Osudová 30
9. 9. 2007
"No snad nebude tak zle," usmál se doktor. "Mám takový dojem, že by se jich i dost našlo, jen kdyby jste chtěla."
"Umíte krásně lichotit," usmála se paní Poláková. "No nic, popovídali jsme si a já půjdu za Luckou a za Romanem."
Vstala a podávala doktorovi ruku.
Ten jí jemně zatlačil zpátky do křesla.
"Kampak by jste chodila. Jenom nikam nespěchejte a dejte jim čas. Mají si jistě co povídat a určitě se bez maminky obejdou."
"Ale," Romanova maminka nestačila nic říct a lékař jí přerušil. "Nechci slyšet žádné ale... a víte co? Mám nápad. Končí mi služba. Co kdybychom si spolu vyrazili na oběd?"
"To se snad ani nehodí."
"Panebože, proč by se to nehodilo. Zvu vás jenom na oběd, ne na víkend do Paříže,"usmál se doktor. "Ani nevíte, jakou by jste mi tím udělala radost. S krásnou ženou jsem neobědval, ani nepamatuji. Tak co? Když vás pěkně poprosím."
"Dobře, vzdávám se," usmála se. "Co mám s vámi dělat, když tak pěkně prosíte."
Vstala a uhladila si sukni ."
"Ale stavíme se ještě u Romana na pokoji. Řeknu mu, že přijdu později. A ne, že mi to budete rozmlouvat. To je moje podmínka."
"Tak dobře," usmál se rezignovaně lékař. "Tak se ještě chvilenku posaďte. Jenom shodím plášť a hodím se do civilu. Ať vám nedělám ostudu." Za chvíli již spolu šli dlouhou chodbou k Romanovu pokoji..
Když otevřeli dveře, viděli Romana s Luckou, jak se k sobě tulí a jak mu Lucka něco vypráví.
"Umíte krásně lichotit," usmála se paní Poláková. "No nic, popovídali jsme si a já půjdu za Luckou a za Romanem."
Vstala a podávala doktorovi ruku.
Ten jí jemně zatlačil zpátky do křesla.
"Kampak by jste chodila. Jenom nikam nespěchejte a dejte jim čas. Mají si jistě co povídat a určitě se bez maminky obejdou."
"Ale," Romanova maminka nestačila nic říct a lékař jí přerušil. "Nechci slyšet žádné ale... a víte co? Mám nápad. Končí mi služba. Co kdybychom si spolu vyrazili na oběd?"
"To se snad ani nehodí."
"Panebože, proč by se to nehodilo. Zvu vás jenom na oběd, ne na víkend do Paříže,"usmál se doktor. "Ani nevíte, jakou by jste mi tím udělala radost. S krásnou ženou jsem neobědval, ani nepamatuji. Tak co? Když vás pěkně poprosím."
"Dobře, vzdávám se," usmála se. "Co mám s vámi dělat, když tak pěkně prosíte."
Vstala a uhladila si sukni ."
"Ale stavíme se ještě u Romana na pokoji. Řeknu mu, že přijdu později. A ne, že mi to budete rozmlouvat. To je moje podmínka."
"Tak dobře," usmál se rezignovaně lékař. "Tak se ještě chvilenku posaďte. Jenom shodím plášť a hodím se do civilu. Ať vám nedělám ostudu." Za chvíli již spolu šli dlouhou chodbou k Romanovu pokoji..
Když otevřeli dveře, viděli Romana s Luckou, jak se k sobě tulí a jak mu Lucka něco vypráví.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář