Autor :                        Jana Kuťáková

Studijní obor:             Náboženská výchova                         

Studijní program:       B7507 Specializace v pedagogice            

1.    Úvod

Téma, které jsem si zvolila pro svou seminární práci z předmětu Základy dogmatické teologie je význam oltáře v katolické církvi. Při vyslovení slova oltář napadne člověka představa určitého místa, kde se něco obětovalo, kde se něco i ztrácelo, kde lidé provozovali rituály a setkávali se v obřadech a duchovních mystériích se svými bohy. V běžném životě výraz „dát něco na oltář“, znamená něco si odříci, darovat, zříci se něčeho ve prospěch vyššího cíle ... Domnívám se, že oltář je v obecném občanském životě vnímán velmi zploštěle a bezobsažně a stojí zato rozvinout tento pojem. Oltář ve své nejrannější podobě je vlastně místo setkání člověka s bohy nebo Bohem samotným, místo uctívání a vzývání. U většiny náboženství je to střed obětní bohoslužby a boží přítomnosti.1 Zaměřila bych se ve své práci na význam oltáře v křesťanském náboženství, konkrétně v římskokatolické církvi, kde význam oltáře velmi úzce souvisí s osobou Ježíše Krista. Konkrétní otázka pro tuto seminární práci je tedy zřejmá – zjistit, jaký význam měl a má oltář v římskokatolické církvi, jak se vyvíjelo pojetí oltáře a co oltář symbolizuje.  Chtěla bych také vyzdvihnout ve své práci odlišnost oltáře křesťanského  a zaměřit se současně na smysl a význam Kristovy oběti.

2.    Metody a materiály

Struktura mé seminární práce odpovídá metodologickým požadavkům vyjádřeným v koncilním dokumentu Optatam totius, čl. 16. Ve své práci vycházím z ekumenického překladu Bible. Dále využívám Katechismus katolické církve, citace církevních otců a učitelů a dostupnou literaturu různých autorů. K doplnění informací a pramenů využívám také internetové zdroje. Tematicky se jedná v případě „oltáře“ o zdánlivě jednoduchý pojem, ale křesťanství pojetí oltáře ve spojení s obětí Ježíše Krista dává zcela novou dimenzi a bylo nutné nemalého úsilí přiblížit i pochopit mnoho souvislostí z různých úrovní. Literatura, která by se věnovala cíleně oltářům nebyla dostupná a bylo spíše potřebné propojit více zdrojů, aby bylo možné získat ucelenější informace.   

3.    Zpracování podle spásně - dějinné metody

3.1    Pojetí oltáře v oblasti auditu fidei

3.1.1    Pojetí oltáře v Písmu svatém

Starý zákon 

Na počátku dějin Izraele Gedeón postavil Hospodinu oltář a nazval jej "Hospodin je pokoj".2   Byla to reakce na to, že spatřil Božího posla tváří v tvář a měl obavy, že zemře. Hospodin jeho strach zlomil a uklidnil jej: „Pokoj tobě; neboj se, nezemřeš“.3 Bibličtí pisatelé spatřovali v Hospodinu často „Boha pokoje“ tedy Toho, který nastoluje řád a pořádek a zachraňuje od pronásledovatelů. První oltáře stavěl člověk na místech, kde se setkal s Bohem, kde pocítil Jeho moc. Je to častý výraz z doby patriarchů: „Vystavěl tam Hospodinovi oltář a vzýval jeho jméno“.4

Přinášení obětí a užívání oltářů není čistě izraelský obyčej. V různé podobě se vyskytuje takřka u všech národů. Na utváření mělo vliv mnoho různých zvyků a představ. Oltáře u starověkých národů byly velmi rozměrné nebo také i skromné, zdobené nápisy a určené k zápalným obětem (kadidlo aj.) a nebo se na ně pokládal dar. Zachovalo se jich mnoho tisíc. Tyto oltáře byly většinou stavěny pro osobní božstva.5 Zajímavé je se zastavit u smyslu a významu obětí na těchto oltářích, protože oběť je jedním z nejstarších a nejrozšířenějších náboženských obřadů. Někteří religionisté vysvětlují dnes vznik obětí tak, že se chaotická situace řetězového zabíjení a msty ve společnosti „jako zázrakem“ vyřešila, když se všechna „vina“ shrnula na vybranou oběť , již pak společenství zabilo nebo vyhnalo; tím se vysvětluje i druhý význam slova „oběť“ jako člověka nebo zvířete atd., který na sobě nese „viny“ společenství i trest za ně.6 

