Pravá velká láska
30. 12. 2007
Pár dní před Vánocemi jsem šla do supermarketu dokoupit dárky.
Když jsem uviděla ten dav lidí, přešla mě chuť a začala jsem si říkat pro sebe:
„Můžu tu čekat věčnost, nic nestíhám a ještě co všechno musím vyřídit....Vánoce začínají být čím dál tím víc stresující, kdyby se tak dal celý ten shon prospat.“
Nakonec jsem se přece jenom probojovala do oddělení s hračkami a začala jsem nadávat na ceny a přemýšlela jsem, jestli si vůbec moje děti budou s tímhle hrát.
Když jsem tak bloudila po regálech, zahlédla jsem asi pětiletého chlapečka, který si k sobě tulil jednu panenku.
Měl strašně smutný pohled, když jí hladil po vlasech.
Potom se otočil k jedné starší dámě:
„Babi, jsi si jistá že mám dost peněz, abych koupil tuhle panenku?“
Paní mu odpověděla:
„Víš sám, že nemáš dost peněz, zlatíčko!“
Potom poprosila vnuka, aby na ní chvilku počkal,že se jde na něco podívat a rychle odešla.
Chlapeček ještě stále měl panenku v náručí.
Sklonila jsem se k němu.
„Komu chceš koupit tu panenku?“
„Tu chtěla moje sestřička k Vánocům ze všeho nejvíc a byla si jistá, že jí panenku Ježíšek přinese.“
„No když si jí tak moc přála, tak jí Ježíšek určitě slyšel.“
„Ne, ne, tam kde je nemůže Ježíšek přinést dárky. Aby panenku dostala, musím jí dát mamince, aby jí sestřičce odevzdala, až tam půjde.“
V očích se mu zaleskly slzičky.
„Moje sestřička šla k Ježíškovi,aby byla s ním. A tatínek mi povídal, že i maminka za chvilku půjde za Ježíškem, tak jsem si myslel,že by jí tu panenku mohla vzít.“
Potom mi ještě ukázal jednu fotku, na které se usmíval.
„Tu fotku jí taky pošlu, aby na mě nezapomněla.
Mám maminku rád a chci, aby zůstala s námi, ale tatínek říkal, že musí odejít, aby mojí sestřičce nebylo smutno.“
Rychle jsem vyndala peněženku a nepozorovaně jsem si z ní vybrala peníze a řekla jsem chlapečkovi:
„Pojď, přepočítáme tvoje peníze, jestli budou stačit na tu panenku.“
K penězům, které mi podával,jsem rychle přidala ty svoje tak, aby si toho nevšiml a začali jsme počítat.
Bylo dost peněz na panenku a ještě mu i zůstalo.
Chlapeček se usmál:
„Děkuji Ti Bože, že jsi mi dal dost peněz.“
Pak se na mě podíval a řekl:
„Víte, včera jsem prosil Boha, aby mi dal dostatek peněz na panenku, aby jí mohla vzít moje maminka sestřičce a on mě vyslechl. Ještě jsem chtěl koupit mamince jednu bílou růžičku, ale to už jsem se neodvážil žádat.
Ale on dal mi víc, abych mohl koupit panenku i růžičku.
Víte, maminka má velmi ráda bílé růže.“
Za pár minut se vrátila babička a odešli.
Po tomto setkání jsem pokračovala v nákupech, ale už v jiné náladě.
Stále jsem na něj musela myslet.
Potom jsem si vzpomněla na článek, který jsem četla před dvěma dny.
Psalo se tam o opilém řidiči, který narazil do protijedoucího vozidla, v kterém seděla mladá žena se svojí dcerkou.
Děvčátko na místě zemřelo a matka byla ve velmi kritickém stavu.
Dva dva dny po setkání s chlapečkem jsem si přečetla článek,který oznamoval, že jeho maminka zemřela.
Běžela jsem do květinářství koupit kytici bílých růží a šla na pohřeb.
V místnosti, kde se mohou příbuzní naposledy rozloučit se svými drahými ležela v rakvi mladá žena a v ruce měla kytici bílých růží,vedle sebe položenu chlapečkovu fotku a panenku.
S pláčem jsem opustila hřbitov, s pocitem, že se můj život změnil.
Láska, kterou chlapeček cítil ke své mamince a sestřičce byla neuvěřitelná a nepředstavitelná.
A jeden opilý řidič mu za setinu sekundy vzal maminku i sestřičku, kterou tak velmi miloval.
Nevím, komu se to stalo, ale tento příběh na mne dost zapůsobil.
Kolik sedá denně za volant opilých řidičů, kteří mnohdy za sebou zanechávají vdovy, vdovce i sirotky.
A ptám se....proč?????
Když jsem uviděla ten dav lidí, přešla mě chuť a začala jsem si říkat pro sebe:
„Můžu tu čekat věčnost, nic nestíhám a ještě co všechno musím vyřídit....Vánoce začínají být čím dál tím víc stresující, kdyby se tak dal celý ten shon prospat.“
Nakonec jsem se přece jenom probojovala do oddělení s hračkami a začala jsem nadávat na ceny a přemýšlela jsem, jestli si vůbec moje děti budou s tímhle hrát.
Když jsem tak bloudila po regálech, zahlédla jsem asi pětiletého chlapečka, který si k sobě tulil jednu panenku.
Měl strašně smutný pohled, když jí hladil po vlasech.
Potom se otočil k jedné starší dámě:
„Babi, jsi si jistá že mám dost peněz, abych koupil tuhle panenku?“
Paní mu odpověděla:
„Víš sám, že nemáš dost peněz, zlatíčko!“
Potom poprosila vnuka, aby na ní chvilku počkal,že se jde na něco podívat a rychle odešla.
Chlapeček ještě stále měl panenku v náručí.
Sklonila jsem se k němu.
„Komu chceš koupit tu panenku?“
„Tu chtěla moje sestřička k Vánocům ze všeho nejvíc a byla si jistá, že jí panenku Ježíšek přinese.“
„No když si jí tak moc přála, tak jí Ježíšek určitě slyšel.“
„Ne, ne, tam kde je nemůže Ježíšek přinést dárky. Aby panenku dostala, musím jí dát mamince, aby jí sestřičce odevzdala, až tam půjde.“
V očích se mu zaleskly slzičky.
„Moje sestřička šla k Ježíškovi,aby byla s ním. A tatínek mi povídal, že i maminka za chvilku půjde za Ježíškem, tak jsem si myslel,že by jí tu panenku mohla vzít.“
Potom mi ještě ukázal jednu fotku, na které se usmíval.
„Tu fotku jí taky pošlu, aby na mě nezapomněla.
Mám maminku rád a chci, aby zůstala s námi, ale tatínek říkal, že musí odejít, aby mojí sestřičce nebylo smutno.“
Rychle jsem vyndala peněženku a nepozorovaně jsem si z ní vybrala peníze a řekla jsem chlapečkovi:
„Pojď, přepočítáme tvoje peníze, jestli budou stačit na tu panenku.“
K penězům, které mi podával,jsem rychle přidala ty svoje tak, aby si toho nevšiml a začali jsme počítat.
Bylo dost peněz na panenku a ještě mu i zůstalo.
Chlapeček se usmál:
„Děkuji Ti Bože, že jsi mi dal dost peněz.“
Pak se na mě podíval a řekl:
„Víte, včera jsem prosil Boha, aby mi dal dostatek peněz na panenku, aby jí mohla vzít moje maminka sestřičce a on mě vyslechl. Ještě jsem chtěl koupit mamince jednu bílou růžičku, ale to už jsem se neodvážil žádat.
Ale on dal mi víc, abych mohl koupit panenku i růžičku.
Víte, maminka má velmi ráda bílé růže.“
Za pár minut se vrátila babička a odešli.
Po tomto setkání jsem pokračovala v nákupech, ale už v jiné náladě.
Stále jsem na něj musela myslet.
Potom jsem si vzpomněla na článek, který jsem četla před dvěma dny.
Psalo se tam o opilém řidiči, který narazil do protijedoucího vozidla, v kterém seděla mladá žena se svojí dcerkou.
Děvčátko na místě zemřelo a matka byla ve velmi kritickém stavu.
Dva dva dny po setkání s chlapečkem jsem si přečetla článek,který oznamoval, že jeho maminka zemřela.
Běžela jsem do květinářství koupit kytici bílých růží a šla na pohřeb.
V místnosti, kde se mohou příbuzní naposledy rozloučit se svými drahými ležela v rakvi mladá žena a v ruce měla kytici bílých růží,vedle sebe položenu chlapečkovu fotku a panenku.
S pláčem jsem opustila hřbitov, s pocitem, že se můj život změnil.
Láska, kterou chlapeček cítil ke své mamince a sestřičce byla neuvěřitelná a nepředstavitelná.
A jeden opilý řidič mu za setinu sekundy vzal maminku i sestřičku, kterou tak velmi miloval.
...Je to hodně smutné, ale je to prostě život, který může být dost krutý.
Tak to jsem dneska dostala mailemNevím, komu se to stalo, ale tento příběh na mne dost zapůsobil.
Kolik sedá denně za volant opilých řidičů, kteří mnohdy za sebou zanechávají vdovy, vdovce i sirotky.
A ptám se....proč?????
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář