Milý deníčku!
Pondělí:
Po těžkém dni mám všeho plné zuby a zalézám po deváté do postele. 11:30 Probouzí mě hromová rána. Vyskakuji půl metru do výše, naštěstí padám zpět do měkkého. Po ujištění se, že barák stojí a manžel v klidu sleduje televizi, zalézám zpět pod deku. Bouřka, no! Následná rána je ještě děsivější. Přibíhá mladší dítko s řevem, že jim v pokojíčku uhodilo do počítače. Blekotá něco o blesku, který vyletěl ze zásuvky. Počítač že nejde. Spočítám, kolik stojí služební notebook, vzpomenu, že nemám pojistku proti blbosti a s řevem vylétám z postele já. „Kolikrát jsem vám děťátka vysvětlovala, že máte při bouřce vytahat počítače ze zásuvek? Vy se z těch her jednou zblázníte!“ Tisknu si notebook k prsům a odnáším kořist do pokoje. Potlačuji chvění a spouštím Start. Jede! Bouřka se změnila v úlevný déšť. Nářek dětí, co si počnou bez své modly, mě nechává lhostejnou. Uklidněna, zaléhám zpět do postele a upadám do náruče Morfea…
Úterý:
Bouřka vymazala budík, takže jsem zaspala. Mobilizuji veškeré síly a během pěti minut vybíhám z domova, abych stihla autobus. Mám to na zastávku dva kilometry…Naštěstí už neprší.
12:30 Zvoní mobil. Kouknu na číslo, volá mladší syn. Asi mi chce vysvětlit, proč dnes opět nemůže navštívit oblíbenou hodinu nauky. Ostražitě mačkám tlačítko Přijmout. „Ahoj mami!“ Vyčkávám. „Jsem ti zapomněl dát podepsat žákovskou a …no, včera byly zase třídní schůzky, víš?“ Chrlím do mikrofonu své obligátní „No počkej doma, si to vyřídíme…,“ když v tom slyším ve sluchátku cizí hlas: „Dobrý den!“ Vyděšeně polknu vprostřed věty. „Paní H., dnes jsem kontrolou žákovské knížky Vašeho syna zjistila, že nemá podepsané oznámení o konání třídních schůzek! Proto se ptám, zda jste o nich věděla?“ „Nevěděla,“ špitnu po pravdě. Ale hned si uvědomím, že minulý týden jsem v žákovské nic podezřelého nenašla a ve čtvrtek že byli se školou na Mušketýrech, v pátek měl kluk horečku a táta ho nechal doma a pokusím se synka obhájit: „No, on asi zapomněl, jak byl minulý týden…“ Jsem uťata vprostřed věty: „Nepokoušejte se ho zastávat, on na to měl dost času, ví to už několik týdnů!!!“ „Co se dá teď dělat, “ pokouším se situaci zachránit a obrátit v žert: „aspoň jsem byla ušetřena…“ „No nevím, paní H, zda je zrovna tohle ten správný přístup!“, byla jsem okamžitě zchlazena a z tónu paní učitelky jsem pochopila, že k poznámce nezodpovědná matka přibyl další černý puntík. Ani oběd mi nechutnal.
Středa:
Měním Bertovi terén pro stopy každý den. Dnes půjdeme k řece. Je to sice dál, ale zase je tam pěkná pastvina. Vařené kuře mi došlo, tak jsem sebrala manželovi zbytek vepřové pečeně (si namaže chleba) a přibalila uzené rybičky. Jsou cítit na sto honů i pod igelitem, tak soudím, že by psisku mohly chutnat. Těším se. Bert se taky těší. Jara plný vzduch a jeho úhlavní nepřítel ptactvo štěbetá, píská a vrzá o sto šest, takže vzrušené psisko zapomíná na své dobré vychování a pokouší se provozovat na vodítku coursing. Obzvlášť na své zamilované stráni plné křovisek jeho nadšení nabírá na obrátkách – ví moc dobře, že si tu dává dostaveníčko veškerá zvěř z blízkého i dalekého okolí. Začínám pochybovat, že se soustředí. Konečně překonám zrádnosti strmého svahu plného trnčí a přede mnou se rozkládá širá rovina pastviny s řekou na pozadí. Pravá polovina louky je pokryta svěže zeleným porostem, v levé porost střídají podivné zaprášené pruhy, které mě nutí k úvahám, zda se zde přehnala mimořádná povodeň, nebo si zde motorkáři neudělali nezákonnou dráhu. Uvidíme. Snad neuškodí, když bude stopa trochu ztížená. Na sečeném porostu kladu stopu první vylepšenou maželovou večeří, na porostu vlevo stopu druhou, sem tam proloženou voňavou rybičkou (blé, nesnáším rybinu). Nemůžu se toho pachu zbavit ani umytím v Blanici. Bert má v hlavě dva neurony, každý z nich obsadila jedna z kachen, které nalétly na hladinu. Musím se s ním chvíli procházet, aby se soustředil na práci. Jdeme na první stopu a docela nám to jde. Potěšena úspěchem, po krátké přestávce, zkusíme stopičku další. Bert se rozjel, ale v zaprášeném prostoru se často ztrácel. Konečně jsme narazili na první rybičku a pes rychle odvrátil mordu. „No fuj, kdo sem dal ten hnus?“ Chvíli se tvářil, jako že to nemá cenu, ale protože jsem trvala na pokračování, otráveně vzdychl a jel dál. Dojel k další rybičce a poděšeně uskočil. Chtějí ho otrávit!!! Pokračovali jsme. Dvakrát se pokusil ukončit stopu předstíráním neexistujícího předmětu. Konečně jsme se doplazili za poslední předmět. Byla jsem vzteklá, vzteklá, vzteklá, že jsem tak blbá. Naházela jsem zbylé rybičky vydře říční a vydala se zpět ke stráni. Berta jsem za odměnu pustila na volno, ale raději mu nechala stopovačku, co kdyby nějaký ten zajíček přece jen seděl ve své jamce…Šplhali jsme do cílové rovinky a asi metr pod vrcholem vystartoval Bertovi pod nosem pěkný kosák. Bleskově jsem omotala koneček stopovačky za doubek. Vystartoval. Blb. V půli kopce zůstal viset na špagátě a pochopil, že tentokrát se z toho nevyvlíkne. Dokonce ihned poslechl povel okolo, kterým jsem mu naznačila, že pokud se chce vrátit, musí si stopovačku odmotat z porostu. Ani jsem ho kárat nemusela. Šel mi se svěšenou hlavou u nohy a přemýšlel, kde udělal chybu.
„Tak kde jste byli?“, ptal se zvědavě manžel, když jsem se v nenáladě doplížila domů.
„U řeky! Ale bylo to tam nějaké zaprášené…“
„Prosímtě, tam co dneska kultivovali trávu? Jsem viděl odpoledne traktor se skarifikátorem, jak odtud vyjíždí…“
„Grr…“
Čtvrtek:
Budím se v noci strachem, že zase zaspím. Aby se mi snáze kontroval čas na vzdáleném budíku, místo na poličku odkládám brýle na rozečtenou knihu, co mi leží za hlavou na rozšířeném čele postele. Po rozpištění budíku rázným pohybem sahám po brýlích a plavmo je smetám do půlcentimetrové štěrbiny mezi zdí a postelí. Ani to necvaklo. A safra! Jak je dostanu ven? Liji na sebe v koupelně studenou vodu a horečně přemýšlím. Pod postel nevlezu, má hluboké postranice, od stěny ji odtáhnout nepřichází do úvahy…Nezbývá než rozebrat matrace a sáhnout tam roštem. Sundám polštáře, deku, prostěradlo, podhlavník, chránič matrací, matraci, chránič roštu a konečně sahám až na zem. Ručka šátralka vítězně uchopí brýle. Pečlivě skládám jednotlivé vrstvy zpět. Uf, až jsem se zapotila. Mám já to zapotřebí, takhle po ránu? V tom vytřeštím oči…Ta knížka je kde? Taky tam spadla? Znovu rozebírám postelový sendvič a marně šátrám po podlaze. No, už není čas, podívám se večer. Letím připravit svačiny a na kuchyňském stole se na mě zubí ztracená kniha, kterou jsem tam v rozespalosti položila cestou do koupelny.
Pátek:
„Už jsi mi mami doplatila exkurzi? Musí to prý být na účtu do konce měsíce!“ apeluje starší syn, protože zeměpisný výlet kvartánů se nebezpečně blíží.
„Tak dobře, udělám to hned. “ Ještě že zůstal ten notebook…Přihlašuji se svým oblíbeným heslem do internet bankovnictví a zůstávám zaražená, když se objevuje nápis „špatně zadané heslo“. Asi jsem se překlepla, zkouším to znovu. Znovu se na mě zašklebí potupné odmítnutí. Se zatajeným dechem se přihlašuji do třetice…Konečně mi dochází, že noťas má přehozené Z a Y na klávesnici a zkusím se opět přihlásit. Počítač mi radostně sdělí „Váš účet byl zablokován. K odblokování volejte…“
Volám. Ozve se omílací robot: „Pokud chcete informace…stiskněte 1, …“ Poslušně se pracně propracovávám až k volbě „Odblokování účtu“ „Zadejte třetí číslici vašeho rodného čísla“ Zadávám. „Zadejte pátou číslici vašeho identifikačního kódu“, zadávám. Celá se potím snahou nepoplést pořadí zadávaných číslic…Po další desítce zadávání cifer - „Zadejte osmou číslici vašeho bezpečnostního hesla“ „Do prkvančic…Co to je bezpečnostní heslo???!!!“ Vztekle zamáčknu mobil a přemýšlím. Žádné bezpečnostní heslo neznám! Znovu se napojuji na robota a vybírám volbu „Napojit na operátora…“ Po nekonečných minutách otravné hudby konečně lidský hlas. Dozvídám se, že bezpečnostní heslo bylo číslíčko vyskytující se na formuláři, který mi přišel při aktivaci služby. Poděkuji za informaci a jdu prohledat „domácí kancelář“, což je sada krabic, kam bez ladu a skladu házím papíry o nichž soudím, že by se mohly v budoucnu hodit. Je to systém velmi pohodlný, dokud nepřijde chvíle, kdy je některá z dokladů opravdu potřeba. Pak dochází k horečnatému přehrabování. Po půl hodině hrabání konečně vítězoslavně vytáhnu kýžený cár papíru. Tady se nemůže nic ztratit. Vracím se na stanoviště notebook a opakuji celý potupný systém počítání číslíček a jejich zadávání. Konečně je konto odblokováno a vybírám si nové heslo. Pečlivě volím takové, které neobsahuje ani Y, ani Z. Zaplacení mi trvalo přesně dvě hodiny, 21 minut. Stálo 48 Kč na provolaných minutách. Vot těchnika!
Sobota:
Konečně volno! Volno, volno, volno! Dneska budu jen vařit, rýpat se v zahrádce, konečně trochu uklidím. Co to je na tom koberci? Bodlák? A hele, tamhle taky…
Kde se to tu jen vzalo? Dotančím do kuchyně, zatímco celá rodinka tiše spinká, vařím si první kávu, dětem postavím na čaj, Garfield se svým vrkavým „bijou kočky bijou!“ hlásí o snídani a tak ho pohladím a strnu. Ucítím pod prsty v hedvábné srsti taky bodlák. A další a další!!! Celé bříško má pokryté zlomyslnými čumbrky, které rostou na veskrze užitečné rostlině jménem lopuch. Deset? Ne, dvacet…to snad ani není možné, tolik jich snad pohromadě ani nikde nemohlo vyrůst. Pokusím se pár jich vyrvat z dlouhé, teď už na nich pevně namotané srsti a kocour vztekle zavrčí a pokusí se prokousnout mi ruku. No, to bude teda práce. Doufám, že po snídani bude kocour lépe naladěn. Pomocí nůžtiček se snažím odstranit to nadělení z bříška. Odhaduji to tak na týden pižlání. Garf si operaci bere děsně osobně a znechuceně zdrhá.
Odpoledne se stěhuji na zahrádku a Bert si libuje v lítání po sadu. Čas od času si zkontroluje, zda se ještě nudně rýpu v zemi, sem tam si pročuchává přilehlé pole a ve zbylých chvílích vytváří v jednotlivých částech sadu tankodrom.
