Večery začínají být chladné, cítím, jak mi studený vítr vniká pod dlouhý černý kabát. Je krásná a tak chladná, mnoho lidí jí nemá rádo, posílají ji do teplých krajin. Ale tím si nepomůžou zima je zima a má své trvání. Pro mě ne příliš krásná bílá barva pokryje celou naší zemi, a já se budu cítit jako anděl, jelikož bílá je barva andělů. Jdu si po ulici nevnímaje nic okolo. Vločky sněhu narážejí do mě a já jsem zahleděná do země… začíná mi být zima asi půjdu do kavárny na Růžku. Vejdu dovnitř a posadím se ke stolku pro dva, objednám si černý čaj, ten který jsme si dávala, než mi zemřel bratr!
Rozhlédnu se kolem sebe, kouknu na číšníka který pro mne nesl čaj. Robe? Jsi to ty? Lauro? Ano Robe jak se máš? Rob si přisedl ke mně blíž, stejně už mu končila směna a střídal se s dalším číšníkem… Tak co Lauro, máš někoho? Nemám jsme sama. A není to škoda? Zeptal se mě a já řekla že mi samota nevadí… ba naopak zvykla jsem si.
Asi po hodince povídání si, jsme pozvala Roba ke mně domů. „krásný byt Lauro, to je paráda“. Jsem ráda že se ti líbí nahoře je koupelna a ložnice… ty mě zveš do ložnice? Nevím, chovej se tu ale jako doma ju?
Někdy bych chtěla vědět, co se člověku honí hlavou, při pohledu na Roba mi problesklo to, jako kdyby po mě jel.. otázka zní, jestli bych se do něj podruhé mohla zamilovat… Posadili jsme se k televizi a koukali na nějaký horor. Jsme se bála až za ušima… přitulila jsem se k Robovy, byl tak krásně teploučký a nádherně voněl. Oba jsme se zanedlouho k sobě přitulili, venku bylo světlo od bílého sněhu, který se vznášel v ulicích, i když byla tma. Peřina příjemně hřála jako naše těla… stalo se to co jsem nechtěla.. zamilovali jsme se do sebe.
Každý jsme anděl s jedním křídlem, občas se nám chce vzlétnout, jen k tomu potřebujeme toho druhého, aby naše křídla tvořila pár. Mi jsem je spojili a spolu vzlétli. Krásná noc plná něhy, lásky, líbání, tulení a dalších jen příjemných věcí, trvalo až do rána …
Ráno se Rob probudil dříve než já a donesl mi snídani s bílým kafem do postele tak, jako kdysi. Štěstím jsem se rozplakala, nevěděla jsem co říct, a tak jsme ho objala. A on mě. „roky se mění a mi s nimi“ řekl mi Rob a políbil mě. Naše láska nekončí Lauro. Nikdy neskončí… seděly jsme na posteli, koukaly po sobě a povídaly si co a jak.. za těch pár let jsem neměl nikoho řekl Rob a mě strnul úsměv. „Vážně jsi nikoho neměl?“ Ne Lauro čekal jsme celou dobu, zda mi zavoláš já totiž neměl odvahu zvednout ten telefot a říct ti, jako moc tě miluji, potřebuji tě tu…! Buď semnou a žij pro mne… / nevěděla jsem co mám říct, slzy štěstí a zároveň lítosti mi tekly proudem po tvářích… slova ztratila svůj význam a přišly na řadu city. Rob šel domů. Odešel, zavřel dveře a byl pryč. Zase jsem ho nadobro ztratila!!! Jsem fakt pitomá!!!
Sešla jsem za čas dolů do kuchyně a na kuchyňské lince ležel papírek a na něm vzkaz „zavolej“ a telefonní číslo… štěstím jsem čapla papír s číslem, letěla nahoru do ložnice, kde byl můj telefon. Hned jsem mu zavolala ale tam záznamník… ): „Nejsem doma tak mi nechte vzkaz, pokud jsi pro mne důležitá osoba, ozvu se …Rob… smutně jsem položila telefon a pleskla sebou na velkou vodní postel… usnula jsem… probudil mne až telefon, který na mě řval ať jej zvednu… to je Rob, oči se mi rozzářily jako dvě malé hvězdičky… zvedla jsem to… hlas Roba byl jako kdyby to byla jeho poslední chvíle… „co se stalo?“ všude kolem mě je krev, přijeď … a telefonát se přerušil… Nic netušíc jsem vzala doklady od auta klíče a jela. Cesta byla nekonečná… Ale konečně jsem dorazila. Ach jo Robe to musíš bydlet až nahoře? Pomyslela jsem vybíhala schody nahoru k němu… dveře byly zavřené, bouchala jsem co to šlo, a najednou se otevřely, Rob si držel břicho ruce špinavé od krve. Padal na zem snažila jsem se utlumit jeho pád na zem … stejně ale spadl velmi těžce. Urychleně jsem zavolala sanitku, na místě byla za necelých 10minut. Ránu jsem Robovy držela pevně přitisknutou, aby ztratil co nejméně krve,, než dorazí pomoc.
Sanitka odvezla Roba do nemocnice. Tam zjistily, že rána co má způsobenou, zasáhla moc důležitých míst najednou, jelikož byla rána hluboká a nůž na který se nabodl byl špinaví, nemohlo se více dělat. Robovi dávali 24hodin života. Rána již po několika hodinách začala hnisat. Rob se svíjel v bolestech. Seděla jsem u něj … on na posteli já na křesle. Celou dobu jsem byla s ním, občas jsem odešla ale to byly minutky. Smutek v mích očích říkal Robovi, že tu dlouho asi nebude. Ano je to tak Robe řekla jsem mu, „tak vážně umři?“ odvětil mi … Robe vždy jsem tě milovala a milovat budu. Odpověz mi Lauro, umřu?... Robe „chtěla jsem říct větu, ale Rob mi do toho skočil“ Lauro „ano ne“ … jedno slovo mi teď řekni ať vím, na čem jsem! Prosím. Chvíli jsem tam stála s pohledem upřeným do země. Zjistila jsem, že teď mi utekl život jako voda, kterou vypouštíš za vany, když se sprchuješ. Uvědomila jsem si, že jsem někoho několik let milovala, ztratila jej, a znovu nalezla. A teď? Teď jí zase ztrácím. Moje láska, ztrácí se mi před očima.
Chytl mě za ruku, lekla jsme se, byla jsem zahleděná do země. „Lauro neboj se mě prosím, miluji tě. Chci aby sis to pamatovala na věky věků. Já tu jednou nebudu a ty to víš, víš že to bude už brzo. Já odcházím Lauro cítím to! Robe ne! Tak nemluv bude vše dobré… uvidíš… Aspoň mi nelži, neumíš to Lauro, pojď ke mně. Přistoupila jsem blíže k němu, objali jsem se… koukali jsme si vzájemně do očí. Věděla jsem v jaké bolesti je. Objetí bylo krásné byla jsem v sedmém nebi…
Najednou ale jeho ruce povolily, spadly podél jeho těla. Konec je tu. Moje srdce náhle začalo nesmírně krvácet! Zavolala jsem sestru, která mě vyvedla z pokoje, dala mi léky na uklidnění. Naposledy jsem ho viděla, jeho oči zářily jako hvězdy, jak se to mohlo stát?
Na tuhle otázku mi už nikdo neodpoví, možná jsem si málo vážila jeho lásky, kterou mi dával ve dne v noci, vždy kdy jen mohl. Prožil semnou chvíle jako nikdo jiný… noci plné lásky něhy a poznání… však ani těch pár let nám nestačilo na to, aby jeden druhého mohl poznat.
Minulost je za námi, ale mi ji stále vlečeme s sebou…
Život je kreslen bez gumy…
Život plyne rychle, uvědomte si, co děláte dřív, než bude pozdě… já to své štěstí nechala utéct pootevřenými dveřmi …