Hvězdná pěchota - kapitola XIII.
Vy si, hoši, myslíte, že tahle vygumovaná
jednotka je nějaká dobročinná školka.
No, to není! Víte?
– Poznámka připisovaná
řeckému
desátníkovi pod zdmi
Tróje, 1194 př. Kr.
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Rodger Young nese jednu četu a je přeplněná, Tours jich nese šest – a je tam místa dost. Má roury pro odpálení všech najednou a dost volného prostoru pro dvakrát tolik lidí a druhý výsadek. To by ji přeplnilo, jedli byste na směny, lůžka byste si museli pověsit do chodeb a výsadkových místností, voda by byla na příděl, nadechovali byste se, když by kolegové vydechovali, a dej pryč svůj loket z mýho oka! Jsem rád, že nezdvojnásobili posádku, zrovna když jsem na ní byl. Ale měla dostatečnou rychlost a nosnost, aby dodala i takhle stlačené výsadkáře ještě pořád v bojové kondici do kteréhokoliv místa ve federálním prostoru a větší části prostoru Brouků, pod Čerenkovovým pohonem hýčkala Mike 400 – lépe řečeno od Slunce ke Capelle, šestačtyřicet světelných let, pod šest týdnů.
Jasně, transportér pro šest čet není moc velký ve srovnání s bitevní lodí nebo linkovým plavidlem, tyhle věci jsou kompromisy. M. P. dává přednost rychlým jednočetovým korvetám, které dávají pružnost každé operaci, zatímco kdyby to bylo na námořnictvu, neměli bychom nic jiného než plukovní transportéry. Řídit korvetu vyžaduje skoro tolik námořníků, jako řídit monstrum dost velké pro pluk – víc lidí na údržbu a úklid, samozřejmě, ale to zvládnou i vojáci. Koneckonců, ti líní výsadkáři nedělají nic jinýho, než že chrní a leští knoflíky – prospějme jim a dejme jim trochu pořádný práce. Říká námořnictvo.
Skutečný mínění námořnictva je ještě extrémnější: armáda je zastaralá a měla by být zrušena.
Námořnictvo tohle neříká oficiálně – ale promluvte si s důstojníkem od námořnictva, kterej dělá ve V&V, když je na opušťáku a cítí se na koni, budete toho mít plný uši. Oni si myslí, že můžou vést jakoukoliv válku, vyhrát ji, poslat dolů pár vlastních lidí, aby udrželi podrobenou planetu, dokud se toho neujmou diplomatický sbory.
Musím uznat, že jejich nejnovější hračky můžou každou planetu rovnou sestřelit z oblohy – nikdy jsem to neviděl, ale věřím tomu.
Možná jsem stejně zastaralej jako Tyrannosaurus rex. Ale necítím se zastaralej a my opičáci zvládáme věci, jaký nedokáže ani ta nejvymyšlenější loď.
Kdyby vláda nechtěla, aby někdo tyhle věci udělal, nepochybně by nám to sdělila.
Možná je dobře, že ani námořnictvo, ani M. P. nemají poslední slovo. Člověk se nemůže hlásit na funkci vesmírnýho maršála, pokud nevelel jak pluku, tak velký lodi – neprošel M. P. a nedostal svý a pak se nestal námořním důstojníkem (myslím, že malej Birdie myslel na tohle) nebo se nejdřív nestal pilotem-astronavigátorem a pak nepokračoval táborem Currie atd.
S úctou budu poslouchat každýho člověka, kterej obojí dokázal.
Jako většina transportérů je Tours smíšená loď, nejúžasnější změna pro mě byla, že jsme mohli chodit „severně od třicátý“. Paluba, která odděluje dámský území od drsnejch charakterů, co se holí, není nutně č. 30, ale tradičně se jí na každý smíšený lodi říká „paluba třicet“. Důstojnická jídelna je přímo za ní a zbytek dámského území je dál vepředu. Na Tours sloužila důstojnická jídelna zároveň i ženám vojínům, které jídávaly těsně před námi, a mezi jídly byla přepažena a sloužila jim a jejich důstojníkům jako odpočinkové místnosti. Muži důstojníci měli odpočívárnu, zvanou kartárna, kousek na záď od třicítky.
Kromě zjevné skutečnosti, že výsadek & návrat vyžadují nejlepší piloty (t. j. ženy), existuje dobrý důvod, proč jsou na transportéry přidělováni námořní důstojníci ženy: je to dobrý pro výsadkářskou morálku.
Nechme M. P. chvíli stranou. Napadá vás něco hloupějšího než nechat se vystřelit z lodi s tím, že na konci vás čeká zmrzačení nebo náhlá smrt? Prostě, když už někdo musí udělat tenhle idiotskej kousek, znáte nějakej jistější zůsob, jak ho povzbudit, než mu neustále připomínat, že jedinej dobrej důvod, proč muži bojují, je živá, dýchající skutečnost?
Na smíšený lodi je poslední věc, kterou baret uslyší před seskokem (možná poslední slova, která v životě uslyší), ženskej hlas, kterej mu přeje štěstí. Jestli si myslíte, že to není důležitý, tak nejspíš pocházíte z nějaký jiný než lidský rasy.
Tours měla patnáct námořních důstojníků, osm byly dámy, sedm pánové, bylo tam taky osm M. P. důstojníků včetně (jsem rád, že to můžu říct) mě. Neříkám, že mě „paluba třicet“ dotáhla do školy, ale výsada jíst v dámský společnosti je mnohem dráždivější než jakýkoliv zvýšení platu. Kapitán lodi jídelně předsedala, můj šéf, kapitán Blackstone, byl druhý v pořadí – ne kvůli své hodnosti, tři námořní důstojníci byli hodnostně vyšší, ale proto, že jako velící důstojník útočných sil byl de facto nadřazen všem s výjimkou kapitána lodi. Každé jídlo bylo formální. Počkáme v kartárně, dokud hodiny neodbijí, pak následujeme kapitána Blackstonea dovnitř a zastavíme se za svými židlemi. Kapitán vejde v závěsu se svými dámami, a když dojde do čela stolu, kapitán Blackstone se ukloní a řekne: „Paní předsedající… dámy,“ a ona odpoví: „Pane zástupče… pánové,“ a muži stojící po pravé straně každé dámy jim přidrží židli.
Tento rituál znamená, že se jedná o společenskou záležitost a ne o pracovní poradu, proto byly používány hodnosti nebo tituly, kromě mladších námořních důstojníků a mě jediného z M. P., kterým říkali „pane“ nebo „slečno“ – s jedinou výjimkou, která mě mátla.
Při prvním jídle na palubě jsem slyšel, že kapitána Blackstonea oslovují, „majore“ přestože jeho ramenní hvězdy jasně říkaly „kapitán“. Objasnili mi to později. Na plavidle námořnictva nemůžou být dva kapitáni, takže každý armádní kapitán společensky spíš postoupí o jednu hodnost, než aby bylo spácháno nemyslitelné – oslovovat ho titulem, který patří jednomu jedinému vládci. Je-li na palubě námořní kapitán v jiné funkci než kapitán lodi, jsou on nebo ona oslovováni „Komodore“, i když je kapitán lodi jenom nižší poručík.
M. P. se tím řídí, aby se vyhnula nepříjemnostem v jídelně a v naší vlastní části lodi tomu hloupýmu zvyku nevěnujeme pozornost.
Postavení postupně klesá od obou konců stolu s kapitánem lodi v čele a velitelem útočných sil na opačném konci, mladší lodní důstojníci po jeho pravici a já po pravici kapitána lodi. Raději bych seděl vedle nejmladší příslušnice námořnictva. Byla hrozně hezká – ale tohle uspořádání je naplánovaný jako přítomnost gardedámy na plese, a tak jsem se nikdy nedozvěděl ani její křestní jméno.
Věděl jsem, že já, nejníž zařazený muž, sedím po pravici kapitána lodi – ale nevěděl jsem, že jí mám přisunout židli.
Při prvním jídle čekala a nikdo si nesedal – dokud mě třetí pomocník inženýra nedrcl do lokte. Nikdy jsem se tak neztrapnil od jedný nešťastný události ve školce, přestože kapitán Jorgenson se chovala, jako by se nic nestalo.
Když kapitán lodi vstane, je jídlo u konce. Vždy k tomu zvolila pravý okamžik, ale jednou zůstala sedět jen pár minut navíc a kapitána Blackstonea to otrávilo. Vstal a zavolal: „Kapitáne –“
Zarazila se. „Ano, majore?“
„Dal by prosím kapitán rozkaz, abychom já a moji důstojníci dostávali jídlo v kartárně?“
Chladně odvětila: „Jistě, pane.“ A taky jo. Ale nepřipojil se k nám ani jeden námořní důstojník.
Příští sobotu předvedla svoje právo kontrolovat M. P. na palubě – což kapitáni transportérů skoro nikdy nedělají. Nicméně ona jednoduše prošla bez komentáře našima řadama. Nebyla opravdovej pes a měla hezkej úsměv, pokud se zrovna nemračila. Kapitán Blackstone ustanovil druhého poručíka „Rustyho“ Grahama, aby na mě dohlížel kvůli matice, ona to nějak zjistila a nařídila kapitánu Blackstoneovi, abych se hlásil každý den po jídle na hodinu v její kanceláři, kde mě učívala matiku a štěkala na mě, kdykoliv můj „domácí úkol“ nebyl perfektní.
Našich šest čet tvořilo dvě roty jako odloučená část praporu, kapitán Blackstone velel rotě D, Blackieho Banditům, a taky velel této části praporu. Náš velitel celého praporu, tabulkový, major Xera, byl s rotami A a B na sesterské lodi Tours, Normandy Beach – možná o půl oblohy dál, velel nám, jen když celý prapor seskakoval pohromadě – akorát že přes něj kapitán Blackie podával některá hlášení a zprávy. Ostatní záležitosti šly rovnou Flotile, Divizi nebo Základně a Blackie měl opravdu zázračného seržanta Flotily, který tyhle věci udržoval v pořádku a pomáhal mu vést jak rotu, tak i zbytek praporu v boji.
Administrativní záležitosti nejsou v armádě, rozhozené na vzdálenosti spousty světelných let a ve stovkách lodí, jednoduchý. Na staré Valley Forge, na Rodger Young a teď i na Tours jsem byl stále ve stejném pluku, třetím („Zhýčkaný zvířátka“) pluku první („Polárka“) M. P. divize. Dva prapory sestavené z jednotek, které byly po ruce, se nazývaly „třetí pluk“ v operaci Úl, ale já jsem svůj „pluk“ neviděl, všechno, co jsem viděl, byl vojín Bamburger a spousta Brouků.
Mohl jsem být povýšenej u Zhýčkanejch zvířátek, zestárnout a odejít do penze – a nikdy se nesetkat s velitelem pluku. Rváči měli velitele roty, ale ten velel zároveň i první četě („Sršni“) na jiné korvetě, ani jsem neznal jeho jméno, dokud jsem ho neuviděl na rozkaze, kterým mě posílali do školy. Existuje pověst o „ztracený četě“, která dostala opušťák, když její korveta byla vyřazena. Její velitel roty byl povýšen a ostatní čety byly takticky převeleny jinam. Zapomněl jsem, co se stalo poručíkovi čety, ale opušťák je obvyklý čas k odeslání důstojníka – teoreticky po tom, co za něj byla poslána náhrada, ale náhrady byly vždycky hrozně vzácné.
Říká se, že četa si celý místní rok užívala plodů podél Churchill Road, než je někdo začal postrádat.
Tomu nevěřím. Ale mohlo by se to stát.
Chronický nedostatek důstojníků výrazně ovlivňoval moje povinnosti u Blackieho Banditů. M. P. má nejnižší procento důstojníků ze všech známých armád a toto je částí M. P., jedinečného „dělícího klínu“. „Klín“ je vojenskej žargon, ale myšlenka je jednoduchá: máte-li 10 000 vojáků, kolik jich bojuje? A kolik jich jenom škrábe erteple, řídí náklaďáky, počítá rubáše a třídí papíry?
V M. P. bojuje 10 000 mužů.
V hromadných bojích XX. století bylo třeba 70 000 mužů (vážně!), aby jich 10 000 mohlo bojovat.
Přiznávám, že to chce námořnictvo, aby nás dostalo tam, kde bojujem, nicméně útočná síla M. P. je i na korvetě nejmíň třikrát větší než námořní posádka transportéru. Taky to chce civily k zásobování a službám, kolem 10 procent z nás je na opušťáku v kterékoliv chvíli a pár nejlepších z nás se střídá při výcviku bažantů v táborech.
I když je pár M. P. za stolem, vždycky zjistíte, že jim chybí nějaká ta ruka nebo noha nebo tak. To jsou ti – seržanti Hoové a plukovníci Nielssenové –, kteří odmítli odejít do penze a opravdu se musí počítat dvakrát, protože uvolňují schopné M. P. tím, že plní úkoly, které vyžadují bojového ducha, ale už ne fyzickou dokonalost. Dělají práci, kterou civilové nezvládají – nebo na kterou nemůžem civily najmout. Civilové jsou jako fazole, kupujete je, když je potřebujete na práci, která vyžaduje pouze zručnost a zdravej rozum. Ale nemůžete si koupit bojového ducha.
Je to nedostatek. Používáme všechno, neplýtváme ničím. M. P. je nejmenší armáda v historii vzhledem k velikosti populace, kterou stráží. M. P. si nemůžete koupit, nemůžete ho odvést, nemůžete si ho vynutit – dokonce ho ani nemůžete zadržet, když se rozhodne odejít. Může skončit třicet vteřin před seskokem, ztratit nervy a nevlízt do kapsle a všechno, co se mu stane, je, že dostane výplatu a nikdy nebude smět volit.
Ve škole jsme studovali armády v dějinách, které byly vedeny jako galeje otroků. Ale M. P. je svobodný člověk, všechno, co ho řídí, pochází zevnitř – ta sebeúcta a potřeba úcty od jeho kamarádů a jeho pýcha na to, že je jeden z nich, to můžem nazvat morálkou nebo esprit de corps.
Základem naší morálky je: „Každej pracuje, každej bojuje.“ A M. P. netahá za provázky, aby dostal lehkou, bezpečnou práci, žádná taková není. Ó, výsadkář vyvázne s tím, co zvládne, každej vojín s dostatečným množstvím zdravýho rozumu, aby dokázal udržet rytmus, dokáže vymyslet důvody, proč nemůže čistit kabiny nebo vydávat zásoby, to je vojákovo starobylý právo.
Ale všechny „lehký a bezpečný“ místa jsou zaplněný civilama, takže milej zlatej vojín leze do kapsle s jistotou, že každej, od generála po vojína, to dělá s ním. Světelný roky daleko a jinej den, nebo možná o hodinu nebo tak později – na tom nezáleží. Na čem ale záleží, je, že každej seskakuje. Proto taky do tý kapsle leze, i když si toho nemusí být vědom.
Kdybychom se od toho někdy odklonili, M. P. by se rozbila na kusy. Všechno, co nás drží pohromadě, je jediná myšlenka – ta, která svazuje pevněji než ocel, ale její magická síla závisí na tom, že zůstává neporušená.
Je to to pravidlo, že „každej bojuje“, které dovoluje M. P. vyjít s tak málem důstojníků.
Vím o tom teď víc, než bych chtěl, protože jsem položil hloupou otázku ve vojenských dějinách a skončil s úkolem, který mě donutil vyhrabat materiál od De Bello Gallico po Tsingovu klasiku, Zhroucení zlaté hegemonie. Zvážit ideální divizi M. P. – na papíře, protože jinde žádnou nenajdete. Kolik důstojníků vyžaduje? Neberte v úvahu jednotky, které jsou odloučené od jiných sborů, nemusí být v průběhu rozruchu přítomny a nejsou jako M. P. – speciální talenty přidělené k Logistikům & spojařům jsou všichni v hodnosti důstojníků. Jestli to bude člověk s pamětí, telepat, senzitiv nebo šťastlivec, který mě nechá mu zasalutovat, rád mu posloužím, je mnohem cennější než já a já ho nemůžu nahradit, i kdybych žil až do dvou set. Nebo si vemte sbory K-9, což jsou z 50 procent „důstojníci“, ale jejich druhých 50 procent jsou novopsi.
