Otázky bez odpovědí?
Černí baroni …
Předložil jsem Vám k posouzení texty, které vyšly tiskem a k tomu přepis originálu. Posuďte sami, jak si páni „redaktoři“ pohráli s originálem. Byl jsem u toho, když to autor psal. Mnoho věcí nakonec mírnil a některé vypouštěl úplně. Jednalo se mnohdy o tak neuvěřitelné záležitosti, že by si čtenář pomyslel, že si to pisatel vymyslel. Není tomu tak. Škoda, že se první rukopis nedochoval. Vypovídal by mnohé i o tom, co se to tady ve skutečnosti v roce 1989 stalo. Každý to vidí jinak a to podle množství informací, které k daným událostem má. Proto mnoho lidí PTPákům nevěří. Ale což, to se musí prožít, aby člověk pochopil.
Dodnes pátrám po těchto událostech zvláště z let 1951 až 1952. Je podivné, že by se při armádní preciznosti z těchto let dochovalo tak žalostně málo. Dostávám odpovědi ve smyslu, že ze zmiňovaných let toho moc není. Soudruzi ve své důslednosti v celé organizaci PTP a různých protekcionalistických příkazů a z toho plynoucích tajných rozkazů vytvořili úžasný chaos pro ty dnešní strážce archivů tak, aby se dalo snadno odpovídat „není“, nemáme informace, možná se zeptejte tam, či onde. Jeden z laciných odkazů je „přečtěte si knihu od pana Bílka“. Já se ptám. Jde o úmysl? Komu to slouží? A proč? To se bojíme vlastní historie, kterou psali lidé, kteří za to vše mohou? A co záležitosti, které se dodnes podařilo utajit? Věřte, že takových věcí bude mnoho. Zákeřnost poválečné armády, úřadů a institucí neznala a nezná mezí. Šlo jen o to, kdo bude zákeřnější a krutější. Vždyť to vynášelo pěkné finanční odměny, o kterých se dodnes nesmí mluvit. Sem tam se někde dovíte útržek, ale kdo by to sledoval? Že. S tím se počítá a tím se vytváří nesmyslné informace, s úmyslem zakrýt skutečné události a skutečné finanční odměny těch, kteří to vše měli a mají na svědomí.
Například lehký 62. PTP Děčín byl vytvořen roku 1951. Rozhodujícím „zdrojem“ pro vytváření nových PTP se však od podzimu 1951 staly především osoby povolávané na tzv. výjimečné vojenské cvičení. Až sem to je pravda. Ale pak přicházejí rozpory a zakrývání skutečnosti. Tvrdí se, že se jednalo o tzv. lehký pomocný technický prapor. Otázkou však je, jak to, že do takové jednotky byli zařazováni „politicky nespolehlivý“ s označením „E“ takzvaní Éčkaři. Čím se měl lišit od praporů těžkých, jejichž příslušníci zpravidla tvořili personál báňských zařízení. To je zajímavé tvrzení, leč ne zcela pravdivé. Ptáte se zajisté proč. A právem. Neboť příslušníci lehkého 62. PTP také fárali do dolů. K tomu přece byly zřízeny jiné, těžké technické prapory. Co je tedy pravda? Mohu to podpořit i tím, že branci s klasifikací "E" byli určení do tzv. těžkých PTP, tedy pro práci v dolech. Jak tito branci mohli narukovat podle tvrzení do lehkého 62. PTP? A takových krycích neshod se objevuje na veřejnosti mnoho. Jen běžný občan si toho všimnout nemůže. Co teprve student, který o této době neví zhola nic a chce o tom napsat práci? Netušíc, že vytváří pro armádu novodobí paskvil, který se začne vydávat za věrohodný. Nechci tímto snížit kvalitu práce mladých lidí, studentů. Oni v dobré víře a přitakáváním „historiků", archivářů a jiných ohýbají skutečnosti za další roh tak, že pravda se dál velmi kvalitně utajuje. Totiž mnoho PTPáků již nežije a posuďte sami, kdo by rád vzpomínal na špatné, zákeřné a ponižující časy. Tak se úspěšně mlčí o dluhu armády, finančnímu dluhu armády nejen oněm občanům druhé kategorie, ale o dluhu celým jejich rodinám, které byly postihovány také a bez milosti. A dají se najít případy, kdy jsou postihováni dodnes. Punc nespolehlivých lidí je domnívám se i nadále skrytě evidován a brán na zřetel. Dlouhé roky tito lidé nevěděli, proč pracovní místa byla vždy hned obsazená, když se na ně PTPáci hlásili. Netušili, že to mají napsáno v občanském průkazu, že jsou nespolehlivým občany. A nepomohl jim ani výborný kádrový posudek, tak byli dlouhé roky k poznání od jiných. A mohli tak být perzekuováni dlouhá léta beztrestně. Ostatně, kdo byl postižen za takovou likvidaci vlastních občanů? A náprava? Snaha tady nějaká byla, ale zůstalo pouze u snahy a obhajoby, že už nejde nic dělat. Škoda, že toto je slyšet i od vojenských historiků. Z řad, kde by se měli zamyslet nad tím kam, až může vést snaha o povýšení se nad druhými. Vždyť jsme vojáci, kteří se řídí rozkazy. To je sice pravda, myslím si, že každý člověk umí přemýšlet, umí si udělat svůj úsudek a měl by se postavit nepravostem a nedůstojnému zacházen a především porušování zákonů. Nebo nejsme právním státem, jak to slýcháváme od politiků a ze sdělovacích prostředků? Bohužel to mnohdy ve vojenských řádech není možné. Přece rozkaz je rozkaz, ale i ten by měl ctít zákony této země. A věřte, že to uslyšíte od každé hodnosti, že rozkaz je neměnný. Jen by mně zajímalo, kdyby Vám někdo řekl, nedej bože dal Vám rozkaz, abyste vylezli na střechu vysokého domu a skočili dolů. Uděláte to? Pokud Vás budou hlídat ozbrojení muži, asi nebudete mít na vybranou. Buď rozkaz splníte, nebo Vás zastřelí. A muži v letech 1950 – 1954 byli přesně v takové pozici. Neměli na vybranou!
