohromeně Ginny.

„No nechce ti to zakázat. Tak to asi myslel,“ řekl Harry a usmál se na ni.

„Aha, no tak mi se půjdem s Hermionou připravit,“ a odešla.

Hermiona se na Harryho usmála a vyšla za ní.

Za chvíli už bylo slyšet jen vláčení dvou těžkých kufrů po schodech. Ron s Harrym se ještě vrátili, aby pomohli holkám s jejich kufry. Potom už jen čekali, až přijedou auta z ministerstva. Přesně o půl jedenácté dorazili auta a tak vyrazili. Cesta trvala čtvrt hodiny. Na nástupiště dorazili s velkým předstihem. Před přepážkou se k nim připojil Remus Lupin. Prošel spolu s Harrym a Ginny přepážkou.

„Harry, můžu s tebou na chvíli mluvit?“ zeptal se, když se zastavili před prefektským vagónem

„Jistě,“ odpověděl překvapeně Harry.

„Nejprve pan Weasley a teď Remus?“ přemýšlel zaraženě.

„Takže, Harry,“ promluvil náhle Remus „musím ti říct něco velmi důležitého, co asi navždy změní tvůj život. Takže, Harry, ty jsi dědic Godrika Nebelvíra. S příchodem tvého sedmnáctého roku se měli projevit určité schopnosti. Tobě už sedmnáct bylo a ještě se nic nestalo. Proto tě chci požádat, abys se zamyslel nad nějakou věcí a zkusil jí pohnout pouze rukou, bez hůlky, dokážeš to?“

„No, pokusím se,“ odpověděl překvapeně Harry a zamyšleně se podíval na svůj kufr a vůlí se ho snažil posunout alespoň o pár centimetrů.

A skutečně, kufr se pohnul.

„Výborně, Harry,“ zvolal radstně Remus.

„Teď už ti můžu předat i Nebelvírovu knihu a ještě něco, časem se začnou projevovat i Zmijozelské schopnosti, které v sobě máš díky Voldemortovi a byl bych moc rád, kdyby sis je, samozřejmě jen mírně, spolu s Nebelvírskými procvičoval, ale teď už běž nebo ti to ujede,“ popohnal ho Remus.

„Ehm, Remusi, já ti musím taky něco říct. Totiž, na začátku srpna jsem během jednoho dne viděl čtyřikrát velkého černého psa, ale když jsem si ho chtěl více prohlédnout, tak vždycky zmizel.“

„Harry, ja nemyslím, že to něco značí,“ odpověděl překvapeně Remus.

„Já taky ne, jen jsem chtěl, abys to věděl. Tak nashle.“

„Nashle, Harry, a děkuju, že jsi mi o tom pověděl,“ mávnul a přemístil se pryč.

Harry se vydal k prefektskému vagónu, kde na něj čekala Ginny a Ron s Hermionou.

„Co ti chtěl Remus, Harry?“ zeptala se Ginny.

„A co to máš v ruce za knihu?“ dodala Hermiona, když si všimla knihy v jeho ruce.

„Řeknu vám to potom, až budeme sami a teď pojďte,“ popohnal je a jako první vešel dovnitř.

„No jasně, my přece musíme prefektům říct, co mají dělat a taky říct jim nové heslo,“ vzpomněla si Hermiona a rychle vyazila za Harrym.

Ron a Ginny se raději dívali jinam, aby nebylo vidět, že se smějí. Potom ale vešli za Harrym a Hermionou. Nemuseli je ani hledat dlouho hledat. Seděli hned v druhém kupé u dveří.

„Tak pojďte dovnitř, už na vás čekáme,“ vyzvala je Hermiona.

„Takže, nové heslo do Nebelvírské věže je Laskavost. Teď ale musíme s Harrym jít a říct to ostatním nebelvírským prefektům. Jdete s námi?“ zeptala se Rona a Ginny.

„Samozřejmě, tak jdeme,“ zvolala Ginny a už se zvedala k odchodu.

Když chodili uličkou, Harry si všiml, že se na něj dívají zvědavé pohledy.

„Proč se na mě tak dívají?“ zeptal se kamarádů.

„No, třeba už se dozvěděli, že jsi byl s Brumbálem, když... no však víš,“ uvědomil si náhle Ron svá slova.

