Milá Dadinko,
vím, že už je to delší dobu, co jsi tady psala, ale nevadí. Zrovna teď prožívám podobný "bludný kruh" - nedůvěry, pochybností, strachu, úzkostí a snahou se s tím vyrovnat... Troufám si říct, že si dokážu skoro přesně představit to, jak ses cítila tenkrát, když jsi tohle psala. Také s žárlivostí bojuji a ráda bych nad ní jednou "vyzrála". Vím, že to co prožívám.. Ty stavy nejsou vůbec dobré. Jsou zlé... Ale mám strach, že taková už prostě budu, že se to nedá změnit.
S přítelem jsme přes rok, pořád se milujeme a cítím, že naše láska je o dost větší, silnější a hlubší než byla na začátku našeho vztahu. Je pár věcí, které můj přítel udělal, na které není pyšný on ani já, ale už dávno jsem mu odpustila. Teda jak se teď nad tím zamýšlím, skutečně jsem mu odpustila? Nebo si to odpuštění jen nalhávám? Tak strašně se bojím, že o něho přijdu, že mi bude nějak ublíženo a že tu bolest neunesu. Tak strašně ho miluji... A vím, že on mě taky. Nechci, abych ho tímto chováním od sebe odehnala a ráda bych s tím něco dělala, ale kudy vede ta správná cesta? Jak se mám naučit být v klidu, věřit mu a dát mu potřebnou svobodu?

Pocházím z úplné skvělé fungující rodiny - maminka s tátou se k sobě chovali vždy skvěle a úžasně si pomáhali!! Manžel pochází sice z úplné rodiny, ale otce má alkoholika, který svou ženu celý život podváděl a pravděpodobně i občas bil, až tomu úplně podlehla a stala se z ní nepřející a závistivá žena. Můj manžel byl vždy velmi pozorný a milý,bylo na něj spolehnutí ve všem mi pomáhal a vždy mě podporoval a velice pěkně se stará o naši dceru. Já byla krásná,úspěšná a šťastná!! Kolem mého manžela se vždy točilo spoustu žen, je velmi milý, vtipný a všem vždy rád pomůže!! A nikdy mě nenapadlo na něj žárlit!! Zdraví naší dcery se zhoršovalo a musela podstoupit v 7 letech závažnou operací obou ledvin. A tím začal kolotoč pobytu v nemocnicích. Dokud jezdil manžel s námi tak jsem to celkem ustávala. Když pak 2x za sebou nedostal dovoleno a já musela zůstat z dcerou v Motole sama -tak jsem to neustála (zažila jsem tam i když jedno dítě po transplattaci ledvin zemřelo a od té doby jsem se na dceru tak upla a bála se aby taky neumřela!!!) Tím to všechno začalo!!! Přestala jsem postupně pečovat o sebe, odehnala jsem od sebe všechny kamarádky, přestala jsem studovat, přestala jsem se věnovat svým koníčkům!!Přestala jsem se mít ráda!!! Domácnost sice byla uklizená,ale jen tak z nutnosti!! A partnera jsem brala jsako něco samozřejmého - choval se ke mě stále slušně, ale ty roky jsme byli spíš kamarádi!!! Po 6 letech dcera podsoupila operaci srdce a půl roku po zákroku byla velmi špatná!! A to mě dodělalo!! Z té doby si jen vybavuji jak je dcerce špatněa já stále uklízím zvratky!! Do toho nám stále chyběly peníze!! Obviňovala jsem vduchu celý svět, že je nespravedlivý a postupně jsem se stávala zlou a zatrplklou ženskou!!Když se dcera začala vracet do běžného života a pomalu začla chodit i do školy. Tak místo aby s toho měla radost, jsem měla jenom strach a nevěděla jsem co se svým životem!! Zkončila jsem na pracáku,a nevážila sama sebe!! Začala jsem se hádat s maminkou ( chtěla mi pomoc se vzpamatovat a dát se do pořádku) , napadala manžela a samozřejmě na něj začala žárlit (přitom on se ke mě stále snažil chovat hezky). Jenomže moje žárlivost neznala hranice, vadilo mi i když se pak slušně bavil s prodavačkou když šel nakoupit!!! Něco se v něm zlomilo, nebyl šťastný ,ale vydržel to a zůstal s námi!! (Jestli mi byl někdy nevěrný, to fakt nevím!Žárlila jsem víc, čím víc jsem měla strach,že od nás odejde - protože jsem věděla že bych to nezvládla ani já ani dcera!!)(Zároveň v té době co jsem začala žárlit se rozvedli oba manželoví bratři!!) Spíše mám pocit že to bylo všecno z mé hlavy, protože jsem se sama sebe nevážila a nevěřila si. Letos už je to 2roky co zase chodím do práce, a učím se žít normálně! Pomalu se zase začínám o sebe starat! A začínam být trochu klidnější! Ale žárlím, sice už méně ( nedávám to na jevo) žárlím jen vevnitř!! Doufám,že čím víc si budu věřit a mít se ráda tím míň budu žárlit!! Milé dívky a ženy! Mějte se prosím rády takové jaké jste, jste jedinečné bytosti! Když budete mít splín, udělejte si nějakou radost!! Myslím na Vás s Láskou!! Z

