BLAHODATNÝ OHEŇ

V nedávné době jsem se seznámil s určitým fenoménem, který se jmenuje svatý oheň, nebo-li blahodatný oheň. O velikonoční sobotě v poledne pravoslavný patriarcha vejde do svatého Hrobu v Jeruzalémě, odříkává zvláštní modlitby a setrvá v čekání. Po dlouhých modlitbách se blahodatný oheň objevuje na kamenném loži, kde podle tradice bylo pochováno tělo Kristovo po jeho umučení na kříži. V chrámu Hrobu Páně probíhá obřad, který na vlastní oči sledovaly tisíce poutníků v Jerusalemě a množství televizních diváků po celém světě. Určité informace jsou zde:

http://www.pravoslavi.cz/filmy/flash/ohen2.htm příp. http://www.orthodoxia.cz/kalendar/ohen1.htm 

Je to docela zajímavý úkaz o kterém jsem dosud nevěděl.

A pak mne ještě zaujala z Katolického týdeníku č.45/2008 strana 4-5. Byla věnována stigmatizovaným. Ač nepopírám vysoký duchovní rozměr světců a jejich inspirativní význam, tak mne někdy dokáží trochu rozladit určité doprovodné "technické informace". Minule se mi to stalo u knihy a momentálního bestselleru: "Stála jsem u brány nebe a pekla" od Gloria Polo. Odkaz na http://www.jesus.sk/svedectvi/Stala-jsem-u-brany-nebe-a-pekla. Co mne tam technicky "zneklidnilo" byla informace ve znění: .... Předtím jsme se synovcem leželi více než dvě hodiny na zemi, protože nás nikdo nemohl uchopit kvůli elektrickým výbojům, které vycházely z našich těl nabitých proudem z blesku.... Každý kdo tuto knihu četl ví, že iniciační zážitek byl úder blesku. Upřímně řečeno, po úderu blesku je země pod napětím jen několik okamžiků díky "vybití" blesku do země. Zdá se mi velmi nevěrohodná informace o tělech pod napětím v trvání dvou hodin ...

Nu a co se týče tématu stigmatizovaných z Katolického týdeníku ... Na straně 5 je následující věta ohledně P. Pia: „Trpěl i nadlidskými horečkami od 48 do 53 stupňů, jež bylo možné změřit jen teploměry používanými při koupeli ...“ Nevím proč, ale jsem ochoten věřit mnoha věcem a leckdy i mimo meze racionality, ale pokud se setkám s něčím dosti na hraně, co lze "zpracovat" technicky, jsem na rozpacích. V prvém případě neznám nejmenší důvod, proč by tělo bylo pod napětím dvě hodiny a z jakých příčin a jakým způsobem. Pokud mi někdo vysvětlí, jak by to bylo možné a to za vlhkého počasí a tedy uzemnění, budu mu vděčný. Druhý případ ... Vyzkoušel jsem si s přesným teploměrem, jak hodně teplou vodu snesu na hřbetu ruky. Mohu jen konstatovat, že vodu teplou 47 stupňů vydržím na hřbetu ruky a s vodou 48 st. Celsia začínám mít vážné problémy. Uvádí-li se v Katolickém týdeníku, že P. Pio měl horečky mezi 48 - 53 st. C, tak předně nerozumím důvodu a smyslu těchto teplot a dále hlavně nerozumím tomu, jak by tuto teplotu mohlo tělo "ustát" a to nikoli jen na povrchové a "odolné tkáni" hřbetu ruky ... Reálné informace uvádějí, že teplota kolem 41 st.C znamená pro pacienta silnou poruchu vnímání okolí, nástup halucinací, upadání do bezvědomí .. při 42 st. C. selhává organismus a přichází smrt. Přiznám se, že tyto věci mne nábožensky matou.

Samozřejmě mne může kdokoli namítnout: A co Kristus, Vzkříšení, uzdravování, chůze po vodě, nasycení zástupů .... A nebo starozákonní Henoch, Eliáš, zázraky Mojžíše nebo tři mládenci v ohnivé peci ... A nebo místa mariánských zjevení a uzdravení ... Proč nevěřit takové drobnosti jako několik stupňů Celsia navíc ...? ANO, pod "tíhou" velkozázraků jakoby ty "drobnosti" byly nepodstatné. Bohužel mne to stejně zneklidňuje, protože lidé milují "iracionalitu" všeho druhu. Nevím, kolik "zázraků" se odehrává v naší mysli a kolik zcela objektivně v hmatatelné trojrozměrné skutečnosti. Ač nechci utíkat z tématu, kde mám jistý díl skepse, tak stále věřím tomu, že největším lákadlem, největším stimulem a největším požehnáním pro křesťana by měla být existence Boží lásky, dynamické tvůrčí síly, která protíná nejenom morální rovinu člověka, ale i rovinu každodenního života, který někam směřuje a obsahuje poznání, objevování a setkávání ... Věřit, neznamená věřit všemu a jakkoli. Věřit podle mne znamená být věrný a věřit v dar života, věřit v to, co vidím, co cítím a tomu co je tak nanejvýš přirozené. A následně víra, která znamená věřit v to, co není vidět, může život posvětit novou kvalitou a doslova ho prosytit nadějí. Největší realisté byli apoštolové Ježíše Krista. Byť byli na dosah ruky Božímu Synu, tak Jidáš klidně účelově zradil, Petr nasliboval hory doly a pak zapřel, Tomáš moc nevěřil, dokud neuvidí Kristovy rány ...

Současný člověk je také realista. Masmédia ho zahlušují stovkami TV programů, množstvím informací a život také přináší plno starostí o práci i rodinu. Jak rozpoznat čemu věřit a kde je těžiště života a naděje? Humanismus, psychologie, líbivé východní náboženské proudy nebo esoterika všeho druhu vyplňuje náboženské vakuum a sytí moderní „informační pole“ člověka. Leckdy plodí chaos, apatii, relativismus nebo bezvýchodnost. Z pohodlných křesel, vyhřátých obydlí a plazmových televizorů nebo zářících LCD obrazovek počítačů spásu nebo naději nevykoukáme. Cesta k Bohu bývá ale leckdy velmi prostá. Patří k tomu kolena, patří k tomu pokora, patří k tomu uznání Božího majestátu. Ne já, ne mé EGO, ale Ty Bože mne proměň, Ty mne veď, prostup můj život ... S mnoha věcmi i vztahy může člověk nakládat bohužel svévolně, majetnicky a vypočítavě, ne tak ale se vztahem k Bohu. Víra je osobní věc člověka vetknutá velmi často do určitého společenství lidí. Víra bez společenství lidí, bez možností vztahů, bez zkoušek a „obrušování hran“ se stává často jen iluzí nebo neživotnou teorií. Víra je vždy o vztahu, o komunikaci, o sdílení, o poznání ... Víra není něco co vlastníme, co praktikujeme, co dodržujeme, co si zasluhujeme ... Víra je vztah. A vztah potřebuje dynamiku, odezvu, pohyb a naplnění. Je to jako mezi partnery.

Pokud spolu dva lidé příliš nemluví, nemají společnou řeč, nesnaží se vzájemně hledat styčné body života, společné zájmy a nehledají co je činí šťastnými, tak se po čase tento vztah buď rozpadne nebo vnitřně odumře. Partnerská role bude vnějškově fungovat, ale uvnitř bude prázdno a pusto. Bůh nestojí o to, aby jakýkoli vztah byl pustý a prázdný, ale chce, aby vztah byl ohněm. Stejně jako o Velikonocích sestupuje blahodatný oheň k zástupům přítomných v Jeruzalémě; stejně jako oheň Ducha svatého roznítil srdce apoštolů, tak stejně tak naše vztahy, naše víra by měla být ohněm, nadějí a silou, která je snad nejvíce vyjádřena láskou. Láskou k bližním, svým přátelům i těm, kteří nám nepřejí a především láskou k Tvůrci, který nám dává život. A život se rodí vždy a neopakovatelně i v bolesti, bolesti žen, v slzách, které jsou bolestí i radostí. Kus toho si neseme vždy do života. Síla života, síla lásky a síla naděje nám dává šanci, pokud chceme, nově a nově chápat divy života.

Každý den je novou stránkou našeho života, jak se na ni podepíšeme je často v našich rukou. Kniha má desetitisíce číslovaných stránek. Žádnou stránku není možné vytrhnout a nově přepsat. „Víra patří těm slabým a ateizmus silným jedincům“, napsal kdosi kdysi. Otázkou je, jak na tato zkreslující tvrzení nahlížíme. Víra v sobě obsahuje sílu v jiné dimenzi a nikoli primárně sílu muskulatury, sílu zastrašování, ale sílu pokání, sílu odpuštění, sílu modlitby, oběti, sílu nově nalézat cesty... Existuje také i síla ctnosti, síla věrnosti, síla přátelství, síla spravedlnosti, ušlechtilosti, slušnosti a lidskosti. Být věřícím člověkem, znamená objevit hlubinu svého lidství a toto lidství „ponořit do božství“. Nechat ho doslova “vykoupat“ v křestní vodě, v milosti Boží. Lidství nelze oddělit od božství, protože lidství bylo hluboce posvěceno Kristem, přesněji řečeno, prostoupeno vnitřním žárem a ohněm Jeho oběti a krve. Na každém člověku už jen záleží, jak hluboce bude schopen užít daru víry, jak hluboce bude smět žít z Kristovy lásky a jak tento dar bude v životě uplatňovat.

Kdysi jsem našel jeden text: : „V dnešní době techniky, plánů a projektů by lidé neměli zapomínat, že jakýkoli vztah nebo společenství nemůže žít z ničeho jiného než z této lásky Boží. Čím více je odmítána, čím více se jí lidé brání, tím upadají hlouběji do temnot. Pokus vybudovat lidskými silami společenství, které by bylo v pravém smyslu slova dobré, a přitom se spoléhalo jen na vlastní síly, je předem ztracený. Veškeré naše vztahy, mají-li být dobré, totiž musí být obrazem a plodem rozdávající se Lásky Boží. A to platí pro rodinu, farnost, řeholní komunitu i obec.“ Jen tak se naplní slova Šalomounova:

Vždyť silná jako smrt je láska,

neúprosná jako hrob je žárlivost lásky.

Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův.

Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.

Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu,

sklidil by jen pohrdání (Píseň písní 8, 6b-7).