Noc kdy se stal upírem i člověkem
Noc kdy se stal upírem i člověkem
Je pár hodin před nocí a on znovu někam vyráží. Vyráží, jako už tolikrát před tím. Každou noc, už po dvěstě let chodí před nocí pryč. Pryč od všech lidí, aby jim neublížil. Nechce. Nemá srdce vzít člověku život, a tak se živí zvířecí krví. Lidi ve vesnici, co žije, si na něj zvykly a mají ho i rádi. Kdykoli může, pomůže. Chrání je. Jen oni věděli, že nikdy neublížil člověku a ani po tom netouží.
Jeho kroky míří jinam, než obvykle. Tentokrát míří do starého rozpadlého hradu. Měl pocit, že se tam někomu něco stane. Během cesty do hradu se proměnil v nočního tvora, kterým je už po dvěstě let. Jeho vlasy původně barvy nočního nebe jsou teď stříbrné. Jeho rysy jsou výraznější naproti tomu, jaké je má normálně. Všechny jeho smysly se o hodně zlepšily.
Je pouhých osm metrů od jednoho z oken, které drží pohromadě. Vidí světlo. Přejde blíž, ale schová se ve stínu, jinak by ho viděli. Nakoukne do okna a tam vidí několik lidí a jednoho, který je přivázaný k dřevěnému sloupu. Jeho pohled na toho člověka zakryje někdo jiný. Ten se rozpřáhne a prásk. Jeho pěst přistála v břiše toho člověka. Chvilku to pozoruje, ale než si něco promyslí, přeskočí zábranu a v letu odhodí nějakého mohutného chlapa. Dalšího chlápka, který se na něj vrhl, odhodí pryč jako nic. Stoupne si před toho přivázaného, čelem k útočníkům. Ti se mu kouknou do tváře a hned začnou couvat.
„Rychle pryč, to je Christian! Rychle pryč nebo nám něco udělá!“zařve jeden z nich asi šéf.
Všichni se rozeběhnou ven z ruin. Christian se na ně jen podívá a trochu se zasměje. Otočí se na toho přivázaného. Podívá se na jeho tělo a vidí, že už se mu dělají modřiny a je určitě podvyživený.
„Chudáku tebe, ale zřídili“nedokázal to v sobě udržet. Jedním prstem přeřezal provazy. Ten zmlácený se sesunul k zemi a Christian se sklonil ke krční tepně, aby se napil trochu krve, ale kousek nad tepnou se zarazil. Svou hlavu zvedl a podíval se na tvář neznámého.
„Sakra, vždyť nejsem jak ON!“zařval do světa. Znovu si klekl a vzal neznámého muže do náruče. Když byl proměněn, jeho cesta do města byla rychlá. Zastavil se před dveřmi místního doktora. Zaťuká. Chvilku čeká, dokud se světla nerozsvítí. Doktor vyjde ven a podívá se do tváře Christianovi.
„Co se mu stalo?“ zeptal se. Ví, že by Christian nikomu neublížil. Christian spíš lidem pomáhal. Když se někdo ztratil, stačilo mu dát jen fotku a on ho našel.
„Nevím, co provedl, ale našel jsem ho přivázaného u sloupu“ odpověděl mu a ze všech sil se snažil, aby se na někoho nevrhl. Christian totiž víc jak čtrnáct dní nejedl. Doktor Häusler ustoupil stranou, aby tam pustil Christiana s tím mužem. Christian ho položil na lůžko a odešel do jiného pokoje, aby nepřekážel. Čekal hodinu, dvě a jeho hlad se každým okamžikem zvyšoval. Rychle vyběhl z domu ven. Vydal se do lesa najít nějaké zvíře.
Začalo svítat a Christian se začal měnit zpět na člověka. Pomalou chůzí se vrátil do svého bytu, kde se převléknul do něčeho jiného. Teplého a pohodlného. V tuhle dobu bylo tu poměrně chladno a za měsíc bude zima. Christian si vzal bundu a šel k doktorovi Häuslerovi.
„Dobrý den, pane doktore“ pozdravil, i když je jen poloviční upír má své vychování, které mu matka vtloukla do hlavy.
„Ahoj Christiane“ doktor mu odpověděl úsměvem.
„Jak se má?“ zeptal se a hlavou naznačil k jednomu z pokojů. Doktor se podíval tím směrem.
„Upřímně se divím, že ještě žije. Ten hoch je hodně podvyživený“ podíval se do Christianových očí. Teď má jiné oči, než mívá v noci. Zná ho celý jeho život. Nebýt Christiana ani by se nenarodil.
