Kořeny islámu
Kořeny islámu, jeho vznik a život Muhammada.
Původně měl být následující článek velmi krátký a stručný. Nakonec, protože jsem měl díky nemoci čas se z něj vyklubal článek rozsáhlejší, který byl vytvořen s pomocí Koránu a některých dalších dějepisných knih. Je zaměřen výhradně na kořeny islámu a podstatu jeho vzniku. Nezabývá se už následnými podrobnými dějinami islámské expanze. Přesto je dobré vědět, že rozvoj islámu byl nejúžasnějším dobyvatelským příběhem dějin. V průběhu sedmého až osmého století se islám dostal od Číny až ke středu Francie, odkud byl ale vytlačen zpět za Pyreneje do Španělska. Zpočátku to bylo příliš fanatické hnutí spoléhající se výhradně na Korán, ale postupně začalo zrát a právě propojení širokých oblastí a duchovních proudů způsobilo intenzivní rozvoj literatury, tradice a poznání. Arabský duch objevil znalost výroby papíru od Číňanů, indickou matematiku a filozofii, ve Španělsku byla objevena podnětná židovská tradice. Velmi rychle se vytratila nesnášenlivá soběstačnost prvních dnů víry a ve šlépějích arabských dobyvatelů postupovala učenost. Během VIII. a IX. století si učenci ze Španělska dopisovali s učenci v Káhiře nebo Bagdádu. Židovský duch se rychle přizpůsobil arabskému a nějaký čas spolupracovaly tito semitské národy pospolu a to i později po politickém úpadku a zeslabení moci Arabů. Nastaly velké pokroky v matematice, medicíně a fyzice. Římské číslice ustoupily arabským, které používáme dodnes a poprvé bylo použito nulového znaménka. I jméno algebra je arabské, stejně jako chemie. Některá jména hvězd pocházejí také z té doby. Arabská filozofie mimo jiné oživila středověkou filozofii křesťanskou. Arabští experimentální chemikové objevovali důmyslné metalurgické a technické věci jako pájení kovů, barvení, destilaci, tinktury, esence, optická skla. Jenom ten „kámen mudrců“ a „živou vodu“ se jim nedařilo vyrobit :-) Zpočátku pracovali izolovaně a utajeně a teprve později srovnávali své myšlenky a stávali se tak prvními experimentálními přírodovědci. V IX. století se Evropa brodila ve válečných zmatcích a loupežení a v Egyptě a Mezopotámii kvetla veliká arabská říše, daleko vzdělanější než kterákoli evropská. Ve Španělsku a v severní Africe Židé a Arabové četli Aristotela a diskutovali o věcech vědy a umění, zatímco Evropa zažívala ještě temnotu. V X. století se arabská moc drobila a převahu získali turecké kmeny, které byly také obráceny na islám, ale jejich víra byla prostší. V XI. století Turci likvidují byzantské vojsko a expandují do okolních zemí. Byl to počátek křížových výprav za osvobození Božího hrobu, ale to už je jiná kapitola.
Islám je třetí veliké monoteistické náboženství. Má stejné kořeny jako dvě zbývající – judaismus a křesťanství. Cílem článku bude spíše popisná objektivita faktů a nikoli fundamentální vyhraněnost, kterou někteří lidé projevují jako jediný postoj vůči islámu vzhledem k dobře známým teroristickým činům. Takže pokus o seznámení s islámem a jeho historií může začít:
Arabské slovo islám je odvozeno od dvou základů – závazek a oddanost. Islám je založen na aktu podrobení se a jeho vyznavači – muslimové – jsou těmi, kdo se zavazují oddaností vůči vůli boží (vůli Alláhově). Původ islámu souvisí s prorokem Muhammedem, který se narodil v arabské Mekce kolem roku 571 po Kristu. V té době existovalo jakési mocenské vakuum v oblasti mezi Persií a Byzancií. Mekka byla střediskem obchodu a procházely skrze ní obchodní karavany spojující jižní Arábii a Středomoří. Pokud si představíme celou oblast, jak vypadala v té době, tak se jednalo převážně o kočovné obyvatelstvo, které se zabývalo chovem a pastevectvím velbloudů, koz a ovcí. Vedle pastevectví bylo částečně rozvinuto i domácí řemeslo sloužící k vlastní potřebě a nebo i pro naturální směnu. V době těsně před vznikem islámu probíhaly v západní Arábii různé procesy usazování kočovníků a opětné beduinizace usedlíků z oáz. Příčiny těchto změn nejsou plně objasněny. Svazky mezi lidmi byli pokrevní, hospodářské i politické napříč usedlíky v oázách i samotnými kočovníky. Pohyb beduínů a rytmus jejich přesidlování byl určován ročními obdobími. Na jaře se dělili na malé skupiny, aby mohli nalézt dostatek pastvin, zatímco v jiných obdobích se soustřeďovali do větších skupin. Existovalo vždy nebezpečí nepřátelských nájezdů, a tak se často beduíni zdržovali na blízkých územích. Základní jednotkou společnosti byl rod, více rodů tvořilo klan a sdružení klanů tvořilo kmen. Vyšší formou byl kmenový svaz. Ten ovšem býval spíše účelový a jeho trvanlivost nebyla nikdy dlouhá. Vědomí sounáležitosti se většinou omezovalo pouze na klan. V kmenové organizaci neexistovala oficiální hlava nebo hierarchie. Pouze vůdce kmene byl vždy volen a dosahoval svého postavení díky svým schopnostem vojenským a politickým, avšak i díky své štědrosti a pohostinnosti. Často se stávalo, že funkci dědil syn, ale nebylo to vždy pravidlem. V nárazníkových oblastech sousedících s Byzancií a Persií se utvářela určitá rodová šlechta, která vázala kmenové svazy a byla potvrzena byzantskou nebo perskou vládou. Na vznik nějakého jednotného státu, ale tyto pohraniční území neměly vliv a naopak v době vystoupení Muhammada byly silně oslabeny. Volný život beduínů občas hraničil s anarchií a podléhal občas drsným zákonům, které byly především založeny na soudržnosti rodů a klanů a ochraně všech jejich členů. V Arábii mohl existovat jedinec pouze v rámci kolektivu, který mu poskytoval záruku bezpečnosti a pomoci. Člověk vyloučený z rodu nebo klanu se stával psancem vydaným napospas osudu a přidružil-li se k jinému kmeni, tak nikdy už neměl plná práva a stál na sociálně nízkém stupni. Pokrevní příbuznost kmenů byla úzce spojena se zákonem krevní msty. Tento zákon byl významným regulátorem a měl pozitivní hodnotu v tom, že Arabové se pokud možno vyhýbali prolévání krve, aby nepřivodili vlnu represí na svůj klan či kmen. Ačkoli loupežná přepadení byla častá a dokonce v tom nespatřovali nic nezákonného nebo nečestného, tak velmi zřídka došlo k zabití člověka. Vždy šlo o kořist a nikoli o oslabení lidského potenciálu protivníka. Na druhou stranu, byla-li krev prolita, tak řetězec msty dosahoval obrovských rozměrů a často to vedlo až k otevřené válce a nekončícímu násilí. Následky byly časem zmírňovány i tím, že oběť byla vykoupena určitým množstvím velbloudů. Ovšem silnější kmeny pokládaly toto za neslučitelné se ctí, a tak na tuto výměnu jen zřídkakdy přistupovaly. Uvnitř kmenů panovala rovnost svobodných mužů. Bylo samozřejmé pomáhat slabším a chudším, cenilo se pohostinství, ochrana cizinců, majetku. Vysoce byla ceněna čest a smluvní závazky. Veřejné mínění hrálo velikou roli při formování kmenové struktury. Přestože Arabové byli roztříštěni na několik desítek kmenů a často nepřátelských, tak vědomí národní sounáležitosti zde svým způsobem existovalo. Nejzřetelněji to bylo patrné na jazyku, který měl sice více dialektů, ale v každé podobě byl srozumitelný všem Arabům. Dalším pojítkem byly každoroční pouti na ´Arafat v Mekce a s tím spojené trhy v ´Ukázu, kde se setkávali příslušníci všech arabských kmenů. V měsících, kdy se konaly poutní obřady a trhy nesmělo docházet k přepadům ani bojům a tyto měsíce (celkem čtyři) byly pokládány za posvátné.
Oblasti, kde vznikl islám však nevévodila poušť a step, ale města a oázy, kde žilo usedlé obyvatelstvo. Nejvýznačnějším místem byla Mekka ležící v pustém a neúrodném údolí. Nebyla odkázána na zemědělství, ale na jinou ekonomickou činnost. Vedla tudy prastará obchodní stezka, existovaly tu bohaté studně a procházel tudy obchod jdoucí od Sýrie, Palestiny až po jih Arábie, kde ústila významná námořní cesta z Indie. V 6. století byl obchod v rukou Kurajšovců, obyvatel Mekky. Mekka se začala stávat střediskem bohatství, obchodu a politického vlivu. Docházelo ke značné majetkové diferenciaci. Mekka navíc byla i velmi významným kultovním centrem celé západní Arábie. Stálo zde staré božiště, Ka´ba, které bylo a je vlastně dodnes krychlovou budovou vystavěnou nad černým kamenem zřejmě meteorického původu, který je v ní zazděn. V době Muhammadově zde byly sochy pohanských božstev a celek byl obklopen posvátným územím, kde se nesmělo bojovat a prolévat krev. Jak v Mekce, tak v ´Ukázu se při příležitosti oslav konaly trhy, které opět přinášely zisky Kurajšovcům. Uvnitř kurajšovského kmene ale začalo docházet s rozvojem obchodu k bojům mezi silnějšími a slabšími klany a rody. Zájmy ekonomické a finanční procházely napříč rodovou společností a narušovaly ideologii založenou na solidaritě příbuzných. V čele mekkánského městského státu stála rada, kde nejsilnější slovo měly pochopitelně silné rody. Kurajšovci byli schopní obchodníci i politikové, dávající přednost intrikám a nebo kompromisům, před použitím síly. Na druhou stranu, pokud byly obchodní zájmy nějak ohroženy, tak se okamžitě chopili zbraní. V době, kdy Byzantici a Peršané sváděli kruté boje o Přední východ, zůstávala Mekka přísně neutrální. Většina Kurajšovců sympatizovala spíše s Peršany, kteří byli dále než Byzanc, ovládající Palestinu a Sýrii. Přesto se Mekka nemohla plně uzavřít různým vlivům. Kurajšovci pilně cestovali a také do Mekky přicházeli Řekové, Koptové, Etiopané, Syřané, Peršané, Židé a Jihoarabané. Pochopitelně s nimi přicházely různé ideje, ať už křesťanské, židovské nebo jiné. Na sever od Mekky se jako řetěz vinuly různé oázy, kde se dařilo zemědělství i obchodu. Byly tu židovské i arabské kmeny. Kulturní úroveň v určitých oblastech byla vysoká, např. v Jathribské oáze (30km2) bylo několik židovských kmenů, kde znalost čtení a psaní byla přirozená. Rabíni zde založili několik škol. Někteří Arabové byli částečně požidovštěni a jiní zůstávali věrni staroarabskému náboženství a představám o vyšším náboženském systému. Navzdory tomu ale politická situace byla problematická. Kmeny soupeřily o moc, krevní msta podkopávala jistotu života, společnost byla ekonomicky, sociálně i majetkově nejednotná.
Náboženství bylo neucelené a podobalo se v mnohém primitivnímu pohanství starých Hebrejců. Byla tu trojice astrálních božstev – Měsíc, Slunce a Venuše. V menší míře i jiná nebeská tělesa. Arabové se však neklaněli přímo těmto tělesům, ale jejich pozemským reprezentantům, božstvům a bůžkům, kteří obývali určitá místa, zejména studně, prohlubně, kameny a stromy. Občas v těchto místech byl kamenný útvar mající nějakou podobu. Božstvům byly přinášeny oběti, ponejvíce velbloudi, kozy a ovce. Jsou náznaky, že i velmi výjimečně se jednalo i o lidskou oběť (bohyně al-´Uzzá), avšak to nebylo pro arabské náboženství charakteristické. Uctívání se dále konalo ve formě poutí ke svatým místům, jejich obcházením a věšením kusů oděvů, zbraní a nebo jiného osobního majetku na kameny nebo stromy. Modlitba neměla významnější smysl, ale spíše se jednalo o vyjádření žádosti o přijetí daru. Skoro každý kmen měl své božstvo. Do některých částí pronikla i božstva cizá. Napříkla al-´Uzzá byla Venuše a Hubal, nejvyšší božstvo Kurajšovců. Venuše ochraňovala celý kmen a její obraz byl nesen do bitev. Božstvem odchylného charakteru byla bohyně osudu Manát, uctívaná jak v Mekce, tak v Jathribu. Byla to ničitelka, která určovala lidský osud. Víra ve vzkříšení a život na onom světě u starých Arabů neexistovala a právě proto se Muhammadovo učení o zmrtvýchvstání setkávalo s nedůvěrou a posměšky. Určité ponětí o jediném nejvyšším božstvu, avšak v poněkud neurčité podobě existovalo již od starých dob. V názvu Il (Ilu, Iláh, Ha-Iláh apod.), který je společný u všech semitských národů, se soustřeďoval pojem původně měsíčního božstva. Iláh bez určitého členu bylo božstvo, zatímco al-Láh (=Alláh) se členem znamenal toto jediné božstvo. Představa o jediném bohu tedy byla v povědomí známa, jak v Mekce, tak i v západní Arábii. Ve svých vystoupeních pak Muhammad běžně hovoří o Alláhovi, předpokládaje znalost u svých soukmenovců. Ti jej však často ztotožňovali s bohem Ka´by, Hubalem. Staří Arabové byli nábožensky spíše vlažní a obřady chápali jako jisté zpestření jednotvárného života. Různá tabu byla spíše dodržována ze zvyku, než z přesvědčení. Je možné říci, že právě úcta ke tradicím a zvyklostem byla jediným poutem vážícím Araby k náboženství. V polemikách proti Muhammadovi byl jediný a stále se opakující argument to, že jejich dosavadní náboženství je vírou jejich předků. V běžném životě hrála mnohem větší roli víra v džiny a démony, kteří se mohli vyskytovat na různých opuštěných místech a brát na sebe zvířecí podoby hadů, ještěrek apod. Mnozí z nich byli zlí, a tak se proti nim bránili zaříkáváním, amulety, obřadními úkony. Na druhou stranu prý džinové pomáhali některým lidem k dosažení mimořádných schopností. Soudilo se, že i básník získává schopnosti vyjadřovat se v řeči vázané za pomocí džina. V této době bylo židovství v Arábii dostatečně známo a na obchodních stezkách bylo mnoho židovských kolonií. Není zcela upřesněno, zda ale šlo vždy o Židy, kteří emigrovali do severní Arábie či o arabské kmeny, které podlehly vlivu judaismu. Co mi připadá ale zajímavé je skutečnost, že křesťanství zapustilo mezi Araby mnohem pevnější kořeny než židovství. V jižní Arábii bylo významné středisko v Nadžránu. Po celém poloostrově se vyskytovali jednotliví křesťané nebo poustevníci, kteří se uchylovali do pouště. I v Mekce bylo mezi obchodníky mnoho křesťanů. Většina křesťanů se hlásila k monofysitské víře, jež byla rozšířena v Sýrii, v Egyptě a v Etiopii, a stavěla se odmítavě k oficiální byzantské ortodoxní církvi. Je nesporné, že většina Muhammadových současníků z Mekky znala křesťanství velmi dobře ze svých obchodních cest. Tím však, že bylo politicky spojeno se Sýrií nebo Etiopíí, nebylo pro Kurajšovce, úzkostlivě dbající neutrality, přitažlivé.
A nyní už je možné přistoupit k samotnému Muhammadovi. Pocházel z rodu Hášimovců, nepříliš významné a bohaté větve Kurajšovců. Otec mu zemřel ještě před jeho narozením. Matka mu také zemřela, a tak se jej ve čtyřech letech ujal děd a později jeho strýc Abú Tálib. S ním se také Muhammad účastnil obchodních cest a válek Mekky proti okolním kmenům. Ničím zvláštním nevynikal a nehrál významnou roli v politickém ani hospodářském životě Mekky. V dvaceti pěti letech vstoupil do služeb zámožné vdovy a zakrátko se s ní oženil. Z manželství vzešli dva chlapci, kteří ale zemřeli v raném věku a čtyři dcery, z nichž pouze jediná – Fátima se stala předmětem zvláštní úcty muslimů. Sociální situace Muhammada se zlepšila sňatkem a mohl samostatně obchodovat. O této činnosti je ale velmi málo zpráv stejně jako o jeho náboženském vývoji před jeho veřejným vystoupením. Jak už bylo dříve napsáno, tak Mekka byla centrem prolínajících se kultur a náboženství, takže přístup k mnoha věcem byl. Jak ale z tohoto složitého procesu vykrystalizovalo Muhammadovo náboženské přesvědčení, že je božím poslem, určeným k hlásání nové víry soukmenovcům, zůstane asi navždy nezodpovězeno. Jedinou jistotou zůstává fakt, že prožíval hlubokou psychickou krizi, z níž pramenily i jeho náboženské inspirace a představy. Není pochyb, že to velmi souviselo i s krizí náboženství a morálky v jeho rodišti. Otázkou snad je to, zda tuto krizi zpočátku vnímal intuitivně a nebo vědomě. Podle tradice se dostalo Muhammadovi prvního zjevení v roce 610, tedy v době, kdy mu bylo okolo čtyřiceti let. Zpočátku byl jat obavou o svůj rozum a pomýšlel i na sebevraždu, zejména, když se po prvním zjevení nedostavilo nové. Jeho manželka Chadídža mu byla v těchto dobách silnou oporou a za pomoci svého bratrance Waragy, který se již dříve seznámil s křesťanským učením, v něm upevnili víru, že je skutečně poslem božím. Nejdříve Muhammad hlásal to, co pokládal za zjevení, jen úzkému okruhu lidí. Teprve v roce 612 nebo 613 se odhodlal vystoupit veřejně. V prvních súrách Koránu ale chybějí základní rysy islámu, mnohobožství a uctívání model není ještě zavrhováno a idea posledního soudu, posmrtného života či jedinost boží není příliš zdůrazněna. Všechny tyto rysy se projevily až později. Ústředním motivem prvních částí Koránu je téma všemohoucnosti Boha, dobroty, spravedlnosti a správného vedení. Korán upozorňuje na stvoření člověka, přírodní jevy sloužící člověku a na život člověka, který Bůh dává. Víra v příčinnost věcí byla rozpracována až později, když Muhammad narazil na odpor soukmenovců, jež varoval před tresty pekelnými a věřícím naopak sliboval rajskou odměnu. Zde teprve začalo učení o zmrtvýchvstání a posledním soudu dostávat konkrétnější vizi.
Zpočátku se scházelo pár věřících, aby vyslechlo zjevení od Muhammada. Bylo jich kolem dvaceti a scházeli se většinou tajně. Byl stanoven i čas modlitby a zavedeny určité pohyby a výroky. Když pak Muhammad vystoupil veřejně, stávali se první věřící cílem posměšků, ale na druhou stranu se vyskytlo i více lidí, které to zajímalo a žádali informace. Okolo roku 614 přívrženců přibývalo a Muhammadův dům už nestačil, aby pojal všechny ke společné modlitbě. Středisko kultu se tedy přeneslo do domu al-Arqama, mladého a zámožného muže z nejbohatšího mekkánského rodu Machzúmovců. První muslimové přicházeli k islámu z čistě náboženských pohnutek a hledali potřebu nalezení nové ideologie, nové víry. Nešlo tedy o nějaké radikální sociální a nebo politické změny společnosti. Toto vše přišlo až s postupem doby a především s obranou proti vzrůstající opozici. Mekkánská oligarchie se na Muhammada dívala lhostejně, neboť se necítila ohrožena. Jakmile se však začaly objevovat nějaké politické „pocity“ plynoucí z Muhammadova nároku, že je poslem božím, postoj vládnoucích tříd se změnil. Byl označován za blázna, věštce, podvodníka a jeho přívrženci vystaveni ústrkům. Je docela pravděpodobné, že se rozšířila obava, že nové náboženství zbaví Mekku posvátného charakteru a že její svatyně se už nestanou cílem poutníků a tím poklesne politický a hospodářský význam města. Je pravděpodobné, že vládnoucí třída města se cítila ohrožena postavením Muhammada a bála se, že by na svou stranu mohl svrhnout méně privilegované osoby a připravit tak dosavadní předáky o významné pozice ve vládě města. Byla snaha Muhammada zničit morálně, společensky i snad fyzicky. Muhammad v tomto období projevil nesmírnou vytrvalost, zásadovost a sílu charakteru, která se stala inspirací mnohým následovníkům. Kurajšovci se snažili o kompromis a chtěli, aby Muhammad přijal do svého učení i pohanská božstva. Zpočátku zde byl patrný jistý kompromis, kdy Muhammad snad svolil, aby bylo možné se obracet k pohanským božstvům jako k přímluvcům u Boha. Vnímal, že i křesťané a židé věří v anděly, ďábly a džiny, aniž je stavěli na roveň Bohu. Ovšem za určitou dobu si Muhammad uvědomil všechny důsledky tohoto kompromisu a verše, které v Koránu byli odvolal a na jejich místo dal ty, které zásadně odsuzují kult bůžků a božstev (53.19). Muslimští komentátoři původní znění nazývají tzv.“satanskými verši“. Krátce po odvolání pak Muhammad citoval súru 109, což znamenalo definitivní rozchod s mekkánským pohanstvím. Tato súra společně s súrou 112 je základem a směrem k přísnému monoteismu.
Nyní teprve začal radikální odpor vůči Muhammadovi. Hlavy rodů a rodin začaly vykonávat nátlak na věřící členy, aby se zřekly Muhammada. Ten nemohl zasáhnout, protože moc hlavy rodu byla neomezená a nikdo zvnějšku nemohl zasahovat. Jediná záchrana bylo vzdálit se z dosahu mekkánské společnosti a vyhnout se tak nátlaku. Muhammad vyslal tedy silnou skupinu muslimů – několik desítek mužů s rodinami – do Etiopie, kde měli v křesťanském prostředí přestát nejhorší dobu pronásledování. Emigrace proběhla roku 615 a většina se vrátila po roce 622 do Medíny, část až roku 628. V Mekce zůstali z muslimů jen ti, kteří mohli vzhledem k svému postavení odolávat nátlaku a nebo naopak zcela závislí příslušníci rodů, kteří byli vystaveni posměškům, zastrašování i fyzickému násilí. Muhammad nalezl silnou oporu ve vlastním rodě, Hášimovcích. Ačkoli se nestali muslimy, tak poskytli Muhammadovi nezbytné zázemí a pomoc. Jedině tato solidarita pomohla Muhammadovi setrvat v Mekce. Odpor opozice se stupňoval a podařilo se jim izolovat rod Hášimovců od ostatních Kurajšovců. Hášimovci nemohli s Kurajšovci obchodovat a uzavírat sňatky. Bojkot trval dva roky, ale nepřinesl viditelné ovoce. Jediný hmatatelný výsledek byl v tom, že k Muhammadovi se již nepřidali žádní noví přívrženci. Celkový počet muslimů v té době byl kolem osmdesáti a to včetně těch v Etiopii. Po skončení bojkotu postihly Muhammada dvě velké ztráty. Zemřel mu jeho hlavní ochránce, strýc Abú Tálib a manželka Chadídža. Do čela Hášimovců se dostal jiný jeho strýc, který byl svázán obchodem i sňatkem s jinými rody. Tento strýc se jmenoval Abú Lahab a stavěl se k Muhammadovi krajně nepřátelsky, čímž si vysloužil nesmrtelný zápis v Koránu plným jménem (súra 111), bohužel ve spojitosti s prokletím. V Mekce byl najednou Muhammad opuštěn. Byli proti němu nejenom ostatní rody, ale i zmanipulovaní členové rodu vlastního. Také další šíření islámu bylo znemožněno. Tehdy byl Muhammad v hluboké krizi a býval často na okraji zoufalství. Posilovalo jej jenom vědomí, že je skutečně veden Bohem a že věc islámu musí zvítězit. V roce 619 příp. 620 se obrátil o pomoc do vedlejšího města at-Tá ´ifu. Zde jej však vyhnali a kamenovali. Po tomto neúspěchu se situace v Mekce ještě zhoršila. Většina vlivných a neutrálních mužů odmítla Muhammadovi jakkoli pomoci. V této době, kdy věc islámu dosáhla nejnižšího bodu se objevil nový činitel. V roce 620 vešel Muhammad ve styk s několika předáky z Jathribu, kteří doufali, že v něm naleznou osobu, která dokáže uspořádat poměry v jejich rodné oáze. Zavázali se, že jej budou chránit, poslouchat a brát jako proroka. Na základě této dohody se Muhammad se svými přívrženci tzv. muhádžiry, přesidloval do Jathribu. V ten okamžik ovšem zasáhla mekkánská opozice a rozhodla se Muhammada odstranit. Byl učiněn pokus o zabití v jeho domě, ale Prorok včas unikl. Nebezpečí ale stále hrozilo a tak, když většina muslimů už byla v Jathribu, odhodlal se i sám Muhammad k přesídlení. Tajně odešel v září 622 z Mekky a před pátracími četami vyslanými z města se ukrýval v jeskyních. Doprovázel ho pouze Abú Bakr a jeho propuštěnec. 24. září 622 dorazili na okraj jathribské oázy.
To byla tzv. hidžra, což neznamená útěk, jak se běžně předkládá, ale přerušení kmenových a rodových svazků a navázání nových. Zde byl základní přelom a je logické, že chalíf Umar se rozhodl hidžru určit jako počátek muslimského letopočtu. V Jathribu, který přijal na Prorokovu počest nové jméno Madínat an-Nabí (Město Prorokovo), zkráceně Madína (Medína), byl Muhammad postaven před zcela jiné úkoly, než jaké měl v Mekce. Důležité bylo vybudovat pevně stmelenou obec věřících, v níž byly překonány staré pohanské tradice a neopakovaly se staré boje a spory. Byl to úkol velmi nesnadný a vyžadoval mnoho úsilí, diplomacie, rozvahy a předvídavosti. Muhammad dokázal svým neobyčejným talentem tvořit společnost, která už nebyla opřena o soudržnost kmenovou, ale soudržnost ideovou, vyrůstající z islámu. Muhammad se obrací v Medině ke všem Arabům a k uskutečnění svých cílů využívá především diplomacie, ústupků, ale i válečných výprav. Během deseti let v Medíně jsou položeny základy k politicko-sociálnímu uspořádání muslimské obce. Jistou překážkou pro Muhammada byli židé, kteří jeho učení zpochybňovali. Muhammad očekával, že jej židovská obec v Medíně přijme s otevřenou náručí jako jednoho z proroků, namísto toho se v Židech vytvořila poměrně silná opozice, která věroučně zpochybňovala Korán. K rozchodu se Židy nedošlo ihned. Jistou dobu se muslimové otáčeli v modlitbě k Jeruzalému a byly taktéž dodržovány židovské svátky a půst. Když však polemika byla prudší, tak Muhammad začal rozvíjet svou koncepci Abrahámova náboženství. Došel k závěru, že židé změnili původní Abrahámovo učení a odchýlili se od něho. Abrahám byl pro Muhammada představitelem dokonalého monoteistického náboženství. V roce 624 se polemika s židy vyostřila a Muhammad došel k závěru, že odpůrce nepřesvědčí. Při modlitbě se začali muslimové otáčet k Mekce, ke Ka´bě, kterou spojil s působením Abraháma. Zavedl půst v ramadánu a místo soboty se stal pátek dnem svátečním. Židé v Medíně byli pro Muhammada nebezpeční z hlediska ideového, ale také tu bylo reálné nebezpečí, že se spojí s opozicí medínskou a vnějšími nepřáteli – Mekkánci. K tomu také časem došlo. Muhammad ale nemohl nějak zřetelně vystoupit proti Židům, protože měli ochránce v mnoha medínských náčelnících. Prorok tedy v zájmu jednoty musel brát zřetel na více věcí. Jednota byla nutná k získání Kurajšovců pro nové náboženství. Muhammad vysílal malé oddíly, které přepadávaly mekkánské karavany a zasazoval Mekce rány nejcitlivější – v obchodě. Protože muslimové měli společnou víru, byli schopni překonat i rodové a pokrevní svazky, tradiční zábrany. V březnu 624 došlo k první velké bitvě u Badru. Na straně Muhammada 324 mužů a proti nim 850 vyzbrojených mužů z Mekky. Pokud by muslimové prohráli tuto bitvu, tak by pravděpodobně islám zmizel bez jakékoli stopy ze světa, proto tato bitva měla světodějný význam. A Muhammad tuto bitvu vyhrál a muslimové získali první veliké vítězství. Na vítězství muslimů se valnou měrou podílela jejich víra a přesvědčení, že když padnou, tak půjdou rovnou do ráje. Muhammadova obec byla tímto vítězstvím velmi posílena. Postupem času byli židovské kmeny vysídleny a jeden z kmenů, který roku 627 tajně jednal při obléhání Medíny s nepřátelskými Mekkánci byl za tento nepřátelský akt ztrestán. Jeden bývalý spojenec židovského kmene rozhodl, že muži budou popraveni a ženy a děti prodány do otroctví, což se také stalo. S Mekkou se bojovalo vícekrát a ne vždy to bylo příznivé.
V jednom boji byl Muhammad raněn a muslimové rozprášeni. Přesto se ale dokázali rychle vzchopit a uchránit nakonec Medínu. Mekka bojovala se svým „odpadlým synem“ a v boji prohrávala. Muslimská obec nebyla zničena a celá Arábie tento boj sledovala s napětím. Obchod slavné Mekky upadal a naopak Medína začala čile obchodovat se Sýrií. Mekkánci, ohroženi ve svých obchodech, začali hledat cesty usmíření s Muhammadem a jiní se zase naopak zatvrdili. Muhammad měl přesné informace o Mekce a čekal jenom na vhodný čas jejího porobení. Snažil se rozšiřovat vliv islámu a izolovat Mekku, která by pak byla přístupnější k jednání. Kmeny se často podrobovaly samy, neboť pověst muslimy předcházela, a tak daly přednost porobení před porážkou. Nicméně proti některým silným kmenům se Muhammad neodvážil a spoléhal na čas, že po pádu Mekky se porobí samy. V březnu 628 se Muhammad rozhodl uskutečnit pouť, jejímž jádrem jsou kultovní obřady kolem Ka´by. S 1500 muži jel do Mekky a nedaleko města byl zastaven Kurajšovci, kteří vyhrožovali, že dojde k bitvě, pokud muslimové uskuteční pouť. Nakonec byla uskutečněna dohoda, že tento rok muslimové pouť neuskuteční, ale příští rok ano a Mekkánci vyklidí na tři dny město, aby muslimové mohli vykonat své obřady. Dále bylo uzavřeno, že obě strany se na deset let vzdají nepřátelství a kmeny smějí spolupracovat. Byla to úspěšná Muhammadova dohoda, ale mnozí muslimové mu vytýkali ústupky a že poutě nebylo dosaženo a litovali, že jim unikla kořist. Muhammad si nechal opětovně od muslimů slíbit věrnost a poslušnost a jako náhradu za uniklou kořist byla napadena židovská oáza Chajbar. Oáza se vzdala po rychlém, ale prudkém boji a obyvatelstvo zde bylo ponecháno za podmínky, že polovinu výnosu palmových hájů bude odvádět do Medíny. Zde mohl Muhammad přijít o život při požití otráveného masa, ale po prvním soustu varoval ostatní. Přesto jeden z jeho druhů zemřel a sám Muhammad si do konce svého života stěžoval na bolesti a křeče v žaludku. Roku 629 pak Muhammad dle dohody učinil pouť do Mekky a 11. ledna 630 Mekku ovládl takřka bez boje. V Ka´bě zničil všechny modly a pomodlil se ve svatyni. Ka´ba se svým posvátným územím se stala skutečným střediskem islámu. Ve svém vítězství se Muhammad ukázal jako velkomyslný a popravil jen čtyři Mekkánce za úkladné vraždy, kterých se dopustili na muslimech. Všem ostatním odpustil i úhlavním nepřátelům, kteří až do poslední chvíle bojovali.
Od této chvíle začalo další vítězství islámu. Začala se rýsovat jednota Arábie a jenom některé kmeny kladly odpor, který se v časovém horizontu stejně ukázal jako marný. Delegace z různých kmenů vzdávaly hold Prorokovi a přicházely do Mekky. K islámu nebyly však nuceny ty kmeny, které se již předtím hlásily ke křesťanství, avšak musily navázat spojenectví, že nebudou napadat jiné kmeny, které byly ve spojenectví s Muhammadem. Roku 630 podnikl Muhammad svou poslední a největší výpravu. Cílem bylo porobit oázu Tabúk a současně měly být pokořeny i severní kmeny, které byly závislé na byzantské říši. Tato výprava byla první mimo vlastní území Arabského poloostrova a dala směr dalším výbojům po prorokové smrti. Výprava s třicetitisíci muži byla úspěšná a území se zavázala platit roční poplatek a nabyly současně statutu „chráněných“ občanů muslimského státu. Muhammad se věnoval nyní organizaci nového státu a v březnu 632 řídil osobně pouť do Mekky. Tehdy také stanovil přesně rituál a obřady s poutí spojených. Byla to pouť „na rozloučenou“. Sil mu ale už ubývalo a počátkem června musel ulehnout na lůžko. Dne 6.června 632 zemřel v domku své nejmilejší ženy ´A´iši, kde byl také pohřben. Toto místo tvoří nyní součást Prorokovy mešity v Medíně a je druhým nejuctívanějším místem islámu.
Toto tedy byla pouť Muhammada, který v místech, kde bývala pohanská Arábie a roztříštěná kmenová zřízení dokázal stmelit a vytvořit nové učení, vytvořit v tehdejší době základy islámského státu a jít s prostředkem tak křehkým jako je osobní víra v poslání. Tato neotřesitelná víra, že je poslán samotným Bohem, aby hlásal nové učení byla mnohokrát zpochybněna evropskými orientalisty, zejména ve století devatenáctém a počátkem dvacátého. Pochopitelně nechyběly názory, že to byl podvodník, nástroj temných sil, které mu diktovaly Korán, že cílem bylo uspokojení ctižádosti, že byl člověkem charakterově labilním a povahy nevyzpytatelné. Je zajímavé, že současná bádání vycházející z různých názorových pozic odmítají hyperkritické výklady a negativní závěry. Muhammad bývá spíše hodnocen jako člověk, který rozpoznal krizi své společnosti a dovedl nalézt určité řešení, které se ukázalo po stránce náboženské, mravní, sociální a politické jako úspěšné. Položil pevné základy ke světovému názoru v němž nalézají svou seberealizaci stovky milionů lidí. Byl mužem pevné vůle, cílevědomým, do hloubi duše přesvědčený o svém poslání, soucitným a laskavým, avšak nesmiřitelným k tomu, co pokládal za bezbožné a nečestné. Přestože jeho vzdělání nebylo velké a rozhled nepříliš široký, tak projevil nadobyčejné intelektuální schopnosti a kvality, které mu umožnily vyrovnat se s obtížemi, které ho provázely.
KORÁN – Krátce po Mohademově smrti byly sesbírány z ústních i písemných projevů záznamy o zjeveních a byla tak vytvořena sbírka nazvaná Korán (vyprávění). Autorská verze sepsaná v klasické arabštině byla dokončena roku 650 pod vedením třetího kalífa ´Úthmana. Podle ortodoxního učení islámu je Korán nestvořené slovo boží, existující od věčnosti. Korán jako kniha je rozdělena na 114 kapitol, zvaných súry. Súry jsou různě dlouhé, některé mají tři verše a jiné 286 veršů. Pro praktické účely recitace rozdělili muslimové celý Korán bez ohledu na súry na třicet přibližně stejně dlouhých částí, což odpovídá třiceti nocím postního měsíce ramadánu, v jehož průběhu má každý muslim přečíst nebo odříkat celý Korán. Charakteristickým rysem koránského stylu je použití rýmované prózy, která na rozdíl od básnického verše nemá utříděný a pravidelný rytmický systém. Pro účely Koránu to bylo ale vyhovující, aby bylo možné vyjádřit širokou škálu myšlenek a představ. Muslimové pokládají obsah a styl Koránu za něco jedinečného a nenapodobitelného. Muslimská ortodoxie proto odsuzovala snahy přeložit Korán do jiných jazyků, opírajíc se především o nemožnost převést beze zbytku všechny svérázné literární vlastnosti. Do určité míry jsou tyto obavy oprávněné. Jazyk ztrácí sugestivnost, výraznost, řada příměrů vyznívá lacině a všedně. Je nutné vědět, že Korán má docela jiný účinek u Arabů a muslimů, než u evropských čtenářů, kteří k jeho četbě přistupují s jistou odtažitostí a nerozumí věcem, které jinak vyznívají v muslimském prostředí.
A jak islám vnímá postavu Ježíše Krista? Ježíš je považován za jednoho z významných proroků. O zvěstování narození Ježíše je psáno například toto.
Súra 3 : „A hle, pravili andělé: „Marie, Bůh ti oznamuje zvěst radostnou o Slovu, jež od Něho přichází, jehož jméno je Mesiáš, Ježíš syn Mariin, a bude blahoslavený na tomto i onom světě a též jedním z těch, kdož k Bohu budou přiblíženi. A bude mluvit s lidmi již v kolébce i jako dospělý a bude patřit mezi bezúhonné. Pravila: „Pane můj, jak bych mohla mít syna, když se mne smrtelník žádný dosud nedotkl?“ Pravil: „Takto Bůh tvoří to, co chce; když o věci nějak rozhodne, řekne toliko „Staniž se!“, a stane se. (40/45-42/47)
Podle Koránu také Ježíš nezemřel, ale byl povolán k Bohu a místo něj zřejmě zemřel někdo jiný. Zní to pochopitelně pro křesťany hereticky, ale podobnou věc hlásaly už staré křesťanské gnostické sekty (např. dokéti), které vyznávaly, že místo Ježíše zemřel Šimon z Kyrény. Následná slova Koránu se zkrátka různě interpretují, ale ke konečnému závěru se nedošlo.
Súra 4: „a za slova jejich: „Věru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!“ Však nikoli, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění, jsou vskutku na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen dohady; a nezabili jej určitě, naopak Bůh jej k sobě pozdvihl, neboť Bůh je mocný, moudrý. (156/157-156/158)
V Koránu se objevují i pasáže o Trojici boží, za jejíž členy jsou považovány ovšem Bůh, Ježíš a Marie. Nalezl jsem v Koránu takto dvě pasáže a jednu níže uvádím. Je zajímavé, že toto učení o Trojici vyznávaly některé křesťanské sekty (např. korydiánci) a Muhammad snad omylem toto považoval za učení obecně křesťanské. Je ovšem další možnost, že byl ke svému názoru o Marii, jako třetí osobě trojice přiveden na základě neobyčejné úcty, kterou východní křesťanské církve Marii prokazovaly.
Súra 5: „A hle pravil Bůh: „Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem, Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha?“ ....
Súra 4: „Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly Jeho a neříkejte: „Trojice!“ Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem.“ (169/171)
A hle, pravil Bůh: „Ježíši, nyní tě odvolám a povznesu tě k Sobě a očistím tě od (špíny) těch, kdož neuvěřili. A ty, kdož tě následovali, učiním vyššími než ty, kdož nevěřili, až do dne zmrtvýchvstání. A pak se ke Mně všichni navrátíte a rozsoudím mezi vámi to, v čem jste se rozcházeli.“
(Korán, Súra 3, 48/55)
zprac. – mk - (bez korektur)