Oltáře byly ve Starém zákoně nejdříve „památníky Boží přízně“, jak o tom svědčí jejich jména.7 Byly ale už také místem úliteb a obětí. Zpočátku stačil přitesaný balvan, kus skály, ale záhy se začaly stavět oltáře z udusané hlíny nebo z kamenů. Byly většinou postaveny na význačných místech. Poprvé se v Bibli vyskytuje oltář, který vystavěl Noe.8 Dalšími postavami, které jej staví, jsou např. Abrahám9, Izák10, Jákob11 a Mojžíš12. Památné místo, kde byl zbudován oltář se postupem času stává místem bohoslužebným, místem poutním. Naopak oltáře pohanské Izraelité na dobytém území často ničili, jak přikazoval Zákon. Například Gedeon13 a nebo Jehu14. Častěji se však nově příchozí spokojovali s „překřtěním“ starých vyvýšenin a zavedením vlastních obřadů.15 16 Bohoslužba konající se při oltářích je jen znamením přítomnosti živého Boha. Zformalizováním se občas sklouzávalo do jakési kultické modloslužby, kdy i samotný oltář se mohl stát modlou a nikoli ukazatelem k Bohu. Šalamoun dovolil mezi svými ženami úctu k božstvu cizinek a podobně jednal Achab, Achaz a Manasse, kteří zavedli pohanské oltáře dokonce přímo v jeruzalémském chrámě.17 Proroci vůči tomuto množení cizích oltářů brojili.18 

Náprava vedla k soustředění bohoslužby do Jeruzaléma, oltář k přinášení celopalů se stává ohniskem náboženského života celého národa a mnohokrát je zmíněn v žalmech a zastává významné místo v životě a zbožnosti věřících.  Vedle obětí, jež přinášeli věřící, byly také oběti, které ve svatyni ve prospěch celého společenství přinášeli kněží.19  Starozákonní Izrael znal jak oběti krvavé, tak nekrvavé. Většinou se dar, přinesený jako oběť, spaloval. Některé oběti byly konány pravidelně, jiné pouze příležitostně. Pokud se přinášelo více obětí najednou, obětovaly se nejprve smírné oběti, potom celopaly a nakonec oběti pokojné.20

 Při centralizaci bohoslužby se upřesňuje povinnost kněžstva, která má na starosti jen službu oltáře, zatímco levitům jsou svěřeny otázky materiální. Známkou úcty k oltáři je skutečnost, že první karavany, vracející se z vyhnanství, staví bez prodlení oltář k obětování celopalů, stejně jako později Juda Makabejský.

Známe dva typy oltářů. Ve stanu setkání a později v chrámu byly zřízeny dva oltáře. První z nich byl oltář pro zápalné oběti – mosazný oltář či stůl Páně popsaný v Exodu21. Byl zhotovený ze dřeva akácií a pobit mosaznými pláty. Jednalo se o kvádr o straně pěti loktů a výšce 3 lokty. Hrany oltáře byly ozdobeny rohy. Uprostřed oltáře byla mosazná mříž na které hořel oheň. Druhým oltářem v chrámu byl kadidlový oltář 22, který nestál na nádvoří, ale ve svatyni. Zde se nepřinášely oběti zvířat, ale vonné kadidlo. Bylo páleno ve zlaté kadidelnici umístěné na oltáři. Tento oltář byl malý stůl loket široký a loket dlouhý a dva lokty vysoký, vyrobený z akáciového dřeva a pokrytý zlatem.23 Tyto oběti na oltáři měly vyvolenému národu připomínat, že je zasvěcen Bohu.  Všechny oběti měly připravovat Izrael na jedinou podstatnou oběť. Jsou to tedy předobrazy Ježíšovy oběti na kříži.24

Nový zákon 

Jaké místo má oltář v Novém zákoně? Můžeme se oprávněně ptát, zda nedošlo s příchodem Ježíše Krista k popření a odstranění smyslu oltáře, protože Kristus se stal jedinou a jedinečnou Boží obětí... V Novém zákoně se však nedočteme, že by Ježíš popíral svatost a význam oltáře. Spíše klade důraz vždy na podstatu a vnitřní obsah skutečnosti, kterou mnohdy farizeové zatemňovali svým neosobním přístupem. „Běda vám slepí vůdcové! ... Říkáte: „Kdo by přísahal při oltáři, nic to neznamená; ale kdo by přísahal při oběti na něm, je vázán. Slepci, co je větší: oběť nebo oltář, který tu oběť posvěcuje? Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm a při všem, co na něm leží ...“ 25 Ježíš naznačoval, že kdo se přibližuje k oltáři, přibližuje se ke svatosti Boží a nelze k němu přistupovat se srdcem nečistým: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar“.26 

V novozákonním chápání se stává Ježíšova oběť na kříži tou pravou obětí a oltářem. V listu Židům je psáno: „Máme oltář, z něhož nemají právo jíst ti, kdo přinášejí oběti ve stánku. Vždyť těla zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako oběť za hřích, spalují se za hradbami. Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví.“27 V křesťanském pojetí neexistuje jiná oběť, než oběť jediného kněze Ježíše Krista a proto když se  Ježíš obětuje jako dokonalá oběť, posvěcuje sám sebe 28 ; je zároveň knězem i oltářem.

V knize Zjevení je uveden nebeský oltář pod kterým jsou mučedníci a z něho šlehají plameny k Bohu s mohutným kouřem a vůní kadidla spojenou s modlitbami svatých.  Je to vize nebeského oltáře, kde je Bůh oslaven dokonalou obětí Krista. Nebeský oltář před Božím trůnem připomíná kadidlový oltář v jeruzalémském chrámu. Oltář je v Apokalypse zmíněn sedmkrát. 29 30

3.1.2  Pojetí oltáře v nauce církevních otců

Podíváme-li se do pohanských náboženství a též do židovského, tak oltář byl vždy posvátnou věcí. Křesťanství tento názor nesdílelo a v prvních stoletích byl oltář obyčejným stolem většinou čtvercového tvaru, kam se kladl chléb a v kalichu víno. Lidé se kolem tohoto stolu shromažďovali, stůl byl přenosný a na mši se přinášel a zase odnášel. Ve 4. století učenec Eusebius přišel s teologickým výkladem oltáře: oltář nese při mši stejnou oběť, jako byla ta, kterou přinesl Kristus svému Otci. V té době se oltář už dříve vyčleněný ze světského užívání začal světit a poprvé se začaly objevovat statické oltáře, které nebyly po skončení bohoslužeb odnášeny. V 6. století jsou oltáře už běžným inventářem kostelů. Předpokládá se, že slavení eucharistie kolem jednoho stolu přestalo být možné kvůli rostoucí velikosti církevní obce. Nejstarší záznamy o průběhu liturgie z 2. století, například svědectví sv. Justina Filosofa, prozrazují, že biskup s presbytery u zvláštního stolu přijímali dary a modlili se nad nimi eucharistickou modlitbu, a potom se každému věřícímu přinášel kousek z nich. Tak se pomalu vyčleňuje oltářní část, která se později ohrazuje mřížkami nebo "zábradlím" ze dřeva či kamene, vysokými až 1,5 metru s několika brankami. Ve 4. století je nacházíme v Římě, Sýrii, Palestině, i v nové Konstantinopoli. Eusebius píše: "Konstantin (císař) dal ohradit oltářní část dřevěnými mřížkami, aby tam nevstupoval každý." V Sýrii se ve 4. století svatyně začíná při některých částech bohoslužeb zahalovat oponou. Sv. Jan Zlatoústý píše v roce 390 komentář k liturgii v Antiochii: "Až uvidíš, že se odtahuje závěs, pamatuj, že se otevřelo nebe a shora sestupují andělé."31  Ve spisech sv. Řehoře Naziánského též nacházíme poznámku o oddělení svatyně od lodě: "Svatyně je uzavřená mřížkou a závěsem." Při rostoucím počtu lidí nebylo možné slavit v rodinné atmosféře jako kdysi, a aby se zamezilo profanaci svátosti a lhostejnému přístupu, Otcové pohotově přizpůsobili formu slavení a také katechezi více zaměřili na bázeň před Bohem a respekt před tajemstvím. Tímto způsobem byla i při větším množství věřících zachována posvátná atmosféra. 