„Klidně jdi za ním, Christiane“ usměje se na něj. Christian šel, jako náměsíčný. Potichu vklouzl do pokoje. Posadil se na židli u postele. Chvilku klidně pozoroval, jak spí, ale i nakonec jeho přemohl spánek. Po dlouhé době spal Christian klidně.
Po třech hodinách se na ně přišel podívat doktor. Když viděl, jak Christian spí na židli, vzal deku, která byla poblíž, a přikryl ho.
Blížila se noc a Christian se probudil. Vstal a pohledem zkontroloval neznámého. Ležel pořád stejně. Sáhl po obkladu na čele a namočil ho do studené vody, která byla v míse u postele. Pořádně hadr vyždímal a znovu mu ho položil na čelo. Podíval se z okna, které otevřel. Naposledy se podíval na neznámého a zmizel pryč. Christian se vrátil zpátky na místo, kde ho našel. Začal to tam prohledávat. Po půl hodině hledání našel batoh zahrabaný u stromu.
Byl šikovně schovaný, protože kdyby nebyl upír nenašel by ho. Začal se v něm prohrabovat.
Našel peněženku i s občanským průkazem. Prohlížel si jí a zjistil, že patří neznámému.
„Hm Lucas se jmenuješ. Pěkné jméno“ prohodil a občanku vrátil zpět do batohu, který si poté přehodil přes rameno. Nemůže to tady nechat. Ten Lucas by to určitě hledal. Vydal se na své obvyklé místo pro lov. Chytil si jelena a dlouze pil krev. Poté si sedl na strom poblíž okna pokoje, ve kterém spí Lucas. Díval se na něj a jeho spící tvář. Jeho tvář v něm probouzela vzpomínky na minulost.
Minulost, která zůstala tak dlouho zapomenuta. Začínalo svítat. Christian se podíval na východ slunce. On se už dlouho na něj nedíval, vlastně nikdy neměl čas. Buď si chytal večeři, nebo někoho buď chránil, hledal nebo hlídal. Postavil se na větvi, na které seděl a skočil do okna a postavil se do pokoje. Podívá se znovu na západ slunce a proměňuje se zpět na člověka.
Jeho proměna je u konce a uslyšel vzlyk ze strany Lucase. Vydá se k němu a podívá se na něj. Vzal ho za ruku, asi se mu zdálo něco hodně zlého, neboť sebou házel ze strany na stranu.
Jakmile ho Christian vzal za ruku, uklidnil se. Chvilku tak zůstal, ale pak ho pustil a sedl se na židli. Vzal si knížku a začal si číst. Do té knihy se začetl tak moc, že si nevšiml, že druhý obyvatel pokoje se probudil.
Lucas cítil, že ho někdo vzal za ruku. Bylo mu to příjemné. Po dlouhé době cítil lidské teplo a ne jako předtím, že ho zmlátili jen proto, že se přistěhoval. Ta ruka ho uklidňovala.
Když tu ruku někdo dal na stranu, cítil se prázdný. Otevřel oči a před sebou uviděl mladého kluka s vlasy barvy nočního nebe a s jemnými rysy. Neudržel se a musel zakašlat. Ten dusivý pocit v krku musel pryč.
Christian se podíval na Lucase. Viděl jak kašle, jako by si měl vykašlat celý plíce. Christian k němu přistoupil a uhodil ho do zad. To Lucasovi pomohlo.
„Jsi v pořádku, Lucasi?“ zeptal se ho. Christianův hlas mu zněl jako to nejhezčí, co kdy slyšel.
„J…jo sem v pohodě. Odkud znáš mé jméno?“podíval se mu do očí. Christianovi se skoro podlomili kolena, jak se na něj Lucasovi oči podívali. Jeho oči mají barvu ocele, ale nejsou tak chladné.
„S tvé občanky. Včera sem našel tvůj batoh. Doktor Häusler potřeboval vědět jméno, a když sem tě našel tak jsi neměl sílu mi ho říct“odpověděl mu s naprostým klidem. Lucas se začal rozhlížet po pokoji. Strhl ze sebe deku a sedl si. Dřív než Christian stačil něco udělat, Lucas už vstal. Lucas se zapotácel a padal k zemi. Christian rychle vyskočil z židle a zachytil ho kousek nad zemí. Pomohl mu, aby si sedl. Christian si klekl a vzal ho do náruče a přešel s ním k posteli.
„Nech mě, musím jít zařídit stěhováky, jinak mi odjedou i s nábytkem!“ křičel a snažil se dostat s jeho náruče. Christian ho položil a podíval se na něj. Lucas nevěděl ani proč, ale když se na něj podíval, zklidnil se.
„Nemusí se bát, vše sem už zařídil“ řekl, když ho přikrýval. Zaťukání a doktor vešel do pokoje. Podívá se na ty dva a přehlédne to, že je Christian tak blízko Lucase.
