Příjezd víly – nebo skřítka?
Už od chvíle svatby milé slečny Attari Wart Kesidy, domácky zvané Tara, Taruška s fešáckým Cameronem z Brzáneckých vinohradů panovalo velké napětí, zda se nějaká šikovná znakatá fenečka narodí. Volba chovatelské stanice byla volbou srdeční, už když jsem měla Berta a uvažovala, že si k němu časem pořídím dalšího kamaráda, říkala jsem si, že bych chtěla štěně od Brzáňat, nebo že si počkám na vnoučata oblíbené fenečky Kesidy. Náhoda tomu chtěla, že v našem čerstvém přírůstku se mi splnily oba sny najednou.
Toužebně očekávaný vrh D, který od vrhu C dělilo nekonečných osm let, se konečně prodral na svět. Plánován byl na jaro, ale zas si zlí skřítkové zaúřadovali, teprve na podzim se přece jen štěstí obrátilo a na konci listopadu vyjuklo na svět devět šikovných štěňat. Už samotný příchod štěňátek na svět byl veskrze napínavý. Maminka Taruška s ním začala už večer, ale první štěně se ne a ne vykulit na svět. Aby jo, když to byl pořádný plavý cvalík a tak nakonec nezbylo, než mu trochu na svět pomoci…ale pak už to šlo jako po másle, každou půlhodinku jeden pejsek, měla jsem nejčerstvější informace na svém mobilu, kam přicházely aktuální textovky. Už jsem se začala bát, že znakatá holčička se nenarodí, ale nakonec se narodily dokonce dvě. Ta první, velice dravá do života, hned dostala přezdívku Dračice a svojí životností se stala mojí favoritkou. Poslední, štěně, které se narodilo až teprve k ránu, byla právě Dixinka, ale tehdy téměř černá, s nepatrnými znaky…Dračice jí prostě strčila do kapsy. Jenže jak šel čas, chlupatá zlatíčka se vyvíjela nečekaným směrem. A tak to nakonec přece jen byla Dixie, na kterou padla naše konečná volba. Její největší předností je naprosto sluníčkovská povaha, kterou si každého okamžitě získá. Je to štěně věčně rozesmáté, při potížích se rozhodně nerozfňuká, ale zdravě se naštve a aby si nechala ubližovat? To tak! Umí se o sebe pěkně postarat a případné otrapy hned odkáže do správných mezí. Mezi ostatními štěňaty vynikala svojí činorodostí. Hračky byly její a nejenom že je dokázala ukořistit a hrát si s nimi, obhájit je před ostatní smečkou, ale také jako jediná si dokázala odhozený předmět přiaportovat a odnést. Zkrátka, takový pracant od pohledu.
Když dosáhla Dixie věku 4 týdnů, dojeli jsme se na ní podívat, jaké dělá pokroky. Moc se s námi nekamarádila, potvůrka, to její bratříček Rocky byl jiný kabrňák, hned mi ukradl řemen od tašky a pracně si jí vlekl pryč, přičemž zuřivě vrčel. Ale to víte, čtyřtýdenní psí prckové jsou ještě malá batolata, tak po nich člověk nemůže chtít velkou výdrž. Ale do jídla už dokáží být jako draci! Hezky jsme si s pánečkama od Brzáneckých vinohradů popovídali a užili si i velké smečky čítající dva hovíky a dva australáky. Tedy všechna zvěř je rodu ženského, ale to neva…Wicky nám ukázala, jak australáci umí na povel zpívat a děti na to dodnes vzpomínají. Psí zpěv je okouzlil ze všeho nejvíce. Bohužel, s návštěvami přišla do vrhu i nevítaná infekce a některá štěňátka začala pokašlávat, takže další návštěvu jsme ani nenaplánovali, abychom paničce nepřidělávali další starosti, už tak měla se štěňaty práce nad hlavu. A tak jsme nejnovější informace o růstu a lumpačení Dixinky získávali po ICQ a netrpělivě očekávali den, kdy k nám do smečky přibyde ta naše malá víla. Jméno Dixie Pixie totiž původně patří víle – takovému tomu elfovi s motýlími křidélky. Ale když jsem hodila jméno do Googlu, zjistila jsem, že se rovněž jedná o mazané myšky, které v českém Večerníčku obdržely jména Pišta a Fišta. Dixie je tedy víc Fišta, než Pišta, nic jí pištění neříká…A pánečkům z Brzáneckých vinohradů se asi nebude líbit, že se nám po týdnu jméno začalo zvrhávat na „Pixlí, Pixličko!“ Aby nám pak nedejbože vyrostla ze štěňátka Pixla!
Začala jsem mít dojem, že se štěněte nikdy nedočkám, předání se protahovalo a už to vypadalo, že se té naší malé holky do Nového roku nedočkáme…Což o čekání , to by se dalo, kdyby byl čas, ale mě toho času už tak moc nezbývá, mám jen pár týdnů na to, abych štěně začlenila do rodinné smečky a měla jsem z toho procesu tak trochu obavy. Jednoho psa už jsem měla, ale dva? To prý je něco úplně jiného, než jeden pes! Taky jsem nevěděla, jak se Čaky postaví k faktu, že dostane malou přítelkyni. Přece jen jsme se ale dočkali, a sotva u hodily kruté arktické mrazy, vyjeli jsme po ránu pro tu naší druhou holčičku. Aby Čaky nebylo doma celý den smutno, zůstal doma Vojta, aby jí dělal společnost, včas jí venčil a odpoledne jí utahal venku do vyčerpání, to pro případ, že by měla chuť nově příchozí roztrhat a zakousnout…Fakt nevím, proč si na nás počasí tak zasedlo. Když jsme jeli pro Čakirku, vládla extrémní horka, že měl člověk starost, aby se štěně nepřehřálo. A nyní zavládly tak kruté mrazy, že jsme měli strach, ne zrovna že by štěně umrzlo, to ve vytápěném autě tedy nééé, ale přece jen jsme nevěděli, zda se psí holčičce bude chtít v takovém mrazu vůbec venčit a jestli pro ni nebude náročné proběhnutí. A to raději nevzpomínám na cyklistické závody, které nás donutili stát několik hodin v koloně, ostatně, poslední předvánoční víkend jet Prahou taky nebyla bleskovka, naštěstí cesta byla ucpána přece jen více sporadicky koupěchtivými návštěvníky a tak jsme nabrali jen hodinové zpoždění.
Štěňata už nás vřele vítala, měla hroznou radost, že někdo přijel a asi by s námi ochotně odjela všichna. Ale protože už mají dávno vyvolené nové páníčky, taky se brzy dočkají, někdo si štěně přece jen rafinovaně schoval až pod stromeček. Dnes byla vyvolenou Dixinka a vůbec, ale vůbec se nás nebála. Hned se kamarádila a tancovala nám nádherný štěněcí vítací taneček. Musela se ovšem taky rozloučit se svými původními pánečky, kteří ji učitě neradi vydávali z domu, bodejď, takové krásné, šikovné, hodňoučké a vyjímečně skvělé štěně. Nejraději by si jí nechali doma navždy…ale to jsme rozhodně nehodlali připustit. Takž nezbylo, než se rozloučit, Dixinka dostala na cestu spoustu dárečků a cesta domů mohla začít.
Tentokrát byl doprovod štěněte plně svěřen Martinovi, už jsem měla strach, jak zvládnu vrtící se a neustále šplhající štěně a tak jsme mu přenechala místo v autě i psa a spokojila se s rolí diváka. Ale Dixie velmi překvapila. Tak hodňoučké štěně abys pohledal na celém světě! Čaky byla taky docela hodná, když pominu její celopražské vytí, ale na Dixinku tedy neměla. Ta se spokojeně stočila do klubíčka, hned jak jsme vyjeli a hned spala spánkem spravedlivých. Prostě ostřílený cestovatel autem! Na první zastávce si nechala, úplně, jakoby se nechumelilo, nasadit oboječek s vodítkem a vzorně se vyvenčila. Taky nám ukázala, že se o sebe umí postarat a hned vyhrábla ze sněhu kus zahozeného rohlíku. Zjistila, že jsme nepřející a rohlík jí nedopřejeme, ale pro útěchu směla zbaštit piškoty, vzaté na cestu, pro případ,že by měla hlad…Hlad opravdu měla, spořádala všechny do jednoho, ochota baštit dosvědčovala absenci cestovního stresu. A sotva auto nastartovalo, už zase spinkala spánkem spravedlivých.
Škoda jen, že dny jsou teď tak krátké a tma padá rychle, domů jsme dorazili až po setmění a tak velké seznamování s venkovním prostorem muselo počkat. Zato už v chodbě se štěně zatetelilo radostí! Plná miska granulí!!!! V mžiku zabořilo čumáček do misky, žbrblalo si něco o trápení štěňátek hlady a jedlo a jedlo…Stihli jsme se všichni přivítat s Čakirkou, která nám pěkně vyčetla, že jsme byli pryč moc dlouho, Čaky si zezadu očuchala čerstvý přírůstek, který bez jakéhokoliv znepokojení pokračoval ve vyjídání misky. Až jsem dostala strach, zda je to pro takové malé štěně dobře, naládovat do sebe najednou takovou porci. Teprve když byla miska prázdná, začala se Dixinka věnovat průzkumu nového bydliště. Čaky byla jak u vytržení…to je super…má novou hračku! Dostala raději obojek s vodítkem, aby bylo možné korigovat její energii a nadšení. Mohla by ve své nadšené divokosti štěně zašlápnout, nebo dokonce převálcovat…Však taky Dixie chvílemi pohlížela na novou velkou společnici s jiskřičkou nedůvěry v oku. S výsledkem průzkumu ale byla spokojená, nejevila žádnou bázeň z vnitřních prostorů, jako Bert a Čaky, hned se zabydlela s naprostou samozřejmostí. I Garfielda příchod dalšího psa ani náhodou nepřekvapil, vzal ji na vědomí se stoickým klidem a klidně se o ní otřel vítacím gestem, jakoby už její příchod očekával. Zrovna tak Dixie nebyla kocourem nijak překvapená, s kočkami je zkrátka již z domova jedna ruka. Nebo packa? Šťastně jsme uhlídali loužičkování, Dixinka se venčila venku jako profík, ani se spolykáním piškotku neměla pražádné problémy, jako Čaky, která dlouho považovala piškot za nebezpečnou potravinu a každý opatrně a pomalu žvýkala, jakoby měla strach, že jí zadusí, popřípadě otráví. A pak přišlo dilema první noci a otázka, kde bude štěně spát? Respektive, přijme nabízené dekové pelíšky? A který z nich? Dixie si to vyřešila raz dva, na noc zalezla pod postel a věřte, nevěřte, nevylezla celou noc…Měla jsem strach, že se počůrá, ale vydržela. A to jsem ji ráno musela zpod postele vylákat, ani se jí vstávat nechtělo. Přece jen ten první den je na štěně náročný a tak se potřebovala posílit vydatným spánkem. A tak už do naší smečky patří dva psi. Přesně tak, jak jsem si přála. Vítej Dixinko! Snad se ti s námi bude bydlet dobře, Pixlíku!!!!