„Nesmysl, Rone, jak by se to mohli dozvědět, vždyť to neví ani všichni profesoři. Ví to jen ředitelé kolejí, ty, já, Ginny a samozřejmě Harry,“ zpražila Rona Hermiona.

„Počkat, ještě jste na někoho zapomněli,“ vložil se do jejich rozhovoru Harry.

„A na koho, prosím tě?“ zeptal se Ron.

„No, ještě to ví asi polovina Fénixova řádu a zapomněli jste taky na Snapea i on to ví. Vždyť jsem za ním běžel, když se to Brumbálovi stalo,“ řekla, ale raději se nedíval ani na jednoho.

„Takže ty si myslíš, že už to Voldemort ví?“ zeptala se opatrně Ginny.

„Nemám ponětí, ale myslím si, že ano. Už to asi ví. A teď pojďte najít ostatní nebelvírské prefekty,“ popohnal je a začal nakukovat do různých kupé.

„Tady jsou, pojďte dovnitř,“ zvolala Hermiona, když konečně našla kupé s ostatními prefekty.

„Ahoj, takže my jsme...“

„My víme kdo jste. Ty jsi Hermiona Garngerová, nejchytřejší z vašeho ročníku a nejlepší kamarádka Harryho Pottera, ty jsi Ron Weasley, velký průšvihář a taky nejlepší kamarád Harryho Pottera, ty jsi Ginny Weasleyová, sestra Rona a přítelkyně Harryho Pottera, no a ty jsi samozřejmě Harry Potter, hrdina, který se už několikrát postavil Vy-víte-komu,“ přerušil Hermionu jeden prefekt a postupně vyjmenovával nově příchozí.

„Jakto, že o nás tolik víte?“ zeptal se překvapeně Harry.

„A kdo by vás neznal. Jste známí po celé škole. A co jste nám přišli říct?“ ozvala se náhle jedna holka z kouta a zvědavě na ně pohlédla.

„Přišli jsme vám oznámit nové heslo do Nebelvírské věže,“ nadmula se Hermiona.

„Takže vy jste primusové?“ ukázala ta holka na Harryho a Hermionu.

„Ano, jsme. A teď. To heslo zní Laskavost,“ vzal si slovo Harry, když se Hermiona k ničemu neměla.

„A teď, když nás omluvíte, musíme ještě ostatní prefekty informovat o jejich povinnostech,“ řekl a odešel.

Ostatní neváhali a vyrazili za ním.

„Co se s tebou stalo, Hermiono?“ zeptal se Ron zamyšlené Hermiony.

„Nic, jen jsem chtěla, aby se taky Harry projevil. Ale teď už pojďte nebo se za ostatními nedostaneme ani do večera,“ řekla rázně Hermiona a tak jim nezbylo, než s ní souhlasit.

Když už seznámili s pokyny všechny prefekty, vrátili se do svého kupé. Chvilku seděli mlčky, pak si ale Hermiona na něco vzpomněla.

„Mimochodem, Harry, co jsi to na nástupišti držel v ruce za knihu. Nevypadalo to jako učebnice do školy.

„Taky to žádná učebnice nebyla. Je to kniha Godrika Nebelvíra,“ oznámil ji s klidem.

„Kniha Godrika Nebelvíra?“ opakovala Hermiona „jak se k tobě ale dostala jeho kniha?“

Harry se rozhodl, že jim řekne pravdu.

„Víš jak si mě na nástupišti zavolal Remus? Řekl mi, že jsem Nebelvírův dědic a s přichodem sedmnáctého roku se mají projevit moje schopnosti.“

„A už víš jaké?“ zeptal se Ron.

„Už jsem si jednu vyzkoušel,“ přikývl Harry.

„A co tedy umíš?“ vyhrkla dychtivě Ginny.

„No, umím vůlí pohybovat všemožnými věcmi, ale podle této knihy, bych měl mít tři schopnosti. Tak uvidíme jaké budou,“ řekl když se zadíval do knihy.

Chvíli listoval než znovu promluvil.

„A to není to nejhorší.“

„Ježiši, Harry, co není nejhorší?“ zeptala se vystrašená Ginny.

„Podle Remuse mám, díky Voldemortovi, i jisté schopnosti Salazara Zmijozela.“

„Cože?!“ lekli se.

„No ano. Proč myslíte, že umím mluvit hadí řečí? Vždyť Voldemort je dědic Salazara Zmijozela, na to už jste zapomněli?“ zeptal se Harry s ledovým klidem.

„Ne, nezapomněli. Jen nás zaskočily ty Zmijozelovi schopnosti,“ ujisitla ho honem Hermiona.

„Problém je, že ještě nevím, jaké jeho schopnosti mám,“ pokrčil rameny Harry a dál se věnoval knize.

„Tak nám nezbývá nic jiného, než to zjistit,“ řekla prostě Hermiona a začala se přehrabovat v kufru.

„Už bychom se měli převlét do hábitů, myslím, že už za chvíli budeme v Bradavicích,“ vyskočila Ginny ze sedadla a začala se jako Hermiona přehrabovat v kufru.

Kluci ještě chvíli seděli, ale potom začali taky hledat nějaký slušný hábit. Převlkli se a ještě si chvíli povídali, než je Hermiona zvedla, že „prý musí dohldnout na pořádek“. Jakmile vyšli ven z vlaku uslyšeli znamé „prváci ke mně!“. Šli tedy za hlasem až uviděli Hagridovu velkou siluetu.

„Ahoj, Hagride,“ pozdravili ho zvesela.

„Ahoj, děcka. Harry, Hermiono, gratuluju vám k tomu odznaku. Ale teď už běžte. A brzy se u mě zastavte,“ zamával jim a odešel, aby ještě cestou sezbíral prvňáky.

Cestu protrpěli v kodrcavých kočárch a byli rádi, že konečně sedí v teplé Velké síni. Jakmile už byli všichni usazeni (samozřejmě bez prvních ročníků, kteří se plavili po jezeře), začal tichý hovor. Když Harry procházl kolem Nebelvírského a Havraspárského stolu, všiml si, že všichni ukazují na jeho a Hermionin odznak a něco si šuškají. Harry si jich nevšímal. Jen se na sebe s Hermionou podívali a se smíchem si sedli. Harry vedle Ginny a Ron vedle Hermiony. Jakmile se však otevřely dveře, všichni se usadili a hovor ustal. Viděli, jak Hagrid vede první ročníky směrem k učitelskému stolu, kde na ně čekal Moudrý klobouk, aby je zařadil do kolejí.

„Přemýšlela jsem, kdo vezme za McGonagallovou zařazování. Čekala jsem, že to bude Kratiknot, ale jak vidím, tak Hagridovi to vcelku jde,“ naklonila se k Harrymu Ginny.

„Hmm, to já jsem spíš zvědav, koho budeme mít na Obranu a Přeměňování,“ zajímal se Harry.

„Tak to nevím, ale je tu nějaká nová čarodějka a tam, kde seděl Snape, sedí nějaký kouzelník, ale ani jednoho neznám,“ řekla Ginny, když pořádně prozkoumala osazenstvo u profesorského stolu.

„Ticho, vy dva,“ napomenula je Hermiona.

Harry se ušklíbl a zadíval se na Moudrý klobouk, který právě začal zpívat svoji každoroční úvodní píseň.

Tento rok to trochu zkrátím,

do historie se ale vrátím.

Tuto školu, jak všichni víte,

založili čtyři významní lidé.

Jmenovali se Godrik Nebelvír a Rowena z Havraspáru,

Salazar Zmijozel a Helga z Mrzmimoru.

Godrik si cenil odvahy,

Rowena si všímala jen bystré hlavy,

Helga zase mravní síly

a Salazar chtěl žáky s vysokými cíly.

Tento rok však čtyři lidé,

stejně, jako Bradavičtí zakladatelé,

chtějí být prospěšní pro svět kouzelnický

a zbavit ho zla, jehož může být schopno jen plemeno lidský.

Musím vás ale varovat.

Nechci vás od ničeho zrazovat.

Musíte se ovšem mít na pozoru.

Dostanete se se zlem do velkého sporu.

Možná to někdo z vás nepřežije,

ale malá naděje tu ještě je.

Ty, jenž víš, o koho se jedná.