„Vidím, že jste se už probral, pane Grabeele“ řekl a dal ruku na jeho čelo.
„Horečku nemáte a vše už je taky v normě jak vidím“ doktorův pohled se střetl s tím Christianovým.
„Chrisi dole na recepci máš nějaký dopis“ řekl mu doktor. Chris se na něj jen podíval, usmál se a zmizel za dveřmi.
„Měl byste mu poděkovat, pane Grabeele“ doktor Häusler prolomil ticho, které nastalo po tom, co Chris odešel.
„A za co? On byl určitě jeden z těch, co mě mlátili“ vztek v hlase se nadal zakrýt.
„To bych neřekl. Kdyby v tom byl i Chris, skončil byste jinak. On vás zachránil a jak se zdá, podle jeho chování, tak ti co vás napadli, to mají spočítaný“ řekl jednoduše na Chrisovu obranu.
„Proč myslíte, že to mají spočítané?“ zaujalo ho to. Nikdy ho nikdo nechránil. Pro všechny byl jen vzduch.
„No Chris nedokáže ublížit člověku. Vlastně on ublíží jen tehdy, když je někomu z města ubližováno. Docela se i divím, že lidem pomáhá i přesto co v minulosti udělali jeho rodině a taky i přesto čím je“ doktorova odpověď byla na unaveného Lucase vyčerpávající. Najednou ze zdola slyšeli smích a jásot. Pak slyšeli dupání, jak Chris vyběhl schody.
„Johne, dokázal sem to!“zakřičel Chris, když vletěl do dveří.
„To sem rád Chrisi zasloužíš si to“ zářivě se na něj usmál. Chris zářil jako hvězdy na nočním nebi. Vrhnul se na doktora a objal ho. Po té z rychlostí blesku zmizel s pokoje. Lucas se podíval na doktora Häuslera s otázkou v očích.
„Chris na dálku studoval uměleckou školu. On má překrásný hlas a maluje taky úžasně“ odpověděl mu na otázku, kterou nevyslovil. Na Lucase těch informaci bylo nějak moc. Lehl si a usnul. Měl noční můru.
****
Procházel se lesem. Zrovna se přistěhoval. Po lese chodil, už několik hodin, ani si nevšiml, že začalo stmívat. V tom ucítil bolest v zádech. Někdo mu do nich uhodil pěstí. Sesunul se k zemi. Ten, co ho praštil, ho vzal za ruce a táhnul ho. Dotáhnul ho až k rozpadlému hradu.
Tam ho on a ještě někdo přiváže ke stromu. První rána a po ní další a další. Už má pocit, že tu zemřel, ale přesto vidí, že se před něj někdo postaví. Před tím, než upadnul do bezvědomí, slyší někoho s těch parchantů řvát.
„Rychle pryč to je Christian!!! Rychle pryč nebo nám něco udělá“ to je poslední co si uvědomuje před tím než upadne do bezvědomí.
****
Slyší odevírat dveře. Otevře oči a v nich stojí Christian. Christian se mu omluvně podívá do očí.
„Promiň, nechtěl sem tě zbudit“ omluvil se. Opravdu nechtěl zbudit Lucase. Jen se chtěl vytratit předtím, než se setmí.
„To nic Chrisi. Můžu ti tak říkat?“ ani si neuvědomil, že mu tak řekl. Chris se na něj jen usmál a poté se podíval z okna.
„Promiň Lucasi, už musím jít“ sice se Chrisovi nechtělo odejít od Lucase, ale nerad by mu ublížil. Lucas než stačí něco říct je Chris pryč.
Chris běžel lesem. Daleko od vesnice. Daleko od Lucase. Nechce někomu ublížit. Hlavně jemu ne. Běží asi hodinu, až se zastaví před hrobkou ukrytou uprostřed lesa. Ta hrobka patří jeho rodině. Jsou tu pohřbeni všichni. Matka, otec i sourozenci. Tolik trpěl, když je zabili.
Tehdy zmizel a do vesnice se vrátil jako dospělý. Všechen vztek a nenávist z něj vyprchali. Pochopil, proč to udělali a nezazlíval jim to. Když o něm zjistili, že je upír, nic mu neudělali, protože ochránil ve vesnici a přitom se odhalil. To bylo kdysi, ale teď tu stojí před svou rodinou.
„Co to se mnou je? Proč cítí úzkost a přitom štěstí, když sem u něj? Proč to cítím?“ rychle ze sebe sypal otázky, které ho začaly tížit. Bylo mu hrozně a bál se toho co cítil v Lucasově blízkosti.
