Nad propastí
Je to právě rok. Stromy odkvetly, přinesly úrodu, opadaly a znovu otvírají něžné květy včeličkám. Stále nám chybí. Teprve dnes na něj ale dokážu pomyslet tak, abych se hned nerozbrečela. Vlastně, je stále se mnou. Dnes říkám – tohle Bert dělal tak a Dixie takhle a to malé sluníčkové štěně mi ho tolik připomíná, že často mám pocit, že je zase zpátky. Jen pocit, vím. Ale pro mě tak zůstává živým. Nechám vás nahlédnout na jeden z jeho posledních dnů života. Tolik jsme věřili, že se uzdraví!!!!
***
Víkend mi přišel uklidňující. Bertík během něj spořádal celé kuře, ochutnal i něco ze vzorků, které mi věnovali v dárkové tašce na cvičáku po závodech, takže jeho lepší chuť k jídlu mi dávala naději, že se mu podaří nějaké to deko nabrat. Většina mých bojů se teď zkoncentrovala do prosté snahy, aby pes přibral dříve, než ho nejbližší ataka horečky zase vyčerpá. V pondělí nás čekala další kontrola a s ní opět tenkojehelná biopsie. Měla jsem trochu obavy, jak bude vzorek odebrán, když uzliny se zmenšily na běžnou velikost, ale zadařilo se téměř bezbolestně, Bertík ani necuknul, když se mu jehlička zabořila do krčku. Pan doktor prohlásil, že léky nyní žádné nepotřebuje, ať si organismus odpočine. Dokud nebudou výsledky, nebudeme nic podnikat. Zeptala jsem se, zda pokud bude biopsie negativní, bude konečně hledat jinou příčinu Bertových potíží. Odpověď mě zdrtila, pokud výsledky budou negativní, bude se muset přikročit k histologii, aby byla jistota. To obnáší odebrání celé uzliny! Ale že prozatím jsou to předčasné spekulace, že teď by beztak nebylo dobré pro Berta ho uspávat. Dočista mi tím zkazil náladu. Ale protože Bertík se pěkně navečeřel, šla jsem spát s klidným vědomím, že ráno je moudřejší večera a kdoví, jak to s tou horkostí kaše bude.
Probudila jsem se kolem půl čtvrté. Něco mi stále říkalo: „Vstávej! Vstávej! Něco se děje!“ Rozmrzele jsem překontrolovala hodinový display a zaposlouchala se do nočního ticha. „Je klid, už mi straší ve věži.“ Ale spánek už se nevrátil, nervy byly v pohotovosti a tak jsem po chvilce převalování přece jen vstala. Už první pohled do chodby dal za pravdu vnitřnímu hlasu. Něco se děje. Chodba pokapaná od krve, u umyvadla dokonce celá loužička tmavé tekutiny a nad tím nešťastný Bertík, kterému kapala krev z nosu. Jejda, zase krvácí. „To bude dobré, zlatíčko. To nic není, brzy to zase přejde. Posledně to taky přešlo během chviličky.“, uklidňuji psa, ale především sebe. Snažím se zachovat klid. Co jiného mi taky zbývá? Setřu tu spoušť a otírám Bertíkovi krev z čumáčku. Ještě, že mám dostatek papírových utěrek a je čím otírat. Krvácení ale neustává. Minuty ubíhají. Samotného ho tu nenechám, vezmu si dovolenou, v tom jsem měla jasno dříve, než budík zazvonil. Hodiny letí, děti už vstávají do školy, ale Bertíkův nos teče a teče. Místo, aby to ustávalo, zdá se mi, že se to zhoršuje. Vytahuji z mrazáku sáček se zeleninou, obalím ho dalším sáčkem a přiložím Bertovi do týlu. Pořád stojí, nemůže si lehnout – v leže se dusí - a krev, kterou nestihnu zachytit do utěrky, pomalu skapává na podlahu. Načínám novou roli utěrek a netrpělivě posunuji ručičky hodin, čekám, až veterináři začnou ordinovat, nutně potřebuji pomoc. Ruce se mi začínají klepat. Nesmím zpanikařit, nesmím Bertíka ještě víc vystrašit svým vlastním strachem…Manželovi už jsem volala, ale je někde za Prahou, domů se dostane prý nejdříve v poledne. V poledne?! Tak dlouho nemůžu čekat..Nelepší se to, ne a ne.. Konečně je sedm pryč, to už bude místní veterinář vzhůru. Krvácení se zase zhoršilo. Nestačím krev utírat, už ani nevím, odkud pes krvácí, krev mu stéká z nosu, z tlamky, zatéká do plic a pes kašlavě chroptí. Konečně na druhé straně zvedá doktor sluchátko. Do hlasu se mi zrádně vkrádají slzy…“Pes krvácí? A z nosu? Tak mu dejte to nosních dírek vatu. Ta rozšíří plochu a krvácení se zastaví.