Kronika 1953 - 57
Ujal jsem se
úkolu kronikáře a při prohlídce kroniky jsem zjistil, že dosud zůstaly prázdné
listy, které mají informovat o osudech klubovny v letech 1948 – 1951. Když
tak neučinila moje předchůdkyně, uvedu alespoň ve stručnosti, že po odchodu
řady chlapců na vojnu a na studia, zůstala klubovna opuštěna. Došlo dokonce
k tomu, že byla vykradena a pro začátek naší činnosti zbyly pouze dvě
lodi: Kachna a Světluška. V klubovně se usadila a začala řádit skupina
kluků z přilehlých ulic. Jak vidíte, na počátku byl stav skutečně
neutěšený, ale nezalekli jsme se. O dalších osudech nechť se rozhovoří další
články.
Milan,
v.r.
Je to
dlouhá doba, co kronika ležela zapomenuta. Je to víc než dva roky, co Tonda
svým perem zachycoval naše krásné a někdy též i méně krásné chvíle, prožité
v kamarádském duchu „Bouřliváků“. Psal se červen 1948, kdy naposled
kronikář píše o našem vstupu do Sokola Černovír, o „Osadě Yukon“ a o krásném
životě Junáků. Jsou to vzpomínky, které nikoho, kdo prožil tyto chvíle
s námi, nebolí. Co bylo po červnu 1948? Píše se leden 1951. Dočetl jsem
kroniku „Bouřliváků“, Vzpomněl jsem si na všechno, co jsem jako Bouřlivák
prožil a nikdy na to nezapomenu. Ale proč kronika nepokračuje, proč nejsou
vedeny zápisky, které po létech oživují vzpomínky tak krásné a činí člověka
šťastnějším a radostnějším? Zaniklo opravdu to, o čem jsme říkali, že nikdy
zaniknout nemůže?
Po vstupu
do Sokola se v oddíle nic nestalo nového. Ještě do dnešního dne nebylo
provedeno sloučení, které by mělo za následek rozvoj činnosti. Kluci, kteří
tvořili kádr „Bouřliváků“, jsou na studiích, někteří odešli na vojnu a jiní za
svými povoláním. Na jejich místa přišli noví a ti snad ani nevědí o tom, co
bylo. Dozví se to od někoho z nás? Rozproudí se ten krásný život
v klubovně, loděnici, na hřišti i na vodě? Objeví se v kronice listy,
popsané malými příběhy o opravě klubovny, schůzkách a výletech? Příběhy, které
nikdy nezapomeneme, kdo je prožil?
Opsáno
do kroniky podle volného listu,
psaného
v lednu 1951.
Květen 1953
Po dvou letech se znovu
otvírá kronika, jejíž poslední zápisy mluví o živoření a pozvolném zániku
kanoistického klubu v Černovíře, klubu s tak bohatou tradicí. Otvírá
se pro nové zápisy nového klubu – Spartaku Lutín.
Pročítala jsem několikrát
zápisy svých předchůdců – kronikářů osady Yukon, , později SK Černovír a
konečně kanoistického oddílu Junáka. Jejich řádky vanou duchem, který
v sobě má určité kouzlo, které je však pro nás již kouzlem zvadlých
květin, čehosi mlhavého, co nelze zasadit do rámce druška. Byli jsme postaveni
před otázku: máme my vůbec právo pokračovat v této kronice? Znamená
založení našeho klubu prodloužení tradice zaniklého kolektivu? Cítíme, že zde
vzniká něco nového, jiného než bylo. Rozpaků nad zodpovězením této otázky nás
zbavuje fakt, že to základní, hluboké, zdravé – duch kamarádství, smysl pro
mladý, radostný, kolektivní život, je pouto, které nás pojí s našimi
předchůdci. Tento základní prvek, který přijímáme z jejich tradice nás
opravňuje k pokračování této kroniky. Odmítáme však jejich falešnou
romantiku, která tak silně prolínala jejich životem. Hlásíme se k jejich
práci, sportu, k jejich životnímu elánu a optimismu. Náš vstup do
klubovny, která vyrostla z jejich práce, ale bude trvat prací naší, je
tedy symbolickým aktem.