Pomůže ti kniha bezejmenná,

již dostal jsi dnes po ránu,

abys zasadil zlu velkou ránu.

Pomůže ti ve velkých nesnázích,

které nadělá ten vraždící ledový smích.

Ale dosti zpíval jsem již.

Vy, jenž tu netrpělivě čekáte, přistupte blíž.

Na hlavu si mě nasaďte

a ke stolu příslušné koleje se posaďte.

Když Moudrý klobouk dozpíval, všichni začali tleskat. Všichni, kromě čtyř lidí. Harry, Ginny, Ron a Hermiona na sebe nevěřícně pohlédly. Pak se ozval Harry.

„Jak se dozvěděl, že jsem dnes dostal knihu?“

„To nevím. Ale jak ví, že chceme porazit Voldemorta?“ řekla nevěřícně Hermiona.

Náhle potlesk utichl. Všichni studenti se teď dívali na překvapenou čtveřici. Harry moc dobře věděl, že pochopili, o koho se jedná. Nikdo jiný, kromě nich, přece nechtěl Voldemorta zabít. Ticho však protrhl Hagridův hlas.

„Tak, snad bychom mohli začít, ne?“

Harry ani jeho kamarádi zařazování nevnímali. V duchu přemýšleli, jak se Moudrý klobouk dozvěděl o Nebelvírově knize. Po zařazování si však vzala slovo profesorka McGonagallová a vytrhla tím tak Harryho a jeho přátele z přemýšlení.

„Vítejte do nového školního roku. Především vítám naše první ročníky a doufám, že se jim zde bude líbit. Dále bych chtěla přivítat dva nové členy profesorského sboru. Prosím o potlesk pro Samanthu Bavkokovou, která vás bude učit Přeměňování a stane se ředitelkou Nebelvírské koleje.“

Od Nebelvírského stolu se ozval potlesk. Taky ostatní koleje se přidaly k nadšenému potlesku. Když potlesk ustal, vzala si opět slovo profesroka McGonagallová.

„A nyní přivítejte Lucase Skřípala, našeho nového učitele Obrany proti černé magii.“

Jmenovaný vstal. Bylo vidět, že je vysoký a hodně mladý. Studenti nového profesora počastovali potleskem. Skřípal poděkoval a posadil se. Potlesk ustal. Profesorka McGonagallová opět vstala.

„Teď vás chci upozornit, že vstup do Zapovězeného lesa je všem, až na jisté výjimky,“ a podívala se na Harryho a jeho přátele „zakázán. A teď, pusťte se do jídla,“ pobídla je a posadila se.

Na všech čtyřech stolech se objevilo jídlo. Všichni se do něj s chutí pustili. Harry, Ron, Hermiona a Ginny si také nabrali, ale jídla se ani nedotkli.

„To jako my máme být ta výjimka?“ zeptal se Ron.

„Asi ano, jinak by se na nás nedívala,“ odpověděla Ginny.

Náhle však ztuhla. Velkou síní se rozlehl hlas Moudrého klobouku.

„Harry Pottere, mohl bys za mnou na chvilku, prosím?“

Harry cítil, jak se na něj dívají nejen studenti, ale i učitelé a dokonce i překvapená ředitelka. Zmateně vstal. Opatrně kráčel k učitelskému stolu a viděl, jak se za ním všichni otáčejí. Když došel k Moudrému klobouku blíž, zastavil se. Moudrý klobouk však neskončil.

„Nasaď si mě, prosím, potřebuji si s tebou promluvit,“ řekl tiše, ale stejně to slyšela celá Velká síň.

Harry poslechl, co mu klobouk nařídil a nasadil si ho.

„Co jsi mi chtěl?“ zeptal se Harry, když usedal na stoličku.

„Pohovořit si s tebou.“

„A o čem?“ vyhrkl netrpělivě.

„Tak dobrá, ale nesmíš mě přerušovat. Takže, chystáš se zničit zlo, které sužuje náš svět. Cci ti jen poradit. Nejdříve vyhledej, čeho si Pán zla cení. Zničit to však nebude lehké. Jak jsem již říkal, pomůže ti bezejmenná kniha. Najdeš v ní více než jen zaklínadla. Ale také se měj na pozoru. Ty i tví přátelé. Můžete přijít o život a ztratit vás by byla, pro kouzelnický svět, velká pohroma. Máš nějaké otázky?“ ukončil svoji řeč klobouk.

„Takže říkáš, že mi pomůže kniha Godrika Nebelvíra?“

„Ano, pomůže. Ještě něco?“

„Ano. Pomůžou mi i moje nové schopnosti?“ zeptal se Harry na zajímavou otázku.

„Ano i ne. Záleží jen na tobě, budeš-li chtít. Pokud je to všechno, můžeš jít.“

Klobouk zmlkl. Harry si ho stáhl z hlavy a zamyšleně kráčel k svému místu. Nevšiml si ani, že ho celou dobu, co rozmlouval s Moudrým kloboukem, pozorovali všichni ve Velké síni. Když došel ke svému místu, sedl si a podíval se na své přátele.

„Co ti chtěl?“ zeptala se překvapená Hermiona.

„Řeknu vám to až potom, je tu moc lidí.“

Harry nechtěl, aby je někdo slyšel. Náhle se všichni pustili do jídla. Sem tam ještě Harry cítil překvapené pohledy, ale snažil se je nevnímat. Po jídle ho však Hermiona vytrhla z přemýšlení.

„Harry, musíme ukázat prvním ročníkům, kam mají jít.“

„Jasně, já se o ně postarám, ty zatím udržuj pořádek na chodbách,“ přikývl a zavele prvňáčkům, aby šli za ním.

U dveří Velké síně však potkal Pansy Parkinsonovou. Ta se na něj znechuceně podívala a pronesla: „Potter a primus? Hlouběji už tahle škola opravdu klesnout nemohla, když z ebe udělá primuse.“

Změřila si Harryho pohrdavým pohledem.

„Slečno Parkinsonová, strhávám Zmijozelu deset bodů za urážku naší školy,“ ozval se za nimi přísný hlas profesora Skřípala.

„A teď laskavě ustupte, aby mohl pan Potter odvést žáky prvního ročníku do jejich ložnice,“ přísně na Pansy pohlédl a odešel pryč.

Když Harry procházl kolem Pansy, uslyšel jen tiché „tss“ a pokračoval dál. Jakmile byli žáci prvního ročníku ve svých ložnicích, Harry zašel do společenky, aby tam počkal na své přátele, protože si myslel, že tam určitě ještě nebudou. Zmýlil se. Byli tam a evidentně na něj čekali. První si ho všimla Ginny.

„Harry, no konečně. Čekáme tu na tebe. Tak pojď,“ vzala ho za ruku a odvedla do kouta, kde už seděli Ron s Hermionou.

„No, tak co ti chtěl Moudrý klobouk?“ zeptala se Ginny.

„Dal mi radu. Máme najít něco, čeho si Voldemort cení, ale zničit to prý nebude jednoduché. Pomůže nám Nebelvírova kniha,“ vylíčil jim přesně to, co mu Moudrý klobouk poradil a čekal na jejich reakci.

„A to je všechno? Vždyť jsi tam seděl dýl. Tak co ti říkal?“ vyzvídala dál Hermiona.

„Ještě jsem se ho zeptal, jestli mi k tomu pomůžou i mé schopnosti.“

„A co on na to?“ chtěla vědět Hermiona.

„Řekl ano i ne. Záleží jen na mě budu-li chtít.“

Tím skončil.

„A u toho budeme muset začít,“ pronesla Hermiona.

„U čeho?“ zeptal se Ron.

„No přeci u Harryho schopností.“

Harry nechtěl, aby se začali hádat a ta to rázně ukončil.

„Tím se samozřejmě budeme zabývat až zítra. Teď ale všichni spát,“ zavelel a šel se rozloučit s Ginny.

„Ráno tu na sebe počkáme a půjdeme na snídani spolu,“ řekla Ginny a políbila ho.

„Dobrou noc,“ popřál ji Harry, když společně vystoupali po schodech.

„Dobrou,“ usmála se a zmizela za dveřmi její ložnice.

Harry však ještě pokračoval nahoru. Jakmile za sebou zavřel dveře ložnice, padl na postel a hned usnul. Ani nevěděl, jestli se mu něco zdálo.