Nikdo z nich není ve sledu velení, takže berme v úvahu jenom nás, opičáky, a co to vyžaduje, velet nám.
Tahle imaginární divize má 10 800 mužů v 216 četách, každá s poručíkem. Tři čety v rotě volají po 72 kapitánech, čtyři roty do praporu volají po 18 majorech nebo podplukovnících. Šest pluků s šesti plukovníkama můžou utvořit dvě nebo tři brigády, každou s nižším generálem, plus střední generál jako nejvyšší šéf.
Skončíte s 317 důstojníkama z celkových, všechny hodnosti, 11 117.
Nejsou žádná prázdná místa a každý důstojník velí jednotce. Celkově jsou důstojníků 3 procenta – což taky M. P. má, ale trochu jinak upraveno. Ve skutečnosti je dost čet vedených seržanty a spousta důstojníků „sedí na víc než jedné židli“, aby zvládli některé naprosto nezbytné štábní funkce.
I velitel čety by měl mít svůj „štáb“ – svého seržanta čety.
Ale obejde se i bez toho a jeho seržant se může obejít bez něj. Ale generál musí mít štáb, úkol je moc velký, aby ho zvládl sám ze své židle. Potřebuje velký plánovací štáb a malý bojový štáb. Protože nikdy není dost důstojníků, velitelé jednotek na jeho vlajkovém transportéru zaskakují jako jeho plánovací štáb a jsou vybíráni z M. P. nejlepších matematiků logiků – a pak seskakují se svými vlastními jednotkami. Generál seskakuje s malým bojovým štábem plus s malým týmem nejostřejších pozorných výsadkářů v M. P. Jejich práce je zařídit, aby generála neotravovali nevychovaní cizáci, zatímco on vede bitvu. Občas uspějí.
Kromě nezbytného štábního vybavení by měla každá jednotka větší než četa mít zástupce velitele. Ale nikdy není dost důstojníků, takže vycházíme s tím, co dostaneme. K za plnění každého nutného bojového místa, jeden úkol na jednoho důstojníka, by byl potřeba 5 procentní poměr důstojníků – ale 3 procenta jsou všechno, co máme.
Na místě těchto optimálních 5 procent, kterých M. P. nikdy nemůže dosáhnout, měla hromada armád v minulosti 10 procent ze svého počtu v důstojnictvu, nebo až 15 procent – někdy nepředstavitelných 20 procent! To zní jako pohádka, ale je to fakt, zvlášť ve XX. století. Co za armádu má víc „důstojníků“ než desátníků? (A víc poddůstojníků než vojínů!)
Armáda organizovaná tak, aby prohrála válku – pokud dějiny něco znamenají. Armáda, která je samá organizace, úřednictvo a režijní náklady, v níž většina „vojáků“ nikdy nebojuje.
Ale co důstojníci dělají, když nevelí bojujícím mužům?
Hlouposti, evidentně – důstojník pro důstojnickej klub, důstojník pro morálku, důstojník pro tělocvik, důstojník pro informování veřejnosti, důstojník pro odpočinek, důstojník pro transport, důstojník přes zákony, kaplan, zástupce kaplana, mladší zástupce kaplana, důstojník pro cokoliv, co si kdo dokáže vymyslet – dokonce důstojník ošetřovatel!
V M. P. zvládají tyhle věci jako extra povinnosti bojoví důstojníci nebo, když to jsou opravdový práce, jsou udělány líp a levněji a bez demoralizace bojové jednotky, když se na ni najmou civilové. Ale situace v jedné z hlavních mocností XX. století tak smrděla, že opravdovejm důstojníkům dávali zvláštní označení, aby je odlišili od hejna husarů v otáčivejch židlích.
Jak pokračuje válka, nedostatek důstojníků se stále zhoršuje, protože počet obětí je mezi důstojníky vždycky vyšší… a M. P. nikdy nepovyšuje člověka jenom proto, aby zaplnila prázdnej post. Z dlouhodobého hlediska si musí každý prapor bažantů dodat svůj díl důstojníků a procento nemůže být zvýšeno bez snížení úrovně… Pro útočnou sílu na Tours bylo třeba třinácti důstojníků – šesti velitelů čety, dvou velitelů roty a dvou zástupců a velitele útočné síly se štábem zástupce a pobočníka.
Co měla, bylo šest… a mě.
Tabulka sledu velení
„Detašovaný prapor“,
útočná síla –
kpt. Blackstone
(„první židle“)
seržant Flotily
rota C – „Warrenovi Vlčáci“ Banditi“ | rota D – „Blackieho“ |
1. por. Warren | Kpt.
Blackstone
(..druhá židle“) |
1. četa – | 1. četa – |
1. por. Bayonne | (1. por. Silva, nem.) |
2. četa – | 2. četa – |
2. por. Sukarno | 2. por. Chorošen |
3. četa – | 3. četa – |
3. por. N'Gam | 3. por. Graham |
Byl bych býval pod poručíkem Silvou, ale odešel do nemocnice ten den, kdy jsem se ohlásil, dostal nějakou svědivou strašnost. Ale to nezbytně neznamenalo, že dostanu jeho četu. Dočasný třetí poručík se nebere jako pomoc, kapitán Blackstone mě mohl strčit pod poručíka Bayonnea a do velení své první čety dát seržanta, nebo dokonce „se posadit na třetí židli“ a vzít si četu sám.
Ve skutečnosti udělal obojí, ale mě nicméně pověřil velením první čety Banditů. To udělal tak, že si od Vlčáků vypůjčil nejlepšího mladšího seržanta do štábu svého praporu, pak šoupnul svého seržanta Flotily jako velitele své první čety – práce o dva řády níž, měl jeho prýmky. Pak mi to kapitán Blackstone vysvětlil v jedný hlavu matoucí lekci: ve sledu budu vedenej jako veliteli čety, ale Blackie sám a seržant Flotily četu povedou.
Pokud se budu dobře chovat, mohl bych projít. Dokonce mi dovolí skákat jako velitel čety – ale jediný slovo od mýho seržanta čety veliteli roty a čelisti louskáčku se zavřou.
To mi vyhovovalo. Bude to moje četa tak dlouho, dokud ji dokážu zvládnout – a když ne, čím dřív mě odsunou stranou, tím líp pro každýho. Kromě toho bylo mnohem míň nervydrásající dostat četu tímhle způsobem než díky náhlý katastrofe v bitvě.
Bral jsem svou práci hrozně vážně, protože to byla moje četa – sled velení to říkal. Ale ještě jsem se nenaučil nést autoritu, a tak, asi za týden, jsem byl na území mužstva častěji, než je pro jednotku dobrý. Blackie si mě zavolal do kabiny. „Synku, co si proboha myslíš, že děláš?“
Odpověděl jsem ztuha, že jsem se snažil svoji četu připravit k akci.
„Jo? No, tak to teda zrovna nedopadá. Dráždíš je jako hnízdo sršňů. Proč si, kčertu, myslíš, že jsem ti přidělil nejlepšího seržanta ve Flotile? Kdybys teď odešel do svý kabiny, uvázal se tam k háku a zůstal tam!… a až zazní 'Připravit se k akci', dodá ti tu četu vyladěnou jako housle.“
„Jak si kapitán přeje, pane.“ souhlasil jsem chmurně.
„A ještě jedna věc – nemůžu vystát oficíra, kterej se chová jako zmatenej kadet. Zapomeň na tu pitomou třetí osobu, když se mnou mluvíš – skovej si to pro generály a kapitána lodi. Přestaň s tím šponováním a cvakáním podpatkama. Oficíři maj vypadat uvolněně, synku.“
„Ano, pane.“
„A tohle je naposled, co mi říkáš 'pane' aspoň na jeden dobrej tejden. Platí to i pro salutování. Sundej si z obličeje ten příšernej kadetskej výraz a pověs si tam úsměv.“
„Ano, p – Dobře.“
„To už je lepší. Opírej se o stěnu. Drbej se. Zívej. Cokoliv, místo toho vojáckýho divadýlka.“
Zkusil jsem to… a přihlouple jsem se culil, když jsem zjistil, že lámat zvyky není vůbec snadný. Opírání byla těžší práce než stání v pozoru. Kapitán Blackstone mě pozoroval. „Trénuj to,“ řekl. „Oficír nemůže vypadat zděšeně nebo napjatě, je to nakažlivý. A teď mi, Johnnie, řekni, co tvoje četa potřebuje. A vynech nepodstatnosti, nezajímá mě, jestli má každej ve svý skříňce příslušnej počet ponožek.“
Rychle jsem přemýšlel. „Á… nevíte náhodou, jestli chtěl poručík Silva dát Brumbymu seržanta?“
„Náhodu vím. Jakej je tvůj názor?“
„No… záznam ukazuje, že minulý dva měsíce fungoval jako velitel oddílu. Jeho výkonnostní známky jsou dobrý.“
„Ptal jsem se na vaše doporučení, pane.“
„No, p – pardon. Nikdy jsem ho neviděl pracovat na zemi, takže nemůžu mít správný hledisko, každej zvládne vojákovat ve výsadkový místnosti. Ale jak to vidím já, tak už dělal seržanta moc dlouho, aby ho sundali zpátky a místo něho povýšili velitele družstva. Měl by dostat ten třetí prýmek, ještě než seskočíme – nebo by měl být převeden, až se vrátíme. Dřív, jestli tu je šance na vesmímej převod.“
Blackie zachrochtal. „Jseš pěkně velkomyslnej při posílání mejch Banditů pryč – na třetího lajtnanta.“
Zrudl jsem. „Pořád stejně, je to slabý místo mý čety. Brumby by měl dostat povýšení nebo převod. Nechci ho mít zpátky na jeho starým místě s někým povýšeným přes jeho hlavu. Nejspíš by zakysl a já bych měl ještě slabinu. Jestli nemůže dostat další prýmek, měl by zajít za kádrovákem. Pak by nebyl poníženej a dostane rovnou šanci stát se seržantem v jiný jednotce – místo aby tady měl zaracenej postup.“
„Vážně?“ Blackie si skoro neodfrkl. „Po týhle mistrovský analýze použij svý dedukční síly a řekni mi, proč ho poručík Silva nepovýšil už před třema týdnama, když jsme přistáli u Sanktuaria.“
Tomu jsem se taky divil. Čas na převod člověka je nejbližší možný okamžik po tom, co se rozhodnete ho nechat jít – a bez varování, je to lepší pro něj i pro jednotku – říká učebnice. Pomalu jsem řekl: „Byl poručík Silva nemocnej už tenkrát, kapitáne?“
„Ne.“
Kousky do sebe zapadly. „Kapitáne, doporučuju Brumbyho na okamžitý povýšení.“
Obočí mu vyletělo nahoru. „Ještě před minutou jste ho chtěl vyrazit jako neužitečnýho.“
„Á, no to zrovna ne. Říkal jsem, že to musí být jedno nebo druhý – ale nevěděl jsem, který. Teď to vím.“
„Pokračuj.“
„Á, mám za to, že poručík Silva je schopnej důstojník.“
„Hummmf. Pane, pro vaši informaci, 'Blesk' Silva má na svým formuláři jedenatřicet nepřerušenej proud 'Vynikající, doporučen k vyznamenáni'.“
„Věděl jsem, že je dobrej.“ Vletěl jsem do toho po hlavě: „Protože jsem zdědil dobrou četu. Dobrej důstojník by nemusel povýšit člověka kvůli – no, kvůli mnoha důvodům a pořád ještě mu to nedat do papírů. Ale v tomhle případě, kdyby ho nemohl doporučit na seržanta, nedržel by si ho ve svý jednotce – takže by se ho zbavil při první vhodný příležitosti. Ale on to neudělal. Z toho vím, že chtěl Brumbyho povýšit.“ Dodal jsem: „Ale nechápu, proč to neudělal už před třemi týdny, takže by Brumby moh nosit svůj třetí prýmek už na opušťáku.“
Kapitán Blackstone se uculil. „Protože nepokládáš mě za dost výkonnýho.“
„P – promiňte?“
„Nevadí. Dokázal jsi, kdo zabil kohoutka Roberta a já nečekám, že ještě mokrej kadet bude znát všechny triky. Ale poslouchej a uč se, synku. Dokud trvá tahle válka, nikdy nepovyšuj člověka těsně předtím, než se vrátíte na Základnu.“
„Á… proč ne, kapitáne?“
„Zmiňoval ses o tom, poslat Brumbyho do kádrovýho oddělení, pokud nedostane povýšení. Ale to je přesně to, kam by šel, kdybychom ho povýšili už před třema tejdnama. Ani nevíš, jak hladovej je ten poddůstojník v kádrovým kanclu. Hrábni do papírů k vyřízení a najdeš tam žádost, abychom jim dodali dva seržanty. Se seržantem čety ve škole a flekem mladšího seržanta prázdným jsem nebyl plnej a moh jsem odmítnout.“ Divoce se ušklíbl. „Je to tvrdej boj, synku, a tvoji vlastní lidi ti ukradnou tvý nejlepší muže, pokud si je nebudeš hlídat.“ Vytáhl z šuplíku dva archy papíru.
„Tady –“
Jedno byl dopis od Silvy kapitánu Blackiemu, doporučoval Brumbyho k povýšení na seržanta, datovaný víc než před měsícem.
To druhý bylo Brumbyho jmenování seržantem – datovaný den po tom, co jsme opustili Sanktuarium.
„Stačí?“ zeptal se.
„Cože? Ó, ano, jasně!“
„Čekal jsem, jestli si toho slabýho místa ve svým týmu všimneš. Jsem potěšen, že sis to spočítal – ale jenom středně potěšen, protože zkušenej oficír by to okamžitě vyvodil ze sledu velení a služebních záznamů. Nevadí, takhle získáváš zkušenosti. A teď uděláš tohle. Napíšeš mi dopis jako ten Silvův, datovanej včera. Řeknu tvýmu seržantovi čety, aby řek Brumbymu, že jsi mu navrhl třetí prýmek – a nezmíním se, že to udělal už Silva. Tys to nevěděl, když jsi ho doporučoval, takže to uděláme tímhle způsobem. Když od Brumbyho přijmu přísahu, sdělím mu, že ho oba jeho oficíři navrhli nezávisle na sobě – což mu udělá dobře. Dobrý, ještě něco?“
„Á… nic organizačního – pokud poručík Silva hodlal povýšit Naidiho na Brumbyho místo. V tom případě můžem povýšit jednoho mladšího svobodníka na svobodníka… a to nám dovolí povýšit čtyři vojíny na mladší svobodníky včetně tří prázdnejch míst, co máme teď. Nevím, jestli máte ve zvyku doplňovat velení přesně nebo ne.“
„Klidně můžu,“ řekl Blackie mírně, „jak oba víme, tak někteří z těch hochů nebudou mít moc času, aby si to užili. Jen si pamatuj, že z nikoho neuděláme mladšího svobodníka, pokud nebyl aspoň na jednom bojovým výsadku – ne u Blackieho Banditů. Spočítejte si to se seržantem čety a dej mi vědět. Žádnej spěch… kdykoliv před večerkou. A teď… ještě něco?“
„No – kapitáne, mám obavy kvůli oblekům.“
„Já taky. Všechny čety.“
„Já neznám všechny ostatní čety, ale s pěti novejma rekrutama plus čtyři obleky poškozený a vyměněný, dva další neprošly minulej týden kontrolou a byly nahrazený ze zásob – no, nevím, jak by jich Cunha a Navarre mohli tolik zahřát a udělat běžný testy na dalších jedenačtyřiceti a všechno to zvládnout do vypočítanýho data. I když nenastanou žádný problémy –“
„Problémy nastanou vždycky.“
„Ano, kapitáne. Ale je potřeba dvě stě a osmdesát šest hodiny práce jenom k zahřátí a přípravě, plus sto a dvacet tři hodin na běžnou kontrolu. A většinou to trvá dýl.“
„No, co si ty myslíš, že by se dalo dělat? Ostatní čety ti půjčí pomocníky, jestli svý obleky dokončí dřív. Což pochybuju. Nežádej pomoc od Vlčáků, spíš jim budem půjčovat.“
„Á… kapitáne, nevím, co si budete myslet o tomhle, protože jste mi říkal, abych se držel od území mužstva, ale když jsem býval desátník, pomáhal jsem zbrojnímu seržantovi.“
,,Pokračuj.“
„No, nakonec jsem byl zbrojní seržant. Ale jen jsem chodil v botách jinýho chlápka – nejsem hotovej zbrojní mechanik. Ale jsem zatraceně dobrej pomocník, a kdybych dostal svolení, no, buď můžu zahřívat nový obleky, nebo provádět běžnou kontrolu – a dát Cunhovi a Navarreovi o trochu víc času na problémy.“
Blackie se opřel dozadu a usmál se. „Pane, pečlivě jsem si prošel předpisy… a nemůžu přijít ani na jeden, kterej říká, že si oficír nemůže umazat ruce.“ Dodal: „Zmínil jsem se o tomhle, protože někteří 'mladí oficíři', kteří mi byli přiděleni, zjevně takový pravidlo četli. V pořádku, vytáhni si nějakou kombinézu – není nutný, aby sis zasvinil ruce i uniformu. Jdi na záď a najdi svýho seržanta čety, řekni mu o Brumbym a přikaž mu, ať připraví doporučení na zacpání těch děr ve velení v případě, že se rozhodnu potvrdit tvý doporučení ohledně Brumbyho. Pak mu řekni, že se hodláš plně věnovat výzbroji – a že chceš, aby se postaral o to ostatní. Řekni mu, že kdyby měl nějaký problémy, aby za tebou zašel do zbrojnice. Neříkej mu, žes to konzultoval se mnou – jen mu dej rozkazy. Jasný?“
„Ano, p – Ano, provedu.“
„Prima, dej se do toho. Jak půjdeš kartárnou, prosím, vyřiď mý pozdravy Rustymu a řekni mu, aby to svý líný tělo přitáhl sem.“
Nikdy jsem nebyl tak zaměstnanej, jako příští dva týdny – ani při základním výcviku. Pracovat jako zbrojní mechanik deset hodin denně ještě nebylo všechno, co jsem dělal. Matika, ovšem – a žádnej způsob, jak se vyhnout kapitánovi lodi, co mě učila. Jídlo – řekněme hodinu a půl denně. Plus mechanika přežití – holení, sprchování, přišívání knoflíků k uniformám a pokusy sehnat od námořníků mistra zbrojíře, aby odemkl prádelnu a já našel čistý uniformy deset minut před inspekcí. (Je nepsaným zákonem námořnictva, že všechno musí být zamknutý vždycky, když je to nejvíc potřeba.)
Hlídky, nástupy, inspekce a minimální cvičení čety zabraly další hodinu denně.
Ale kromě toho jsem byl „Janek“. Každá jednotka má svýho „Janka“. Je to nejmladší důstojník a má práci navíc – důstojníka přes atletiku, cenzora pošty, rozhodčího při závodech, školícího důstojníka, důstojníka přes korespondenční kurzy, vojenskýho prokurátora, pokladníka fondu pro vzájemný půjčky, správce registrovanejch publikací, zásobovacího důstojníka, důstojníka přes jídlo mužstva a tak dále až k nekonečný nevolnosti.
Rusty Graham byl „Janek“, dokud to šťastně nepřevedl mně. Už míň šťastnej byl, když jsem trval na tom, že uvidím všechno, co jsem podepsal. Navrhoval, že když už nemám dost rozumu na to, abych přijal podepsanou inventuru od důstojníka, pak by možná přímej rozkaz mohl změnit můj tón. Takže jsem byl tvrdohlavej a řekl mu, aby mi ten rozkaz dal písemně – s ověřenou kopií, takže si budu moct nechat originál a předat kopii veliteli jednotky.
Rusty naštvaně ustoupil – ani druhý poručík není tak blbej, aby takový rozkaz vydal písemně. Já jsem taky nebyl šťastnej, protože Rusty se mnou bydlel a ještě byl můj učitel matiky, ale provedli jsme očitou prohlídku.
Poručík Warren mi vynadal, že jsem pitomě oficiální, ale otevřel svůj sejf a nechal mě zkontrolovat své zaregistrované publikace. Kapitán Blackstone otevřel ten svůj bez komentáře a já jsem nedokázal říct, jestli s mou očitou inventurou souhlasí nebo ne.
Publikace byly v pořádku, ale počitatelný majetek ne. Chudák Rusty! Přijal součet svého předchůdce a teď mu scházelo – a ten druhý důstojník nebyl jen pryč, byl mrtvý. Rusty strávil neklidnou noc (a já taky!), pak šel za Blackiem a řekl mu pravdu.
Blackie ho seřval, pak prošel chybějící položky a našel způsob, jak jich většinu vydat za „ztraceny v bitvě“. Snížilo to Rustyho manko na několikadenní plat – ale Blackie ho nechal dělat, a tak posunul placení na neurčito.
Ne všechny „jankovský“ práce způsobovaly tolik hlavybolu. Nebyly žádné válečné soudy, u dobré bojové jednotky žádné nejsou. Nebyla žádná pošta ke kontrole, protože loď měla zapnutý Čerenkovův pohon. To stejné s půjčkama. Atletiku jsem převedl na Brumbyho, soudce se konal „když a až“. Jídlo mužstva bylo vynikající, podškrábl jsem menu a občas zkontroloval kuchyň, t. j. když jsem dlouho pracoval ve zbrojnici, tak jsem pak štípl sendvič a ani jsem se nesvlíkal z kombinézy. Korespondenční kurzy znamenaly spoustu papírování, protože dost mužů pokračovalo se vzděláváním, válka neválka – ale pověřil jsem svého seržanta čety a záznamy vedl mladší svobodník, co byl jeho úředník.
Nicméně „jankovský“ práce zabíraly asi dvě hodiny denně – bylo jich tolik.
Vidíte, kde jsem skončil – deset hodin ve zbrojnici, tři hodiny matiky, jídlo hodinu a půl, osobní záležitosti hodinu, vojenský papírování hodinu, „Janek“ dvě hodiny, spánek osm hodin; celkem šestadvacet a půl hodiny dne na Sanktuariu. Jak jsme jednou odletěli, přešli jsme na Greenwichský standard a univerzální kalendář.
Jediný, kde se dalo vzít, bylo z času na spaní.
Jednou ráno kolem jedné jsem seděl v kartárně a stloukal matiku, když vstoupil kapitán Blackstone. Řekl jsem: „Dobrej večír, kapitáne.“
„Myslíš ráno. Co to, kčertu, s tebou je. Nespavost?“
„Á, to zrovna ne.“
Zvedl hrst papírů a poznamenal: „Nemůže to papírování vyřídit tvůj seržant? Ó, chápu. Padej do postele.“
„Ale kapitáne –“
„Sedni si. Johnnie, chtěl jsem si s tebou promluvit. Nikdy tě tady v kartárně nevídám po večerech. Když jdu kolem tvýho pokoje, sedíš za stolem. Když tvůj kolega vleze do postele, přejdeš sem. Co máš za problém?“
„No… prostě to vypadá, že nestíhám.“
„To nikdo. Jak jde práce ve zbrojnici?“
„Skvěle. Myslím, že to zvládnem.“
„Já taky. Koukni, synku, musíš si zachovat smysl pro proporce. Máš dvě hlavní povinnosti. První je dohlídnout, aby vybavení tvý čety bylo připravený – to děláš. O četu samotnou se starat nemusíš, to jsem ti říkal. Ta druhá – a stejně důležitá – musíš bejt připravenej k boji. Tohle voráš.“
„Budu připravenej, kapitáne.“
„Blbost a ostatní komentáře. Vůbec necvičíš a ztrácíš spaní. Takhle se trénuje voják? Kdyš velíš četě, synku, musíš bejt v pohotovosti. Odteďka budeš cvičit od šestnácti třiceti do osmnácti nula nula každej den. Budeš ve svým kutlochu, když se bude zhasínat, ve dvacet tři nula nula – a jestli neusneš dvě noci po sobě do patnácti minut, přihlásíš se u doktora o medicínu. Rozkaz.“
„Ano, pane.“ Cítil jsem, jak se kolem mě zavírají stěny a zoufale jsem dodal: „Kapitáne, nevím, jak se dostanu do postele ve dvacet tři – a navíc ještě všechno stihnu.“
„Tak to nestihneš. Jak jsem říkal, synku, musíš mít smysl pro proporce. Pověz mi, jak trávíš čas.“
Tak jsem to udělal. Přikývl. „To jsem si myslel.“ Zvedl moji „úlohu“ z matiky a pohodil ji přede mě. „Vem si to. Jasně, chtěl jsi na tom pracovat. Ale proč tak tvrdě dřít, když jdem do akce?“
„No, myslel jsem –“
„'Myšlení', je to, cos nedělal. Jsou čtyři možnosti a jenom jedna si žádá dokončení těchto úkolů. První, můžeš koupit konečnou kulku. Druhá, můžeš bejt jenom raněnej a odejít do penze s čestným dekretem. Třetí, můžeš tím vším projít v pořádku… ale tvůj zkoušející tě nechá prolítnout z formuláře třicet jedna, jmenovitě já. Což je to, o co si teď zrovna říkáš – no, synku, dokonce tě ani nenechám seskočit, jestli se ukážeš s červenejma očima a svalstvem ochablým od samýho židlovýho cvičení. Čtvrtá možnost je ta, že se sebereš… v kterýmžto případě bych tě moh nechat velet četě. Takže dejme tomu, že to zvládneš a předvedeš nejlepší šou od doby, kdy Achilles zabil Hektora, a já tě nechám projít. Jedině v tomto případě – budeš potřebovat dodělat tyhle úkoly z matiky. Takže je dělej až cestou zpátky.
Tím je to hotový – řeknu to kapitánovi lodi. Z ostatních prací jseš uvolněnej, odteďka. Cestou domů můžeš svůj čas trávit nad matikou. Jestli se domů dostanem. Ale ty se nikdy nedostaneš nikam, jestli se nenaučíš dělat první věci jako první. Maž do postele!“
Týden nato jsme dorazili na místo, opustili pohon a pokračovali podsvětelnou rychlostí, zatímco si Flotila vyměňovala signály. Poslali nám Brífink, bitevní plán, naše poslání & rozkazy – kupu slov dlouhou jako román – a řekli nám, že výsadek nebude.
Ó, operace to bude, ale dolů sjedem jako gentlemani, usazení v záchrannejch člunech. Tohle jsme si mohli dovolit, protože Federace už držela povrch; druhá, třetí a pátá divize M. P. ho zabraly – a zaplatily hotově.
Popsané území skoro nevypadalo, že za to stojí. Planeta P je menší než Terra, s povrchovou přitažlivostí 0.7, většinou je pokrytá ledovým oceánem a skalisky s lišejníkovou flórou a žádnou zajímavou faunou. Její vzduch se moc dlouho dýchat nedá, protože je znečištěn oxidy dusíku a spoustou ozónu. Její jediný kontinent je zhruba poloviční než Austrálie plus hromada bezcenných ostrovů. Pravděpodobně by to vyžadovalo stejně tolik terraformace jako Venuše, než bychom ji mohli použít.
Nicméně jsme si tam nekupovali sídlo, chtěli jsme ji, protože tam byli Brouci – a ti tam byli na náš úkor, aspoň podle štábu. Štáb nám sdělil, že planeta P je nedokončenou předsunutou základnou (pravděp. 87,6 procent) k použití proti nám.
Protože planeta neměla žádnou cenu, běžný způsob, jak se zbavit Brouků, by byl úkolem pro námořnictvo, zůstat opodál v bezpečné vzdálenosti a učinit tenhle ošklivý sféroid neobyvatelný ať už pro člověka, nebo pro Brouka. Ale vrchní velitel měl jiný nápad.
Operace byla nájezdem. Zní to neuvěřitelně, říkat bitvě se stovkama lodí a tisícema obětí „nájezd“, zvlášť proto, že námořnictvo a spousta dalších výsadkářů zatím udržovali věci v pohybu o tisíce světelných let dál ve vesmíru Brouků, aby je odvrátili od znovuobsazení planety P.
Ale vrchní velitel neplýtval mužstvem, tenhle mamutí nájezd mohl určit, kdo vyhraje válku a jestli za rok nebo za třicet let. Potřebovali jsme toho zjistit víc o psychologii Brouků. Musíme smést každého Brouka ve vesmíru? Nebo bylo možné je zmlátit a pak jim vnutit mír? To jsme nevěděli, rozuměli jsme jim tak málo, jako rozumíme termitům.
K poznání jejich psychologie jsme s nimi museli komunikovat, zjistit jejich motivaci, dozvědět se, proč bojují a za jakých podmínek toho nechají, pro tohle potřebovaly psychologické zbraně zajatce.
Dělnice je snadné pochytat. Ale Broučí dělnice není o moc víc než oživená mašina. Vojáci se dají ulovit, když jim upálíte tolik končetin, až jsou bezmocní – ale bez řízení jsou většinou stejně pitomí jako dělnice. Od takových zajatců se naši profesoři dověděli důležité věci – vývoj olejovitého plynu, který zabíjel jenom je a nás ne, pocházel z biochemické analýzy dělnic a vojáků, a i v tak krátkém čase, co jsem byl výsadkář, jsme z tohoto výzkumu měli další nové zbraně.
Ale ke zjištění, proč Brouci bojují, jsme potřebovali prostudovat členy jejich mozkové kasty. Taky jsme doufali ve výměnu zajatců.
Až dosud jsme nikdy nedostali Brouka – mozka živého. Buď jsme čistili jejich kolonie z povrchu jako na Šeolu, nebo (jak se často stávalo) se nájezdníci dostali dolů do děr a už se nevrátili. Hodně odvážnejch chlapů jsme tímhle způsobem ztratili.
Ještě víc jsme ztratili při selhání návratu. Občas přišel pozemní tým o svou loď nebo lodě, které byly sestřeleny z oblohy. Co se s takovým týmem stane? Možná zahynou do posledního muže. Pravděpodobnější je, že bojují, dokud jim nedojde energie a munice, přeživší se pak dají chytit stejně snadno jako spousta Brouků obrácenejch na záda.
Od našich spolubojovníků, Hubeňourů, jsme věděli, že spousta postrádaných výsadkářů žije v zajetí – tisíce, doufali jsme, stovky, to jsme si byli jistí. Rozvědka věřila, že zajatce vždycky brali na Klendathu, Brouci jsou stejně zvědaví na nás jako my na ně – rasa jednotlivců schopná stavět města, kosmické lodě a armády může být ještě záhadnější pro společenstvo úlu, než je společenstvo úlu pro nás.
Ať už tak, nebo onak, chtěli jsme ty zajatce zpátky! Podle temný logiky vesmíru to mohla být slabost. Možná že nějaká rasa, která se nikdy neobtěžovala zachraňovat jednotlivce, využije tenhle lidský rys, aby nás smetla. Hubeňouři měli tuhle vlastnost jen omezeně a Brouci vypadali, že ji nemají vůbec – nikdo nikdy neviděl Brouka jít na pomoc jinému, protože by byl raněn, perfektně spolupracovali v boji, ale jednotky opouštěli v okamžiku, kdy byly k ničemu. Naše chování je jiné. Kolikrát jste už viděli titulky jako tyhle – DVA LIDÉ ZEMŘELI PŘI POKUSU O ZÁCHRANU TOPÍCÍHO SE DÍTĚTE. Když se v horách ztratí člověk, stovky ho budou hledat a často jsou dva tři z hledajících zabiti. Ale až se příště někdo ztratí, najde se stejně tolik dobrovolníků.
Ubohý počty… ale velice lidský. Táhne se to celým naším folklórem, každým lidským náboženstvím, celou naší literaturou – rasový přesvědčení, že když jeden člověk potřebuje zachránit, ostatní by neměli počítat cenu.
Slabost? Mohla by to být jedinečná síla, která nám získá Galaxii.
Slabost nebo síla, Brouci ji nemají, nebyla žádná naděje na výměnu vojáka za vojáka.
Ale v hierarchii úlu jsou některé kasty cenné – aspoň v to naši psychouši doufali. Kdybychom dokázali ulovit Brouka – mozka, živého a nepoškozeného, mohli bychom být schopni obchodovat za slušných podmínek.
A co teprve kdybychom chytli královnu!
Jaká je obchodní hodnota královny? Pluk výsadkářů? Nikdo nevěděl, ale bitevní plán nám nařizoval nachytat broučí „výsosti“, mozky nebo královny, za každou cenu, v naději, že je budem moct vyměnit za lidské bytosti.
Třetí účel operace Výsost byl vyvinout metody: jak se dostat dolů, jak je vykopat ven, jak vyhrát jinak než za použití konečnejch zbraní. Výsadkář proti vojákovi, teď jsme je na zemi dokázali porazit, loď proti lodi, naše námořnictvo bylo lepší, ale pořád jsme neměli štěstí, když jsme se pokoušeli dostat dolů do jejich děr.
I kdybychom nakonec nedokázali vyměnit zajatce, pořád ještě jsme museli: (a) vyhrát válku, (b) udělat to tak, abychom dostali šanci zachránit naše lidi, nebo (c) – můžeme to konečně přiznat – umřít při pokusu a prohrát. Planeta P byla polním testem k určení toho, jestli se dokážem naučit, jak je vykouřit ven.
Brífink byl přečten každému výsadkáři a slyšel to znova ve spánku během hypnopřípravy. Takže i když jsme věděli, že operace Výsost pokládá základy k případné záchraně našich kolegů, věděli jsme taky, že na planetě P nejsou v držení žádní lidští zajatci – nikdy jsme ji nepřepadli. Takže nebyl důvod pro cpaní se za medailema v divoký naději, že budete osobně při záchraně, byl to jen další lov na Brouky, ale vedenej velkou silou a novejma technikama. Šli jsme tu planetu loupat jako cibuli, dokud nebudem vědět, že je každej Brouk vykopanej ven.
Námořnictvo zpracovávalo ostrovy a neobydlené části kontinentu, dokud na nich nebyl hladký radioaktivní povrch, mohli jsme se do Brouků dát bez starostí o svý záda. Námořnictvo taky zařídilo barážové hlídky na nejbližších oběžných dráhách kolem planety, strážilo nás, doprovázelo transporty, drželo pozorné oko nad povrchem, aby se ujistilo, že Brouci neprorazí ven i přes bombardování.
Podle bitevního plánu nás rozkazy Blackieho Banditům poslaly jako podporu první misi, jak jsme dostali nařízeno, nebo podle situace ponechat v dobyté oblasti další rotu a udržovat spojení s M. P. jednotkama kolem nás – a smést každýho Brouka, kterej by ukázal svou ošklivou palici.
Takže jsme pohodlně jeli dolů a naše přistání nikdo neohrožoval. Zavedl jsem svoji četu v pancířích poklusem dál. Blackie se vydal dopředu na setkání s velitelem roty, pod kterého náležel, zjistit situaci a obhlídnout terén. Hnal se k obzoru jako vyděšenej králík.
Nechal jsem Cunhu poslat průzkumníky z jeho prvního družstva kolem, aby určili hraniční rohy oblasti, kterou jsme měli hlídat, a poslal jsem svého seržanta čety doleva, aby na vázal kontakt s hlídkou pátého pluku. My, třetí pluk, jsme měli na starosti nudli tři sta mil dlouhou a osmdesát širokou, můj kus byl obdélník čtyřicet mil dlouhej a sedmnáct širokej na křídle nejvíc vlevo vepředu. Vlčáci byli za náma, četa poručíka Chorošena napravo a Rusty za ním.
Náš první pluk už uvolnil pátý divizní pluk před náma s přesahem „cihlový zdi“, což je dostalo do mého rohu a stejně tak dopředu. „Vpředu“ a „vzadu“, „pravé křídlo“ a „levé“, označovalo orientaci zabudovanou do samozaměřovačů umístěných v obleku každého velitele, aby naše nudle seděla v bitevním plánu. Neměli jsme opravdovou frontu, byla to prostě jenom oblast a jediný boj v tomto okamžiku probíhal o několik stovek mil dál, podle našeho určení vpravo a vzadu. Někde mimo, asi o dvě stovky mil, by měla být 2. četa roty G, 2. praporu, 3. pluku – všeobecně známá jako „Rváči“.
Nebo mohli Rváči být někde pryč čtyřicet světelných let daleko. Taktická organizace nikdy nedodržovala organizační tabulku, všechno, co jsem z plánu věděl, bylo, že něco zvanýho „2. prapor“ je někde na našem pravým křídle za kluky z Normandy Beach. Ale tenhle prapor si taky mohli půjčit od jiný divize. Vesmímej maršál hraje šachy a se svýma figurkama to nekonzultuje.
Nicméně bych neměl myslet na Rváče, všechno, co jsem mohl dokázat, jsem zvládl u Banditů. Moje četa byla pro tuhle chvíli v pořádku – v bezpečí, jak se jen na nepřátelské planetě dá – ale měl jsem spoustu práce, než Cunhovo první družstvo dosáhne nejvzdálenějšího rohu. Potřeboval jsem:
l. Najít velitele čety, který držel moji oblast.
2. Určit rohy a označit je oddílu a velitelům družstev.
3. Navázat spojení s osmi veliteli čet po stranách a v rozích, pět z nich už by mělo být na místech (ti z pátého a prvního praporu) a tři (Chorošen od Banditů a Bayonne a Sukarno od Vlčáků), kteří by se na místa měli právě dostávat.
4. Svý vlastní hochy rozmístit do jejich konečných pozic co nejrychleji a nejkratší možnou cestou.
To poslední se muselo zařídit nejdřív, protože otevřený zástup, v kterém jsme seskočili, by to nezvládl. Brumbyho poslední družstvo bylo nutné dostat na levé křídlo, Cunhovo vedoucí družstvo bylo nutné z pozice přímo vepředu posunout šikmo doleva, ostatní čtyři čety se musí rozvinout mezi nima.
Tohle je standardní rozvinutí do plochy a my jsme ve výsadkový místnosti nacvičovali, jak to udělat rychle, zařval jsem: „Cunho! Brumby! Čas se rozvinout,“ do poddůstojnickýho okruhu.
„Rozumím druž jedna!“ – „Rozumím druž dva!“
„Velitelé družstev vpřed… a pozor na každýho rekruta. Půjdete kolem spousty Cherubínů. Nechci je mít omylem zastřelený!“ Skousl jsem pro svůj soukromej okruh a řekl: „Seržo, máte kontakt nalevo?“
„Ano, pane. Vidí mě, vidí vás.“
„Dobrý. Nevidím signál našeho kotevního rohu–“
„Chybí.“
„– takže najdete Cunhu podle zaměřovače. Stejný pro vedoucího průzkumníka – to je Hughes – a necháte Hughese nastavit novej signál.“ Zajímalo mě, proč třetí nebo pátej ten kotevní signál už nevyměnily – na mém předním levém rohu se stýkaly naše tři pluky.
Nemělo smysl se ptát. Pokračoval jsem: „Kontrola zaměřovače. Máte dva sedm pět, mil dvanáct.“
„Pane, zpětně je to devět šest, mil dvanáct zhruba.“
„Dost blízko. Ještě jsem nenašel číslo naproti mně, takže se řítím dopředu na maximum. Hlídejte podnik.“
„Dostaňte je, pane Rico.“
Řítil jsem se kupředu nejvyšší rychlostí a cvakal jsem důstojnickým okruhem: „Čtverec černá jedna, odpovězte. Černá jedna, Changovi Cherubíni – slyšíte mě? Odpovězte.“ chtěl jsem si promluvit s velitelem čety, kterou jsme střídali – a ne jen kvůli běžnýmu my–vás–střídáme–pane: Chtěl jsem nepřikrášlený slovo.
Nelíbilo se mi to, co jsem viděl.
Buď byla vrchnost optimistická, když věřila, že jsme vrhli obrovskou přesilu proti malý a ne plně rozvinutý základně Brouků – nebo dostali Banditi za odměnu flek, kde spadla střecha. Za tu chvilku, co jsem byl ze člunu, jsem na zemi zahlídl půl tuctu silovejch obleků – doufal jsem, že prázdnejch, možná mrtví, ale bylo jich kapku moc, ať už jste se na to dívali, z který strany jste chtěli.
Kromě toho mi taktický radar ukazoval celou četu (moji vlastní) pohybující se na místa, ale jenom zbytky na cestě zpátky ke člunu nebo stojící na místě. Ani jsem nedokázal v jejich pohybech objevit nějaký systém.
Odpovídal jsem za 680 čterečních mil nepřátelského terénu a hrozně jsem chtěl zjistit všechno, co jsem mohl, předtím, než v tom moje četa bude moc hluboko. Bitevní plán nařizoval novou taktickou doktrínu, která mi připadala děsivá: neuzavírejte Broukům tunely. Blackie to vysvětloval, jako by to byl jeho vlastní šťastnej nápad, ale pochybuju, že se mu to líbilo.
Strategie byla jednoduchá a hádám, že i logická… pokud se dokážeme vyhnout ztrátám. Nechat Brouky vylízt. Setkat se s nima a zabíjet je na povrchu. Nechat je lízt nahoru. Ne bombardovat jejich díry, nezaplynovávat jejich díry – dostat je ven. Za nějakou dobu – za den, dva dny, týden – pokud budeme opravdu v přesile, přestanou lízt nahoru. Plánovací štáb odhadoval (neptejte se mě jak!), že Brouci použijí 70 až 90 procent svejch vojáků, než se přestanou pokoušet nás sundat z povrchu.
Pak začneme loupat, cestou dolů zabíjet přeživší vojáky a pokusíme se pochytat „výsosti“ živý. Věděli jsme, jak vypadá mozková kasta, viděli jsme je mrtvý (na fotkách) a věděli jsme, že nemůžou utíkat – skoro nefunkční končetiny, nadmutá těla skládající se hlavně z nervového systému. Královnu nikdy žádnej člověk neviděl, ale sbory pro bio válku připravily náčrtky, jak by měly vypadat – obscénní zrůdy větší než kůň a úplně nepohyblivý.
Kromě mozků a královen tam mohly být další „královský“ kasty. Mělo to vypadat – navnadit jejich vojáky, aby vylezli a zemřeli, pak pochytat, co bude živý, kromě vojáků a dělnic. Plán nutnej a velice hezkej, na papíře. Pro mě to znamenalo, že jsem měl oblast 17 x 40 mil, která mohla být proděravěná jako řešeto nezavřenejma Broučíma dírama. Chtěl jsem koordináty každý z nich.
Jestli jich tu bylo moc – no, mohl bych jich náhodou pár ucpat a nechat svý hochy soustředit se na hlídání zbytku.
Vojín v útočným obleku dokáže uhlídat spoustu terénu, ale může se koukat jenom na jedno místo najednou, není to nadčlověk.
Doletěl jsem pár mil před první družstvo a pořád volal velitele čety Cherubínů, obměňoval jsem to voláním po jakýmkoliv důstojníkovi od Cherubínů a popisoval jsem vzor signálu svého transpondéru (tá–ty–tá–tá).
Žádná odpověď –
Nakonec jsem dostal odpověď od svýho šéfa: „Johnnie! Zaraž ten kravál. Odpověz mi na poradním okruhu.“
Což jsem udělal a Blackie mi ostře řekl, ať přestanu volat velitele Cherubínů pro čtverec černá jedna, žádnej nebyl. Ó, moh by tu někde být naživu nějakej poddůstojník, ale sled velení byl přetržen.
Podle učebnice se vždycky někdo posune nahoru. Ale občas se stane i tohle, když je příliš mnoho linek mimo. Jak mě jednou plukovník Nielssen varoval, v temný minulosti… skoro před měsícem.
Kapitán Chang vstoupil do akce se třemi důstojníky kromě sebe, doteď zůstal jeden (můj spolužák, Abe Moise) a Blackie se od něj pokoušel zjistit situaci. Abe mu v tom moc nepomohl. Když jsem se připojil k poradě a identifikoval se, Abe myslel, že jsem jeho velitel praporu, a podal zprávu se skoro srdcelámající přesností, zvlášť proto, že vůbec nedávala smysl.
Blackie ho přerušil a řekl mi, ať pokračuju. „Zapomeň na hlášení k odchodu. Situace je taková, jak ji vidíš – takže sebou hni a koukej se.“
„Provedu, šéfe!“ Mrskl jsem sebou přes svou oblast ke kotevnímu rohu tak rychle, jak jsem zvládal, a při prvním skoku jsem zapínal okruhy. „Seržo! Co je s tím signálem?“
„V tom rohu to není kam dát, pane. Je tam čerstvej kráter, asi šest jednotek.“
Zahvízdl jsem. V kráteru velikosti šest byste mohli přistát s lodí velikosti Tours. Jeden z úskoků, který na nás Brouci používali, když jsme spolu zápasili, my na povrchu, Brouci v podzemí, byly zemní miny. (Nikdy nepoužívali střely, jenom ve vesmíru, z lodí.) Když jste se dostali moc blízko, otřes země vás dostal, pokud jste byli ve vzduchu, když nějaká vyletěla, tlaková vlna vám mohla zamávat s ciferníkama a vyvést váš oblek z kontroly.
Nikdy jsem neviděl větší než čtyřjednotkovej kráter. Teorie pravila, že se neodváží použít větší výbuch kvůli škodám na jejich jeskynních obydlích, i když si to kolem opevnili.
„Dej signál na kraj,“ řekl jsem mu. „Dej vědět velitelům oddílů a družstev.“
„Už se stalo, pane. Úhel jedna jedna nula, míle jedna čárka tři. Tá–dý–dý. Měl byste bejt schopnej si to přečíst, orientace asi tři tři pět od místa, kde jste.“ Zněl stejně klidně jako seržant-instruktor při výcviku a mě zajímalo, jestli jsem nechal svůj hlas se třást.
Našel jsem si to na svým displeji nad levým obočím – dlouhá a dvě krátký. „Prima. Vidím, že Cunhovo první družstvo je skoro na místě. Odvolejte to družstvo a nechte je hlídat kráter. Vyrovnejte muže v oblasti – Brumby bude muset dohlídnout o čtyři míle na šířku navíc.“
Znepokojeně jsem si pomyslel, že každej muž už tak musí hlídat čtrnáct čtverečních mil, když se máslo rozetře na tak tenko, znamená to sedmnáct čtverečních mil na muže – a Brouk může vylízt z díry menší než pět stop v průměru.
Dodal jsem: „Jak horkej je ten kráter?“
„Na kraji jantarově červenej. Vevnitř jsem nebyl, pane.“
„Zůstaňte mimo něj. Zkontroluju to později.“ Jantarově červená by nechráněnýho člověka zabila, ale výsadkář v obleku to nějakou chvíli zvládne.
Jestli bylo na kraji takový záření, na dně byste si nepochybně vypálili oči. „Řekněte Naidimu, aby poslal Malana a Bjorka zpátky do jantarový zóny, aby tam nainstalovali zemní odposlouchávání.“ Dva z mých rekrutů byli v prvním družstvu – a rekruti jsou jako štěňata, strkají do věcí čumáky. „Řekněte Naidimu, že mě zajímají dvě věci: pohyb uvnitř kráteru… a zvuky v zemi kolem.“ My bychom neposlali výsadkáře dírou, která je tak radioaktivní, že i pouhej vchod zabíjí. Ale Brouci ano, kdyby nás takhle mohli dostat. „Ať mi Naidi podá zprávu. Mně a vám, myslím.“
„Ano, pane.“ Můj seržant čety dodal: „Můžu podat návrh?“
„Jasně. A příště se nezdržujte žádostma.“
,,Navarre dokáže zvládnout zbytek prvního družstva. Seržant Cunha by moh vzít družstvo ke kráteru a nechat Naidiho v klidu dohlížet na stráž u zemního odposlechu.“
Věděl jsem, co tím myslí. Naidi, desátník tak čerstvej, že nikdy předtím družstvo na zemi neměl, byl těžko ten pravej na krytí něčeho, co vypadalo jako nejnebezpečnější bod čtverce černá jedna, chtěl stáhnout Naidiho dozadu ze stejných důvodů, proč jsem stáhl dozadu oba rekruty.
Zajímalo mě, jestli ví, na co myslím. Ten „louskáček“ – používal oblek, kterej nosíval Blackieho praporní štábník, měl o jeden obvod víc než já, soukromej ke kapitánu Blackstoneovi.
Blackie byl pravděpodobně napíchnutej a poslouchal přes tenhle extra okruh. Můj seržant čety zjevně nesouhlasil s mým rozdělením čety. Kdybych nepřijal jeho radu, příští věc, kterou bych uslyšel, by mohl být Blackieho hlas, jak se do toho vkládá: „Seržante, převezměte velení. Pane Rico, jste uvolněn.“
Ale – čert to vem, desátník, kterýmu nedovolí šéfovat vlastnímu družstvu, není desátník… a velitel čety, kterej je jenom břichomluveckou loutkou pro svýho seržanta čety, je jenom prázdnej oblek!
Nepřemítal jsem nad tím. Blesklo mi to hlavou a já jsem okamžitě odpověděl: „Nemůžu postrádat desátníka, aby pečoval o dva rekruty. Ani seržanta, aby šéfoval čtyřem vojínům a svobodníkovi.“
„Ale –“
„Dost. Chci, aby stráž u kráteru byla obnovována každou hodinu. Chci, aby to tu naše první hlídka zametla rychleji. Velitelé družstev překontrolují každou ohlášenou díru a určí orientaci k signálu, aby je velitelé oddílů, seržant čety a velitel čety mohli zkontrolovat, když se k nim dostanou. Jestli jich není moc, postavíme stráž ke každý – to rozhodnu později.“
„Ano, pane.“
„Za druhý, chci pomalou obhlídku, tak těsnou, jak je jenom možný, k zachycení děr, který přehlídnem při první obhlídce. Pobočníci velitelů družstev při tomhle průchodu použijí infradalekohledy. Velitelé družstev najdou signál každýho výsadkáře – nebo obleku – na zemi, Cherubíni tu mohli nechat nějaký zraněný, ale živý. Ale nikdo se nezastaví, aby zkontroloval medicínský displeje, dokud to nepřikážu. Nejdřív musíme zjistit situaci s Brouky.“
„Ano, pane.“
„Návrhy?“
„Jen jeden,“ odpověděl. „Myslím, že průzkumníci v družstvech by měli použít infra už při tom prvním rychlým průchodu.“
„Dobře, udělejte to takhle.“ Jeho návrh měl smysl, protože povrchová teplota vzduchu byla mnohem nižší než ta, kterou Brouci používali ve svých tunelech, zamaskovaný ventilační tunel ukáže při infra chochol jako gejzír. Kouknul jsem na svůj displej. „Cunhovi hoši jsou už skoro na hranici. Začněte se svou parádou.“
„Dobře, pane!“
„Konec.“
Přecvakl jsem na širší okruh a pokračoval v hledání stop po dírách, zatímco jsem naslouchal všem najednou, jak můj seržant čety opravoval náš předplán – uťal jedno družstvo mířící ke kráteru, poslal zbytek prvního oddílu ve dvoudružstvovým protichodu a zatím udržoval druhé družstvo v kruhovém pohybu, jak jsme předplánovali, ale s šířkou o čtyři míle větší, dostal oddíly do pohybu, nechal je a odchytil první družstvo, jak sbíhalo ke kotevnímu kráteru, a dal jim příkazy. Vrátil se zpátky k velitelům oddílů s dostatečným předstihem, aby jim dal nové zaměření signálu, na který se mají otáčet.
Dělal to s chytrou přesností hlavního bubnu na přehlídce a dělal to rychleji a s míň slovy, než bych to dokázal já. Výcvik předávání rozkazů silovým oblekům s četou rozhozenou na spoustě čtverečních mil krajiny je mnohem složitější než vyšlapovat si na přehlídce – ale musí se to províst přesně, jinak ustřelíte hlavu svýmu kolegovi v akci… nebo, jako v tomhle případě, prošmejdíte jednu část terénu dvakrát a minete jinou.
Ale mistr má jenom ukázku svý formace na radaru, očima může vidět jenom ty poblíž. Zatímco jsem poslouchal, hlídal jsem si vlastní displeje – planoucí červi se před mým obličejem plazili v přesnejch linkách, „plazili“, protože i čtyřicet mil za hodinu je pomalý plazení, když stlačíte formaci na dvaceti mílích do obrázku, kterej člověk dokáže přehlídnout.
Všem najednou jsem naslouchal proto, že jsem chtěl slyšet hovor v družstvech.
Žádný nebyl. Cunha a Brumby dávali svým dvojkám rozkazy – a zmlkli.
Desátníci zazpívali jenom v případě, že byly nutné změny v družstvech, oddíloví a družstevní průzkumníci občas ohlásili opravu mezer nebo seskupení – a vojíni neříkali vůbec nic.
Slyšel jsem dech padesáti mužů jako přidušený syčení příboje, přerušovaný jenom nezbytnejma rozkazama v nejmenším možným množství slov. Blackie měl pravdu: dostal jsem četu „vyladěnou jako housle“.
Oni nepotřebovali mě! Mohl jsem jít domů a moje četa by to zvládla stejně dobře.
Možná líp –
Nebyl jsem si jistej, že jsem udělal dobře, když jsem odmítl odvolat Cunhu hlídat kráter, kdyby nastaly problémy a tihle hoši by nebyli včas k zastižení, omluva, že jsem to udělal „podle učebnice“, byla bezcenná. Když vás zabijou nebo nechají někoho jinýho vás zabít, „podle učebnice“ je to stejně konečný jako každej jinej způsob.
Zajímalo by mě, jestli je u Rváčů volnej flek mladšího seržanta.
Většina čtverce černá jedna byla plochá jako prérie kolem tábora Currie a mnohem holejší. Za to jsem byl vděčnej, dávalo nám to šanci zahlídnout Brouka, jak leze nahoru, a dostat ho první. Byli jsme rozhození tak doširoka, že čtyřmílová mezera mezi muži a kolem šesti minut mezi vlnama rychlýho pátrání byla nejtěsnější hlídka, jakou jsme zvládali. A to není dost těsně, každý bod zůstane bez dohledu nejmíň tři nebo čtyři minuty mezi hlídkovejma vlnama – a spousta Brouků dokáže ve třech čtyřech minutách vylízt i velice malou dírou.
Radar samozřejmě dohlídne dál než oko, ale nevidí tak přesně.
A navíc jsme se neodvažovali používat něco jiného než selektivní zbraně krátkého dostřelu – naši vlastní kolegové byli rozhozeni všude kolem nás. Když Brouk vystrčil hlavu a vy jste odpálili něco smrtonosnýho, bylo jistý, že kousek dál za tím Broukem byl baret, tohle ostře ohraničovalo dostřel a sílu hrozby, kterou jste se odvažovali používat. Na týhle operaci byli raketama ozbrojeni jenom důstojníci a i tak jsme nečekali, že je použijem. Když se raketě nepodaří najít svůj cíl, má ošklivej zvyk pokračovat v hledání, dokud nějakej nenajde… a nedokáže rozeznat přítele od kořisti, mozek, kterej se dá nacpat do malý rakety, je pěkně pitomej.
Klidně bych tohle hlídkování s tisícema M. P. kolem nás vyměnil za útok s jedinou četou, kdy víte, kde jsou vaši lidé a že všechno ostatní je nepřítel.
Nemařil jsem čas bědováním, nepřestal jsem se řítit kupředu k tomu kotevnímu rohu, hlídal jsem si zem a snažil se zároveň sledovat radar. Nenašel jsem žádné Broučí díry, ale přeskočil jsem suché koryto, skoro kaňon, ve kterém se jich pár mohlo ukrývat. Nezastavil jsem se, abych se kouknul, jen jsem předal koordináty svému seržantu čety a řekl mu, aby to někoho poslal zkontrolovat.
Kráter byl ještě větší, než jsem si představoval, Tours by se v něm ztratila. Posunul jsem svůj počítač záření na směrovou kaskádu a vzal si hodnoty ze dna a boků – od červené po červenou směs rovnou z měřítka, velice nezdravý pro delší působení i pro muže v pancíři, odhadl jsem jeho délku a šířku pomocí dálkoměru v přilbě, pak jsem procoural okolí a snažil se najít otvory vedoucí dolů.
Žádný jsem nenašel, ale narazil jsem na odposlech kráteru, který tam instalovaly čety sousedního pátého a prvního praporu, takže jsem přerovnal odposlech po sektorech tak, že kombinovaná stráž zavolá na pomoc všechny tři čety, a dohled nad tím šel přes poručíka Do Campa z „Lovců Lebek“ po naší levici. Pak jsem vytáhl Naidiho svobodníka a půl jeho družstva (včetně rekrutů) a poslal je zpátky k četě a všechno jsem ohlásil šéfovi a svému seržantu čety.
„Kapitáne,“ řekl jsem Blackiemu, „nedostáváme žádný otřesy půdy. Sejdu dolů dovnitř a zkontroluju díry. Hodnoty ukazují, že nedostanu moc velkou dávku, když –“
„Mladíku, drž se od toho kráteru dál.“
„Ale kapitáne, jenom jsem chtěl –“
„Sklapni. Nemůžeš zjistit nic užitečnýho. Drž se mimo.“
„Ano, pane.“
Následujících devět hodin byla nuda. Předem nás připravili na čtyřicet hodin služby (dvě otočky planety P) pomocí potlačenýho spánku, zvýšený hladiny cukru v krvi a hypnoškolení a obleky jsou samozřejmě plně vybavený pro osobní potřeby. Obleky tak dlouho nevydrží, ale každej muž si nesl energetický jednotky navíc a bomby s vysoce stlačeným vzduchem k výměně.
Ale hlídka, která nemá co na práci, se začne snadno ulejvat.
Dělal jsem, co jsem dokázal vymyslet, a nechal Cunhu a Brumbyho převzít dozor jako výcvikové seržanty (což ponechalo seržanta čety a velitele volný k courání kolem): vydal jsem rozkazy, že se sestavení žádný patroly nesmí opakovat, takže každej muž bude pročesávat terén, kterej pro něj bude novej. Pro pokrytí daný oblasti existuje nekonečný množství vhodnejch postavení díky kombinování kombinací. Kromě toho jsem se poradil se svým seržantem čety a vyhlásil prémiový body pro čestnou četu, která najde první ověřenou díru, zničí prvního Brouka atd. – triky ze základního výcviku, ale zůstat v pohotovosti znamená zůstat v pohotovosti, takže je vhodný všecko, co zažene nudu.
Nakonec jsme dostali návštěvu od speciální jednotky. Tři bojové inženýry v běžném vznášedle, doprovázeli talent – speciálního cítiče. Blackie mě na ně upozornil. „Dávej na ně pozor a dej jim, co budou chtít.“
„Ano, pane. Co budou potřebovat?“
„Jak to mám vědět? Jestli bude major Landry chtít, aby ses svlíkl z kůže a tancoval jenom v kostech, udělej to!“
„Ano, pane. Major Landry.“
Dal jsem to vědět kolem a postavil stráž u podoblastí. Pak, když přijeli, šel jsem jim naproti, protože jsem byl zvědavej, ještě nikdy jsem neviděl speciální talent při práci. Přistáli u mého levého křídla a vystoupili. Major Landry a dva důstojníci na sobě měli pancíře a ruční plamenomety, ale talent neměl ani pancíř, ani zbraň – jen kyslíkovou masku. Měl na sobě pracovní uniformu bez označení a vypadal, že ho všechno strašně nudí. Já jsem mu nebyl představen. Vypadal jako šestnáctiletej kluk… dokud jsem se nedostal blíž a kolem jeho unavenejch očí nespatřil síť vrásek. Jak vystoupil, sundal si masku. Vyděsilo mě to, takže jsem přes přilbu, bez rádia promluvil s majorem Landrym. „Majore – vzduch tady kolem je 'horkej'. Kromě toho jsme dostali varování, že –“
„Zmlkněte,“ řekl major. „On to ví.“
Zůstal jsem potichu. Talent kousek odkráčel, otočil se a našpulil dolní ret. Měl zavřený oči a vypadal ztracenej v myšlenkách.
Otevřel oči a zaprskal: „Jak má jeden pracovat, když kolem poskakuje tolik hlupáků?“
Major Landry stroze řekl: „Nechte četu zalehnout.“
Polkl jsem a začal protestovat – pak jsem přeskočil na okruh jednotky: „První četa Banditů – zalehnout a ani hnout!“
Pro poručíka Silvu mluví hodně to, že všechno, co jsem uslyšel, bylo dvojí opakování rozkazu, jak ho opakovali pro družstvo. Řekl jsem: „Majore, můžu je nechat hýbat se kolem po zemi?“
,,Ne. A sklapněte.“
Za chvíli se cítič vrátil do vznášedla a nasadil si masku. Nebylo tam pro mě místo, ale dovolili mi – vlastně rozkázali – abych se chytil a nechal se táhnout, přesunuli jsme se o pár mil. Cítič si znova sundal masku a prošel se kolem. Tentokrát promluvil s jedním z těch dvou bojových inženýrů, který mu přikyvoval a psal si do bloku.
Jednotka speciálního nasazení přistála v mé oblasti asi tucetkrát a pokaždé prošla tou samou nesmyslnou rutinou, pak se pohnuli do nudle pátého pluku. Těsně předtím, než odletěli, důstojník, který si zapisoval, vytáhl ze své zapisovací krabičky kus papíru a podal mi ho. „Tady je vaše mapa podzemí. Široká červená čára je jedinej Broučí bulvár ve vaší oblasti. Začíná skoro tisíc stop hluboko, ale leze pravidelně nahoru vzhledem k vám doleva a dozadu a vylízá kolem minus čtyři sta padesát. Ta světle modrá síť, která se k ní připojuje, je velká Broučí kolonie, jediný místa, kde se přibližuje povrchu na míň než pět set stop, jsem označil. Můžete tam dát nějaký odposlouchávání, než se tam budeme moct dostat a vyřídit to.“
Zíral jsem na něj. „Je ta mapa spolehlivá?“
Důstojník inženýr koukl na cítiče a velice potichu mi řekl: „Jasně, že je, vy idiote! Co se tu snažíte dokázat? Rozrušit ho?“
Odletěli, ještě když jsem to studoval. Inženýr-umělec udělal dvojitý nákres a krabička ho zkombinovala do stereo obrázku prvního tisíce stop pod povrchem. Byl jsem tím tak omráčenej, že mi museli připomenout, abych odvolal četu z „ani hnout“ – pak jsem odmontoval zemní odposlech od kráteru, vybral z každého družstva dva muže a dal jim zaměření z tý pekelný mapy, aby poslouchali kolem Broučí dálnice a nad městem.
Podal jsem zprávu Blackiemu. Jak jsem mu začal popisovat koordináty Broučích tunelů, zarazil mě. „Major Landry mi poslal přepis. Jen mi dej koordináty míst odposlechu.“
Což jsem učinil. Řekl: „Není to špatný, Johnnie. Ale ani přesně to, co chci. Umístils víc odposlechů nad těmi tunely, než potřebuješ. Stáhni čtyři z tý Broučí závodní dráhy a dej čtyři navíc do diamantu kolem jejich města. Zůstanou ti ještě čtyři. Jeden dej do trojúhelníku, kterej tvoří tvůj pravej roh a hlavní tunel, další tři půjdou do tý větší oblasti na druhý straně tunelu.“
„Ano, pane.“
Pak jsem dodal: „Kapitáne, můžem se na tu mapu spolehnout?“
„Co tě žere?“
„No… vypadá to jako magie. Á, černá magie.“
„Ó – Podívej, synku, dostal jsem pro tebe speciální zprávu od vesmírnýho maršála. Říká, abych ti vyřídil, že ta mapa je oficiální… a že se bude strachovat o všechno ostatní, takže se můžeš plně věnovat svý četě. Jasný?“
„Á, ano, kapitáne.“
„Ale ti Brouci se umí zahrabávat zatraceně rychle, takže dávej zvláštní pozor na místa mimo oblast tunelů. Každej zvuk z těchhle venkovních míst hlasitější než motýlí řev bude okamžitě ohlášen, bez ohledu na jeho původ.“
„Ano, pane.“
„Když hrabou, dává to zvuk jako smažící se slanina – pro případ, žes to nikdy neslyšel. Zastav svý pátrání. Nech jednoho muže opticky hlídat kráter. Nech půlku čety na dvě hodiny prospat, druhou půlku rozděl do dvojic a nech je střídat se u odposlechu.“
„Ano, pane.“
„Možná uvidíš víc bojovejch inženýrů. Tady je opravenej plán. Sapeři odstřelí a ucpou ten hlavní tunel tam, kde je nejblíž povrchu, buď na tvým levým křídle, nebo za územím 'Lovců Lebek'. Zároveň jiná setnina bojovejch inženýrů udělá to samý tam, kde se tunel větví, asi třicet mil dál napravo od tebe ve správní oblasti prvního pluku. Jak se to ucpe, dlouhej kus jejich hlavní ulice a největší sídliště budou odříznutý. Mezitím se to stejný bude dít na spoustě dalších míst. Potom – uvidíme. Buď se Brouci prolomí na povrch a povedeme pravidelnou bitvu, nebo zůstanou sedět a my za nima půjdem dolů, po sektorech.“
„Chápu.“ Nebyl jsem si tím jist, ale pochopil jsem svůj úkol: přeorganizovat odposlech a nechat četu vyspat. Pak přijde lov na Brouky – když budem mít štěstí, tak na povrchu, když budem muset, tak pod zemí.