Bibina, v.r.
Červen 1953
V. Hálek:
Myšlenka krásná zaťuká-li,
ó
spěš o duši zotvírej …
Tato krásná myšlenka
znovuvzkříšení klubu zaťukala letošního jara v duších našich dvou kamarádů
– Miloňe Pletánka a Jardy Mrázka. Ovšem – každý počátek je těžký, ale stavět
slova z ničeho je přece jen podivné. Miloň a Jarda – oba zaměstnanci Sigmy
provedli zde nábor do kanoistického odd. Spartaku Lutín. Nábor byl úspěšný –
ovšem na papíře. Skutečnost byla méně potěšující. Přihlášení členové najednou
ztratili zájem. Ale nadšení obou našich vedoucích nepokleslo, naopak, měnilo se
v čin. Sami zachraňovali z trosek klubovnu a loděnici, které už dávno
mohly být svědky živé činnosti starého klubu. A najednou – bůhví jak se to
stalo, začali jsme se scházet jeden po druhém a brzy bylo vytvořeno jádro této
nové sportovní organizace.
Tvořili ji: Miloň Pletánek Irča Šťastná
Jarda Mrázek Franta
Lučan
Karel Jordán Bibina
Snášelová
Milan Chytil
Ze začátku nemohlo být
ovšem ani řeči o nějaké organizační činnosti. Scházeli jsme se prostě na
hřišti, abychom si zahráli volejbal, chodili se společně koupat a někdy večer
si zazpívali při kytaře. Byla to prostě „parta“ a ne klub. Časem se však naše
kamarádství utužilo, pravidelná docházka – základní požadavek jakéhosi spolkového
života – byl prvním náznakem pozvolného vzniku většího organizačního útvaru a
koncem června došlo toto formování téměř konečného stadia.
Červenec 1953
Líně teče voda ve vyschlé
řece, líně plynou mráčky po žhnoucí obloze, líně a ospale vyhlížejí zavřené
okenice naší klubovny, polozbořený komín dřímá lhostejně na slunci. Ale až se
tě zima zeptá, cos dělal v létě! Do zimy je ještě celá věčnost a letní
deště zatím nehrozí. A je to hřiště, voda, krásné dny, které si nezaslouží, aby
byly tráveny v klubovně, ať tedy počká.
F.
Šrámek: Léto budiž pochváleno!
Srpen 1953
Sladce líné dny byly
přerušeny pracovní horečkou. Přípravy na Vranovskou přehradu. Nemohli jsme se
tohoto „týdenního království božího na zemi“ zúčastnit všichni, ale do příprav
se zapojili nesobecky, radostně všichni. Byl to vlastně první krok k opravdové
činnosti. Opravovala se loď (jediná v klubu kromě staré chudinky Kachny),
připravovala se Jola a vůbec – loděnice ožila zdravým duchem práce. Ale ani po
odjezdu našich rekreantů nenastává ustrnutí. Upravujeme hřiště, uklízíme
klubovnu a loděnici a vůbec – „pracujeme na národa roli dědičné.“ Výborně.
Obzory se vyjasňují, budoucnost klubu se rýsuje.
Září 1953
Začíná velmi slibně. Začíná
se mluvit o ustavující schůzi, na níž budou rozděleny úkoly jednotlivým členům
a vůbec – začne se už doopravdy pracovat. Slova nezůstávají, bohudíky, je slovy
a den
15. září
zaznamenává památnou první schůzi
DSO Spartaku Lutín – oddílu kanoistů. Teprve tato schůze je aktem, kterým se
oficiálně bere na vědomí existence našeho oddílu.
O náplni této schůze mluví
zápis, pořízený naším novopečeným „administrativním vedoucím“ Milanem Chytilem,
uložený v našem „bohatém archivu“.
Prvním důležitým bodem
programu byl rozvoj sportovní činnosti. To znamená, že 1x týdně budou treningy
(zatím stanoveny na pátek 17,30 na hřišti), na podzim budeme cvičit
v tělocvič. Sálu DSO Jiskra –Farmakon. Propůjčení tohoto sálu bylo již
projednáno.. Cvičení mají být přípravou pro plnění disciplin PPOV. Usnesli jsme
se, že získáme 9 odznaků PPOV.
Jako druhá byla řešena
otázka znovuvybudování klubovny a loděnice, na kterých už silně hlodá zub
času.. Prvního úkolu – opravy střechy – se ujali všichni členové, čestný úkol –
oprava komína – byl svěřen Karlu Jordánovi. Miloň Pletánek přijal na svá bedra
opravu okenic a zasklení oken, Laďa Kovář se velkoryse propůjčil k opravě
elektrického vedení a úpravou (jakož i úklidem) klubovny byly pověřeny Bibina
Snášelová a Irča Šťastná. Administrativní práce provádí Milan Chytil.. O
vybavení našeho „lodního parku“ se postarají kluci.. Úkoly rozděleny, práce začíná..
Splnil, splnila (splnilo
ne), splněno – najdeš v rubrice „termín splnění úkolu“našeho velkého
rozvrhu prací. Pracuje se opravdu s elánem. Střecha je téměř hotova,
znetvořený komín díky potu (prý i krvi a slzám) Karlovu „je postaven na nohy“,
pilně se opravuje Jonáš, Jardovo kladívko, ťukající neúnavně do „polotovaru“
canoe připravuje lidi o nervy, po klubovně jsou rozvěšeny prapory práce –
umývací hadry a najdeš tu také takový přepych jako je kartáč a kbelík. Doklad
růstu, rozvoje, není-liž pravda??
Nejhřejivější na této práci
je vědomí, že tohle všechno děláme pro radostný život kolektivu, pro sebe, pro
krásné a plné užití svého volna. Cítíme, že nebudeme nehodni toho, co nám zde
zanechali naši většinou neznámí kamarádi, že povzdech mého předchůdce Tondy o
neúctě k jejich práci vyzní naprázdno, a že se splní jejich přání, aby se
rozproudil opět ten krásný život v klubovně, na hřišti a na vodě. Pro
věčnou paměť nechť se tedy v kronice skví jména a tváře těch, kteří svýma
rukama uskutečňují jejich i své myšlenky o krásném, hřejivém kamarádství..
Miloň
Pletánek
Hlava i krk našeho klubu, zkušený
kanoista, sportovec, dobrý kamarád. Klempíř, sklenář, pokrývač – cokoli chuti.
Zvuk jeho charakteristického smíchu možno nejčastěji uslyšet před a po jeho
nejosobitějším výroku: kuš, kuš, žebráčku.Rychle dodávám. Že je to tvor nadmíru
dobrosrdečný a klidný – doufám, že si to tím u něho vyžehlím.
Jarda
Mrázek
Krk i hlava našeho klubu. Dítko
nesmírně pracovité, včelička, mraveneček – vyberte si. Hlava otevřená + 50
dalších ctností. Správný kluk. Někdy ubrblaný, ale brzy ho to přejde. Zvláštní
znamení: jaktěživ nemá pumpu na kolo.
Z.
Mrázek
Člen novopečený, kronikáři dosud
neznámý. Zárukou jeho kvalit však bude asi jeho blízké příbuzenství
s Jardou. Je to totiž jeho bratr.
Milan
Chytil
Puntičkářský „ouřada“ klubu,
výrobce systémů v jakékoliv práci a počínání vůbec, důsledný kanoista
(tvrdošíjně strká loď vyschlým korytem Moravy – za nejnižšího vodního stavu).
Dobrý kamarád.
Karel
Jordán
Kapitola sama pro sebe. Volejbal
a kytara – to je jeho veliká Budoucnost. Nedosáhne-li zde své kariéry, stane se
jistě nějakým „estrádníkem“. Charakteristické: zabijácké vtipy, rybičky a
všechno, co s nimi souvisí – hlavně vši.
Irena
Šťastná
První žena mezi touto tlupou.
Milé, veselé děvče, dobrá zpěvačka. Jinak zvaná „paní učitelka“, protože bývá
pravidelně obklopena houfem černovírské či lazecké mládeže.
Vítězslav
Tylajka
Nenápadný mladý muž, který se
zatím nemůže chlubit pravidelnou docházkou.. Budiž mu to odpuštěno za jeho
sliby, že už „načisto určitě“ bude chodit. Hezky a s elánem zpívá.
Libuše
Snášelová
O sobě člověk nikdy rád nemluví.
Ať si mě proklepe někdo jiný anebo – ať mluví mé zápisy.
Alžběta
Mrkvová
Třetí příslušnice krásného
pohlaví v této „sešlosti“. Zatím se ještě neprojevila. Tak nevím. Připíšu
to časem.
Miroslav
Kouřil
Starý člen kanoistického oddílu
pamatující starou osadu Yukon i Junáka. Hlásí se znovu k vodnímu sportu,
k oddílu, v němž se mu bude možná právě tak líbit, jako
v oddílech minulých.
Marie
Kouřilová
Žena Mirkova.. Milé děvče. Její
roztomilý syn jí však nedopřává mnoho času,který by mohla strávit mezi námi.
Milan
Majer
Novopečený člen, kamarád Karlův,
zvaný též Milan – boxer na rozdíl od „Milana normálního“ – t.j. Chytila (podle
Karlova výroku). Vášnivý rybičkář. Dobrý, veselý kluk.
Tak prosím – tohle je
galerie našich členů. Pochválená za tyhle charakteristiky jistě nebudu.
Kromě těchto řádných členů
chodí mezi nás i spousta chlapců a děvčat: Vláďa Kovář, Věra Hladká, Miloš
Sudek, Zdeněk Vlkoš a členové „staré gardy“V. Dostál, Honza Eliáš, Bobin
Mančám, Luděk Dorotek a jiní.
Ale probůh, jak jsem mohla
zapomenout na našeho dávného člena, skvělého kamaráda
Frantu
Lučana. Doufám, že mi to odpustí, vina je to
stejně matrikářova, který na něho zapomněl v matrice, která mi sloužila
jako podklad k tomuto povídání. Charakteristika: po všech stránkách
správný, milý kluk. „Morové“ vtipy a skvělé, charakteristické, slovácké nářečí.
Lukostřelec. Škoda, brzy nám však odejde do nenávratna – nastupuje letos na
vojnu.
Teď už je to, myslím,
všechno. Další členové, kteří bezesporu brzy přibudou, budou „rozneseni“ na
dalších stránkách.
Bibina, v.r.
Život v klubovně však
běžel dál v počátečním tempu. Pod firmou Spartaku Sigma Lutín se rozvíjela
naše další činnost. Po dlouhých bojích dostali jsme od Spartaku Sigma do vínku
2 závodní lodě: pstruha a piráta. A abych byl správný kronikář, nesmím
zapomenout na časové vymezení – bylo to v lednu 1954. Na jaře
k nám přibyla řada nových členů: Tonda a Ivan Mrázkovi (bratři), Bohouš a
Božka Kurkovi (manželé) a z vojny se vrátil Milan Mareš. S růstem
počtu členů rostla také chuť do práce. Společně jsme provedli úklid klubovny,
úpravu hřiště. Miloň Pletánek a Milan Chytil opravili starý dvousedadlový kajak
zv. „Jonáš“. Jardu Mrázka, který se pustil do stavby kanoe, následoval ještě
Milan Mareš, Tonda a Ivan Mrázkovi. I Mirek Kouřil, jehož prastará „Kachna“
byla slavnostně spálena. A tak se pomalu naše loděnice plnila loděmi a tato
skutečnost nás nutí, abychom pomýšleli na rozšíření loděnice. V té době se
k nám připojil další oddíl: Slovan Farmakon, vedený Milošem Dudkem. Přibyli
noví členové, někteří ze členu Spartaku, ovšem zaměstnanci Farmakonu,
přecházejí k nim. Existence těchto dvou oddílů byla však více méně
formální, neboť jsme všichni žili společným, veselým a družným životem.
Zásluhou Miloše Dudka jsme získali materiál na přístavbu loděnice a přičiněním
všech jsme ji dokončili. Musíme však podotknout, že největší podíl práce mají
Miloš Dudek a Miloň Pletánek, jejichž obětavost byla příkladná. Slovan Farmakon
nám také přispěl do lodního parku novými závodními loděmi: K1, K2, F1. Nadešel
rok okresních a krajských spartakiád. A tak členové Spartaku Sigma nacvičují
prostná. Zúčastnili jsme se Krajské Spartakiády v Přerově. Na závodech,
které se při této příležitosti konaly, se dobře umístil Miloň Pletánek, který
v závodě na
¥
V letech
Rok 1957
Tento rok se stává dalším
důležitým mezníkem v historii našeho kanoistického oddílu. Všichni členové
se jednomyslně vyslovili pro rázné zvýšení aktivity a zlepšení organizace. Jde
o to, kdo bude práci řídit. Z mnoha navržených jsme dali přednost
zkušenému Mirkovi Kouřilovi. Miloň Pletánek se stal hospodářem, Božce Kurkové
jsme svěřili pokladnu, Zdeněk Šipka má na starosti treningy a nešťastným
řízením osudu se stal kronikářem Milan Chytil.
V důsledku nové
reorganizace čsl. Těl. výchovy a sportu (kolikátá již to byla?!), spadáme pod
TJ Sokol Černovír. A život se opravdu začíná projevovat. Konají se pravidelné
schůzky každou středu v 18,00. Rovněž tak i treningy – ve stejný den,
v 16,00 hodin.Z jara jsme podnikli jízdu Moravičany – Olomouc. Zúčastnili
se: Pletánek, Mareš, Šipka, Chytil. Jednou z dalších akcí byl nedělní
výlet do Horeckého lesa. Byla to první větší společná akce. Účast: Kouřilovi,
Šipkovi, Marešovi, Lída Dostálová se svou neposednou ratolestí – Tomíkem,
Romančíkovi, Mrňka Chytil, Lichnovská, Zajícovi.. Počasí, které nám nebylo
příliš nakloněno se později přece jen umoudřilo. K večeru jsme nasedli do
lodě a náš „konvoj“ se pomalu pohyboval po proudu. Za mohutného pokřiku a zvuků
písně „O cangaceiro“ jsme propluli pod Lazeckým mostem a zakončili tak
jeden pěkný výlet.
A potom nastala doba
skutečně tropických veder. Dobu odpolední jsme trávili na „Tajvanu“ po krk ve
vodě, neboť to bylo jediné útočiště před mnohdy i čtyřicetistupňovými vedry.
Nesnesitelná parna byla vystřídána „dobou dešťů“, která byla využita pro
přípravy na dovolenou. Tentokráte jsme se rozhodli ji prožít na Slapské
přehradě. Před odjezdem jsme se ještě zúčastnili okresních a krajských přeborů.
Výsledky:
Okresní přebory: Eliška Culková obsadila 1. místo v kategorii
žen, K1 na
Miloň Pletánek se umístil
na
Dvojice Mareš – Šipka si
vybojovala 2. místo v soutěži C2 na
Dorostenec Vojta Langmajer
byl v závodě K1 na
Krajské přebory: E.
Culková 2. místo,
E. Culková 2.
místo, 500 m K1
Petřivalský 4.
místo, 500 m K1, dorost
Šipka – Mareš 6. místo,