   Oltář je ve všech náboženstvích středem obětní bohoslužby a boží přítomnosti. Ve Starém zákoně v Exodu Mojžíš vylévá polovinu krve na oltář a polovinu krve na lid.35 Lid takto vstupuje do společenství s Bohem. Podobně uvažuje apoštol Pavel, když uvádí: „Což nejsou ti, kdo jedí maso obětí, ve spojení s oltářem?“36 V dokonalé oběti Ježíše Krista ustupují předobrazy skutečnosti. Kristus je knězem i oltářem.             Podíváme-li se do pohanských náboženství a též do židovského, tak oltář byl vždy posvátnou věcí. Křesťanství tento názor nesdílelo a v prvních stoletích byl oltář obyčejným stolem většinou čtvercového tvaru, kam se kladl chléb a v kalichu víno. Lidé se kolem tohoto stolu shromažďovali, stůl byl přenosný a na mši se přinášel a zase odnášel. Ve 4.století učenec Eusebius přišel s teologickým výkladem oltáře: oltář nese při mši stejnou oběť, jako byla ta, kterou přinesl Kristus svému Otci. V té době se oltář už dříve vyčleněný ze světského užívání začal světit a poprvé se začaly objevovat statické oltáře, které nebyly po skončení bohoslužeb odnášeny. V 6. století jsou oltáře už běžným inventářem kostelů. Zpočátku byly oltáře kladeny nad hroby mučedníků a dbalo se, aby byly viditelné. V 11. století byly oltáře už vyvýšeny a vedly k nim i schody, což vyjadřovalo symboliku, že člověk může vzhlížet ke Kristu a spolu s Ním vystupovat vzhůru z pozemské bídy do duchovního obecenství.  Později dochází k tomu, že oltář ustupuje do zadní části apsidy, bývají na něj kladeny ostatky svatých (návaznost na původní zvyk stavět oltáře nad hroby mučedníků) a z úcty k nim se oltář odděloval od ostatního prostoru mřížkou a vrátky, leckde ještě zachovanými. Po Druhém vatikánském koncilu se opět dostává do popředí původní význam oltáře. Prvním krokem bylo jeho umístění blíže k lidem, návrat k jednoznačné podobě stolu a odstranění kovovým mřížek. Oltář se stává středem kostela a také stolem hostiny Páně, k níž jsou věřící zváni.

