Na domácí půdě - MVP České Budějovice 20.4.2008
V letošním prvním Zpravodaji klubu bylo možné dočíst se o obsazení všech letošních výstav rozhodčími hovawartů. Všech – kromě jediné a tou byla právě tato výstava. Téměř doposledka bylo tajemstvím, kdo bude posuzovat a tak jsem se s klidným srdcem přihlásila. Ráda bych věděla, zda bych tak učinila, kdybych věděla, že posuzování bude stejně přísné, jako v Brně, kde jsem se dozvěděla, že mám velmi krásného psa, ale má brýle a poněkud úzké paty. Jako každý majitel psa si to beru k srdci téměř osobně a nečiní to dobře mým takřka mateřským citům. Ale možná, že i jo, protože moje (zlomyslná?) zvědavost, zda se hodnocení psa sejde či rozejde je větší, než nějaké zhacené vzdušné zámky. Ostatně diky roli matky dvou puberťáků jsem ve stálém zocelovacím tréninku, tak mě takové malé zatmění sluníčka na dlouho rozhodit nedokáže. A tak jsem se předem smířila se známkou VD a těšila se na ostatní hovawarty. Člověk nikdy netuší, s kým se setká a s kým se seznámí. Přestože synkům vyšší moc vypálila prostřednictvím blesku modem a připravila je tak o spojení se světem netu, ani tak jsem je nedostala od kompu a tak jsme s Bertem a manželem vyrazili na cestu sami. Budějovice, panečku, to je pohodička. Ráno si přispíte, v klidu vstanete, posnídáte, v osm nastartujete autíčko a pořád máte spoustu času. U kruhu nás přivítali staří známí, kteří ihned dotazem zkontrolovali, zda čirou náhodou nemám zase u sebe doklady a peněženku, abych je mohla vytrousit, jako se mi to podařilo v Mladé Boleslavy. (Jen díky těmto dobrým duším jsem se s nimi shledala ještě téhož dne.) Ubezpečila jsem je, že po této zkušenosti jezdím na výstavy zcela bez dokladů. (Hlavně to neříkejte policajtům. Snad by se za mě ten můj chlap aspoň zaručil? Nebo že by mě nechal zabásnout? Já mu věřím…)
Nechápu, proč jsem se tak nabalila na pobyt na čerstvém vzduchu, protože sluneční paprsky ze mě jednotlivé vrstvy oblečení svlékaly jak cibuli, ale Bert z toho měl prospěch, protože přehozením bundy přes rozkládací židličky získal tolik potřebný stín. Jak by se teď hodil veliký deštník, sice jsem ho radílkovsky doporučovala kde komu, ale sama jsem ho při pohledu na ranní modrou oblohu zavrhla jako nepotřebný krám. Mohl mít Berťa efektivní slunečníček, když už jsme se usadili u kruhu tak blbě, že nám sluníčko svítilo rovnou do očí. Manžel to vyřešil jednoduše, zmizel ve výstavním areálu na kafe. Moc jsem se neodvažovala jít taky, protože kromě pár psů jiných plemen, u hovawartů mělo nastoupit jen jedno štěně, pak čtyři pejskové v mezitřídě a pak hned našich 8 psů ve třídě otevřené. Pan rozhodčí s posuzováním neotálel a ačkoliv byl velmi důkladný, zbytečné prostoje se nekonaly. Ani se mu nedivím, vždyť kromě 30 hovíků na něj čekalo několik dalších plemen od landseerů, přes bernardýny až kdoví k čemu…Co posuzoval před námi, na to se mě raději neptejte. Charakterizovala bych to k své ostudě jako takové malé tříbarevné pejsky. Kruhy byly docela těsné a tak po nástupu všech osmi psů bylo pěkně našlapáno. Předvedení začalo přepočítáním zoubků a to důkladným, opravdu nám byly přepočítány div ne po jednom, tak snad nám žádný nebude chybět ani u bonitace. Pan rozhodčí neopomene ani přejet po ocase pro kontrolu zálomků. Po prohlídce všech nás důkladně prohnal kolem kruhu a pak už začalo jednotlivé posuzování. Každý musel předvést, jak běhá po přímé linii a my dvakrát, protože naše dráha byla kratší o psa, stojícího v rohu. Poté, co byl chuděra odstraněn, mohli jsme svůj výkon zopakovat. Dělala jsem co jsem mohla, aby měl Bert veselý projev a nepředvedl to své pražské „nuda, nuda, šeď a šeď“, takže jsem podle použila i pamlsky skryté v kapse. Chcete-li použít tutéž metodu, varuji vás, musíte být pekelně rychlí v likvidaci frolíku ve chvíli, kdy vám rozhodčí podá ruku. Salám bych upřímně neradila…A tak Bert sice párkrát stál ve svém osobním výstavním postoji „jsem invalidní pes“ a několikrát se pokusil raději sedět při tom čekání, přesto se snad občas tvářil jako "výstavní" pes. Pak už rozhodčí vyvolal psa s číslem před námi a počastoval ho velmi dobrou, takže jsem čekala, že jako další v pořadí vyřkne naše číslo a hrozně se mi ulevilo, když ho přeskočil a pokračoval ve vyvolávání v zadních řadách. Za třemi VD poslal z kruhu pátého výborného a to už jsem viděla, že si zaběháme o pořadí. Pan rozhodčí si nás pěkně vychutnal a pořádně všem prohnal perka. Pak už si začal stavět pejsky podle pořadí a nás s Asanem ze Stínu lípy nechal běhat ještě několikrát sem a tam. Konečně byl Asan uznán hezčím, (tedy s výrazněji samčí hlavou) a pořadí bylo určeno. A moje radost byla ještě větší, když nám kromě V2 připadl i res. CAC. A už vůbec jsem nevěděla, že i jako res. CAC budeme ještě běhat dál a tak jsme nakonec byli bohatší ještě o titul res. CACIB. V posudku jsme byli uznáni za typického představitele plemene, byla nám pochválena pěkná stavba těla a korektní úhlení, pěkná srst a mimořádně pěkný prostorný pohyb, především předních končetin. Aspoň něco Bert neodkoukal od paničky, protože té pohyb by určitě nikdo nepochválil. Snad brýle skylo milosrdné sluníčko, snad v konkurenci přítomných pejsků nebyly tentokrát komentáře hodné. A tak nás půda domácí zase nezklamala a nakonec nám dokonce dajli medajli, což nám kupříkladu v Praze za res.CACIBA rozhodně nedajli. Proto chcete-li si užít výstav, zveme vás do naší jihočeské metropole! Ušetřeni vítězných ceremoniálů hezky jsme si vychutnali procházku s omedailovaným psiskem a už jsme pospíchali opustit výstaviště, ne snad, že by se nám flákání nelíbilo, ale všichni víme, jak se zkoušky blíží a tak, projíždějíc místem konání, nemohla jsem toho nevyužít k nějaké té stopičce a propojit tak stopování v dané lokalitě v Bertově hlavičce s chutnou porcí kuřátka na jejím konci. Zda to bylo k něčemu už se brzy dovíte. (Doufám, že nám pak pošlete kondolenci.)