Výtvarné umění

Co tady můžeme považovat za umění. Je toho dost. A právě díky zakřivenosti paragrafu a nepřekonatelným Českým zákonům vydaným bez jakékoliv účinnosti. Jistě znáte zákon o zločinnosti komunistického režimu. Tedy zákon č. 198/1993. Tomu to zákonu se soudy i soudci veřejně vysmívají. Proč to tvrdím? Jak může soudce svým rozsudkem podle tehdejších zákonů dnes rozhodnout ve prospěch tehdejšího režimu. Bojí se snad něčeho? Nebo zde žádná „sametová revoluce“ neproběhla? Nebo jen je to s vědomím toho, že se zbavil žalobce a nic se mu nemůže stát? Když někdo někde bude hajlovat, tak ho postihneme. Ale když soudce dovede soudní spor k závěru, který podpoří a autorizuje onen zmiňovaný režim zmiňovaný v zákoně č. 198/1993 je v této zemi beztrestné. O co se jedná. Tehdejší zákony z branné povinnosti vylučovali občany nemocné podle nějakých pravidel. Člověk, kterého se spor týkal, byl poslán z vojny z nechvalně známých PTP (Pomocné technické tábory) z vojny domů s poškozeným zdravím. Tento člověk podal žalobu, hned jak to bylo možné na odškodnění a to za poškozené zdraví. Načež dnešní soudce, soudní znalec z oboru zdravotnictví a zástupce armády pro soudní činnost usoudili, že si tento občan poškozené zdraví donesl na vojnu z civilu. Podobnost rozhodování dnešního soudce a tehdejších úřadů, velmi podobné. Co chceš, občane. Žiješ ne! Tak co chceš! Nedostaneš nic, protože se nic nestalo, žádný zákon nebyl porušen a tím pádem nemáš na nic nárok. Zdraví sis zničil sám. Obdivuhodný závěr. Lépe by to za bývalého režimu opravdu nesvedli. Komu slouží Tito lidé? Kde to žijeme? Kde je onen vyhlašovaný právní stát? Co se odehrálo v roce 1989? A k čemu slouží dnes tzv. ÚDV. Máme zde zákon o informacích. Ten byl útvarem ÚDV popřen a zamítnut. Co můžeme po roce 1989? Kdo má peníze, má takříkajíc všechno. Kdo nemá, může říkat beztrestně, co chce. To je vše.