Sluníčko vytáhlo na zahrádku i souseda a prochází se svým vlčákem kolem našeho sadu, po okraji pole na zahrádku pod lesem. Svého dvouletého trhače má na volno a Bert si ho okamžitě všímá. Oba psi letí kosmickou rychlostí k sobě. Odkládám rýč a jdu raději odvolat psa. Pejsánci se zatím radostně honí po poli. Znají se, takže je to veselá společenská hra. Jenže pak si to sousedův Rex namíří k nám do sadu a to už se Bertovi zas tak moc nelíbí. Považuje za svůj úkol střežit náš pozemek a tak začne Rexe zatlačovat zpět směrem k poli. Ten to nějak nechápe a tak ve chvíli, kdy přibíhám, začíná si ho Bertíček pěkně rolovat pod sebe. „Fuj! Ke mně!“ volám, ale moc nevěřím, že si Bert nechá takovou příležitost ujít. Zírám, když Bert nechá Rexe na zemi a řadí se mi k noze. Ó, ta pýcha, co mi dme hruď! Soused křičí na svého psa, ten chápe, že jeho páneček je naštván a zdrhá. Následuje komická klasika, kdy páneček nadhání s řevem „Pocem!“ svého psa, který rozhodně není blbý, aby pánečka poslechl a dostal vylágoš. Honí se nám tak za stodolou. Chvilku to sleduji se sedícím Bertem u nohy a v duchu se bavím. Pak se zastydím a abych souseda ušetřila ještě větší potupy, odkráčím raději s Bertíkem na zahrádku. Je mi zpěvno. Ó lidská malosti... Konečně je cibule v zemi a tak se s pocitem dobře vykonané práce vracím domů. Na dvoře si všimnu pohozených latiček v záhonech kolem fóliovníku. „Co je to za nepořádek?!“ Až pak mi dojde, že manžel mi v mé nepřítomnosti pospravil tuto pro mě nezbytnou stavbičku, zajišťující po celé léto naší pažravé rodině přísun okurek. Jako každý chlap si ovšem nemohl všimnout cibulovin, snaživě vystrkujících hlavičky ze země a už vůbec si nemohl všimnout výsevů uvnitř, kde děložní lístky salátku a ředkviček byly krutě připlácnuty k zemi těžkou pánskou obuví. „Grr…“ Srdce mi krvácí nad zmarněnými výhonky tak snaživě se deroucími k sluníčku. Polykám smutek i vztek. Protože ozvat se, tu radost chlapovi neudělám. To tak, abych potvrdila mužský názor že: „Ať děláš, co děláš, ženské se zkrátka nezavděčíš!!!" Ani náhodou! Tůdle!
Neděle:
Stále si užívám bodláky nalepené tu na koberci, tu na sedačce, tu na oblíbeném svetru…Dneska mě nečeká žádná mimořádná akce. Jen cvičák. Odpoledne si přesázím pár kytiček.
Odpoledne. Přivezli dříví. Asi tak dvě fůry. Je potřeba je rozřezat, rozštípat a uklidit. Potrvá nám to několik víkendů. Jsem vděčná, že kluci dorostli do věku, kdy štípání je pro ně otázkou prestiže. Spokojím se s ukládáním polen do dřevníku. Do bytu se vplížily všudypřítomné piliny. Malebné ticho ruší zvuk motorovky.
Navečer, místo zaslouženého oddechu, procvičuji s juniorem prvoky a žahavce.
„Jakou nervovou soustavu má nezmar?“
„Roztříštěnou!!!“
„Ne zlato, ROZPTÝLENOU!“
Nechápu, proč mého potomka nechává zcela lhostejným popis těla trepky a nostalgicky si vychutnávám mnou již pozapomenutá slova jako je pelikula, cytoplazma či mitochondrie. Potomek si nic nevychutnává, jen se snaží, aby bylo mučení co nejrychleji u konce a jeho přísavky se zase mohly přicucnout zpět ke klávesnici, odkud byly tvrdě vyrvány.
Pondělí:
Pokusila jsem se v práci zaplatit přes internet složenku na pojistku. Zjistila jsem, že mnou vyšpekulované heslo opět nefunguje a čeká mě opět potupný proces odblokování. To snad není možné?! Tentokrát jsem ovšem v „deblokaci“ mnohem rychlejší.
Večer nás navštívila babička. Náš šesťák se chlubí čerstvou jedničkou z přírodovědy. Směju se: „Beztak paní učitelka zavřela oči. O co, že pořád nevíš, jakou nervovou soustavu má nezmar?“
„To teda vím,“ na to synek rozdurděně „přece roztříštěnou!“
Cítím se s nezmarem spřízněná. Taky mám nervovou soustavu věčně roztříštěnou a přesto znovu a znovu dorůstám.