“ Z hrůzou se dívám na psa, který se začíná topit ve vlastní krvi. Když se rozkašle, ozývají se hrozné zvuky. Jak, zacpat nos? Vždyť pak mu to všechno nateče do plic? „To nejde, pane doktore, to by se zadusil. Nemůžete přijet a něco mu píchnout, aby se to krvácení zastavilo? Že nemůžete? Že nevíte, jak je na tom se srážlivostí krve? Ale to já taky nevím! Vždyť je to jedno?! Mi tady vykrvácí, nemůžu ho dopravit do ordinace…NE? Takže nepřijedete….“ Je uražený, že jsme neudělali biopsie u něj?! Ale jak může, jak může nepřijet…všechno bych mu zaplatila! Zklamaně pokládám telefon, znovu vytahuji sáček s ledem a znovu se pokouším o nemožné. Prosím všechny svaté a nesvaté, ať už to přestane, ať už neteče. Pes se mě drží jako klíště. Není to dobré, že chodí za mnou, pohyb mu nesvědčí, měl by být v klidu. Ale chápu ho, prosí o pomoc. Je k smrti unavený. Pořád stojí, nemůže si lehnou. Při každém pokusu mu začne krev zatékat dovnitř a dusí se. Volám na kliniku. Obsazeno. Zkouším to pořád dokolečka. Konečně to zvedá pan doktor. „Krvácí? Hned ho přivezte!“ To bych fakt ráda, panebože, ale jak? Jak? Obvolávám každého, kdo mě napadne…Kdo může, nechce do auta krvácejícího psa. Ostatní jsou v práci. Ještě vzpomenu na Jirku se cvičáku, je v důchodu, horečnatě volám. Nezvedá mi to…V mezičasech pokračuji v ledování, naštěstí se krvácení začalo zase mírnit, ale krev kape pořád a pořád…špatně dotažený kohoutek…život v každé kapce…Volá zoufalý manžel. Na dálnici je nehoda, provoz se zablokoval, stojí v nekonečné koloně…přijede později, než předpokládal…Slyším v jeho hlase taky paniku a bolest, je stejně bezmocný, jak já. Vracím se k ledování. Bojím se čím dál víc. Bert taky. Chvěje se…snaží si lehat, kašle, chroptí a zase vstává. Nožičky ho nechtějí nést…Ale má hrozný hlad. Dávám mu sem tam piškot, ale bojím se ho nakrmit. Kdoví, co s ním budou dělat na klinice, jestli ho budou chtít uspat, asi by neměl jíst. Zvoní mobil, zase ho hledám, vůbec nevím, kam věci pokládám, utěrek jsem načala další dvě role, vždycky jednu někam založím…nemám sílu a trpělivost hledat…Doufám, že veterinář šel do sebe…Je to Jirka, co prý potřebuji…Potřebuji, moc potřebuji, odvézt! „Holka zlatá, já jsem v lázních…“ No, to jsem tomu zase dala, vždyť Jirka o tom mluvil celé závody, jak můžu být tak blbá? Chudák, jen jsem ho vyděsila a rozhodila. Tak rád by mi pomohl. Asi mi není pomoci, přemýšlím, komu ještě zavolat, ale mozek mám jak zablokovaný, hlava třeští, ale bolest nevnímám. Brečím v pokoji, aby to Bert neviděl. Pláč mi uleví, ale jinak nepomůže. Proč jen jsem takový neakční tvor. Jiný člověk by si určitě poradil.Musím se dát trochu dohromady…kontroluji Berta, je to malinko lepší, krev jen kape, nos má plný stažené krve, ta to trochu samovolně ucpává, snažím se nemyslet na to, kolik jí zateklo do plic. Hledám nějakou pomoc přes Internet…lidičkové mi doporučují zavolat psí záchranku…jo záchranku, do naší díry…nejbližší z Pelhřimova? To by ani nevyjeli…napadá mě taxík…jo, to bude mít řidič radost, už slyším jak mi nadává…Jsem strašný posera. Ani s těmi veterináři se nedokážu zhádat. Já toho psa zahubím, budu ho mít na svědomí...a zase mě poráží pláč….jak se nesnáším…Nesmím tu jen tak bulet, musíme ledovat…Konečně si Bertík může trochu lehnou…kapání je slabé…ale…nepřestalo to úplně. Sluníčko jakoby se nám vysmívalo, skotačí paprsky v kožíšku, je tak krásně, všechno kvete…jak může být tak krásně, když Bertík tak ošklivě stůně a nemůže se z toho radovat? Proč neprší???? Do zmučeného mozku se mi pořád vtírají smutné Kainarovi verše: „Sluníčko zlaté, ty už ho nechceš? Proč????? Což neměl on tě rád?“ Upadáme do společné letargie..musíme čekat…čekat…
Konečně se dveře otvírají. Vašek přijel. Nakládá Bertíka do auta, ani si nesedne…jedeme na kliniku…Cestou mlčíme. Rozumíme vzájemnému strachu beze slov. Berou nás bez čekání, dnes máme protekci. Bert malinko kape, ale pro vnějšího pozorovatele to nevypadá děsivě. Jen já vím, co té krve se prolilo…Litr?! Nejméně. Kolik má pes krve? Dvacet procent krevní ztráty už je ohrožující! Je divné, že v teplém autě se tok krve zastavilo víc, než když jsem ledovala. Udělají mu sono, píchnou injekci proti krvácení, vybaví nás léky, které má brát každé dvě hodiny a v dalších dnech třikrát denně. Proč mu je nedali hned, při tom prvním krvácení? Neptám se, bojím se doktora popudit…nemůžu teď hledat jiného…pozítří budou výsledky, domlouvám se, že si zavolám…Proč to krvácení z levé dírky, doktor neví…snad by se měla udělat revize nosních dutin, jestli se zlepší, teď by narkózu nepřežil… Bert vrtí ocáskem, jakmile popustím vodítko směrem z ordinace, tolik ji nemá rád! Doma sní dvě kotlety, kus kuřete, docpe se piškoty a tvrdě usíná. Přeju mu ten klidný spánek, tolik ho potřebuje…Jen občas ho chodím kontrolovat, zda v tom spánku ještě dýchá…spí tak nehnutě…
***
Ten hrozný den byla středa. Ten den, kdy mi Bert málem vykrvácel na rukách. V pátek jsme se dozvěděli výsledky biopsií, byly negativní . Veterináři, kteří stále trvali na diagnóze zhoubného lymfomu a odmítali (přes moje opakované prosby a argumenty) hledat jinou příčinu Bertíkových potíží, se zkrátka spletli. Dva dny nato Bertík dodýchal. Dodnes nemám jistotu, na jakou to nemoc vlastně zemřel. Začalo to po Mnichovské výstavě jako běžná viróza, už už to vypadalo, že se uzdravil, pak ale začal rychle chřadnout, strašně zhubnul, po nějaké době se přidal průjem, pak začalo to krvácení z nosu, nejprve drobné, které po pár minutách samo vymizelo…První biopsie se vrátily neprůkazné pod vlivem kortikoidů, pak musel být bez 14 dní bez léků, ale výsledky opětovné biopsie byly už prakticky k ničemu. Doslechla jsem se o fence, která zemřela se stejnými příznaky. U té byla prokázána skrytá srdeční vada. Bert byl dobře živený, trénovaný pes, který nikdy nestonal. Koho by napadlo prověřit jeho láskyplné srdíčko. Je ale pravda, že se při námaze zadýchával. Kolikrát se nám v druhém kole obran smáli, že má slabou kondičku, protože ho rozmazlujeme…Dodnes mě mrzí, že mě nenapadlo dát mu srdce prověřit. A dodnes lituji, že tak věřil lidem, že si nechal od veterinářů všechny nepříjemnosti trpělivě líbit, tolik věřil, že lidé dělají to nejlepší. Proč je aspoň jednou, jedinkrát pořádně nekousl???