Zázračný tvor člověk II
Jeden z prvních důkladně zdokumentovaných je případ pětadvacetiletého pracovníka stavební čety amerických železnic Phinease Gagea.
V září 1847 chtěl mladý muž při práci odpálit výbušninu. Přitom vsunul střelný prach pomocí hole s průměrem asi 4 centimetry a váhou skoro sedm kilogramů do připraveného otvoru. Díky poruše došlo k předčasnému výbuchu, přičemž těžká tyč byla vymrštěna do vzduchu. Zabořila se hluboko do jeho lebky. Jeho spolupracovníci ho ihned dopravili k lékaři. Tam byla tyč odstraněna spolu s částmi lebečních kostí a velkými kusy mozkové tkáně. Oba lékaři, kteří Gagea ošetřovali by na to že přežije nevsadili ani penny, natož pak na to, že bude po vyléčení žít normálně dál.
Oba dva však by sázku prohráli, protože pětadvacetiletý mladík nejen že přežil, nýbrž se uzdravil až na občasné mentální poruchy, třebaže mu v hlavě zůstala opravdová díra. Měla víc než osm centimetrů v průměru a probíhala - řečí odborníků - lebkou od levé pleny mozkové paralelně s šípovýcm švem.
Neméně dramatickou chvilku prožila roku 1879 jistá textilní dělnice.
Obrovský
šroub vyletěl ze stroje a pronikl hluboko do hlavy nešťastné ženy.
Velká část jejího mozku byla přitom nenávratně zničena. Další mozková
tkáň musela být obětována, když chirurgové šroub vyoperovávali. Proti
všemu očekávání neměla potom žena žádné velké potíže. Žila ještě
dvaačtyřicet let a jenom jí občas bolela hlava.
V časopise Medical Pressof Western New York z roku 1888 najdeme příběh námořníka,který přišel o čtvrtinu své lebky, když zůstal vzpříčen mezi zábradlím můstku a nástavbou lodi, kde pracoval. Pilíř s ostrými hranami hladce oddělil svrchní část mužovi lebky. Ošetřující lékaři konstatovali ztrátu velkého množství krve a podstatné části mozkové tkáně. To však postiženému nijak nebránilo, aby se poté co přišel k vědomí, choval normálně. Nic nevěděl a chtěl se dokonce obléci a pokračovat ve službě.
Z prvních let našeho století pocházejí zápisky dr. Nicholase Ortize o studii, kterou bolívijský lékař Itturicha předložil Antropologické společnosti v Sucre v Bolívii.Jednalo se o případy osob, které byly až do své smrti duševně zcela na výši.Při pitvě se však k bezmeznému údivu chirurgů zjistilo, že mozek zkoumaných osob byl již dlouhá léta zničen abscesy, tumorem nebo z jiných příčin. Postižení o tom až do své smrti vůbec nevěděli.
Na dr. Itturichu obzvlášť zapůsobil případ chlapce, který si stále stěžoval na silné bolesti hlavy a ve čtrnácti letech zemřel. Autopsie zjistila, že mozková hmota se u chlapce již před dlouhou dobou zcela oddělila od vnitřní strany lebky - proces, jehož důsledky jsou obvykle totožné se stětím hlavy.
Sedmadvacet
dní se dítě, které se roku 1935 narodilo v newyorské nemocnici St.
Vincent, nijak neodlišovalo od jiných novorozenců. Pilo, křičelo,
plakalo, pokoušelo se uchopit předměty, reagovalo na podněty z okolí a
pohybovalo se zcela normálně.
Pak zemřelo.Při pitvě se ukázalo, že se narodilo bez jakéhokoliv mozku.
Lékaři dr. J.W.Bruell a dr. G.W.Albee referovali roku 1953 před sdružením American Psychological Association o devětatřicetiletém muži,jemuž musela být odstraněna celá pravá polovina mozku. Nejen, že tento obtížný zásah přežil, nýbrž, jak oba přednášející uvedli na závěr - intelektuální schopnosti muže nebyly prakticky nijak sníženy.
Stejně záhadné a zároveň poněkud hrůzné, jsou okolnosti, s nimiž byl konfrontován ohledávač mrtvol po smrtelné nehodě jistého mladého muže.Zemřelý se narodil s obzvláště velkým vodnatým mozkem. Aby mu lékaři zachránili život, bylo mu jako kojenci do lebky implantováno zařízení k odvádění nadbytečné mozkové tekutiny. Selhání aparatury, která po dlouhá léta velmi dobře sloužila, způsobilo smrt mezitím již odrostlého chlapce. To vše zjistil ohledávač při své prohlídce.
Zároveň však zaznamenal, že mrtvý měl jen neuvěřitelně tenkou vrstvu mozkových buněk: jasný případ těžkého duševního postižení.
Když pracovník informoval pozůstalé o příčině úmrtí, vyjádřil svou soustrast a pro útěchu dodal, že smrt je vysvobozením pro člověka, který tak jako tento zemřelý byl víc mrtvý, než živý. Lze si představit jeho překvapení a zděšení, když mu rodiče zemřelého vysvětlili, že jejich syn vedl zcela normální život a do posledního dne vykonával vysoce kvalifikované zaměstnání.Slavný mozkový specialista dr. Schleich uvádí dvacet případů velkých ztrát živé mozkové tkáně bez jakýchkoli duševních omezeních postiženého.K tomu poznamenává, že tyto případy jsou zdrojem stálých zmatků lékařů a látkou k diskuzím nad starou filozofickou otázkou o umístěné duše v těle.
Shrnuto: mozek rovná se nerozluštitelná záhada. Na jedné straně je tak citlivý,že je schopen zaznamenat jeden jediný foton a pak zase pracuje na plné obrátky, aniž by vůbec existoval.
Co z toho vyvodit? Čistý materialismus se ukázal každopádně jako nedostačující. I když většina neurologů trvá stále na představě, že vědomí je důsledkem anatomie a struktury šedé kúry mozkové , přesto musejí se zatnutými zuby přiznat, že nikdo nemá představu o tom, jak vědomí vzniká, popřípadě jako mozek uskutečňuje proces, za nějž má být zodpovědný.
Podívejme se na další tajemství, která ospravedlňují pojem... zázračné stvoření - člověk.