Odpovědi ne a ne přijít. Jeho strach se proměnil v zoufalství. Nevěděl, co má dělat. Být jeho přítelem nebo zmizet z jeho života? Nebo by se stal jeho milencem? Jen jedno řešení mu připadalo správné. Být jeho přítelem a oporou. Ano to bude.
Podívá se k nebi. Začíná svítat. Vstane a opráší se od hlíny a listí. Pomalým krokem vyrazí ven z lesa. Celou cestu přemýšlí, jestli udělal správně, že zůstal a stane se jeho přítelem.
Kdyby odešel, kdo by ochránil město? Kdo by je hlídal ve dne a kdo v noci? Ne. Nemůže odejít na to má moc velkou zodpovědnost. Všichni ve městě si zvykli, že je chrání. Oni mu důvěřují a to nesmí přestat. Má lidi z městečka hodně rád.
Je už odpoledne a Christian ještě ležel ve své posteli. Nechce se mu vstát. Taky má právo si odpočinout. Vše, co se za poslední dny stalo, se na něj teď zvrhlo, jako když se on vrhá na svojí oběť a to mu připomnělo, že večer nevypil ani kapku krve. Nechá to být. Hodí přes sebe peřinu a snaží se znovu usnout a daří se mu to. Dny plynou a Christian odmítá vyjít z pokoje.
Naproti tomu Lucas se uzdravuje, dokonce ho pustili i domů, ale přesto, že už je zdravý cítí se sám a opuštěný. Něco nebo spíš někdo mu chybí a on ví kdo. Chybí mu Christian. Už několik dní ho neviděl. Chybí mu jeho oči, jeho sametový hlas. Lucas přišel ke svému domu.
Odemkl a to co viděl, ho překvapilo. Všechen nábytek byl rozestaven ještě lépe než by ho dal on. Skleničky a všechno nádobí bylo rozestaveno do polic. Prošel všechny místnosti a vše bylo dokonale zařízené.
„Tak takhle to myslel“ nedokázal zabránit úžasu, který v něm dosud plápolal. Seběhl schody a vydal se k doktorovi. Cesta k němu netrvala ani čtvrt hodiny, ale po celou tu cestu běžel.
Udýchaný se opřel o futra dveří a snažil se popadnout dech. Zaťukal a zachvěl se znova. Ze dveří vyšel doktor a podíval se na Lucase ospalýma očima. I přesto, že byl den, dal si doktor šlofíka po těžké noci.
„Omlouvám se, že jsem vás budil, doktore, ale potřeboval bych vědět, kde bydlí Christian“ vysypal ze sebe Lucas. Doktor Häusler se na něj podívá. Co se stane, když to řekne? Nic.
„Jdi pořád rovně touhle ulicí a až narazíš na polorozpadlý dům, tak to je Christianův dům“ řekl mu. Lucas ani nepoděkoval a vydal se cestou, kterou mu řekl doktor. Dorazil před dům, a když viděl, jak hrozně vypadá, nevěděl, co si má myslet o Chrisovi. Váhavým krokem se vydal ke dveřím domu. Sáhl na kliku a jemně jí zmáčknul směrem k zemi. Dveře se odevřely a Lucas poznal, že vnitřek domu je o hodně lepší než venek. Bez vyzvání vešel dovnitř. Do první místnosti, do které vešel, byl obývák. Další kuchyň. Procházel pokoji dokavaď nenašel, toho koho hledal. Lucas našel Christiana, až za posledními dveřmi.
Lucas vešel a spatřil Chrise zahrabaného až po bradu v dekách. Přešel k němu a dal mu ruku na čelo, protože se mu zdál až příliš bledý. Rychle stáhnul ruku z Chrisova čela, protože mu čelo úplně hořelo. Rychle z něj shodil deky. Popadl Chrise pod rameny a vyšel s ním z pokoje za doktorem Häuslerem.
Zaťukání nebo spíš zabušení Lucase doktora Häuslera vyděsilo tak, že vyletěl ze dveří a chtěl seřvat ty, co se opovažují ho budit. Pohlédl do tváře Lucase a poté jeho zrak spočinul na bledém Chrisovi.
„Rychle, pojď dál“ ustoupil stranou, aby mohl Lucas s Chrisem vejít.
„Tamaro, dojdi rychle pro krev!“zařval na sestřičku. Chrise popadl s druhé strany a odvedli ho do pokoje. Do toho samého kde byl dřív Lucas. Šetrně ho položili na postel.
„Pane doktore na co krev?“zvědavost Lucase přemohla. Na co takový mladý a určitě zdravý muž potřebuje krev?
„Lucasi na něco se tě zeptám“ kouknul se Lucasovi zpříma do očí. Lucas kývnul.
„Lucasi slyšel si teď někdy o Upírovi se srdcem?“svůj pohled stočil na Chrise.
„Jo jenom něco, ale jsou to kecy, upíři neexistujou“ z jeho hlasu byl slyšet jen výsměch.
„V tom nemáš pravdu, existujou. Hádej proč mladý a zdravý muž potřebuje krev? Proč každou noc chodí pryč z města?“ podíval se na dveře, ze kterých vyšla sestřička. Podala mu sáček s krví a odešla. Doktor Häusler infúzi dal Chrisovi a modlil se, aby to ještě pomohlo. Lucas couval ke zdi. Narazil na ní a sesunul se k zemi. Všechno mu došlo.
„To…to znamená, že Chris je…je…“nemůže větu dokončit, protože v krku ucítil knedlík. Doktor Häusler se na něj podíval.
„Pojď se mnou, Chris potřebuje klid“ vyzval ho. Lucas šel jako náměsíčný. Jak mohl něco začít cítit k němu tak, tak odpornému?
Doktor Häusler i Lucas vyšli z pokoje a šli jinam. Šli z baráku, až došli do školy. Oba vyšli do budovy a doktor zaťukal hned na první dveře. Ozvalo se dále a oba vešli do třídy plné druháčků.
„Dobrý den děti. Tohle je Lucas a já chci, abyste mu něco řekli o Christianovi“ podíval se na učitelku a ta se jen usmála. Učitelé i děti jsou zvyklé, že k nim přijde doktor s nějakým člověkem, který se právě přistěhoval. Všechny děti ve třídě zvednou ruku.
„Tak třeba ty Thomasi“ vyzve doktor chlapce z druhé lavice u okna. Tázaný chlapec se zvedne a podívá se na Lucase.
„Pan Christian Bernadotte je známí, jako Upír se srdcem. Pan Chris je také znám tím, že naše město a všechny lidi v něm ochraňuje, ať ve dne v noci. Přesto, že je pan Chris upír nikdy neublížil člověku. Jen díky němu je můj otec i bratr naživu“ skončil svou přednášku Thomas Livinston. Osmiletý chlapec, který díky Chrisovi nepřišel o část rodiny.
„Děkuju ti Thomasi i vám děti. Doufám, že to tady panu Grabeelovi to je už jasné“ poplácal Lucase po zádech a nasměroval ho ven ze dveří. Doktor Häusler naposledy poděkoval a odešli spolu.
„Lucasi nechám ti čas na promyšlení, určitě to není pro tebe jednoduché, ale prosím neubliž mu příliš. Chris si prošel peklem, když byl ještě dítě “otočil se na něj a podíval se mu do očí. Lucas jen přikývnul a šel zpět domů.
Přišel k venkovním dveřím. Odemknul dveře, zabouchl a klíče hodil na stolek. Sesunul se podél dveří.
„Co si mám teď o něm myslet? Vždyť mě upíři zničili život!“ šeptal pro sebe nebo pro někoho jiného? Seděl u dveří a nevěděl o čase. Nevnímal ani zimu, která se linula z každého pokoje v domě. Několik dní trvalo, než se Chris probudil.
„Dobrý den doktore“ozval se z ničeho nic Chris, když mu byl doktor vyměnit infuzi s krví.
„Ahoj Chrisi, sem tak rád, že si v pořádku“ odechl si doktor. Netušil, jestli mu ty infuze s krví pomůžou, ale jak se zdá tak ano.
„Kde je Lucas?“nevěděl proč, ale musel se ho zeptat. Něco ho uvnitř něh hlodalo.
„Od doby, co se dozvěděl, že si upír, tak ho nikdo neviděl“ odpověděl v klidu doktor. Chris si zvykl, že si ho ti nový nevšímají, ale to mu bylo jedno. Tohle ale ne. Lucasovi to chtěl říct on sám!
„Proč jste mu to řekl?! Já bych mu to řekl sám i bez vaší pomoci!“ Chris se zprudka posadil.
Jehlu, kterou měl zavedenou do žíly, si strhnul. Postavil se a popadl bundu. Vešel ven s kliniky a vydal se k hrobce své rodiny. To je pro něj jediné místo, kde je sám a kde může přemýšlet.
Došel k ní. I přes to, že vypadal stejně, něco se na ní změnilo. Byla to vůně, kterou cítil jen v Lucasově blízkosti. Jelikož s ním teď nebyl, znamenalo to, že sem Lucas přišel. Obešel celou hrobku a u Jasmíny, jeho mladší sestry našel kytici. Vzal si jí do ruky a všiml si malého lístečku. Pomalu a šetrně ho vytáhl a kytici vrátil zpátky na místo. Z obálky vytáhl papírek na, kde byla napsána jediná dvě slova, a to „odpust mi“. Nic jiného tam netálo. Není tam, kdo to napsal a ani komu to bylo adresováno. Že by Jasmín? Ne jí ne. Jí bylo pouhých jedenáct let, když jí zabili se zbytkem rodiny. Jediné, co ho napadlo, bylo, že to tam dal Lucas, ale kdo by mu o tom řekl? Už nežije nikdo, kromě něj, kdo by věděl o tom místě. Ti lidé, co to postavili, už dávno zemřeli.
Papírek vloží zpět do obálky a strčí si jí do kapsy. Popošel o kousek do zadu a posadí se ke stromu, u kterého proseděl už celé dny. Dokonce se stalo, že tam seděl celý měsíc. Teď tu sedí a začíná přemýšlet o své budoucnosti.
Změní se něco mezi nimi? Budou přáteli? Bude jím Lucas opovrhovat? Jestli ano, kdo tedy napsal ten vzkaz? To jsou otázky, které ho trápí, ale na odpověď nemůže přijít. Chris se zamyslel tak moc že si nevšiml, že již nastala noc. To, že se přeměnil, už necítil vůbec. To cítil jen první dny, než si na to zvykl.
Mezitím se Lucas vydal k doktoru Häuslerovy, aby se podíval na Chrise. Přešel ke vchodovým dveřím. Zhluboka se nadechne a zaťuká. Slyší kroky, které se pomalu a jistě blíží. Už se nedá utéct, už je příliš pozdě na všechno. Teď může čelit své budoucnosti.
Doktor Häusler čekal, že se Lucas dříve nebo později objeví a bude chtít vědět, jak na tom Chris je. Jenže, co mu teď řekne? Má mu říct, že utekl kvůli tomu, že mu řekl pravdu? Vše nechá na okamžiku. Blíží se ke dveřím, sahá po klice a odevírá dveře.
„Dobrý den, pane doktore“ ozve se Lucas, který netrpělivě čeká. V jeho obličeji se neodráží nic. Žádný pocit, ale zato uvnitř něj se odehrává velký souboj o to, jestli má zůstat nebo jít a už se nevrátit. Doktor Häusler uhnul stranou a nechal Lucase vejít.
„Doktore Häuslere, mohl bych mluvit s Chrisem?“nesměle se zeptá. Cítí se, jako když šel poprvé na rande s dívkou jeho tehdejších snů. Doktor Häusler se na něj podívá.
„Je mi líto Lucasi, ale když Chris zjistil, že sem ti řekl čím je, tak se naštval a doslova vyletěl z pokoje neznámo kam“ v jeho očích je smutek. Proč to jenom Chrisovi řekl. Kdyby mu to neřekl, nemusel by se teď dívat do Lucasových očí, ve kterých je smutek, ale i strach.
Že by strach o Chrise?
Lucas se na podpatku otočil a vyběhl z kliniky někam pryč. Doběh až na náměstí. Po té běžel ke kostelu, do hospody, ke kříži na kopci. Oběhl snad všechny místa. Oběhal všechna, až na jedno jediné, na které zapomněl.
Vracel se domů. Lidé, kteří ho potkávali a pozdravili, viděli, jak je smutný. Viděli, že ho trápí něco hodně velkého. Dopotácel se ke svému domu. Odevřel. Kamkoli se podíval, tak ho viděl. Vyšel schody, až narazil na pokoj, kde nic nebylo. Nevěděl, proč ho nechal prázdný, ale teď mu připadal útulný.
Hodiny splývali v tu další hodinu. Dny se stávali stejnými, týdny splývali do jednoho. Lucas nevyšel z pokoje a Chris ne a ne opustit hrobku rodiny. Ani jeden z nich skoro nejedli.
Když jeden z doktorových pacientů mu řekl co se děje, musel rychle jednat. Zavřel kliniku a vydal se za Lucasem.
Kolikáté je to už zaťukání co slyší? Kolikáté je to zaťukání, na které neodpoví ani hláskou?
Zaboří hlavu do deky a snaží se znovu zaposlouchat do větru, který propukl za dveřmi.
„Lucasi to jsem já, Doktor Häusler“ ozve se za dveřmi. Skoro ne hlas nezaregistruje, neboť nechce slyšet žádný hlas. Jediný hlas po, kterém touží byl ten Chrisův a ten možná do konce života neuslyší.
„Vím, kde je Chris“ ozve se znova doktor Häusler. Lucas zbystří. Shodí ze sebe deku a vrhne se ke dveřím. Ty prudce otevře a vrhne se na doktora Häuslera.
„Kde je? Prosím řekněte mi to!“ v Lucasově hlase byl moc dobře slyšet strach, bolest, ale i čirá a hluboká láska a důvěra.
„Ty určitě víš o té hrobce uprostřed lesa“ musí uhnout pohledem. Lucasovi oči v něm vyvolávali smutek, ze ztráty milované ženy. Jeho žena totiž před několika lety zemřela na leukémii.
„Ano, vím o něm. Proč?“ v jeho hlase se objevilo očekávání.
„Tam Chris chodí pokaždé, když potřebuje být sám a…“ už nestihne dopovědět, neboť Lucas vystřelí jak raketa. Lucas běží cestou pro něj tak známou a přesto tak novou. Nevnímá vítr ani zimu. Jediné, co ho teď zajímá je to, jestli je tam Chris.
Pět minut. Deset minut. Běží neuvěřitelně rychle. Normálně by tam člověk byl za hodinu, ale on ani ne za dvacet pět minut. Pomalu přichází k hrobce. Dýchá se mu těžce. Je unavený a slabý.
„To ne“ řekne a zkolabuje. Lucas přecenil svoje síly.
Chris se probere, protože už zdálky slyší, že někdo jde. Potichu se skoval do stínu a čekal na vetřelce, co se ho opovážil vyrušit. Z dálky se díval na vysokou postavou z bílými až stříbrnými vlasy, které tomu člověku sahali až do zad.
„To ne“ uslyší a ví, komu ten půlnoční hlas patří. Rychle vyběhl z úkrytu a vrhnul se k postavě. Sebral postavu ze země a podíval se jí do tváře.
„Lucasi, co tu propána boha děláš takhle oblečený?“ v jeho hlase byla slyšet úleva a starost.
Přenese ho ke stromu, kde ještě před chvílí seděl a opřel Lucase o něj. Sundal si bundu, kterou posléze přehodí Lucasovi přes ramena. Znovu ho zvedne, ale tentokrát se stane něco hodně zvláštního. Něco co nikdy necítil.
Na hrobce se objevil zářiví kruh, který čím dál tím víc zářil. Chris na něj koukal a přitom k sobě těsněji přitiskl Lucase. Nevěděl proč, ale měl pocit, že se stane něco, co mu změní život.
Z kruhu se ozvali hlasy. Hlasy, které Chris dobře poznával. Hlasům nebylo rozumět, ale po chvilce se to měnilo, poněvadž z kruhu začali vystupovat průsvitné postavy.
„Christiane, zlatíčko“ozve se jedna z postav hlasem plným něhy a lásky.
„Mami?“tolik let jí neviděl, a přesto mu to přišlo, jako včera, kdy se naposledy viděli.
„Ano, zlatíčko sem to já“ její tvář byla už lépe vidět.
„Ale vždyť jsi mrtvá, co tu tedy děláš?“obava a strach, co se stane. Ne jemu, ale co se stane Lucasovi. Jestli se mu něco stane, nepřežije to.
„Už sis toho protrpěl dost. Teď je načase aby ses stal člověkem, aby si mohl být s tímto chlapcem, kterého s celého srdce miluješ“ odpověděla mu. Chris se na ní nechápavě podíval.
„Pamatuješ, jak si se ptal na to, proč cítíš úzkost a přitom štěstí když si sním“ukázala prstem do Chrisovy náruče. Chris přikývl. Dobře si na to vzpomínal.
„To proč jsi to cítil před tím i teď je to, že si zamilovaný do tohoto mladíka“ usmála se na něj. Chris byl zmatený. On je zamilovaný? Nikdy nebyl zamilovaný, jen o tom slyšel.
„Už je načase, abychom ti dali tvůj dar. Nejlepší by bylo, kdyby si ho položil, aby se mu nic nestalo“ poradila mu. Chris poslechl a opřel Lucase o kmen starého stromu.
Lucas se pomalu probíral. Pomalu otevíral oči a uviděl, jak se od něj Chris vzdaluje.
Natáhne jeho směrem ruku a chce něco říct, ale něco mu brání. Chris pomalu mizí v zářivém kruhu. Ještě naposled se podívá Lucasovím směrem. Střetnou se očima. Tyrkysové oči se střetnou s těmi ocelovímy. Chris se na Lucase naposledy usměje a je pryč.
Lucasovi po tvářích začínají ztékat slzy. Ani se je nesnažil utřít. Pomalu vstal a pomalím krokem se vydal do prázdného domu, kde na něj nikdo nečekal.
Vychází z lesa. Potkává spoustu lidí, co věděli, že se Lucas vydal za Chrisem do lesa. Jakmile se mu podívali do tváře, mizel jim jejich vlastní úsměv. Každý se propadal do smutku, a přesto nikdo z nich nevěděl, že Lucas z nich trpí nejvíc.
Otevřel dveře do pokoje. Tentokrát to nebyl ten prázdný pokoj, ale byla to jeho vlastní ložnice. Nohama se opřel o rám postele a začal padat. Spadl do saténového povlečení, které mělo barvu Chrisových vlasů. Znovu mu po tváři začali téct slzy a ani teď se je nepokouší zastavit, protože ví, že by t stejně nemělo cenu.
Dny ubíhali pro někoho rychle, ale pro něj se vlečou. Dny jsou pro něj temnější a temnější. Nemá nikoho, kdo by mu zpestřil jeho svět, a přesto vychází z pokoje. Přesto chodí do města a hledá tam jeho tvář.
Nastává noc, která je pro něj stejná, jako každá jiná. Uléhává do studené postele a pomalu se propadá do říše snů a přání.
Chris pomalu stoupí do jeho pokoje. Každý den sledoval jeho kroky, ale nesměl jít za ním, dokud nebude konec jeho prokletí, který právě nastal.
V tuto noc, před dvěmasty lety byl proklet. V tuto noc se před dvěmasty lety stal upírem a teď v tuto noc se stal člověkem.
Ulehá vedle Lucase tak, aby ho nezbudil. Dívá se do jeho spící tváře. Teď vypadá, jako andílek, který právě spadl z nebes, a přesto se na jeho tváři objeví slza. Chris ví, že by to neměl udělat, ale jeho touha dotknout se ho je příliš velká.
Pomalu k němu natahuje ruku a lehce mu slzu setřel. Snažil se, aby Lucase nezbudil, ale nepodařilo se to. Lucas pomalu otevíral oči. Podíval se před sebe a jeho oči se střetly z Chrisovímy.
„Neměl bys už dávno spát?“protrhne Chris tíživé ticho, které nastalo. Lucas se přitiskl do Chrisovy náruče. Chris ho objal a dal mu polibek do vlasů. Lucas zvedl svojí hlavu, a spojil jejich rty v něžném polibku, ve kterém bylo tolik lásky, kolik cítil.
„Dobrou noc“zašeptá Lucas, když se jejich rty rozpojí.
„Dobrou noc“ozvala se Chrisova odpověď, ale Lucas neslyšel, protože už byl zpátky ve světě snů. Chris hladil Lucase po vlasech a přemýšlel, jestli má říct Lucasovi to cítí.
„Lucasi?“už se rozhodl.
„Hmm“ozve se Lucas, cítil jak je Chris napjatý a tak se probudil a teď naslouchá, co mu chce Chris říct.
„Miluju tě“jednoduchá dvě slova. Slova, která pro někoho mohou znamenat všechno, ale pro někoho nemusí znamenat nic.
„Taky tě miluju, ani nevíš jak moc“stejná odpověď. Lucas znovu zvedne hlavu a jemně Chrise políbí. Teď oba padají do země snů. Nastává nový den. Den kdy už nikdo nepocítí smutek a samotu.
„Láska způsobuje bolest. Ale taky bolest léčí. Láska prostě bolest je. Bolest není od lásky nikdy daleko. Láska vám může srdce naplnit, pak zlomit a to zlomené srdce zase vyléčit. A platí, že každá láska vlastně končí nešťastně, dřív nebo později - protože i v případě, kdy třeba láska trvá celý život, tak jeden nutně umře dřív a zanechá toho druhého v zármutku. “
Komentáře
Přehled komentářů
nádhera je ešte slabé slovo
....
(akyra, 27. 12. 2008 13:38)tak tenhle komentář píšu abys věděla že i po takové době to někdo čte;))takže abych se pořád neopakovála. Tak jako každá povídka je nááádherná.Asi to s tím opakováním nevyšlo:)))
jéjky
(E..., 22. 11. 2007 20:44)no teda... sem asi eště přecitlivělejší než yveren... bylo to krásný a skončilo to dobře, ale mě je smutno...ne, opravdu nemám ráda konce (i když se opakuju).. je mi z toho zvláštně.. a ten úplně poslední odstavec.. dostal mě
Krásné, opravdu krásné...
(Tigie, 20. 11. 2007 7:50)...jen mi vrtá hlavou, jak se z upíra může stát člověk. To nesedí do té legendy "navěky prokletý nemrtvý". Díky, žes to prokletí zlomila (jen teď nevím, kdo je bude ochraňovat - asi si musí zřídit obecní policii :-) )
.....
(Yveren, 17. 11. 2007 0:45)Sakra, já brečím... nevím proč ale je to tak... Asi jsem přecitlivělá, ano tím to bude. Zvláštní, vždycky když od tebe něco začínám číst, přiznám se, že moc nečekám. Začátky jsou tak trochu nijaký, ale o to víc mě to na konci mile překvapí.
no coment
(cryingfairy.blog.cz, 4. 6. 2009 22:06)