Hugo z hor, újezdský mor
V pátek 23. listopadu jsme si připomněli (sic předčasně) Svátek práce schůzkou radikálního odborového kruhu v hospě Hugo z hor, protože naše dělnické duše přirozeně tíhnou k horám jako slavný Čechurův hrdina.
V Hugovi začalo něco, co se dá jen velmi obtížně pojmenovat jako lehce vegetativní večírek s flitry společenské konverzace na úrovni. Část dámské části společnosti se sice oddávala stolnímu fotbálku s takovou vervou, že pokud jednou dojde (jakože určitě dojde) na vyplnění filmového scénáře hitu Sexmise, jistě získají v čistě ženské společnosti úlohu fotbalových fanynek se vším, co k tomu patří – hrubý slovník, pestrobarevné šály, rozmlácené toalety ve vlacích a plánování bitek. Ale předně tu šlo o to ztéci vrchol nejvyšší – vychlastat bar (i když to nebylo zase tak obtížné, na většinu objednávek barman reagoval „to nemám“, takže si můžeme připsat minimálně výstup do třetího výškového tábora, ačkoliv vrcholu jsme nedospěli).
Vlastně nevím, proč jedním z mála smyslů „sejít se a poklábosit“ je sejít se a sflákat se. Poklábosení se většinou dostane do fáze cintání nesmyslů a posléze jen tak mručení, což v pátek předvedl velmi mistrně Mistr Akvinský, který před svým definitivním odchodech na tramvaj skrze uvolněné barové ostění glosoval závěrečné chvilky před zavíračkou u Huga výrazy, které většinou sestávaly jen z několika málo nápadně nesouvisle zřetězených hlásek. Asi má hodně z mých známých geny zauralské nebo ugrofinské, které jaksi ponoukají prostě k pochlastávání proto, aby byla aspoň trochu sranda v té temnotě života, kterou subjektivně nebo objektivně zakoušíme. A když přišel přítel Hraničár, který většinu svého dětství a dospívání strávil taháním na špagátu prázdné – a později plné – flašky od Borovičky kdesi na pomezí Slovenska a Zakarpatské Rusi, tak bylo vymalováno úplně. Přesunuli jsme se do klubu Újezd, kde se záhy diskuse stočila k výstavě Bodies. Další stručná otázka k zamyšlení je třeba: proč mají zpravidla lidé nadrátovaní tak nutkavou představu rozebírat hraniční a společensky rozmasakrovaná témata? Nicméně výstavka „vycpaných lidí“ Bodies poskytla výjimečnou příležitost pro vypuštění svého krystalicky čistého názoru do éteru. Hraničár tvrdil, že za další láhev slivovice se nechá vyakrilamidovat klidně hned, Yádro dospělo k bezelstně formulovanému postoji, že když ty lidi chtěli zabít pořadateli výstavy za účelem vycpání, že je to jejich boj, Slovnaftéro obhajovala tezi, že by stejně chtěla po smrti ještě někomu posloužit, a prý ji nechává klidnou, v jaké to bude formě.
Nato Hraničár, který již neunesl žádnou otázku ani odpověď z tohoto světa, se odebral přikrýt listím do parku k lanovce, ze kterého se – soudě podle až prvního úterního mailu – zvedal s poněkud omrzlýma ušima. Yádro posléze odešla na hajzl s tím, že se určitě vrátí, ale už jsme ji stejně nečekali v kompletním stavu. Se Slovnaftérem jsme vypili ještě trochu viničního odpadu, zakusili karmu při pohledu na před našimi zraky přejetého psa a vydali se každý do své bytovky. Slovnaftéro do vily ve vilové čtvrti, jejíž dominantu představuje multi-jako kráva-giga centrum Tesco, já do pelechu o šesti židlích do kance.
kliknutím na některý z následujících odkazů podpoříte fungování tohoto webu
Komentáře
Přehled komentářů
Nejen že to zvládl jako první, ale ještě zvládl strhnout do toho Tebe, hlava nehlava.
KLOBÁSKY
(Hraničář, 30. 11. 2007 13:01)
Mít tak klobásky, na Slovensku uzené, ze slovenských prasátek vykouzlené, rád bych je panákama slivovice vídatněji zapíjel - co kolečko, to panáček moku lahodného.
Kolega, přítel a filozof - scholastik Tomáš Atakdále, byl příliš znaven na to, aby filozofickou debatu vedl. Hold Atoz není klášter plný mnichů - asketů, jakým se Tomáš Atakdále jistě cítí být. Jeho nezadržitelné proudy vnitřní filozoficko-alkoholicé energie v několika málo verbálních zabublánich rychle vyprchali, to je pravda, ale práci,neboli úkol páteční - teda uchlastat se pod obraz Boží - zvládnul jako první a na jedničku. Budiž mu za to věčná sláva neodepřena!
Janosik Hranicar
(Standa_z_Uranova, 8. 12. 2007 21:31)