„Ať tvoje pravý křídlo naváže kontakt s rotou ženistů, až přijede. A pomůže jim, pokud to budou potřebovat.“
„Dobrá, kapitáne,“ souhlasil jsem srdečně. Bojoví inženýři jsou skoro tak dobrá jednotka jako pěchota, je radost s nima spolupracovat. V bitvě bojují, možná ne tak zkušeně, ale statečně. Nebo pokračují ve své práci a ani nezvednou hlavy, když kolem nich zuří bitva. Mají neoficiální, velice cynický a velice starý heslo: „Nejdřív je vykopem, pak v nich zemřem,“ jako dodatek k jejich oficiálnímu heslu: „Dokážeme!“ Obě jsou doslovná pravda.
„Dej se do toho, synku.“
Dvanáct míst pro odposlech znamenalo, že jsem mohl na každé místo dát půl družstva, buď desátníka, nebo jeho svobodníka plus tři vojíny, a tak nechat dva z každý čtyřčlenný skupiny spát, zatímco druzí dva poslouchají. Navarre a průzkumník z druhého oddílu mohli hlídat kráter a spát na střídačku, zatímco se oddíloví seržanti mohli střídat ve velení četě. Když už jsem seržantům jednou podrobně vysvětlil plán a koordináty, přerozdělení nezabralo víc než deset minut, nikdo se nemusel přesunovat moc daleko. Každýho jsem upozornil, aby měl oči otevřený, až přijedou bojoví inženýři. Jakmile každej oddíl ohlásil, že jeho odposlech pracuje, přecvakl jsem na širokej okruh: „Lichá čísla! Zalehnout, připravit ke spánku… raz …dva… tři… čtyři… pět – spát!“
Oblek není postel, ale dá se to. Jedna dobrá věc na hypnopřípravě k boji je, že při nepravděpodobný šanci na odpočinek může být člověk okamžitě uspán díky posthypnotickýmu rozkazu zmáčknutýmu někým, kdo sám není hypnotizér – a probuzen stejně rychle, v pohotovosti a připravenej k boji. Zachraňuje to životy, protože člověk se může v bitvě tak vyčerpat, že až střílí po věcech, který tam nejsou, a nevidí, proti čemu by měl bojovat.
Ale já jsem neměl na spánek ani pomyšlení. Nenařídili mi to – a já jsem se neprosil. I jen myšlenka na spánek, když jsem věděl, že možná několik tisíc Brouků je jenom pár set stop odtud, mi obracela žaludek. Možná byl ten cítič neomylnej, možná se k nám Brouci nemohli dostat, aniž upozornili naše odposlechy.
Možná – Ale nechtěl jsem to riskovat.
Cvakl jsem na svůj soukromej okruh. „Seržo –“
„Ano, pane?“
„Můžete si klidně dáchnout. Budu hlídat. Zalehnout a připravit ke spánku… raz… dva –“
„Promiňte, pane. Mám návrh.“
„Ano?“
„Jestli jsem pochopil opravenej plán, v příštích čtyřech hodinách nečekáme žádnou akci. Teď byste si mohl oddechnout vy a pak –“
„Zapomeňte na to, seržo! Já spát nejdu. Jdu obhlídnout postavení s odposlechem a počkám na tu rotu ženistů.“
„Dobře, pane.“
„Když už jsem tady, zkontroluju číslo tři. Zůstaňte tu s Brumbym a dejte si pohov, zatímco já –“
„Johnnie!“
Odpojil jsem se. „Ano, kapitáne?“ Poslouchal Muž Číslo Jedna?
„Jsou všechna místa obsazena?“
„Ano, kapitáne, a lichá čísla spí. Právě jdu zkontrolovat každý místo. Pak –“
„Nech to udělat svýho seržanta. Chci, aby sis odpočinul.“
„Ale, kapitáne –“
„Zalehnout. To je přímej rozkaz. Připravit ke spánku… raz… dva… tři – Johnnie!“
„Kapitáne, s vaším dovolením, rád bych nejdřív překontroloval svý postavení. Pak si lehnu, když říkáte, ale radši bych zůstal vzhůru. Já ‑“
Blackie mi zavrčel do ucha. „Koukni, synku, spal jsi hodinu a deset minut.“
„Pane?“
„Zkontroluj si čas.“ Udělal jsem to – a cítil jsem se hloupě. „Už jsi vzhůru, synku?“
„Ano, pane. Myslím, že jo.“
„Věci se hýbou. Probuď svý lichý čísla a dej sudý spát. S trochou štěstí by mohli dostat hodinu. Takže je vyměň, zkontroluj postavení a zavolej mi zpátky.“
Udělal jsem to a začal svůj okruh beze slova mýmu seržantu čety. Byl jsem naštvanej na oba, jak na něho, tak na Blackieho – na velitele mý roty, protože se mi nelíbilo, že mě uspal proti mýmu přání. A co se týče mýho seržanta čety, měl jsem temný tušení, že by se to nestalo, kdyby on nebyl opravdovej šéf a já jenom figurka v čele.
Ale když jsem zkontroloval postavení číslo tři a jedna (žádný zvuky, obě hluboko v Broučím území), vychladnul jsem. Koneckonců, vinit seržanta, dokonce i seržanta čety, z něčeho, co udělal kapitán, bylo hloupý. „Seržo –“
„Ano, pane Rico?“
„Chcete si dáchnout se sudými čísly? Vzbudím vás o jednu dvě minuty dřív než je.“
Lehce zaváhal. „Pane, rád bych ty postavení s odposlechem zkontroloval sám.“
„Ještě jste to neudělal?“
„Ne, pane. Minulou hodinu jsem spal.“
„Cože?“
Znělo to rozpačitě. „Kapitán mi to doporučil. Dočasně dal Brumbyho do velení a uspal mě hned potom, co uvolnil vás.“
Začal jsem odpovídat, pak jsem se beznadějně rozesmál. „Seržo? Pojďme se my dva někam uklidit a vyspat se. Maříme tady čas, týhle četě velí kapitán Blackie.“
„Zjistil jsem, pane,“ odpověděl ztuha, „že kapitán Blackstone má vždycky důvod pro to, co dělá.“
Zamyšleně jsem přikývl a zapomněl, že jsem deset mil od svýho posluchače. „Ano. Máte pravdu, vždycky má důvod. Mmm… protože nás oba uspal, musel nás oba chtít mít vzhůru a v pohotovosti teď.“
„Myslím, že to musí bejt pravda.“
„Mmm… nějakej nápad proč?“
Dával si s odpovědí docela načas. „Pane Rico,“ řekl pomalu, „kdyby to kapitán věděl, řek by nám to, nikdy jsem si nevšiml, že by zadržoval informace. Ale občas dělá věci urči tým způsobem a není schopnej vysvětlit proč. Kapitánovo tušení – no, naučil jsem se ho respektovat.“
„Takže? Velitelé družstev jsou všichni lichý čísla, spí.“
„Ano, pane.“
,,Vzburcujte svobodníky každýho družstva. Nebudem nikoho budit… ale kdybychom museli, dvojky by mohly být důležitý.“
„Hned, pane.“
Zkontroloval jsem zbývající přední postavení, pak pokryl čtyři postavení zastřelený na Broučí vesnici. U každého odposlechu jsem připojoval svoje sluchátka na paralelku. Nutil jsem se poslouchat, protože jsem je slyšel, tam dole, jak si švitoří. Chtělo se mi utýct a jediný, co jsem mohl dělat, bylo nedávat to najevo.
Zajímalo mě, jestli ten „speciální talent“ nebyl prostě jenom člověk s neuvěřitelně přesným sluchem.
No, ať už to dělal, jak chtěl, Brouci byli tam, kde říkal, že jsou. Ve škole nám předváděli záznamy Broučích zvuků, tahle čtyři postavení zachytávala typické hnízdní zvuky velkého Broučího města – to švitoření, které mohlo být jejich řečí (i když proč by potřebovali mluvit, když byli cele řízeni mozkovou kastou?), šustot jako suchý větvičky a listí, vysokej pískot v pozadí, který byl vždycky slyšet v sídlištích a který musel pocházet od strojů – možná od jejich klimatizace.
Neslyšel jsem syčivý, praskavý zvuk, který dělali, když se prořezávali skálou.
Zvuky podél Broučího bulváru se sídlištním zvukům nepodobaly – nízký dunění v pozadí, které každou chvíli zesilovalo do řevu, jako když projíždí těžká vozidla. Poslechl jsem si stanoviště pět a pak jsem dostal nápad – zkontroloval jsem si to tak, že jsem nechal každého muže stojícího na ostatních čtyřech postaveních zařvat „Mám!“ pokaždé, když byl řev nejsilnější.
Okamžitě jsem to hlásil. „Kapitáne –“
„Jo, Johnnie?“
„Doprava po Broučí dráze jde všechna jedním směrem, ode mě k vám. Rychlost je přibližně sto deset mil za hodinu, náklad projíždí asi jednou za minutu.“
„Dost přesný,“ souhlasil. „Já jsem to odhadl na jedna–nula–osm s frekvencí padesátosm sekund.“
Cítil jsem se pokořeně a změnil jsem téma. „Neviděl jsem tu rotu ženistů.“
„Ani neuvidíš. Usadili se v oblasti 'Lovců Lebek' vzadu vprostřed. Promiň, měl jsem ti to říct. Ještě něco?“
„Ne, pane.“ Odcvakl jsem a cítil jsem se líp. I Blackie může zapomenout… a s mým nápadem nebylo nic v nepořádku.
Opustil jsem oblast tunelu, abych překontroloval postavení odposlechu vpravo a vzadu v Broučí oblasti, postavení dvanáct.
Jako všude jinde, i zde dva muži spali, jeden poslouchal a jeden mu pomáhal. Řekl jsem pomocníkovi: „Dostali jste něco?“
„Ne, pane.“
Muž, který naslouchal, jeden z mých pěti rekrutů, vzhlédl a řekl: „Pane Rico, myslím, že program začal bejt nějakej popuzenej.“
„Podívám se,“ řekl jsem. Uhnul, abych se mohl připojit k němu.
„Smažící se slanina“ tak hlasitá, že jste ji mohli cítit! Praštil jsem do okruhu jednotky. „První četa vstát! Probudit se, ozvat se a podat hlášení!“
– A přecvakl jsem na důstojnický okruh. „Kapitáne! Kapitáne Blackstone! Naléhavé!“
„Přibrzdi, Johnnie. Podej hlášení.“
„Zvuk 'smažící se slanina', pane,“ odpověděl jsem a zoufale jsem se snažil udržet hlas v klidu. „Postavení dvanáct na koordinátách východní devět, čtverec černá jedna.
„Východní devět,“ přitakal. „Decibely?“
Spěšně jsem se kouknul na měřák na odposlechu. „Nevím, kapitáne. Mimo měřítko na maximálním konci. Zní to, jako kdybych je měl přímo pod nohama!“
„Dobrá!“ zatleskal – a mě zajímalo, jak se takhle mohl cítit. „Nejlepší zpráva, kterou jsme dneska dostali! Teď poslouchej, synku. Probuď svý chlapce –“
„Už se stalo, pane!“
„Skvěle. Vytáhni dva odposlechy a nech je překontrolovat okolí postavení dvanáct. Snaž se vypátrat, kde se Brouci prolomí. A drž se od toho místa dál! Rozumíš mi?“
„Slyším vás, pane,“ řekl jsem opatrně. „Ale nerozumím.“
Povzdychl si. „Johnnie, kvůli tobě zešedivím. Koukni, synku, my chceme, aby vylezli, čím víc, tím líp. Ty nemáš palebnou sílu na nic jinýho, než, když se dostanou na povrch jim odstřelit tunel – a to je jediná věc, kterou nesmíš udělat! Když vylezou ve velkým, ani pluk si s nima neporadí. Ale to je přesně to, co generál chce, a na oběžný dráze má brigádu těžkejch zbraní, která na to čeká. Takže urči místo průlomu, stáhni se a jenom ho pozoruj. Když budeš mít dost štěstí, abys měl ve svý oblasti velkej průlom, tvůj průzkum půjde rovnou cestou nahoru. Takže ať máš štěstí a ať zůstaneš naživu! Jasný?“
„Ano, pane. Určit průlom. Stáhnout se a vyhýbat se kontaktu. Sledovat a hlásit.“
„Už to máš!“
Stáhl jsem odposlechy devět a deset ze středu „Broučího bulváru“ a vypustil je poblíž koordinát východní devět zprava doleva, zastavovali se každé půl míle a poslouchali „smažící se slaninu“. Zároveň jsem zdvihl postavení dvanáct a posunul ho zpátky k našim zádům, zatímco kontrolovali slábnutí zvuku. Mezitím můj seržant čety přeskupoval četu v přední oblasti mezi Broučím sídlištěm a kráterem – všechny kromě těch dvanácti, kteří poslouchali zemi. Protože jsme dostali rozkaz neútočit, oba jsme kvůli vzájemné podpoře nechtěli mít četu příliš rozptýlenou. Takže je seržant čety přeskupil do těsné linie pět mil dlouhé, s Brumbyho oddílem nalevo, nejblíž k Broučímu sídlišti. Tohle muže rozmístilo na míň než tři sta yardů od sebe (téměř rameno na rameni, pro výsadkáře) a stále nechávalo devět mužů mimo na postaveních odposlechu v dosahu pomoci od jednoho nebo od druhého křídla. Jenom tři muži, kteří pracovali se mnou, byli z dosahu okamžité pomoci.
Řekl jsem Bayonneovi od Vlčáků a Do Campovi od Lovců Lebek, že už nehlídám a proč, a ohlásil jsem přeskupení kapitánu Blackstoneovi.
Zavrčel. „Jak je libo. Máš už předběžný místo toho průlomu'?“
„Vypadá to jako střed východní deset, kapitáne, ale je těžký to určit přesně. Zvuky jsou v oblasti asi tří mil napříč hrozně hlasitý – a vypadá to, že se to ještě rozšiřuje. Snažím se to obkroužit na hladině hlasitosti těsně na hranici měřítka.“ Dodal jsem: „Nemohli by vést novej horizontální tunel těsně pod povrchem?“
Zněl překvapeně. „To je možný. Doufám, že ne – chceme, aby vylezli.“ Dodal: „Dej mi vědět, jestli se střed toho zvuku hýbe. Zkontroluj to.“
„Ano, pane. Kapitáne –“
„Cože? Mluv.“
„Říkal jste nám, že když se prolomí, nemáme útočit. Jestli se prolomí. Co teda máme udělat? Jsme jenom diváci?“ Nastala delší odmlka, patnáct nebo dvacet vteřin, a on to mohl konzultovat „nahoře“. Nakonec řekl: „Pane Rico, nezaútočíte v nebo poblíž východní deset. Kdekoliv jinde – plán je lovit Brouky.“
„Ano, pane,“ souhlasil jsem spokojeně. „Lovíme Brouky.
„Johnnie!“ řekl ostře. „Jestli budeš lovit metály místo Brouků – a já to zjistím –, dostaneš zatraceně smutnej formulář třicet jedna!“
„Kapitáne,“ řekl jsem vážně. „Já nechci získat žádnou medaili. Plán je lovit Brouky.“
„Správně. A teď přestaň otravovat.“
Zavolal jsem svýmu seržantovi čety, vysvětlil mu nový pravidla, podle kterých budeme pracovat, řekl jsem mu, ať to dá, vědět dál a ujistil se, že všechny obleky jsou čerstvě napojeny na nový vzduch a energii.
