Už bych mu to měla říct, debilní úlet a co se s toho stane. Nový život… ten večer ho poznáš a už s ním máš mít dítě? Hm pěkný no… děcka přímo nesnáším a teďka bych už měla jedno mít… strašná to představa. Hm, tak jestli mu to říct tak asi hned no.. fajn jdu za ním. Bude doma? Otázka to je zapeklitá ale já to zjistím. Kdyby mě Chazzy nevzal sebou teďka bych tam nemusela jít znova. Nelituju toho, že jsem potkala dávného kamaráda se střední, profetovali jsme pěknou řádku dní. On měl štěstí a dostali ho z toho lidi co ho měli rádi, mě zavřeli do ústavu. On bral drogy kvůli rodině já kvůli kluka… jednou mě opil a sfetoval, to dostávéní se s toho bylo těžké tak jsem si sehnala jednu dávku a slíbila, že víc ne… pak už to nešlo vůbec. Ale zpátky k přítomnosti. Už jsem na půl cesty u něho… no ale když už jdu a nemám co dělat tak můžu něco říct osobě… bývalý feťák s černě zbarvenýma očima a vlasy, menší hubeně postavy a se širokou zásobou sprostých slov. Hm, jeho barák z minula si moc nepamatuju jak vypadal… opět a zase jsem to přehnala a opila se moc, ale ne moc abych si to nepamatovala a ten harant aby se zrodil. Zazvoním a seskočím s malých schůdků zpátky na trávu. Otevře mi a je hodně rozespalý od toho co jsem tu byla naposledy uplynuly snad dva, tři týdny asi proto mě taky hned nepoznal no. Chvíli na mě civí a pak mu asi svitne. „Amy. Ahoj, pojď dál..“ ustoupí od dveří a já pořád potichu jdu do vnitř. Dojdu až do obýváku a sednu si na pohovku. Sedne si naproti a koukne na mě tím pohledem co potřebuješ. „heh, no nevím jak začít ale no…. Víš jak mě tady Chazzy přivedl, na tu oslavu nebo co to bylo, my dva jsme spolu..“ sklopím hlavu a nervózně si začnu pohrávat s prsty. „ono to totiž… no nevím jak to říct, ale ono to nezůstane bez následků.“ A doprdele je to venku. Nevěřícně na mě koukne. „ a víš to jistě?“ debilní otázka. „i podle testu a doktor mi to potvrdil.“ Pípnu. „Robe, je mi to líto, že to tak skončilo.“ Podívám se na něho. „musíme něco vymyslet…“ vzdychne. No ty jsi chytrák, na to přijdu i bez tebe. Já mám rozhodnuto, děcko nechci.
No tak jsme vymýšleli a nejen to, znova jsme spolu spali ani nevím jak prostě to už pak nešlo zastavit. Rob navrhl, že by bylo nejlepší abych se k němu nastěhovala, když jsem jeho holka. Holka? Chci to tak vůbec dokonce mě přemluvil, že si to dítě necháme. Potom co jsme se spolu vyspali mi řekl, že mě miluje. Nějak brzo no… tohle mu nějak nemůžu říct, ještě ne je moc brzo. Zajeli jsme spolu pro moje věci. konečně vypadnu s té díry. S pronájmu, ten chlap byl úchylný. Tohle šlo rychle mám zmatené myšlení a hlavně já jsem teďka zmatená.
Začíná mi být čím dál víc špatně, jsem náladová a hodně jím. Jak jde vidět na Robovi kdyby to nebylo tak divil by se. Máme se zatím hodně dobře, pořád se o mě stará je na mě milý a dělá všecko co mi na očích vidí. Mám ho moc ráda ale necítím lásku, teďka to není problém pak by mohl být. Máme trochu rozdílné názory, jiné návyky pár věcí co jeden na druhém nenávidíme ale pořád se snažíme. Po tom co se dozvěděl proč jsme se s Chazzym poznali, byl trochu odměřený a podezíravý ale kdo by nebyl, už jsem si zvykla.
Má odjed na měsíc s celou skupinou. Konečně se zase odvážu, můžu mluvit sprostě, dělat si věci po svojem, už se těším i když by to mělo být naopak. Fajn, sice s klukama jsem se neměla příležitost seznámit a ani nechci mít, stačí mi, že tam znám Chestera víc nepotřebuju. Ale tak Rob mě přemluvil ať se s ním jdu rozloučit na letiště, hm co by budoucí manželka budu muset jít. Ano budoucí manželka, že prý nechce aby se jeho dítě narodilo bez úplné rodiny. Rodiny? Já budu mít rodinu, lidi chraňte se tohle nejde dohromady. Moc věcí najednou, dítě, rodina, manželství. Vůbec se mi to nelíbí, budu se s nima seznamovat. Jsem jedině ráda, že uvidím Chazzyho.
Tak jo je to tady vidím pár chlapů na letišti jak se zrovna něčemu smějou. Rob jde k nim to budou asi oni, táhne sebou jednu velkou cestovní tašku a já velkou bagetu, mám prostě hlad, opět a zase… hm, Chester mě obejme a dá mi pusu na tvář, jsem ráda, že ho vidím. Snad jediný blízky člověk v okolí, omyl za blízkého člověka mám brát Roba. „tak bando, to je moje snoubenka Amy.“ Položí tašku na zem a dá mí ruku kolem ramen. Tak jo první se napřáhne šíkmáč. „Jsem Joe.“ Potřese mi s rukou a ustoupí. To jméno si zkoušej jinde pro mě si prostě šikmáč. Pak nějaký zarostlé pako. „Bred.“ Zase mi potřese rukou. Ani náhodou si pako a ještě k tomu zarostlé. „já jsem Mike.“ Řekne to typem kotě zapal mi cigaretu. Tak to možná tak je idiot. No Chazzy a Robe máte moc pěkné kamaradý. A ještě jeden byl tam schovaný za něma. „já jsem Dave ale můžes mi říkat Phoenix.“ Phoenix tak se jmenovala jedna krysa od bráchy buď mu zem lehká, chudák se předávkoval. Takže si to shrneme je tu krysa, idiot, šíkmáč a zarostlé pako. No ještě, že nemusím s nima. „tak lásko měj se hezky a dávej na sebe pozor. Budu ti volat každý den.“ Sehne se ke mně, ach ta moje výška, a políbí mě, dlouze. Už mám chuť si kousnout do té mojí nedojedené bagety. Až těďka si všimnu, že tu jsou i jiné dámy a vypadá to, že se tady s tou kvartou loučí. Ještě obejmu Chestera, chudák čerstvě rozveden.
Dojdu domů, konečně sama. V předsíní začnu tancovat… ehm jestli se tomu dá říkat tanec. Udělám si velký oběd a pustím si svojí hudbu, na to že je to muzikant moje slipknoty snášel špatně. Aspoň, že tak. Klidně bych toho snědla víc ale nechce se mi vařít. Při té „klidné“ hudbě se mi dobře usíná, lehnu si na pohovku přikryju se dekou a usnu.
V noci mě zbudí strašná bolest břicha, chci sejít dolů abych si vzala něco proti bolesti. Skoro to nejde nemůžu se narovnat, chci sejít schody ale křeč mě stáhne do klubka ještě víc a já sletím po těch tvrdých dřevěných schodech dolů. Natrhnu si obočí. Doplazím se do kuchyně pro telefon a zavolám sanitku. Pak se doplazím do předsíně pootevřu vchodové dveře a omdlím bolestí.
V nemocnici mi řekli, že máme nějaký problém s těhotenstvím. To je super bolí mě všecko jako prase. Jenom ležím a nehýbu se i ten nejmenší pohyb způsobí stokrát větší bolest. Sestra mi píchla něco po čem jsem ještě víc unavená, usnu…
Probudím se asi nějak odpoledne, slunce nejde v okně vidět. Podívám se ke dveřím a tam na židli sedí Rob. „ahoj“ šeptnu a syknu bolestí. „jak se cítíš? Měl jsem o tebe strach skočil jsem na první letadlo.“ Jenom se usměju a chytím ho za ruku. Jsem ráda, že tu někdo je koho znám. „už je to lepší.. ale mám strach.“ Zarazí se. „co je?“ neodpoví, tak na to kašlu. Nemám chuť to rozebírat. „přicházíme o dítě.“ Šeptne a zadívá se do stěny. „cože?“ prudce si sednu a chci vstát. „uklidni se..“ obejme mě upadnu k němu do náruče. Není mi dobře už jsem si zvykla na toho haranta. „bude to dobré. Opravdu.“ Přitiskne mě k sobě.
Tak to nebylo dobré, dítě umřelo. Je mi to líto. Nemám na nic chuť na nic náladu. Rob teďka častěji zůstává ve studiu. Pořád dýl a dýl už ho ani nevidím. Jedno přišel v noci, asi o půl druhé. Vzbudil mě, ale nebylo to úmyslně. „kde si byl tak dlouho?“ zeptám se ho. „to je jedno.“ Odvětí a dělá si něco na jídlo. „proč? Proč to je tak? Proč si pořád pryč?“ prudce se na mě otočí. „jenom samé otázky co nic neznamenají.“ „proč jsi se změnil?“ šeptnu tak aby to nebylo slyšet, ale bylo. chytí mě surově za paži a donutí abych se mu podívala do očí. Chce se mi brečet. „nezměnil! Jenom jsem si k tělu pustil feťáka, to se mi stalo a ten feťák zabil moje dítě.“ Snad blbě slyším. „není to moje chyba, nejsem feťák. Nejsem. Není to ničí chyba.“ „je jenom tvoje.“ Řveme po sobě jako zvířata. Tohle nemá cenu já jdu pryč. Nic mě tu už nedrží. Vyletím z baráku a už neposlouchám ten křik co se mi hrne za zády. Kam jít? Teďka nějak moc nemám na výběr…. Snad jen Chazzy. To je to jedině co může být.
Po cestě pořád brečím ne kvůli Roba ale hlavně, že jsem si uvědomila jak to všecko je. Kdyby to dítě nezemřelo bylo by všecko špatně byla bych s nesprávným člověkem. Zvoním jak blázen, urči tě spí když je pořád ještě noc. Konečně otevře. „Amy?“ podívá se na mě a prohrábne si vlasy. „pohádala jsem se z Robem.“ Vychrlím na něho. „to se určitě spraví…“ skočím mu do řeči. „nechci aby se to spravilo, uvědomila jsem si koho miluju.“ Kouknu na něho, asi to pochopí. „Amy ty…“ přistoupí ke mně. „je to tak..“ přikývnu. Obejme mě, a dá mi pusu do vlasů. „už budeme na vždy spolu…“
-věnováno všem co mají hlad, donutila jsem se to napsat, protože zítra odjíždím asi na dva týdny. Moje motivace bylo to, že mám hlad a dokud to nedopíšu tak si nemůžu nic vzít takže jdu jíst huraaa.-
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář