Lavička uprostřed polí

Byla jedna lavička uprostřed polí a vedla k ní pěšinka, kterou se občasní lidé vydali na procházku nebo vyrazili venčit svého psa. Mohli zde spočinout uprostřed krajiny, nikým a ničím nerušeni.  Lavička byla   zhotovena jakýmsi obětavcem a uložena na dláždice a dokonce zamknuta k ocelovému oku pevně vtlučenému do země.

Před několika měsíci jsem ji objevil v polích daleko za domem.  Byl jsem mile překvapen její existencí a rozhodl se vyčistit okolí od plastových láhví, igelitů, papírů a nedopalků. Zčásti vyschlé koryto potoka jsem přehradil a udělala se tak vodní zádrž, kde se může polní zvěř napít a tvoří to to i drobný biotop pro vodní živočichy.

A překvapení? Po jisté době jsem nalezl lavičku obsazenou partičkou „pouličních exotů“, kdy některým bylo kolem dvaceti až třiceti nebo i více let. Prostě partička, která si užívá levného alkoholu a to co odhazuje kolem sebe ji nijak netíží. Když jsem je tam viděl a ve vodě naházené dlaždice, kolem plno láhví od levného vína a co bylo vytvořeno bylo poničeno, tak jsem byl pěkně naštvaný. Ale co takovým osmi lidem uprostřed polí vykládat, že? :-)  A tak jsem s trochou humoru sdělil, že kdyby náhodou viděli někoho kdo ten „nepořádek“ tady dělá, tak ať na to dohlédnou … Pochopitelně následovalo těžké dušování se, že oni s tím nemají pranic společného … Zvlášť pozoruhodný byl jejich starší „guru“, který v ruce třímal plastovou litrovku vína.

Včera opětovně navštívím stará známá místa a vidím nedaleko modrou igelitovou plachtu mezi stromy, vykopaný břeh a tam trůní dotyčná lavička. Partička si zřejmě udělala „hnízdečko“ a lavičku odcizila z původního místa, ukradla ji jiným a drze si ji tak přivlastnila.  Místo původní bylo prázdné, lavička vytržena ze země, všechny dlaždice naházeny do potoka a kolem smetiště odpadků. Je to pocit bezmoci co člověk zažívá. Na jedné straně si říkám jaká to tupost a destruktivnost a na straně druhé si říkám, do jaké míry za to ti lidé mohou, že se tak chovají a kde mají rodiče, kde oporu, kde mají úctu k majetku a prostoru jiných …? Vím, že i kdybych takovým lidem stokrát něco takového řekl, že asi nepochopí. Vezmou lavičku jiným, znemožní jim sdílet toto místo, zlikvidují a zaneřádí co se dá … Je obranou domluva, bezmezná trpělivost, výchova která neproběhla, represe? Jak dosáhnout nejenom nápravy, ale i pochopení od těch, kteří toto dělají? 

A tak mne napadlo, že podobně jako ti lidé se vlastně chováme my vůči Bohu a někdy i svým blízkým. Jen na jiné úrovni. Svět zaneřádíme špatnými věcmi a nejde jen o odpady, skleníkové plyny, ale jde především o jednání, které plodí zlo, hřích, násilí, bezectnost, amorálnost … Společnost je  mnohdy zamořena egoismem , korýtky vlastních zájmů, sebeprosazením na úkor druhých, povrchností a líbivou maloměšťáckou průměrností.  Intelekt v tomto nehraje žádnou roli. Mnohdy v honbě za prosperitou a ekonomickými zájmy zapomíná společnost ve svých lidech na otázky hlubší a méně uchopitelné.  Ale každá společnost, každé uskupení, spolek, farnost, rodina i vztah, který postrádá kořeny, integritu a smysl svého bytí začíná chřadnout, byť ovoce se zpočátku zdá být tak chutné…  Poločas rozpadu je úměrný velikosti uskupení.

A tak všem přeji, aby se mnohý o dobré slovo a o „lavičky sloužící k odpočinutí“ dokázal podělit … Aby kolem sebe nevytvářel nepořádek činů a slov; aby jednání a skutky nebyly jen prázdné obaly bez obsahu a nebo nedopité levné víno, které zkysne bez užitku. A aby pokud způsobí „nepořádek“, dokázal po sobě „uklidit“ a omluvit se „správci pozemku“ a lidem, kterým bylo „znemožnil usednout“.

Přeji hezký den!

<:)))><  miro