„Právě jsme s tím skončili, pane. Navrhuju, abychom vyměnili ty muže s vámi.“ Jmenoval tři náhradníky.
To bylo rozumný, protože moji posluchači neměli na výměnu čas. Ale náhradníci, který jmenoval, byli všichni průzkumníci.
Tiše jsem si vynadal za úplnou pitomost. Oblek průzkumníka je stejně rychlý jako oblek velitele, dvakrát rychlejší než oblek záškodníka. Měl jsem takovej nejasnej pocit, že jsem něco nedodělal, ale sváděl jsem to na nervozitu, kterou jsem vždycky kolem Brouků pociťoval.
Teď to vím. Jsem tady, deset mil od své čety, se třemi muži – každý je v záškodnickém obleku. Kdyby se Brouci prolomili, stál bych proti nemožnému rozhodování… pokud by se ti tři muži nedokázali vrátit stejně rychle jako já. „To je správný,“ souhlasil jsem, „ale tři muže už nepotřebuju. Pošlete Hughese, okamžitě. Nechte ho vystřídat Nyberga. Použijte ostatní tři průzkumníky k výměně na postaveních odposlechu nejvíc vepředu.“
„Jenom Hughese?“ zeptal se pochybovačně.
,,Hughes stačí. Jednoho posluchače zastoupím já. Dva dokážeme oblast pokrýt, víme teď, kde jsou.“ Dodal jsem: „Pošlete sem Hughese bleskově.“
Příštích sedmatřicet minut se nic nestalo. Hughes a já jsme se procházeli sem a tam podél zadního oblouku oblasti kolem východní deset, vždycky pět vteřin poslouchali a pak pokračovali dál. Už ani nebylo nutný cpát mikrofony do skály, abyste dostali zvuk „smažící se slaniny“ silně a jasně, stačilo je položit na zem. Oblast hluku se rozši–řovala, ale střed se nehýbal.
Jednou jsem zavolal kapitána Blackstonea, abych mu řekl, že zvuk náhle utichl, a pak za tři minuty znova, abych mu řek, že zase začal, jinak jsem používal pátračskej okruh a svýho seržanta čety jsem nechal starat se o četu a postavení odposlechu poblíž ní.
Po těch sedmatřiceti minutách se všechno stalo najednou.
Z průzkumnického okruhu se ozval hlas: „'Smaženice'! Albert dva!“
Přecvakl jsem a zavolal: „Kapitáne, 'smaženice' na Albert dva, černá jedna!“ – přecvakl na styk s četama kolem mě: „Styčná zpráva! 'Smaženice' na Albert dva, čtverec černá jedna“ – a okamžitě jsem uslyšel Do Campa hlásit: „'Smaženice' je slyšet na Adolf tři, zelená dvanáct.“
Převedl jsem to Blackiemu a skočil zpátky na svůj vlastní průzkumnický okruh, uslyšel jsem: „Brouci! Brouci! POMOC!“
„Kde?“
Žádná odpověď. Přecvakl jsem: „Seržo! Kdo hlásil Brouky?“
Štěkl zpátky: „Lezou nahoru ze svýho města – kolem Bangkok šest.“
„Udeřte!“ Přecvakl jsem na Blackieho. „Brouci na Bangkok šest, černá jedna – útočím!“
„Slyšel jsem tvůj rozkaz,“ odpověděl klidně. „Co východní deset?“
„Východní deset je –“ Země se pode mnou propadla a já jsem byl pohlcen Broukama.
Nevěděl jsem, co se mi to stalo. Nebyl jsem zraněnej, bylo to trochu jako pád do větví stromu – ale tyhle větve byly živé a strkaly do mě, zatímco moje ciferníky naříkaly a snažily se mě udržet vstoje. Propadl jsem se deset nebo patnáct stop, dost na to, aby vám zmizelo denní světlo.
Pak mě vlna živejch příšer vynesla zpátky na světlo – a trénink se mi vrátil, přistál jsem na nohách, mluvil jsem a bojoval: „Průlom na východní deset – ne, východní jedenáct, kde jsem teď. Velká díra a derou se ven. Stovky. Víc.“ V obou rukách jsem měl ruční plamenomet, a když jsem podával hlášení, pálil jsem je.
„Vypadni odtamtud, Johnnie!“
„Provedu!“ – a připravil jsem se ke skoku.
A nechal jsem toho. Přibrzdil jsem skok včas, přestal pálit a pořádně jsem se rozhlídl – protože jsem si najednou uvědomil, že bych měl být mrtvej. „Oprava,“ řekl jsem, zíral a skoro jsem tomu nevěřil. „Průlom na východní jedenáct je finta. Žádní vojáci.“
„Opakuj.“
„Východní jedenáct, černá jedna. Zdejší průlom jsou všechno dělnice, aspoň zatím. Žádní vojáci. Jsem obklopenej Broukama a pořád se ještě derou ven, ale ani jeden z nich není ozbrojenej a ti nejbližší mají typický tvary dělnic. Nebyl jsem napaden.“ Dodal jsem: „Kapitáne, myslíte, že to může být jenom odvracení pozornosti? A doopravdy se prolomí někde jinde?“
„Mohlo by bejt,“ připustil. „Vaše hlášení jde rovnou na divizi, takže nechte myslet je. Drž se kolem a ověř, cos hlásil. Nepředpokládej, že to jsou všechno dělnice – mohl bys to zjistit tím tvrdším způsobem.“
„Jasně, kapitáne.“ Skočil jsem vysoko a daleko, chtěl jsem se dostat mimo masu neškodnejch, ale hnusnejch příšer. Po skalnatý pláni se na všechny strany hemžily černý postavy. Přetočil jsem svý skokový kontrolky, zvýšil jsem skok a zavolal: „Hughesi! Ohlašte se!“
„Bróci, pane Rico! Só jich zilijóny! Pálim je!“
„Hughesi, pořádně se na ty Brouky koukněte. Bojují někteří s vámi? Nejsou to všechno dělnice?“
„Á –“ Dopadl jsem na zem a znova se odrazil. Hughes pokračoval: „Hej! Máte pravdu, pane! Jak ste to věděl?“
„Připojte se ke svému družstvu, Hughesi.“ Přecvakl jsem. „Kapitáne, několik tisíc Brouků vylezlo kousek odsud z nedefinovanýho počtu děr. Nebyl jsem napaden. Opakuju, nebyl jsem vůbec napaden. Jestli jsou mezi náma nějací vojáci, musí zadržovat palbu a používat dělnice jako maskování.“
Neodpověděl.
Daleko nalevo se objevil zvlášť jasný záblesk, okamžitě následovaný dalším podobným, ale dál napravo a dopředu ode mě. Automaticky jsem si všímal času a orientace. „Kapitáne Blackstone – odpovězte!“ Na vrcholu skoku jsem se pokoušel najít jeho signál, ale obzor byl ve čtverci černá dvě poset nízkýma vrcholkama.
Přecvakl jsem a zavolal: „Seržo! Můžete mi sehnat kapitána?“
Přesně v tom okamžiku se signál mýho seržanta čety ztratil.
Zamířil jsem k jeho souřadnicím nejvyšší rychlostí, kterou jsem dokázal vymáčknout ze svýho obleku. Pořádně jsem displeje nesledoval, můj seržant měl na povel četu a já jsem byl zaneprázdněnej, nejdřív se zemním odposlechem a pak naposled s pár stovkama Brouků. Potlačil jsem všechno kromě signálů poddůstojníků, abych líp viděl.
Studoval jsem na displeji schéma, vytáhl Brumbyho a Cunhu, jejich velitele družstev a oddílový lovce. „Cunho! Kde je seržant čety?“
„Prozkoumává díru, pane.“
„Řekněte mu, že jsem na cestě k vám.“ Bez čekání jsem posunul okruhy. „První četa Banditů druhé četě – odpovězte!“
„Co chcete?“ zavrčel poručík Chorošen.
„Nemůžu vytáhnout kapitána.“
„Jo, je mimo.“
„Mrtvej?“
„Ne. Jen ztratil energii – takže je mimo.“
„Ó. Takže vy jste velitel roty?“
„Dobrá, dobrá, tak co? Chcete pomoct?“
„Á… ne. Ne, pane.“
„Tak sklapněte,“ řekl mi Chorošen, „dokud nebudete potřebovat pomoc. Máme tu víc, než můžem zvládnout.“
„Prima.“ Náhle jsem zjistil, že já mám víc, než můžu zvládnout. Jak jsem se hlásil Chorošenovi, posunul jsem na plnej displej a krátkou vzdálenost, protože jsem byl už skoro u své čety – a teď jsem uviděl svůj první oddíl zmizet jednoho po druhém, Brumbyho signál zmizel první. „Cunho! Co se stalo s prvním oddílem?“
Jeho hlas zněl napjatě. „Následujou seržanta čety dolů.“ Jestli je někde v učebnici něco, co zahrnuje tohle, tak teda nevím, co to je. Jednal Brumby bez rozkazů? Nebo dostal rozkazy, který jsem nezaslechl? Koukněte, ten člověk už byl v Broučí díře, z dohledu a doslechu – je to vhodná doba, začít ho stíhat? Vyřešíme to zítra. Jestli někdo z nás bude mít zítřek –
„Dobrá,“ řekl jsem. „Už jsem zpátky. Podejte hlášení.“ Můj poslední skok mě přivedl mezi ně, spatřil jsem Brouka po své pravici a dostal jsem ho, ještě než jsem dopadl. Žádná dělnice, tenhle – tohle při pohybu střílelo.
„Ztratil jsem tři muže,“ odpověděl Cunha a lapal po dechu. „Nevím, jaký jsou Brumbyho ztráty. Prolomili se na třech místech najednou – tehdy jsme o ně přišli. Ale už je ženem –“
Strašlivá tlaková vlna mě praštila, zrovna když jsem znova odskočil, a odhodila mě na bok. Tři minuty, třicet sedm vteřin – řekněme třicet mil. Byli to naši ženisti s jejich „ucpávkama“? „První oddíl! Připravte se na další tlakovou vlnu!“ Nejistě jsem přistál, málem na hlavách tří nebo čtyř Brouků. Nebyli mrtví, ale nebojovali, jen sebou škubali. Věnoval jsem jim granát a znova odskočil. „Udeřte na ně teď!“ zavolal jsem. „Jsou grogy. A dejte bacha na další –“
Druhý výbuch mě zasáhl, když jsem to říkal. Nebyl tak divoký. „Cunho! Odvolejte svůj oddíl. A každej zůstane v pohotovosti a zamete s nima.“
Přehled byl roztřesený a pomalý – chybělo příliš mnoho článků, jak jsem mohl vidět na svých lékařských displejích. Ale metení bylo přesný a rychlý. Zahnul jsem za roh a dostal sám půl tuctu Brouků – poslední z nich se najednou probral, zrovna když jsem ho chtěl spálit. Proč je náraz omámil víc než nás? Protože nebyli opancéřovaný? Nebo to byl jejich Brouk – mozek někde dole, kdo byl otřesenej?
Přehled ukazoval devatenáct funkčních plus dva mrtvé, dva raněné a tři vyřazené z akce kvůli selhání obleku – a dva z těch posledních opravoval Navarre, vybrakoval totiž energetické jednotky z obleků mrtvých a raněných. Třetí selhání obleku bylo v rádiu & radaru a nedalo se opravit, takže Navarre pověřil muže, aby raněného strážil, to nejbližší vyzvednutí, co jsme mohli udělat, než nás vystřídají.
Mezitím jsem se seržantem Cunhou prohlížel tři místa, kde se Brouci prolomili ze svýho úlu dole. Srovnání s mapou podzemí ukázalo, jak se ostatně dalo čekat, že prořezali východy na místech, kde jejich tunely byly nejblíž povrchu.
Jedna díra se zavřela, byla to hromada volnýho kamení. Druhá nevykazovala žádnou Broučí aktivitu, řekl jsem Cunhovi, aby sem postavil svobodníka a vojína s rozkazem zabít jednotlivé Brouky a umístit u díry bombu, kdyby se začali hrnout ven – pro vesmírného maršála je to v pořádku, sedět si tam nahoře a rozhodovat, že se díry nesmí uzavírat, ale já jsem musel řešit skutečnou situaci, ne teorii.
Pak jsem se podíval na poslední díru, tu, která spolkla mýho seržanta a polovinu čety.
Tady šla Broučí chodba míň než dvacet stop pod povrchem a oni jednoduše odstranili strop na nějakých padesáti stopách. Kam zmizelo kamení a co způsobovalo ten zvuk „smažící se slaniny“, když ho provozovali, to jsem nedokázal říct. Kamenný strop byl pryč a okraje díry byly svažité a rýhované. Mapa ukazovala, co se muselo stát, ty druhé dvě díry pocházely od malých postranních tunelů, tenhle tunel byl součástí jejich hlavního labyrintu – takže ty druhé dvě byly na odvrácení pozornosti a jejich hlavní útok přišel odtud.
Vidí Brouci skrz pevnou skálu?
Tam dole v díře nebylo nic vidět, ani Brouk, ani člověk. Cunha mi ukázal směr, kudy zmizel druhý oddíl. Bylo tomu sedm minut a čtyřicet vteřin od chvíle. kdy seržant čety se stoupil dolů, a něco přes sedm minut, co za ním odešel Brumby. Nahlídl jsem do temnoty, polkl a obrátil se mi žaludek. „Seržante, ujměte se velení svého oddílu,“ řekl jsem a snažil se, aby to znělo vesele. „Kdybyste potřeboval pomoc, zavolejte poručíka Chorošena.“
„Rozkazy, pane?“
„Žádný. Pokud sem dolů nepřijde někdo shora. Jdu dolů zjistit něco o druhém oddílu – takže bych moh být z dosahu delší dobu.“ Pak jsem honem seskočil dolů do díry, protože mi začaly ujíždět nervy.
Za sebou jsem uslyšel: „Oddíle!“
„První družstvo!“ – „Druhé družstvo!“ – „Třetí družstvo!“
„Po oddílech! Za mnou!“ – a Cunha dolů skočil taky. Takhle to vůbec není tak osamělý.
Nařídil jsem Cunhovi nechat u otvoru dva muže, aby nám hlídali záda, jednoho na podlaze tunelu, druhého na povrchu. Pak jsem je vedl dolů tunelem, druhé družstvo mě následovalo a pohybovalo se, jak nejrychleji dovedlo – což nebylo moc rychle, protože jsme střechu tunelu měli přímo nad hlavou. Člověk se ve svém silovém obleku může pohybovat určitým druhem klouzání, aniž musí zdvihat nohy, ale není to ani jednoduché, ani přirozené, bez pancíře bychom dokázali klusat rychleji.
Najednou byly potřeba infradalekohledy – čímž jsme si potvrdili něco, co bylo předpokládáno: Brouci vidí infračerveně. Ten tmavý tunel byl dobře osvětlen, pokud jste se dívali přes infradalekohledy. Až dosud tu nebyly žádné zvláštnosti, prostě jenom ohlazené kamenné stěny klenoucí se nad hladkou, rovnou podlahou.
Přišli jsme k tunelu, který se křižoval s tím naším, a já jsem kousek před ním zastavil.
Existují nařízení, jak máte v podzemí rozložit útočnou sílu – ale k čemu jsou dobrý? Jediná jistota byla, že muž, co je napsal, je nikdy sám nevyzkoušel… protože před Operací Výsost se nikdy nikdo nahoru nevrátil a neřekl, co fungovalo a co ne.
Jedno nařizovalo strážit každou křižovatku, jako byla tahle. Ale já už jsem použil dva muže na strážení únikový díry, kdybych nechal 10 procent svý síly na každý křižovatce, brzo bych se udesetiprocentoval k smrti. Rozhodl jsem se, že zůstaneme pohromadě… a taky jsem se rozhodl, že nikoho z nás nechytí. Ne Brouci. Mnohem lepší je hezkej, čistej, opravdovej odchod… a s tímhle rozhodnutím mi ze srdce spadl kámen a já jsem se už ničeho nebál.
Opatrně jsem nahlídl do křižovatky a podíval se na obě strany. Žádní Brouci. Takže jsem zavolal přes poddůstojnický okruh: „Brumby!“
Výsledek byl děsivej. Když používáte rádio v obleku, skoro neslyšíte svůj hlas, jak jste odstíněni. Ale tady, v podzemní síti hladkých chodeb se můj hlas vrátil, jako kdyby celý byl jeden obrovský vlnový usměrňovač:
„BRRRRUMMBY!“
Zazvonilo mi to v uších.
A pak mi zazvonilo znovu: „PANE RRRICCCO!“
„Ne tak nahlas,“ řekl jsem a snažil se mluvit sám potichu. „Kde jste?“
Brumby odpověděl, už ne tak hlasitě: „Pane, já nevím. Ztratili jsme se.“
„No, jen klid. Jdeme vás vyzvednout. Nemůžete být moc daleko. Je s váma seržant čety?“
„Ne, pane. Vůbec jsme –“
„Moment.“ Přecvakl jsem na svůj soukromý okruh. „Seržo –“
„Slyším vás, pane.“ Jeho hlas zněl klidně a hlasitost držel dole. „Brumby a já jsme v rádiovým spojení, ale nejsme schopní se setkat.“
„Kde jste?“
Lehce zaváhal. „Pane, moje rada je, abyste se setkali s Brumbyho oddílem – a pak se vrátili na povrch.“
„Odpovězte na otázku.“
„Pane Rico, mohl byste tady dole strávit týden a nenajít mě … a já se nemůžu hýbat. Musíte –“
„Nechte toho, seržo! Jste raněn?“
„Ne, pane, ale –“
„Tak proč se nemůžete hýbat? Problémy s Brouky?“
„Spousta. Teď se ke mně nedostanou… ale nemůžu odejít. Takže si myslím, že byste měl radši –“
„Seržo, plýtváte časem! Jsem si jistej, že přesně víte, kudy jste šel. Teď mi to řekněte, koukám se na mapu. A dejte mi hodnoty nonia na svým samozaměřovači. Je to přímej rozkaz. Mluvte.“
Udělal to, přesně a stručně. Rozsvítil jsem si na hlavě lampu, zvedl dalekohledy a sledoval mapu. „V pořádku,“ řekl jsem nakonec. „Jste skoro přesně pod náma o dvě hladiny níž – a já vím, kudy zahýbat. Budeme tam, jakmile vyzvedneme druhej oddíl. Vydržte.“ Přecvakl jsem. „Brumby –“
„Tady, pane.“
„Když jste se dostali na první křižovatku tunelů, šli jste doprava, doleva nebo rovnou?“
„Rovnou, pane.“
„Prima. Cunho, přiveďte je. Brumby, máte potíže s Brouky?“
„Teď ne, pane. Ale tak jsme se ztratili. Zapletli jsme se s jejich bandou… a když to skončilo, byli jsme zamotaní.“ Začal jsem se ptát na ztráty, ale pak jsem se rozhodl, že špatný zprávy můžou počkat, chtěl jsem dostat četu dohromady a pryč odtamtud. Broučí město bez Brouků v dohledu bylo něco ještě horšího než Brouci, na které jsme čekali, že narazíme. Brumby nás provedl přes dvě další křižovatky a já jsem do každé chodby, kterou jsme nepoužili, hodil po nášlapné mině. „Nášlapná“ je odvozená od nervového plynu, který jsme používali na Brouky v minulosti – místo aby ho to zabilo, způsobí to, že Brouk, co tím proběhne, dostane určitý druh křečovitého ochrnutí. Byli jsme tím vybaveni i na tuhle operaci a já bych toho vyměnil i tunu za těch pár liber, co jsme měli. Stejně, mohlo nám to ochránit křídla.
V jednom dlouhém rovném tunelu jsem zratil kontakt s Brumbym – nějaký podivný odraz rádiových vln hádám, protože jsem ho našel na další křižovatce.
Ale tam mi nemohl říct, kudy jít dál. Tohle bylo to místo, nebo poblíž toho místa, kde se na ně Brouci vrhli.
A tady se vrhli Brouci na nás.
Nevím, odkud přišli. Jednu chvíli bylo ticho. Pak jsem uslyšel křik „Brouci! Brouci!“ zezadu ze zástupu, otočil jsem se – a najednou byli Brouci všude. Mám podezření, že ty pevné stěny nejsou tak pevné, jak vypadají. To je jediné vysvětlení, na které jsem přišel, pro způsob, jak se tak najednou ocitli kolem nás a mezi náma.
Nemohli jsme použít plamenomety, nemohli jsme použít bomby, bylo pravděpodobné, že zasáhnem někoho z nás. Ale Brouci žádné takové výčitky mezi sebou neměli, když mohli dostat jednoho z nás. Ale měli jsme ruce a měli jsme nohy –
Nemohlo to trvat víc než minutu, pak tam nebyli žádní Brouci, jenom kusy z nich na podlaze… a čtyři výsadkáři dole.
Jeden byl seržant Brumby, mrtvý. Během toho rámusu se k nám druhý oddíl připojil. Nebyli moc daleko, drželi se u sebe, aby dál nebloudili v tomhle bludišti, a uslyšeli boj. Pak nás byli schopni najít po zvuku tam, kde nás nebyli schopni zaměřit rádiem.
Cunha a já jsme se ujistili, že naše oběti jsou opravdu mrtvé, pak jsme spojili dva oddíly do jednoho o čtyřech družstvech a šli jsme dolů – a našli Brouky, kteří oblehli našeho seržanta čety.
Tenhle boj ani vlastně nebyl, protože mě seržant čety varoval, co nás čeká. Ulovil Brouka – mozka a používal jeho nafouklé tělo jako štít. Nemohl se odtamtud dostat, ale oni ho nemohli napadnout, aniž by (doslova) nespáchali sebevraždu napadením vlastního mozka.
My jsme žádný takový handicap neměli, napadli jsme je zezadu.
Pak jsem se díval na tu hroznou věc, kterou držel, a i přes naše ztráty jsem se cítil nadšeně, když jsem najednou uslyšel ten zvuk „smažící se slaniny“. Spadl na mě velký kus stropu, a co se mě týkalo, operace Výsost skončila.
Probudil jsem se v posteli a myslel jsem, že jsem zpátky ve škole a že jsem právě měl zvlášť dlouhou a komplikovanou Broučí noční můru. Ale nebyl jsem ve škole, byl jsem v polní nemocnici na transportéru Argonne a opravdu jsem měl skoro dvanáct hodin svou vlastní četu.
Ale teď jsem byl jenom další pacient, trpící otravou oxidy dusíku a velkou dávkou záření, protože jsem byl víc než hodinu předtím, než mě sem přinesli, bez pancíře, plus polámaná žebra a rána do hlavy, která mě vyřadila z akce.
Bylo to dlouho předtím, než se mi všechno o operaci Výsost ujasnilo, a něco z toho jsem se nikdy nedověděl. Brumby je mrtvý a Naidi to koupil hned po něm a já jsem jenom rád, že dostali svý prýmky a měli je už ten den na planetě P, kdy nic nešlo podle plánu.
Nakonec jsem zjistil, proč se můj seržant čety rozhodl jít dolů do Broučího města. Slyšel moje hlášení kapitánu Blackstoneovi, že „hlavní průlom“ byl ve skutečnosti finta, kterou provedly dělnice poslané nahoru na porážku. Když se praví vojáci prolomili tam, kde byl on, usoudil (přesně a o celé minuty dřív, než k tomu samému závěru došel štáb), že Brouci dělají zoufalý krok, jinak by neutratili všechny své dělnice jen proto, aby odlákali naši palbu.
Viděl, že jejich protiútok, vedený z Broučího města, nemá dostatečnou sílu, a usoudil, že nepřítel už nemá moc rezerv – a rozhodl se, že v tomhle zlatým okamžiku by mohl jeden jednající člověk mít šanci na nájezd, nalezení „výsosti“ a její ulovení. Vzpomeňte si, že to byl pravý důvod téhle operace. Měli jsme dost síly, abychom jednoduše celou planetu P sterilizovali, ale naším cílem bylo chytit královskou kastu a zjistit, jak se dostat dolů. Takže se o to pokusil, využil toho jediného momentu – a uspěl v obou bodech.
Pro první četu Banditů to znamenalo „mise splněna“. Jenom pár čet z mnoha (mnoha set) to mohlo říct; nechytli jsme žádné královny (Brouci je zabili první) a jenom šest mozků. Ani jeden z těch šesti nebyl vyměněn, nežili dost dlouho. Ale hoši od psychozbraní dostali živé jedince, takže předpokládám, že operace Výsost byla úspěšná.
Můj seržant čety dostal povýšení v poli. Mně žádné nenabídli (a já bych ho nepřijal) – ale nebyl jsem překvapen, když jsem zjistil, že on povýšení dostal. Kapitán Blackie mi řekl, že dostanu „nejlepšího seržanta flotily“, a já nikdy nepochyboval, že Blackieho tušení je správný. Se svým seržantem čety jsem se setkal už dřív. Nemyslím, že by tohle věděl někdo z Banditů – ode mě ne a od něj určitě taky ne. Pochybuju, že to Blackie věděl sám. Ale já jsem znal svýho seržanta čety od prvního dne, kdy jsem nastoupil jako bažant.
Jmenoval se Zim.
Moje účast v operaci Výsost mi nepřipadala jako úspěšná. Strávil jsem na Argonne víc než měsíc, nejdřív jako pacient, pak jak přidělenec mimo službu, než se dostali k tomu, aby mě a pár tuctů dalších doručili na Sanktuarium. Dalo mi to spoustu času k přemýšlení – většinou o obětech a o tom, jakou celkově zmatenou práci jsem odvedl v poměrně krátké době na zemi v roli velitele čety. Věděl jsem, že jsem neměl všechno vymakaný, jako to míval poručík – no, ani jsem se nedokázal nechat zranit v boji, nechal jsem na sebe padnout kus skály.
A oběti – nevěděl jsem, kolik jich bylo, jen jsem věděl, že když jsem formoval řady, zůstala mi jenom čtyři družstva tam, kde jsem začínal se šesti. Ani jsem nevěděl, kolik jich ještě mohlo být, než je Zim dostal na povrch, než Banditům poslali pomoc a zachránili je.
Ani jsem nevěděl, jestli je kapitán Blackstone ještě naživu (byl – ve skutečnosti byl zpátky ve velení už v době, kdy jsem šel pod zem), a neměl jsem ani ponětí, jaký je postup, když kandidát přežije a zkoušející umře. Ale cítil jsem, že můj formulář třicet jedna mě určitě pošle zase zpátky jako prvního seržanta. Opravdu se mi nezdálo důležité, že moje učebnice matiky jsou na jiné lodi.
Každopádně když mě pustili z postele, byl jsem na Argonne a po dni, kdy jsem se jen tak poflakoval a dumal, jsem si půjčil nějaký knížky od mladších důstojníků a dal se do práce. Matika je těžká dřina a zaměstná vám mysl – a neuškodí naučit se z ní všechno, co můžete, bez ohledu na to, jakou máte hodnost; všechno, co je aspoň trochu důležité, je založeno na matematice.
Když jsem se nakonec ohlásil ve škole a vrátil své hvězdy, zjistil jsem, že jsem zase kadet místo seržant. Hádám, že mi Blackie dal podporu pochybnosti.
Můj spolubydlící, Anděl, byl v našem pokoji s nohama na stole – a před nima ležel balík, moje učebnice matiky. Vzhlédl a vypadal překvapeně: „Čau, Juane! Mysleli jsme, žes to koupil!“
„Já? Tak moc mě zas Brouci rádi nemaj. Kdy se dostaneš ven ty?“
„No, já venku byl,“ protestoval Anděl. „Odešel jsem den po tobě, udělal tři seskoky a před týdnem jsem se vrátil. Co tě tak zdrželo?“
„Dlouhá cesta domů. Strávil jsem měsíc jako pasažér.“
„Některý lidi maj holt štěstí. Jak jsi skákal?“
„Neskákal jsem,“ připustil jsem.
Zíral. „Některý lidi maj akorát štěstí!“
Možná měl Anděl pravdu, nakonec jsem absolvoval. Ale část toho štěstí mi dodal on, trpělivým doučováním. Hádám, že mý „štěstí“ byli vždycky lidé – Anděl a Jelly a poručík a Carl a podplukovník Dubois, ano a můj otec a Blackie… a Brumby… a Eso – a vždycky seržant Zim. Čestný kapitán Zim, teď se stálou hodností prvního poručíka. Nebylo by ode mě správný, kdybych se vyvrbil jako jeho nadřízený.
Bennie Montez, můj spolužák, a já jsme byli den po absolvování na přistávací ploše Flotily a čekali na svoje lodě.
Byli jsme ještě tak čerství druzí poručíci, že nás salutování znervózňovalo, a já jsem to zakrýval pročítáním seznamu lodí na oběžné dráze kolem Sanktuaria – seznam tak dlouhý, že bylo jasné, že se děje něco velkého, i když to nevypadalo, že by se mi o tom chtěli zmínit. Cítil jsem vzrušení. Měl jsem svá dvě nejdražší přání v jednom balíku – umístění u své staré jednotky a můj otec tam pořád ještě byl taky. A teď tohle, ať už to bude cokoliv, znamenalo to, že na sebe dostanu trochu lesku díky „dělej–uč se“ pod poručíkem Jelalem s nějakým důležitým seskokem před sebou.
Byl jsem toho tak plnej, že jsem o tom nemohl mluvit, takže jsem studoval ty seznamy. Jůů, tolik lodí! Byly rozmístěny podle typů, bylo jich příliš mnoho, než aby se daly lokalizovat jinak. Začal jsem číst od výsadkových lodí, ty jediný mají pro M. P. význam.
Byla tam Mannerheim! Nějaká šance spatřit Carmen? Pravděpodobně ne, ale mohl jsem poslat depeši a zjistit to. Velké lodě – nová Valley Forge a nová Ypres, Marathon, EI Alamejn, Iwo Jima, Gallipoli, Leyte, Marna, Tours, Gettysburg, Hastings, Alamo, Waterloo – všechno místa, kde zazářila jména pěšáků.
Malé lodě, pojmenované po pěšácích: Horácius, Alvin York, Liška z Bažin, sama Rog, Bůh jí žehnej, Plukovník Bowie, Devereux, Vercingetorix, Sandino, Aubrey Cousens, Kamehameha, Audie Murphy, Xenofón, Aguinaldo –
Řekl jsem: „Měla by tam být jedna se jménem Magsaysay.“
Bennie řekl: „Co?“
„Ramon Magsaysay,“ vysvětloval jsem. „Velkej muž, velkej voják – pravděpodobně by šéfoval psychologickejm zbraním, kdyby byl dneska naživu. Tos nikdy nestudoval dějiny?“
„No,“ připustil Bennie, „naučil jsem se, že Simon Bolívar postavil pyramidy, porazil Armádu a udělal první cestu na Měsíc.“
„Vynechals svatbu s Kleopatrou.“
„Ó, tohle. Jo. No, hádám, že každá zem má svou vlastní verzi dějin.“
„Tím jsem si jistej.“ Dodal jsem něco pro sebe a Bernie řekl: „Co jsi říkal?“
„Promiň, Bernardo. Jen starý přísloví v mým vlastním jazyce. Myslím, že to můžeš přeložit asi takhle, víceméně: 'Domov je tam, kde je srdce.'“
„Ale co to bylo za jazyk?“
„Tagalog*[1]. Můj rodnej jazyk.“
„Tam u vás se nemluví standardní angličtinou?“
„Ó, jasně. V obchodě a ve škole a tak. Starou řečí jsme mluvili jen trochu doma. Tradice. Víš.“
„Jo, to znám. Moji staří švitořej trochu španělsky. Ale odkud –“ Hlásič začal hrát Lučiny, Bernie se usmál. „Mám rande s lodí! Dej na sebe bacha, kámo! Nashle.“
„Bacha na Brouky.“ Otočil jsem se zpátky a pokračoval ve čtení jmen lodí: Pal Maleter, Montgomery, Čaka, Geronimo –
Pak se ozval ten nejkrásnější zvuk na světě: „– září jméno, září jméno Rodger Young!“
Hrábl jsem po svým báglu a vyrazil. „Domov je tam, kde je srdce“ – šel jsem domů.