Druhý vatikánský koncil obnovil původní smysl oltáře u něhož se lidé shromažďovali a shromažďují, aby společně slavili Kristovu oběť a měli účast na eucharistii. Oltář je nedůležitějším bodem celého chrámu. Latinský termín altare má pravděpodobně původ ve slově altus – vysoký, případně alta res – vyvýšená věc. Podobou se ale oltář raně křesťanský od pohanského podstatně lišil, protože přijal spíše podobu stolu užívaného pro sekulární účely v antickém domě. Nejstarší známé oltáře mají podobu pravoúhlé, lehce obdélné desky stojící na jedné, čtyřech či pěti nohách. Zpočátku byly užívány ke zhotovování oltáře jak kámen, tak dřevo. Později, od 6.stol., začala církev preferovat oltáře kamenné, kvůli jejich monumentálnímu charakteru a trvanlivosti. Ve stejném století také sílí kult ostatků, který si vynutil proměnu oltáře na tzv. oltář tumbový, jehož nedílnou součástí byl právě hrob mučedníka. Sarkofág býval obklopen zdobnou mřížkou, dovolující věřícím zbožný dotyk. Z této formy se vyvinul tvar oltářního stolu, tvořeného deskou – mensou a nohou – stipes, který byl užíván od ranného středověku až do 20. století. Obdobný tvar mají oltáře v luterských kostelech, zatímco reformované evangelické církve se záhy vrátily k prvotní formě oltářního stolu. Tento typ je postupně preferován i v církvi katolické po II. vatikánském koncilu. Prvotní umístění oltáře v ranně křesťanské basilice bylo těsně před apsidou, v níž byl shromážděn klérus.V průběhu staletí se ale posouval více ke středu lodi, aby se pak opět vracel, a asi v 9. století našel definitivní místo při východní stěně kostela v presbytáři, což zároveň způsobilo definitivní otočení předsedajícího zády k lidu opět až do II. vatikánského koncilu. K oltáři jako centru posvátného prostoru se také po celé dějiny křesťanství upírala zvláštní pozornost umělců. Z raně křesťanských stolů, střídmě zdobených srozumitelnými symboly, postupně vyrostly velkolepé gotické archy a  monumentální oltářní architektury barokní. V současné době se klade důraz především na důstojnost oltáře, která se projevuje též ve střízlivé, neokázalé a prosté výzdobě.37

3.2    Porozumění oltáři v oblasti intellectu fidei

3.2.1    Porozumění oltáři na základě organického propojení pravd víry

Víra předpokládá důvěru v něco co nevidíme, čeho se nemůžeme jaksi hmatatelně dotknout, co dokonce uniká i šíři našeho smyslového a rozumového chápání. Na židovské půdě byla víra v Boha jakousi samozřejmostí a proto Kristus na toto navazuje slovy ke svým učedníkům: „Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ 38 Ve víře dochází k procesu vztahu a důvěry, naděje a očekávání. V Novém zákoně je vlastním předmětem víry Ježíš Kristus, který zjevuje Boha, dokonává dílo spásy,  stává se jedinečnou obětí samotného Boha.

Víra prvních křesťanů neměla své těžiště v zavedené obsažnější liturgii, neměla vytvořené přesně dané církevní předpisy, neměla dogmata nebo mnohé věroučné prvky a náboženské úkony nebo předměty, které známe nyní. Církev nevystupovala jako instituce, křesťanství nemělo pevnou organizaci. Podstatným prvkem byl moment společenství, vzájemné lásky a „lámání chleba“,  kdy se křesťané účastnili eucharistie – děkovné vzpomínky, a v soukromých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.39 Zprvu se křesťanství okolí jevilo jako židokřesťanská sekta, postupem času se transformovalo a to, co třeba nebylo důležité vyvstává na povrch jako hlubší symbolika, která ukazuje k Bohu. Přesně tak je to v případě oltáře, který býval kdysi nepodstatný a v průběhu času nabývá na významu a v současnosti  je v katolické liturgii   oltář chápán jako symbol Krista, protože představuje místo, na němž se zpřítomňuje jediná Ježíšova oběť Otci za spásu světa. Stejně tak oltář se stává středem kostela, středem společenství, stolem – mensou, kde se schází obec věřících ...

Snad nejlépe to vyjadřuje KKC 1383: „Oltář, kolem něhož se církev shromažďuje ke slavení eucharistie, představuje obě dvě hlediska téhož tajemství: obětní oltář a stůl Páně, a to tím více, že křesťanský oltář je symbolem samého Krista, který je přítomen ve shromáždění svých věřících jako oběť přinesená za naše smíření a zároveň jako nebeský pokrm, který se nám dává. „Co jiného je oltář než obraz Kristova těla?“ 40

Smíme-li se ptát, jakým způsobem je oltář propojen ve svém významu s tajemstvími víry, lze odpovědět, že je-li oltář samotným středem katolické bohoslužby a uskutečňuje-li se na něm eucharistická hostina a lidé se shromažďují, aby na ni měli účast, pak veškerá tajemství víry mají svůj střed v „účasti na oltáři“ v účasti na tajemstvích a požehnáních, které mohou společně prožívat, ve která mohou věřit, na kterých mohou mít účast.

    3.2.2  Porozumění oltáři na základě hierarchické propojenosti pravd víry

Oltář je místem, kde se setkává církev, kde prožívá jednotu společenství. Je-li nutné hlouběji porozumět oltáři a jeho významu v souvislosti s tajemstvím Trojice, pak je potřebné začít intenzivně vnímat, že církev je „odrazem“ tří božských osob a je také jejich zjevením. Neviditelná jednota božských osob se dá pozorovat na jednotě církve, složené z různých lidí. 41 Je velmi důležité si uvědomit, že „účast na oltáři“ křesťana včleňuje do společenství. Už v modlitbě Otčenáš není použito jednotného čísla, ale v modlitbě zaznívá číslo množné, číslo, které táhne věřící ke společné modlitbě, společnému sdílení. Autor Janova prvního listu používá také výrazu „my“. Slyšíme tato slova: „Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem.“ 42

  3.2.3 Porozumění oltáři na základě řešení lidských problémů ve světle Zjevení

Oltář je středem obětní bohoslužby, mše svaté. Církev se kolem něj shromažďuje ke slavení eucharistie. Oltář je symbolem samotného Krista, který je přítomen ve shromáždění věřících jako oběť i jako samotný pokrm. Obět je posvěcena oltářem.43 Ježíš se obětuje jako dokonalá oběť a posvěcuje sám sebe: „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni.“ 44 Lze konstatovat, že přistupovat k oltáři znamená mít „společenství s oltářem, s Kristem, se kterým jsme u stolu.“ V listu Korintským je psáno: „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.“ 45 Oběť Krista vedla k smíření a odpuštění, zaslíbení věčného života. V modlitbě Otčenáše zaznívá prosba: „Odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Akt pokání, smíření a odpuštění je silným momentem křesťanství. Smíření s lidmi je nezbytná podmínka smíru s Bohem. Vůbec není snadné se sjednotit v lásce. Kolik z nás trpí předsudky vůči lidem, které vidí kolem sebe. Kolik je nedůvěry. Kolik je v nás nepřátelství, zaujatosti. Tady nejde o to, abychom si nasadili růžové brýle a začali si malovat, že všichni jsou neviňátka. Důležité je poznání toho, že člověk sám patří také do toho zástupu hříšných ... V Matoušově evangeliu čteme: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ 46 Dříve než přistupujeme tedy k oltáři, dříve než přistupujeme k Bohu, měli bychom mít srdce čisté, měli bychom mít srdce otevřené, aby nás mohl Bůh uzdravovat a abychom svou víru mohli žít hodnověrně a šlechetně, jak ve vztahu a odpovědnosti k Bohu samému, tak k bližním a sobě samým.

4.    Závěr

Záměrem mé seminární práce byla snaha  přiblížit smysl a význam oltáře v římskokatolické církvi s využitím spásně dějinné teologické metody a pokusit se definovat jeho místo a poslání v životě církve a věřících. Zaměřila jsem se výhradně jen na oltář v pojetí církve římskokatolické, protože v bližších i vzdálenějších křesťanských denominacích se význam oltáře může významově mírně posouvat a nebo naopak je jeho poslání zvýrazněno a symbolika složitější, a to především ve východních křesťanských církvích. Naopak v některých západních křesťanských církvích význam oltáře ustupuje do pozadí a na jeho místo vstupuje kazatelna a pro protestantské reformátory ztrácí oltář úplně význam.  Středem jejich bohoslužby se stává hlásání Božího slova.

Pokud bych měla zhodnotit, zda jsem dosáhla vytyčeného cíle a v obsahu seminární práce význam oltáře v římskokatolické církvi osvětlila a přiblížila čtenáři, tak se domnívám, že v rámci možností ano. 

Svou seminární práci bych uzavřela citátem z Nového zákona z listu Římanům 12, 1-2:

  „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“