O tátovi I
Táta se narodil 18. října 1936, tedy v době první republiky, to už bylo téměř rok, kdy Beneš vystřídal na prezidentském postu Masaryka a Německo začínalo vypovídat mezinárodní úmluvy. Jeho maminka se jmenovala Milada a tatínek Vilém, bydlištěm U pomologického ústavu č. 150 v Praze Libni. Ta adresa již na dnešní mapě Prahy neexistuje, tak se jen domnívám, že se jedná o stejný dům "Na Rybárně" v Troji, do které jsem chodila jako malá za babičkou a dědečkem. Bratr Jiří se narodil asi o 4 roky později.
Do školy začal chodit do smíšené třídy v Praze 8 Trója. Jeho první školní den byl 2.9.1942. "
Pár zajímavých údajů jsem našla i ke škole samotné přímo na stránkách ZŠ Trojská, tak je tady uvádím: "V lednu roku 1944 byla školní budova pronajata chemické firmě Asid serum institut. Škola se vrátila zpět do staré školní budovy, kterou sdílela společně se školou mateřskou, knihovnou a kanceláří magistrátního úřadu. Výuka jedné třídy probíhala v této době v sále místního hostince. Učit v budově nové školy se začalo opět od 3.září 1945. V poválečném období došlo k úbytku dětí a škola se stává do roku 1951 školou malotřídní".
Jak bylo pravidlem během druhé světové války v protektorátu Bohmen und Mahren, jeho první vysvědčení neboli Schulnachtricht bylo v jazyce německém i českém. Vyučovacím jazykem však i v této době byla čeština. Táta často předváděl několik málo německých slov, ale německy neuměl a z pochopitelných důvodů ani mluvit nechtěl. S jistým Hartmundem z města se znakem medvěda se pak již v dospělosti celkem dobře domluvil i bez této znalosti. Mávání rukama jim stačilo na drobné vtípky a přátelskou výměnu úsměvů.
Táta mi vyprávěl, jak ze zvědavosti jednou se skupinkou kluků pronikli během války do Trojského zámku, který v té době užívali nacisté. Vyprovodila je sprška kulek, naštěstí nikoho z nich nezasáhla.
Ve školním roce 1944/45 je školní zpráva opět pouze v češtině a již v následujícím školním roce mu přibyla místo němčiny ruština. Zběžná prohlídka vysvědčení ukazuje, že to jak se táta učil jazyky učitelé moc neohromilo. Dobré známky měl spíše z náboženství a tělesné výchovy než z hlavních předmětů. Vždy však měl bezúhonné chování a téměř nechyběl, byly i roky, kdy měl stoprocentní školní docházku. Náboženství vyučované bylo římsko-katolické. Táta byl přesvědčený ateista, ale hodnoty, které křesťanství má v sobě zakořeněné, dobrá vůle a snaha neublížit v něm byla patrná. Do kostela by jej však nedostali ani párem volů.
Spolu se svým tatínkem, který působil jako zástupce vedoucího oddílu, byl zapsán do junáckého oddílu Vlčat, v průkazce je vidět zaplacené členské příspěvky za rok 1947 a 1948. Pamatuji se, že táta na tuto dobu hezky vzpomínal. Junák byl zakázán během války nacisty, obnoven během roku 1945 a pak v roce 1950 zakázán komunisty, takže přesto, že na tuto dobu v oddíle Vlčat táta rád vzpomínal, moc si ji užít nemohl.
Od roku 1947/48 začal navštěvovat Masarykovu 4. měšťanskou školu chlapeckou v Praze Holešovicích (asi Dimitrák), kde dosahoval dobrých studijních výsledků. Komunistické školství v té době také zrušilo náboženství jako jeden z vyučovacích předmětů. Vysvědčení o závěrečné zkoušce na střední škole z 12. července 1951 má celkem pěkné výsledky, kterými táta zakončil čtyřtřídní střední školu.
1. září téhož roku táta nastoupil do učení ve spojených továrnách na obráběcí stroje TOS Rakovník, závod Holešovice, Dělnická 63, Praha 7. Jednalo se o dvouleté studium v oboru soustružník kovů, které bylo ukončeno 2. 9. 1953 získáním výučního listu univerzálního soustružníka kovů. V TOSu pak pracoval až do roku 1963 jako soustružník. Práce s obráběním materiálu ho bavila, zvlášť obdivoval uměleckou práci kovářů, ale i vyřezávání ze dřeva se mu líbilo. Již jako asi desetiletý mamince Miladě k svátku vyrobil rámeček srdíčko, ve které byla umístěna fotografie jeho a bratra s vepsáním "Mamince k svátku děti", a různé vyřezávané věšáky na klíče byly v Troji u prarodičů ještě když jsem tam já chodila.
Do učňáku chodil i se svým celoživotním kamarádem Karlem Dvořákem, fandil fotbalové Slávii (existují obrázky jak je Slávia "pohřbívaná" při sestupu z první ligy, bohužel mi to nějak nesedí který rok to mohl být).
