Jen zvednu hlavu od nemocniční postele..Nedokázala jsem se dál dívat na jeho tělo.Uvnitř jsem cítila vztek a z druhé strany zase velký smutek.Už nikdy to nebude můj kámoš – možná, tak v mém srdci..Ale nikdy už to nebude, ten milovaný člověk, co mě dokázal vyslechnout..
,,Proč, Michale?“založím si ruce do klína a jenom zvonu pozvednu oči k jeho přikrytému tělu.Zase mi po tváři sjede slza, když si představím, že kdybych ho vyslechla, mohla bych mu pomoci..Ale kulový!Každý mi říká, že to není moje vina, ale…proč to tak bolí a proč ten proklatej pocit viny?!
V jednu chvíli si člověk připadá jako nejšťastnější na světě, ale pak se to dokáže změnit k tomu horšímu..Spíš k tomu nejhoršímu.
Zabil se..Měl důvod?Opravdu si to udělal sám?Nemohla to být vražda?
Prudce pohodím hlavou, až mi slza spadne na koleno.Měl tolik přátel, ale každej se k němu otočil zády.Slyšel, že to vzdal, tak ho nechal v tom.Tady se poznají přátelé.V tu nejhorší chvíli se k vám otočí..Jak moc bych potřebovala obejmout.Od kohokoliv.Proč ale nikdo nepřijde a nechytne mě kolem krku, tak pevně, jako to dělával on?
,,Michale…“zašeptám a snažím se položit hlavu na kolena.Z očí už mi tečou dlouhé potůčky slz.,,Bolest odejde, ale jen vzpomínky na něj zůstanou, ať už budou dobré nebo špatné..“projedou mi v hlavě mamky slova, stejně jako mi říkali přátelé.Je to pravda, ale zvládnu to?Zvládnu myslet na Michala jen ve vzpomínkách?Co když mám teď v hlavě jenom jeho mrtvé tělo a už ho nedostanu ven?Pořád tam někde uvnitř zůstane..Samotná představa, co mi bude otupovat mozek a nezmizí do konce života?
Občas se schová, ale pak se zase objeví a bude mě bolet na duši?
,,Smrt je smutná věc..“ozve se v místnosti druhý mužský hlas.Leknu se tak, že prudce zvednu hlavu.Sleduju černě oděného muže, který stojí u okna a dívá se ven.,,Smutná věc, to ano.“nemám, co jiného bych řekla.Znovu se zadívám na Michalovo tělo.Pořád se nesnažím myslet na toho muže, co tam se mnou je, ale nejde to.
S očima upřeně sledující přikryté tělo, se zeptám:,,Co tady chcete?Jste ..Michalův příbuzný?“
,,Teď už jsem..“ozve se odpověď.Pomalu se k němu otočím.Muž se na mě stejně neotočí, jen dýchne okno, kde se srazí vzduch, ale hned zase zmizí.
,,Nechápu to..Chcete říct, že jste se dozvěděl, že je Michal mrtvej a přijel se na něj konečně podívat?“sleduju těkavě jeho záda a cítím, jak mi po tváři steče další slza.,,Konečně podívat, když byl na tomhle světě skoro devatenáct let?!“
Cítím ten obrovský vztek, ale taky smutek.Copak je to opravdu příbuzný, který na Michala taky zapomněl?
,,Ne, to jsem nechtěl říct a ani jsem to tak nemyslel.“jeho hlas zní pořád klidně.Pomalu se ke mně otočí..Moje červené zarudlé oči se trochu zvětší údivem.Dívám se do bílé tváře Chesterovi…Co to je?Co tady dělá?
,,Co?“všímám si každého detailu, ale opravdu je to on.
,,Smrt je i překvapivá, občas velice překvapivá.“mluví dál a jen se na mě dívá.Jeho slova znějí divně, jako by o smrti věděl první poslední.Co to je zač?Copak ví, co to je přijít o někoho blízkého?
,,Je překvapivá, ale proč si bere ty dobré lidi?Ti, kteří občas sejdou z cesty, ale dokážou se vrátit zpět?!“postavím se prudce ze židle, až dopadne na zem.Chester si jen založí ruce na hruď.
,,Ale co má smrt dělat, když si člověk vezme život sám?Když ještě má chuť žít, ale najednou ta naděje zmizí?Proč pak všichni svádí, osud který si vybrali, na Smrt?Copak ona za to může?Ona si pro něj nepřišla..On jí předběhl o pár desítek let..“
Jeho slova se mi zaseknou v hlavě.Mluví pravdu, všechno je to pravda.Čistá pravda..Jen skloním hlavu, abych zase pustila slzy dál.Jenom slyším, jak dopadají na podlahu.
,,Smrt…Je hnusná věc.“
,,Ale není, někteří odejdou, jen protože to potřebují..Jako třeba staří lidé, ale Michal ne.On sám to ukončil.“dívá se za mě na Michalovu postel.Byl to můj kámoš, copak si neuvědomil, že tady na tomhle světě měl ještě pro koho žít?Proč si to neuvědomil hned?!
,,Co jste zač?Proč mluvíte, že o Smrti víte všechno?“zeptám se na něco jiného, než jsou moje myšlenky.Chester se pomalu usměje, ale stejně to není normální úsměv.
,,Co kdybych ti, Terko, řekl, že jsem Smrt?“zúží oči a odepne svůj pohled od Michalovy postele.Jen se na něj podívám.,,Ty nejsi Smrt, vidím v tobě Chestera..A Chester není Smrt.“zavrtím hlavou.
Sleduju, jak se Chester jen pousměje ještě víc.,,Copak by sis nepřála, aby si pro jeho duši přišel Chester?A copak bys nechtěla, aby to byl Chester?Chceš, aby to byl někdo jiný?“blýská se mu v očích.
Jenom se zadívám k oknu.,,Já nechtěla, aby odešel…Nechci, aby byl pryč.Mě na něm záleželo.Ať udělal, co udělal, pro mě zůstane stále kámoš..Proč to udělal?Zná na tohle Smrt odpověď?“
Chester ke mně udělá pár kroků.Nechám okno oknem a zadívám se na něj.,,Smrt neví, proč to udělal..To neví nikdo, Terko.Byl to sice tvůj kámoš, ale přemýšlej, co by pro tebe bylo horší..Přijít o kámoše, nebo o nějakého člena tvojí rodiny?Bolest přejde…Uvidíš.“položí mi ruku na rameno, přitom se nepřestává dívat do mých zarudlých očí.
Jenom sleduju jeho.Jako by cítil bolest, kterou mám já sama.
,,Ale co když ne?Co když bude stále ve mně ta vina, …Chestere?“upustím další slzu.,,Ta vina zmizí, ty si nemáš, co vyčítat, Terko…Ale nezapomeň, Michal zůstane v tvém srdci a tady..“položí mi prst na čelo.Cítím úlevu, velkou úlevu.Všechno jako by odcházelo..Zavřu oči..Pořád vidím Míšu, ale směje se mi do obličeje…Jen se usmívá.Takhle ho budu mít ve vzpomínkách.
Usměju se taky.
,,Nezapomeň na to..A mimochodem nejsem Chester, ale Smrt…“slyším jeho vzdalující se hlas.Prudce otevřu oči.Je pryč..Jen záclona se kolíbá ve větru otevřeného okna.Opravdu to byla Smrt?
,,Terko?“nakoukne do místnosti Mary.,,Měli bysme jít..“Pootočím se k němu a přikývnu.Mile se usměje.Setřu si z tváře slzu.Ještě než odejdu, zastavím se u Michalovy postele.Musím to říct..Nakloním se k němu a zašeptám do vánku:,,Pořád budeš v mím srdci, Míšo..Sbohem.“
Na bílé plátno padne poslední slza..
-věnováno Míšově vzpomínce…