Kterak Čakirka rostla I.
Návštěva
Ve středu jsme opět poctivě socializovali. Měli jsme milou návštěvu o počtu čtyř jedinců, z toho jeden pes hovawart a dvě děti. Ano, Sidík a jeho smečka se přijeli podívat na náš nový přírůstek…Přišla jsem domů zároveň s návštěvou a tak Čaky, jak uslyšela otvírání dveří, s nadšením sobě vlastním, letěla dělat vítáníčko. Ale - místo paničky - uviděla - „ohromného psa“! Viditelně jí povylezla očička z hlavičky ven! V letu zabrzdila na místě až se jí od tlapek zakouřilo, otočila se jak na obrtlíku a dvojnásobnou kosmickou rychlostí vystřelila do hlubin domova. Doběhla až do dětského pokojíčku a tam zalezla pod psací stůl. Hlídač jak hrom! Nechtěli jsme jí nijak lámat a tak první tři čtvrtě hodina návštěvy, která se nesmírně těšila na setkání se štěnětem, proběhla bez jeho přítomnosti. Poté bylo štěně vyšťouráno z úkrytu a přineseno k seznámení do kuchyně. Kupodivu, prvotní šok z ní už vyprchal a Čaky se dala do očichávání přítomných osob. Strejdovi psovi sice nedůvěřovala, ale už před ním nezdrhala, zvědavě pokukovala, jak snaživě pes, ve snaze uklidnit štěně, zuřivě mlátí ocasem, div si ho chudáček neotluče. Za pár minut se ale naše zlatíčko orazilo dost a začalo psa provokovat k honičce…Na konci návštěvy už mu lezla i po hlavě a visela by i na uchu, kdyby dosáhla. Děti se jí rovněž ohromně líbily a tak předvedla ledacos ze své roztomilosti, nicméně brzy jsem začala trnout, kdy její ostré zoubky, nabírající na rychlosti při hře, proříznou jemnou dětskou kůži. Hlavně, aby nepodnikla svůj oblíbený zákeřný útok na nos! Malý dětský nosík by to nemusel vydržet…Proto jsme raději změnili stanoviště kuchyň za dvůr, kde je přece jen víc prostoru k honění a řádění. Sidík zjistil, že hromada písku je úžasně sypká, dá se báječně rozhrabovat a tak brzy skončili na pískovišti všichni, psi i děti…moc si rozuměli. Patří prostě k sobě – hovíci a děti. Bylo to úžasně příjemné odpoledne a Čakirka si to pořádně užila. A možná od nás návštěva odcházela s touhou po štěněti ve svém srdci. Doufám, že si podobné setkání ještě mockrát zopakujeme. (Na pořádné babské popovídání nezbyl jako obvykle čas, snad… jednoho dne se nám to podaří…) Správně socializovaný hovík je parťák pro každé společenství a musela jsem opět obdivovat skvělou povahu Sidíka. I černý kocour si ho přišel prohlédnout, je to až s podivem při jeho nesnášenlivosti. Zato Garfield mě už štve. Tak ráda bych ho ukázala návštěvě, ale už podruhé se zašil do svých skrýší. Přitom rozhodně není žádný bázlivec. Má Garfield strach, aby ho někdo neukradl? Nebo mi to dělá naschvál? U koček je možné všechno…
(Něco foteček z milé návštěvy najdete v naší galerii.)
Chůze na vodítku
Už samozřejmě trénujeme. Chodíme vždycky jen kousek, za sklad bývalého JZD, kolem louky, pole a zpátky, nebo třeba na návštěvu k babičce a psí tetě Bess. (Bess se Čaky malinko bojí! Čaky se strááášně líbí, že se jí veliká retrívřice bojí a mučí ji o to víc…musí ji pořádně prohnat. A pak, babička má kočku. Kočku psomilnou. Jak by Čaky mohla odolat?) Jsem pyšná, jak Čakirka na vodítku hezky ťape, jde nám to super, jako kdyby se na něm narodila. Jen ještě ve své zvědavosti občas lítá z jedné strany chodníku na druhou a plete se tak pod nohy. To víte, štěně, všemu se diví, vše ho uvádí v úžas. Nedělám na ní žádný nátlak. Když se zastaví, tak já taky, ať si štěně počuchá, ale jde jí i docela svižná chůze bez tahání za vodítko. Jasně, má ještě tendence chňapnout vodítko do zubů, když ho příliš prověsím, ale to je normální, při štěněcí hravosti. Tak si to šlapeme už zpátky domů, hezky si Čakirku hlasitě chválím. Ať ví, jak je šikovná, libuji si, jak nám to jde, už jsme na chodníku téměř před domem, za chvilku přejdeme silnici a budeme doma, když vtom…stěně se zčistajasna zabejčí, zapíchne všechy čtyři tlapky do chodníku, vší silou se vzepře, jako úhoř vyklouzne z obojku a šup, vyrazí - rovnou doprostřed silnice. Skočím po ní šipku. Obě kolena brzdí o asfalt. Samozřejmě, pes je rychlejší, stojí na dělící čáře a kouká na mě, co jako bude. Sama už se asi lekla svého činu, protože fňukavě zakňourá. Srdce strachy sevřené až v krku, modlím se ať nic nejede, ještě že je podvečer a provoz výrazně zeslábl, nedbám na krev, jen vzpomenu kynologického vzdělání, které mi bylo vtloukáno do hlavy, spolknu emoce, nastavím hlas jak hérečka na nadšenou a veselou notu a zvolám jak při vítáníčku: „Čakýýýýýý!“ Štěně mi nadšeně vlítne do náruče…děkuji, děkuji ti bože za první přivolání!
Den blbec
Nejvyšší čas přeočkovat štěně. Překonala jsem telefonní averzi a zavolala kamarádce veterinářce (toho času na dovolené a tudíž nepracující), zda náhodou netuší, jaké ordinační hodiny má vimperská paní doktorka. K svému zděšení jsem se dozvěděla, že i nejdelší den maximálně do pěti! Ale tím je pro nás takřka nedostupná?! Ale fuj… No, klinika to jistí, tam pracují stále a tak bylo rozhodnuto naočkovat štěně ihned. Akorát…Nechápu, proč si počasí na mě tak zasedlo, já se o horka neprosím, ba přímo naopak, těším se letos upřímně na podzimní slotu…A tak raději dříve, než vyrazíme do velkého města, dojedeme koupit zásoby na další víkendové malování, snad se do té doby trochu ochladí a štěně nebude tak trpět horkem. Vracíme se brzy, za necelou hodinku, ale – místo vítáníčka – v chodbě loužička?! Štěně zalezlé hluboko pod postelí?! Kvílí tam a teprve po chvilce přemlouvání vylézá a lísá se…Čenicháme jak Sherlock Holmes, co mohlo způsobit štěněti nějaké trauma či leknutí…nic se nám objevit nepodařilo. Přece naše štěně netrpí na strašidla? Něco ji určitě muselo vylekat…pochybuji, že naše krátká nepřítomnost. Nebyla doma chviličku sama poprvé. Doufám tedy, že nepřekousala nějakou tu elektrickou šňůru, brr…ale snad ne, žádná pojistka nevyletěla, preventivní opatření snad fungují…třeba měla nějaké nedorozumění s černým kocourem? Mrzí mě ale moc, že zrovínka dneska, když je na řadě trápení štěněte veterinářem, se chudinka musela něčeho vylekat. Ale odkládat očkování nemůžeme, termín napsaný v očkováku je prý hraniční, jak jsem zvěděla, tak jedeme. Jízdu autem už Čaky zná. Pokud bych měla nějaké pochybnosti, zda štěně za pobytu u nás vyrostlo, tak by se rozplynuly v této chvíli. Čaky se mi pomalu nevejde na klín. Z čehož si nic nedělá a jak ještěrka mění polohu dole u nohou za tu nahoře na klíně a naopak. Doufám, že jí to přestane brzy bavit. Je stále moc horko, na čele se mi perlí pot. Na Čaky se nic neperlí. Jen řetězce slin pravidelně skrápějí řadící páku a okolí. Dosáhli jsme cíle, pánečka málem trefila mrtvička při pohledu na jezero založené na ostrůvku mezi sedačkami a zatímco uklízí potopu, s Martinem napájíme vyžízněné štěně. Čaky hezky na oboječku, jako správná malá slečna, doťape do čekárny ordinace a hned se nás ujímá usměvavá sestřička a věnuje se nám. Založí Čakirce kartu, změří teplotu, zkontroluje ouška. Štěně vykuleně sedí na vyšetřovacím stole, ale nejeví známky znepokojení, nepokouší se o útěk… Než přijde pan doktor, může se proběhnout po podlaze a využít čas k pokusu o ohryzání krabice, přečnívající z poličky. Neplecha končí a malá uličnice obdrží svojí dávku z injekční stříkačky. Ani nekvikne, ba ani se neohlédne…Dmu se pýchou hrdé matky. Sestřička hlásí, že jedno ouško se jí zdá malinko znečištěné a tak se pan doktor raději podívá stříbrnou trubičkou do ouška, jestli tam náhodou nezačíná nějaký ten hnusný zánět. K mé úlevě je vše v pořádku, ale…nějak je najednou mokro? Princezna při prohlídce pod sebe vypustila malou potupnou loužičku…je to ještě mimi… omlouváme se, sestřička se směje a raději už vycouváváme z ordinace. Máme zase na tři týdny pokoj. Před další cestou štěně opět doplní poztrácené tekutiny, malinko si pročuchá velký svět a už nás zase čeká cesta – tentokrát ta veselejší - domů. Docela si libuji, že Čaky zvládla tak náročnou akci v klidu (no, páníček trochu žbrblá, že tam štěně museli hrozně mučit, když se počůralo), a pochvaluji si, že Čaky v autě nezvrací, protože jsem zapomněla přibalit na cestu roli utěrek. Už jsme skoro doma, zajíždíme na dvůr, když Čaky začne natahovat…Jak auto zastaví, rozrazím dveře a bleskově vysunu štěně přední polovinou ven. Úfffffff…v hodině dvanácté jsme to stihly, ale stihly. Když vidím tu hromádku, co z Čaky vyšla, děkuji všem svatým, že auto zastavilo včas… to by páníček teprve poznal, že poslintané auto je naprosto neškodně znečištěné…Po tak namáhavém podvečeru neměla Čakirka na pravidelné večerní řádění ani pomyšlení. Natáhla se jak dlouhá tak široká v pokojíčku na chladivou plovoučku a hluboce dospávala ztracenou energii. Byl to fakt náročný den, plácla jsem s sebou taky do křesla a rozhodla se všechny pracovní aktivity zcela vypustit, utěšuje mě, že máme za sebou za jeden den dost splněných úkolů. Čaky ovšem ještě nemůže v klidu spát do rána, probudil jí samozřejmě hlad, aby ne, když si žaludeček tak důkladně vyprázdnila a tak pracovitě hoduje na misce s večeří. Brzy bude miska dočista vylízaná…Páneček si jde ještě uvařit kávu s sebou na noc do práce. Přitom se mu povede loktem smést z kuchyňské linky prázdnou skleničku. Sklenka po hlučném odrazu dopadá na hlavu nešťastného štěněte a způsobí mu tak zcela nenadálý děsivý šok. Čaky zaječí a vystřelí hledat záchranu v náručí lidí. Ještě chvíli pláče a pofňukává…děti jí těší a uklidňují a s úlevou s pánečkem zjišťují, že neutrpěla větší újmu, než pořádné leknutí. Na jedno hýčkané ochraňované štěně toho bylo na jeden den snad přece jen trochu moc. Snad si to Čaky vybrala na měsíc dopředu…prostě - den blbec mají i psi.