Táta vlastně rád vzpomínal na základní vojenskou službu, asi proto, že na vojně byl řidičem a řídil rád, byla to cesta jak se dostat k proviantu a také tudy vedla cesta z kasáren. Řídil T128 u hospodářského družstva a pak PV35. Základní vojenskou službu ukončil 23.10.1957. Na vojenském cvičení byl vy dva týdny v roce 1962 jako řidič a v roce 1966 byl vyčleněn pro zdravotní stav, ale o tom bude ještě řeč později.
Táta se poprvé ženil v roce 1960, dva dny před štědrým dnem, 22.12.1960 v Praze 8 s Martou Waldaufovou. O čtyři roky později, 18.2.1964, se jim narodil syn Antonín. Společně bydleli v Praze 8 Troja, Trojská 121/78, nedaleko Povltavské ulice, kde táta vyrůstal se svým bratrem a rodiči.
Auta, to byla od začátku velká kapitola v tátově životě. Vždy vzpomínal na to, jaká vozidla vlastnil a kam s kterým jel. Uměl si hodně věcí spravit a byl na svůj vůz pyšný. Pokud si dobře pamatuji, vlastnil několik motocyklů, na jednom z nich si ošklivě poranil koleno. Motocykly, byly tak nahrazeny pohodlnějším cestováním v autech, myslím, že v té době vlastnil nějakou Tatru, ale co přesně bylo tátovo první auto, to vlastně nevím. Jistě by se to dalo zjistit, tak pokud zjistím, povím. Láska k vozidlům jakéhokoliv druhu ho zřejmě vedla i ke změně zaměstnání. Z průkazu odborné kvalifikace pracovníka ve stavební výrobě vydaném n.p. Konstruktiva v roce 1976 byl zaznamenán pro práci v oboru doprava ve stavebnictví. Zachoval se také průkaz strojníka vydaný v roce 1965, který opravňoval tátu k řízení autojeřábů.
V Konstruktivě pracoval téměř celý svůj produktivní věk a také u tohoto zaměstnavatele se mu stal velmi těžký pracovní úraz, při kterém přišel o ruku. 7. června ráno roku 1966 v Trmicích poblíž Ústí nad Labem při stavě tovární haly podniku Metaz pracoval táta na skládání panelů pomocí autojeřábu. Při skládání panelů se utrhlo jedno závěsné oko a padající panel mu rozdrtil pravou ruku. Ruka byla v rukavici a v takovém stavu, že lékařům ústecké nemocnice nezbylo než ji amputovat v zápěstí.
V tomto smutném roce podal táta také žádost o rozvod s tím, že manželství uzavřené po roční známosti neplní již delší dobu funkci. Marta však uváděla jako důvod rozvodu známost s Hanou Koníčkovou, která začala již na podzim roku 1965. Manželství bylo v květnu 1967 rozvedeno a bývalí manželé se dlouho přeli o výši výživného. Těžko soudit, jak jinak se mohli dva lidé, jeden s malým synem, o kterého je třeba se starat, a jeden s právě prodělaným těžkým úrazem, dohodout jinou cestou než soudní. Čas bolavé rány nezahladil a táta o Martě nikdy nemluvil a s Toníkem se nestýkal, neboť pokusy o kontakt měly většinou bolestné konce pro všechny zúčastněné. Ty pohledy na situaci mohou mít obě strany mohou být velmi odlišné a absolutní pravdy se těžko dobrat. Pravidelné příspěvky na výživné byly posílány z prostředků, které si táta jako částečný invalida vydělal prací a z příspěvků, které dostával, a protože přišel jako pravák o ruku, kterou používal na psaní, složenky, kterými byly peníze posílány, byly vyplněny rukou jeho nové životní partnerky Hany Koníčkové.
Hanu Koníčkovou si táta vzal 20.7.1967 v Praze 3. Bydleli na Žižkově v ulici Koněvova 8/67. nedaleko vrchu Vítkov. Byt byl domovnický a myslím, že příliš nevyhovoval. V roce 1969, 6.4. jsem se narodila já, Hana a rodiče se přestěhovali na nové sídliště Prosek do panelového bytu, který jim přidělil n.p. Konstruktiva, do Ctěnické ulice č. 693, předpokládám, že někdy v roce 1971 nebo 72.
10.11.1975 naši koupili chaloupku v Hrabří a táta se hned dal do oprav, které ta "zřícenina" jak to nazývala máma, rozhodně potřebovala. Téměř obecní pastouška, která měla jednu obytnou místnost, v druhé ještě zbytky sena a žlab pro krávu, propadlou střechu a půdu plnou podivných zbytků které snad ani nikdy na nic nebyly se časem proměnila v dvoupatrový dům, kde táta téměř s neodolatelnou náruživostí trávil každičký víkend. Rekonstrukce se vyvíjela postupně, začínala tím, že se vyvezlo neskutečné množství udusané hlíny z hlavní místnosti a podnikly různé snahy odstranit vlhkost, která do domu pronikala všemi otvory, ale i střechou a odspodu.
Tím také skončily víkendy, kdy se jezdilo po známých a dovolené, které jsme trávili na místech jako jsou Slapy. Páteční odjezd do Hrabří probíhal se železnou pravidelností a zelené kopce v místech, kde dodnes lišky dávají dobrou noc a telefonní operátoři se nevyrovnali se způsobem jak posílit signál dodnes mají své kouzlo.
Volný rodinný čas však neznamenal jen Hrabří. Táta s mámou po několik let, od té doby, co jsem já byla ve věku školním, řekněme od sedmi let, jezdili na pionýrský tábor Skrytín, táta jako zásobovač se svou Škodou 1203 a máma jako pracovnice v kuchyni a poté až zbytek dovolené se trávil v Hrabří. Zimní svátky nebo týdenní dovolená také probíhala v Krkonoších na Medvědí Boudě. Táta nelyžoval, ale spolu se skupinou lidí obcházeli horské chaty a ochutnávali místní poháry. Jako menší jsem chodila s nimi a jako větší jsem spíše lyžovala se skupinou, která jela třeba na Fučíkovky, Davidovky nebo Medvědín.
Skrytín a Medvědí Boudy byly opakující se hezká dovolená a příjemně strávený čas. Byla to doba šťastná, i když táta byl často na služebních cestách, se svou Škodou 1203 často brázdil celé Československo, vstával ve čtyři ráno a protože jeho auto bylo doprovodné vozidlo pro nadměrné náklady, vracel se třeba až po třech dnech zpět domů. S Parenicou ze Slovenska, s limonádou jménem Zonka, nebo třeba uzenými žebry na přivítanou.
Možná to byla častá tátova nepřítomnost doma, která narušila vztah s mojí mámou. První známky toho, že ne všechno je v pořádku se začaly objevovat tak od mých třinácti let, až v devatenácti jsem utekla do podnájmu abych se výpadů z máminy strany nemusela účastnit. Rozpadu manželství možná též přispěl rok 1989, máma si vytvořila svou síť přátel v práci, přišly první vážnější zdravotní problémy, máma odmítla jezdit na chatu a i na Medvědí Boudu jsem na svátky jela jen já s tátou. Žádost o rozvod podala máma a v roce 1991, 20.8., bylo manželství po 24 letech rozvedeno. Dříve, než proběhlo rozdělení majetku, máma 22.7.1992 zemřela. Táta hodně tězce nesl rozloučení, ale o mámě velmi málo, vlastně vůbec nemluvil. Bral to jako své selhání, jako každý, kterému nevyjde vztah, zvlášť po takové době.
Další dokumenty, které mám jsou vlastně vesměs smutné, některé i hořkosladké. Většinou se týkají nemocí a úrazů, které měl táta asi prostě souzené, od píchnutí nožem do břicha při krájení mraženého masa po úraz prstu na jediné zdravé ruce při práci s cirkulárkou či vážnější srdeční virózu, která jej poslala v roce 1997 do předčasného důchodu. V roce 2004 si nechal udělat nové koleno a zvýšil tak výrazně svou pohyblivost.
Tenhle odstavec se mi těžko píše, protože je o tom proč tady s námi táta není. Vyrazil si s kamarádem do Českých Budějovic na výstavu, byl krásný letní slunný den 26.8.2005. Vinou řidiče kamiónu, který narazil zezadu do jejich auta táta utrpěl těžká vnitřní zranění, kterým později podlehl. Když je modrý den a slunko vysoko, myslím na to, jak se v tom nebi má a jestli, i když jsme si to nestačili na tomto světě říct, na mne občas myslí. Já na něj moc. Byl to obyčejný člověk, s chybami a život mu postavil do cesty překážky, se kterými si je těžké poradit. Ale měl mne moc rád. To jsem věděla a cítila vždycky. A podporoval to, co jsem si, i já chybující, vzala za své. Ta tichá podpora, hlučný pozdrav a laskavá tvář, jeho pochrupování na gauči u televize či hra prší o sirky, těšení na česnečku a pořádný kus masa, ten mi stále chybí.
Často si vzpomenu, že jsem mu už dlouho nezavolala. Automatická reakce zapomětlivé dcery. Záznamník s Dobrý den, dobrá zpráva potěší ještě existuje. Ale vlastně tímhle psaním jsem s ním. Asi nejvíc, jak to jde. A posílám tam někam pozdrav a vzpomínku. Lepší než pohřební astry. Ahoj, táto. Tvoje Hanička.
Komentáře
Přehled komentářů
Poids est comment calleux votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur essence pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque temps votre coeur bat, il pompe le sang tout au long vos arteres a la prendre facilement de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/tadalafil-omeprazole/
Blood insistence plan
(Aempitelijic, 28. 7. 2018 23:37)
Pression arterielle est comment dur votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur essence pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque culture votre moelle bat, il pompe le sang par de vos arteres a la flanerie de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-gluten/
Skrytín, Medvědky
(Tomáš Pixa, 10. 2. 2009 12:50)Jsem sice o 7 let mladší, ale léto na Skrytíně a zimní prázdniny na Medvědkách spojené se šlapáním na Fučíkovky, přípedně lesní cestou na Davidovky mám doteď v paměti. nedávno jsem narazil na obrázky jak Skrytín dopadl :-( http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=5243
What is a common blood distress
(AacaplyNappify, 8. 10. 2018 6:15)