Žádný člověk není tak malý, aby ho neviděl Bůh ...
Žádný člověk není tak malý, aby ho neviděl Bůh ...
Finský student, který nedávno zabil osm lidí se netajil svým pocitem sebevědomé nadřazenosti a povýšenosti. Před svým činem zveřejnil na internetu prohlášení, že lidská rasa je retardovaná a hloupá a pouze nadřazení jedinci by měli přežít a podřazení být zlikvidováni ... Dále hlásal, že lidé jsou jen živočišný druh jako každý jiný. Smrt a zabíjení nejsou tragédie, v přírodě se to stává běžně. Málokteří lidé jsou tak důležití, aby je mělo cenu zachraňovat ... To vše hlásal manifest osmnáctiletého vraha. Pak obyčejně a systematicky kráčel po školních chodbách, klepal na dveře a střílel ... A tak jeho výroky jsou pro mne jen paradoxem nelidskosti a současně jsem si uvědomil, jak otevřenou a širokou náruč má Bůh, který nikým nepohrdá a zve k sobě každého a každý je mu nesmírně vzácný. Podobenství o pastýři, který hledá zatoulanou ovečku a volá ji jejím jménem ... Bůh každého zve a každý, byť nevýznamný človíček má své místo v široké Boží dlani. Budeme-li ale uvažovat v měřítkách lidské džungle, která vyrůstá z představ „polidštělé opice“ neodlišující se nijak od jiných druhů a ve své rozpínavosti pohrdá druhými, pak podobné činy jsou jen ukazatelem lidské morálky bez Boha a bez vědomí vyššího principu. Zabíjet bezbranné je nejvyšším zločinem proti lidskosti, proti Bohu samému. I v našich životech se dopouštíme podobných činů, když nevidíme potřebné, míjíme prosící, stáváme se slepými k těm, kteří možná tiše hledají odpověď. Pocit náboženského sebeuspokojení může mnohdy sebejistě vyvolat sterilitu víry, která nehledá cesty k bližnímu. Věřme tedy tomu, že navzdory prohlášení finského studenta má každý člověk nesmírnou cenu v Božích očích a je jedno, zda je to opuštěný bezdomovec nebo profesor na prestižní univerzitě. Každý má nárok na věčnost ...