Barunko, zajímavý náhled, alespoň pro mě, píšeš nechápu že mu to mamka odpustila, já to zase chápu, protože ho asi opravdu milovala a píšeš že se to stalo když jsi byla malá, to opravdu chápu ještě víc, že se nad to svoji láskou povznesla, byl možná mladý nevybouřený, pokud jsou dnes spolu šťastní tak o co jde,a o co šlo. Ještě poznámka, já bych ji docela děkovala, že zůstala a vydržela to a z mého pohledu bych byla ráda za pravého otce, než za otčíma, takže pokud máš otce ráda, je to pro tebe výhra, ne? Ale Ty máš svého Františka docela málo ráda, když mu děláš to co mu děláš. A on tebe asi rád hodně, kdoví jak dlouho on to s Tebou bude chtít vydržet, třeba celý život, jako tvoje matka s otcem, kdoví. A pokud ho opravdu máš ráda tak přece nechceš aby to měl s tebou těžké , zeptej se sama sebe proč to má s tebou tak těžké, kde začít to napravovat. Taky mi něco říká, že možná jsi zdědila něcí geny a chceš to spravit, aby se to v rodině už vícekrát neobjevovalo, držím ti pěsti, aby se tvá dcera nebo syn, nemuseli zase trápit žárlivosti, abys Ty s pomocí Boží se dokázala z toho vymanit a udělat láskylnou cestu pro své děti. Nechci zlehčovat situaci, když někdo trpí žárlivosti, je stejně zžíravá jako závist, ale pokud se budeme ptát sami sebe i druhých jak z toho ven, je to na nejlepší cestě, jak se dopracovat k láskyplnému vztahu. A jak psala Kytička, zeptat se sama sebe, dokázala bych mu být věrná, až si s jistotou bez lhaní sama sobě odpovím ano, tak jsi vyhrála.Přeji hodně sil Tobě i Františkovi.

Ano jsou v tom i geny, mám hodně věcí z povahy mého otce. A problémy se žárlivostí jsou u žen z obou stran. U našich mi vadí, že spolu zůstaly a mamka má táťku dost pod pantoflem a ona je sama se sebou nespokojená. Ale máš pravdu měla bych si vážit toho že mám rodiče, kteří spolu tak dlouho vydržely a jsem z úplné rodiny. Můj František bohužel z úplné rodiny není. Od svých čtyř let se snažil zavděčit svému nevlastnímu otci a před dvěma dny zjistil, že prostě nemá šanci. Ale postavil se k tomu úžasně a prostě mu od plic řekl co si myslí. Jenom mě překvapilo, že on který něvěří na věci mezi nebem a zemí mi druhý den potom řekl, že ho ve snu navštívil jeho pravý otec, který před několika lety zemřel a vzal ho za ruku a řekl mu:"To bude dobrý."

Jsem šťastná za Františka. vyčistil si vztah z otčímem a nakonec se ukázalo že i s otcem, který nad ním bdí a povzbuzuje ho. Barulinko, netrap se vztahem tvých rodičů, to je jejich osud,to je jejich věc, pokud budou chtít radu tak budou sami vědět kdy se zeptat co dělají špatně. Můžeš pomáhat, ale jen tak tiše a hlavně nekritizovat jejich vztah, to je jejich věc. Ty také zatím neděláš všechno košer, sama jsi to psala, ptej se těch co umí poradit, ptej se lidí, přemýšlej o sobě a snaž se vyčistit váš vztah s Františkem, abys jednou mohla říct, že jsi sice dělala chyby, ale že jsi to nakonec dokázala. Přeji ti mnoho sil ve hledání poznání pravé lásky.

Dadinko, představ, že by někdo takto kontroloval Tebe, posílal nesčetné množství SMS do práce, na kterou by ses díky tomu nemohla soustředit (klidně bys taky mohla být z práce vyhozena)... chápeš, jak toto dusí? Navíc pokud příteli budeš postrkuješ nevěru, může se stát, že to doopravdy z trucu udělá.
Pokud si ho chceš udržet a mít s ním krásný vztah, zkus mu být "vzácná", dovol mu, aby se na Tebe těšil každý den, aby Ti chtěl sám říci, jak mu bylo v práci atd.
Aby jsi to dokázala, vezmi si třeba papír a na něj piš zprávičky, které mu neodešleš... a čekej na ten zázrak, kdy on sám přijde na to, že mu VĚŘÍŠ.
Přeji Ti hodně štěstí a sil. Pamatuj, že dokážeš všechno, co chceš...

Moc děkuji za tento článek. Taky mám problém s věčnou žárlivostí. U mě je tedy podmíněná i tím, že můj táta mamce zahýbal, když jsem byla malá. A do dneška nechápu že mu to mamka odpustila a jsou stále spolu. A můj manžel se jmenuje taky František a co se týká žárlivosti má to se mnou moc těžké.