Internetová láska 2.
18. 7. 2008
V deset večer už všichni spali a mě to nedalo a zase jsem zasedla k PC.
Otevřela jsem chat.
Ejhle místnost 50+. Tak tam už se snad normálně povídá.
Jenže i tam mne čekalo překvapení. Všichni si totiž „šeptali.“
Po chvilce jsem to už nevydržela a napsala vzkaz, že hledám někoho, kdo si chce úplně normálně povídat.
Začaly mi chodit zprávy od několika lidí.Lidí... to není to správné slovo. Od mužů. Holky jaksi neměly zájem.
Bavila jsem se se všemi, ale nejvíc s jedním.
Jmenoval se Pavel a když jsem zjistila, že žije v Kanadě, byla jsem spokojená. Tady tedy pozvání na rande nehrozí.
Povídali jsme si o všem možné, o tom, jak se dostal tak daleko, jak mu chybí vazba na Čechy, o mojí rodině...
Čas utíkal rychle jako voda.
Zjistila jsem, že jsou tři hodiny ráno a pokud jsem chtěla přijít do práce alespoň relativně v pořádku, musela jsem se rozloučit.
„Uvidíme se tady ještě někdy?“...to byl jeho poslední dotaz.„Možná...“ odpověděla jsem.„Vzhledem k časovému posunu to bude asi docela problém.Necháme to osudu.“
Vypnula jsem počítač a zachumlala se do peřin. Měla jsem pocit docela pěkně prožitého večera.
Podívala jsem se na vedle spícího manžela. Už mi dlouho chybí povídání. Jak to, že si po tolika letech už nemáme co říct?
Na přemýšlení mi ale nezbylo moc času, protože jsem usnula jako mimino.
Otevřela jsem chat.
Ejhle místnost 50+. Tak tam už se snad normálně povídá.
Jenže i tam mne čekalo překvapení. Všichni si totiž „šeptali.“
Po chvilce jsem to už nevydržela a napsala vzkaz, že hledám někoho, kdo si chce úplně normálně povídat.
Začaly mi chodit zprávy od několika lidí.Lidí... to není to správné slovo. Od mužů. Holky jaksi neměly zájem.
Bavila jsem se se všemi, ale nejvíc s jedním.
Jmenoval se Pavel a když jsem zjistila, že žije v Kanadě, byla jsem spokojená. Tady tedy pozvání na rande nehrozí.
Povídali jsme si o všem možné, o tom, jak se dostal tak daleko, jak mu chybí vazba na Čechy, o mojí rodině...
Čas utíkal rychle jako voda.
Zjistila jsem, že jsou tři hodiny ráno a pokud jsem chtěla přijít do práce alespoň relativně v pořádku, musela jsem se rozloučit.
„Uvidíme se tady ještě někdy?“...to byl jeho poslední dotaz.„Možná...“ odpověděla jsem.„Vzhledem k časovému posunu to bude asi docela problém.Necháme to osudu.“
Vypnula jsem počítač a zachumlala se do peřin. Měla jsem pocit docela pěkně prožitého večera.
Podívala jsem se na vedle spícího manžela. Už mi dlouho chybí povídání. Jak to, že si po tolika letech už nemáme co říct?
Na přemýšlení mi ale nezbylo moc času, protože jsem usnula jako mimino.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář