Naděje umírá poslední
Dívka stála u okna a dívala se přes lesklé sklo, které odráželo její tvář ven. Dívala se do ulice, která ležela před jejím domem a přesto měla pocit, že vidí celý svět; neustálý nudný koloběh událostí...
Cítila se spoutaná a bezmocná. "Jaký je smysl života?", "Proč zrovna nám byl tento dar dán?", "Jaké je naše poslání, náš úkol?". V hlavě ji leželo spousta otázek na které by jí žádný obyčejný člověk nedokázal odpovědět. Byla zoufalá. Nedávno zahlédla kluka, který se jí líbil. "Uvidím ho ještě někdy?"...
...
Naštěstí tu bylo něco, co jí dávalo sílu. Dvě prosté, jednoduché, avšak mocné věci, které ji pevně držely nad propastí smutku a později nicoty.
Byla to víra a naděje. Jediné co ji vedlo její cestou. Věřila, že se jednou dozví odpovědi na své otázky, že nežije zbytečně, že pro někoho něco znamená a že bude šťastná. Měla naději. Věděla, že kdyby o nich někdy jen zapochybovala, ztratí je, ale byla si jimi jistá, protože to ona, jako každý, si určila jejich cíl a význam.
Věděla, že život je silnější než smrt, že naděje je mocnější než zoufalství a že ber víry, kterou každý v něco má, to nikdo daleko nedotáhne.
Věděla, že kde je život, tam je naděje.
Najednou se její myšlenky změnily a ona začala přemýšlet o tom, že čím temnější je nebe, tím jasněji vyvstanou hvězdy, o tom , že všechno má nějaký důvod jako předtím její deprese. O osudu; co se má stát, stane se. Říkala si, že vždy se najde důvod proč žít i když je to třeba jen vůně květin, tentokrát to byla její láska.
Dívka byla zvědavá, co jí osud, který si z větší části určuje každý znás, přichystal. Přece to mohou být radostné chvilky, o které by možná předchvílí přišla, kdyby se nedržela naděje a nevěřila v to.
Naděje přeci umírá poslední.
A proto se jen tak lehce nevzdávej!