„Tabletky na spaní, proti bolesti, na utlumení křečí, proti depresím“ zlomí se mi hlas… deprese? Věděl si, že je mám a přes to si to udělal… to bylo slibů jak už je nikdy nebudu mít, že to nedovolíš a přes to si věděl, že mi to znova způsobíš. Zničil si mě jenom aby sis napravil svoje sebevědomí, ale je konec… Naprostý… „Sbohem!“
XoX
„Tak co jdeš semnou nebo ne??“ „a musím?“ zase dělá psí oči… tohle nejde… „no tak dobře.“ Řeknu kousavě. „si skvělá.“ Vletí mi kolem krku. „tak se obleč a vůbec nespěchej. Máš čas. Díky.“ Stejnak pořád nechápu proč s ním musím chodit všude. Neříkám, že mě to ve studiu nebaví to jo a to moc. Hudba je můj život, ale někdy mi připadá, že se chce jenom vystavovat semnou… a přitom se až tak nemá s čím chlubit.
„hey brácho zdravím.“ Zazubí se Bred a poplácá HO po žádech. „a Angie, rád tě vidím.“ Obejme mě. „kde je zbytek?“ zakření se tak jak to dělá jenom ON. Bred ukáže neurčitě za sebe a odchází pro kytaru.
„no tak, Robe, kámo, kde jsi.. hm .. teda jste byli tak dlouho?“ všimne si mě Mike a vyplázne na mě jazyk, to jen díky němu HO znám. „to víš musel mě přesvědčit.“ Sednu si na gauč, při čemž nechtěně kopnu Chazzyho. „jak jinak, naše nemehlo se zase ukázalo. A já si zapomněl chrániče.“ „hele, možná to bylo úmyslné… už sem byla blízko tří lidí a jen jednoho skopla…“ jenom po mě šlehne pohledem a odsedne si nejmíň o půl metru dál.
No nakonec to skončilo v baru, dneska sem na to vůbec neměla náladu ale zase udělal psí oči a to je konec… No celou dobu se baví s nějakejma lidma, v pohodě hlavně, že se baví ale mohl by mě aspoň jednomu představit… sakra… vůbec dělá jako by nic, ale to nevadí. Najednou mě k sobě přitáhne, dá mi pusu na čelo. „no tak lásko, že sis taky všim´…“ přitáhnu se k němu… Ashley?? Co tady dělá, hm, ona je sama… stejně se vůči ni cítím divně… rozejde se sní a hned jde za mnou… nemysli na to!! „hm, hoj Ashley…“
Domů jsme se dostali kolem rána, prospali jsme celý den, no spíž On, měl zase parádní kocovinu. Šla jsem něco málo nakoupit. Udělám mu něco dobrého, bude překvapený, já nevařím ale aspoň nějak to zkusím.
On za poslední dva týdny víc pije… jen si to ho nevšímat, začnu hledat jednu chybu přijdu na další a další. Není to zas tak špatné. Kluci z něho mají srandu, sice pak ho tahat sama domů není nejlepší ale není to strašné. Párkrát si u toho vzpomenu na otce. Každý večer do hospody a pak přes cestu, půl ulice a tři domy se s ním tahat. To bylo něco jiného, to ani chodit nemohl… hlavně nevzpomínat, je to za mnou.
„Eh? Zlato já, víš..“ „Vymáčkni se puso!“ chytne mě za ruce abych tak nešermovala a pro uklidnění mě pohladí. „ OK, v pohodě… no volala mi ségra a jestli bych na jednu noc nepřijela, že mě tak dlouho neviděla a tak.“ Pečlivě si prohlížím špičky bot. „bude tam ??“ „asi jo, ale nemůžu se schovávat na doživotí, musím se tomu nějak postavit. A teď mi je lépe, je mi skvěle, to víš… a musíš brát na vědomí, ať je jaký chce, je to pořád můj otec.“ Obejme mě pevně. „já vím. Já vím, ale mám o tebe strach, nechci aby se to zhoršilo, aby ti bylo hůř, aby mi tě zase někde zavřeli. Nejsi blázen a všichni to víme. Mám o tebe strach, ale jestli je ti lépe, jestli chceš jeď… mám jet s tebou? Vadit mi to nebude.“ Šeptá a tiskne mě k sobě. „ne to ne, já to zvládnu, ale budu ti často volat i když to není moc dlouho.“ „OK“ políbí mě a znovu…
Tak jo vyjíždím, já to zvládnu, opravdu, neviděla sem ho pár let ale nemusím se sním přece bavit. A ON má pravdu, nejsem blázen aby mě měli někde zavřít, sem normální člověk, naprosto, ne… do prdele a nezvládnu to. Otáčím to a jedu zpátky. Sem zbabělec ale už to nechci vrátit. Už nechci vrátit krvavé potoky na mých rukách co tekli od zápěstí na zem už nechci další jizvy kvůli kterým se na mě lidi dívali divně, už nechci výčitky svědomí, že takhle můžu někomu ublížit. Mobil… kde je mobil.. sakra. „Ty hajzle.“ Už ho mám. Tut, tut, tut, ty blbe vezmi to. „no?“ ozve se s velkým hučením. „to si to nemohl vzít dřív?“ vyjedu. „no tak prcku, jedu autem, musel jsem to dát do toho, hm… takový ten přístroj…“ „myslíš handsfree?“ doplním ho. „JO?“ zařve „hele Miku já to ještě nemám tak mi neřvi do ucha.“ „no dobře Angie, ale víš, že je trestné telefonovat za jízdy.“ „hele, nech si to… kde je Rob? Chci ho překvapit.“ „no zrovna teďka jedu ze studia, byli jsme tam všichni … zůstal tam sám, možná ho ještě stihneš.“ „díky, jo a Miku? Můžu pak někdy zase přijet na kávu nebo tak?“ řeknu tak nějak nenápadně, ale cítím jak se mi do tváří žene krev. „Co si provedla?“ ví, že si potřebuju promluvit. „no víš odkud jedu? Skoro sem dojela domů, ale nějak sem to nezvládla.“ „no to mě poser.“ Ujede mu. „slušně, chlapče hlavně slušně. Měj se.“ „počkej! Začni tomu říkat jinak, kávu nenávidíš!! Třeba na čaj hm, nebo rovnou pokecat.“ On se směje? A čemu? „Debile“ otituluju ho a znovu zavrčím měj se a hodím mobil na zadní sedadlo. „idiot. Normální idiot… A do prd… tady jsem měla zatočit.“ Hodim pořádný smyk, se divím, že jsem si nevystoupila bočním okýnkem a už mířím můj směr.
Otevřu dveře, se divím, že není zamčeno. No nic, asi tu ještě je. Překvapení. Už chci vletět do dveří… „Tys si to dělal jen…“ „ano.. kvůli tobě!“ Rob a někdo… kdo sakra? „no tak, hm.. co s tím uděláme“ „nikdy sem tě nepřestala milovat.“ milovat? To ne… „Já tebe taky ne, ale jsem takový paličák, že jsem tě musel potrápit když si mě nechala.“ „ty si tu holku využil jen tak?“ hajzl, do prdele, tohle není možné. Otřu si slzy. „dalo by se to tak říct. A od teď už budeme jenom spolu.“ Tohle ne, já už nechci nic slyšet. Jsem blázen jsem.. pár blbých vět a je to zpátky. Vyběhnu pryč. Je mi jedno, že tu jsem autem. Běžím ulicí tam kde jsme spolu byli. Tak kde mám věci. Jsem blázen!
Doběhnu do domu, klíč strčím ze vnitř do zámku. V kuchyni si otevř… spíž rozmlátím vršek flašky vína. Svět se točí dokola, svezu ze na zem a brečím, pořád. Nemám depresi, teďka ne. Je to jen to, že kvůli otci mám potlačené myšlení, jsem přecitlivělá a hysterická, neumím se ovládat. Znova se vyškrábu na nohy a otevřu horní poličku. Vyhodím košík s vitamíny pak s různými obvazy a úplně vzadu najdu pilulky. Všecko si to sesypu na zem pod sebe a znova se svezu k zemi. Co to tady mám…
„Tabletky na spaní, proti bolesti, na utlumení křečí, proti depresím“ zlomí se mi hlas… deprese? Věděl si, že je mám a přes to si to udělal… to bylo slibů jak už je nikdy nebudu mít, že to nedovolíš a přes to si věděl, že mi to znova způsobíš. Zničil si mě jenom aby sis napravil svoje sebevědomí, ale je konec… Naprostý… „Sbohem!“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář