2.kapitola
"Rone! Harry!" Hermiona stála mezi jejich postelemi, pravicí třásla Ronem a levicí Harrym.
"Co? Percy, padej! Já jsem ti tu zprávu o kotlících vážně nevzal!" převalil se na posteli Ron a snažil se odehnat Hermionu rukou.
"Rone!! Já nejsem Percy!" snažila se mu to vysvětlit.
"Já chci SPÁT Percy!" vyjekl v polospánku Ron a po chvíli se zase ozvalo jeho chrápání.
Hermiona vzdychla.
"Harry, aspoň ty se vzbuď!" zatřásla jím.
"Siriusi! Jak jsi se sem dostal?" vypískl Harry.
Hermiona už své snažení vzdala. Odevzdaně si sedla na podlahu mezi oběma postelemi a čekala, až se obe chlapci vzbudí.
"BAF!!" vykřikli Harry a Ron svorně a posadili se na svých postelích.
"Byla to děsná zábava tě poslouchat, jak vzdycháš Herm!" oznámil jí Ron.
"To nepochybně byla! Vy dva malí parchanti!" vztekala se Hermiona, bylo však vidět, že jí smích cuká koutky, "Vy jste to na mě nahráli!"
"Samozřejmě!" pronesl Ron tónem, který jasně naznačoval, že žádná jiná možnost ani neexistuje.
"Hele! Musíme jet do Prasinek, kluci." sdělila jim Hermiona.
"Aha, tak proto ses nás pokoušela vzbudit!" svitlo v Ronově tváři pochopení.
"Jasně! Že jsem si to neuvědomil hned!" pronesl ironicky Harry.
"Nechte toho!" vypískla Hermiona.
"Dobře, dobře, hlavně se nerozčiluj." uklidňoval ji Harry. Vstal a snažil se obléknout si svetr.
"Hermi, mohla bys vypadnout?" poprosil ji.
"Jo… v pohodě! Já tu nejsem," prohlásila Hermiona a odešla ke dveřím.
Harry s Ronem se oblékli a za chvíli už seděli na snídani. Nikdo už tam nebyl. Všichni už dávno vstali a jistě už byli na cestě do Prasinek. Harry s Ronem do sebe v rychlosti naházeli snídani a Hermiona jen netrpělivě podupávala nohou, protože sama už na snídani dávno byla.
Ve vstupní bráně potkali nevrlého Filche.
"Nemůžete přijít dřív? Už jsem zavíral,"
Harry s Ronem a Hermionou raději nic neříkali a potichu proklouzli vstupní branou
***
"Harry, koukni, tohle jsou super upíří zuby!" mával mu Ron před nosem rudým upířím chrupem.
"Jasně! Komu je koupíš?"
"Hermioně," zašeptal Ron, " ale neříkej jí to!" zasmál se napodobeninou holčičího nepovedeného hihňání.
"Ta bude mít radost!" zaironizoval Harry.
"Pánové, vím, že mluvíte o mně!" objevila se vedle Rona Hermiona.
"Hermiono, chceš jít na Máslový ležák?" navrhl Ron.
"Myslela jsem, že jste přijeli shánět dárky," podotkla kousavě Hermiona.
"To ano. Pár už jich máme a teď si chceme jít odpočinout,"
"A pak koupíte další?"
"Když ti na tom tak záleží tak jo," vzdychl Ron.
"Tak dobře," svolila Hermiona.
"A co jsi tu dělala ty?" zeptal se Harry
"Dívala jsem se, jestli bych nemohla ještě někomu něco přikoupit."
"Doufám, že jsi nic pro mě nenašla," zděsil se Ron a pohlédl na Hermioninu tašku, ve které bylo pravděpodobně pár drobných balíčků.
"Pro tebe nic nekupuji," prohlásila Hermiona, "ty věci jsou pro mámu a tátu."
"To je dobře!"
***
Bylo již velice pozdě, když šli z Prasinek domů. Všechny obchody už zely prázdnotou a Hermiona s Harrym pospíchali do hradu.
"Kde je vlastně Ron?" zeptala se po chvíli ticha Hermiona.
"Říkal, že si jde něco koupit do Taškáře."
"Tak to nás musel předběhnout, protože Taškář je tamhle!" ukázala za roh.
" To je možné. Ale už je po zavírací době… kde jen může být?"
"Asi už šel sám do hradu a nechal nás tady!" zamračila se Hermiona a prudce zabočila.
"To mu nedaruju!"
Procházeli dlouhou ulicí, která byla lemována většinou obchodů, které v Prasinkách byly. Na konci se ulice rozšiřovala do velké kamenné cesty, která vedla přímo k bradavickému hradu.
"Harry!" chytla ho Hermiona za ruku," koukni, není to Ron?" ukazovala na výlohu Taškářových žertovných předmětů, které stály jako poslední obchod na konci ulice.
"Hm… vypadá to tak," přitakal Harry. Za výlohou se na ně zoufale díval Ronův obličej.