Cesta do Prahy …

Před 14 dny jsem pracovně vlakem zavítal do Prahy a opět jsem nebyl zklamán. Vždy mne totiž upoutá příjezd do Prahy. Tentokrát expres nabral zpoždění, pohyboval se před Prahou pomaleji než jindy, byl odkloněn, takže jsme projížděli místy, která jsem ještě neviděl. Nejvýraznější věc, která může upoutat oko cestujícího je nepořádek kolem trati a činorodé výtvory sprejerů na místech i těžko dostupných. Jedině rozkvétající keře a  především zlatý déšť dokázaly zachraňovat situaci a dodat této chaotické šedi zdravou barvu. Z okénka vlaku bylo možné vidět jak vyhozenou vanu, nefunkční televizi, přebytky stavební sutě či odpady všeho druhu. Před Prahou se vlak sunul rychlostí 30 km/h a člověk tak mohl vychutnávat bez problémů okolní krajinu. Občas se vlak houpal jako na vodě a do kupé pronikalo úporné tlučení vozového spodku. Setkání s hlavním nádražím Prahy bylo jako vždy typické a nevšední a člověk se jen nechal nést davem, aby co nejrychleji opustil toto multikulturní místo. Při zpáteční cestě jsem už počítal s konkrétním vlakem a vyrazil k nástupišti. Bohužel standardní průchod k vlakům byl ukončen bedněním a nápisem, že na 3, 4 a 5 nástupiště je nutné jít jiným podchodem. Skupinka japonských turistů stála u dřevěného bednění a cosi bystře lokalizovala na papírové mapce. Obrátil jsme se a podnikl úspěšný nový pokus dorazit na správné nástupiště. Cestu mi jen zkřížil jakýsi pár  lidí tmavší pleti hlasitě si vyřizující záležitosti kolem alimentů a navzájem si následně na dálku vyměňoval různé anatomické popisy lidského těla v nelékařském žargonu. Konečně jsem byl ve vlaku. „Je zde místo?“, otázal jsem se ženy středního věku, která už zřejmě okupovala kupé a měla dojem, že ji komfort vydrží po zbytek cesty. Neodpověděla, takže jsem usoudil, že zřejmě ano, ale že nechce být ničím a nikým rušena. Uvelebil jsem se u dveří do chodbičky, prohledl jsem dvakrát kapsy než jsem našel zpáteční lístek a pak v klidu usedl. Do kupé přistoupil ještě mladý hoch s notebookem značky DELL a významně začal řešit svou práci a jeho hovory po telefonu byly jistě slyšitelné ještě ve třetím kupé od nás. Ale nebyly tak časté a celkem mi to nevadilo. Vzpomněl jsem si na podobnou situaci asi před deseti lety, kdy naproti mne usedl v kupé mladík a začal za pět minut po rozjezdu vlaku polohlasem drmolit nějakou východní mantru. Bylo zjevné i podle oblečení a brožury co měl v ruce, že patří k nějakému uskupení Haré. Když už to trvalo asi 15 minut, začal jsem být popudlivý a ošívat se a prostě tak nějak prudit. Trochu nevrle se zvedl a šel si hledat jiné místo. Sám nevím proč se ve mne objevila tato netolerance, možná proto, že na mne nepůsobil ten člověk  přátelsky a nebo jsem jen chtěl mít klid a nechtěl být obtěžován jeho polohlasitými projevy. Dnes bych to asi řešil přímočařeji. Zbytek cesty ubíhal bezproblémově, věnoval jsem se krajině, která rychle ubíhala za okny vlaku. Všiml jsem si jak drobné vesničky na horizontu vždy mají svůj střed opřený v kostelíku. U větších měst  industrializace krajiny ale neomylně převažuje. Vertikála kostelíků je zatlačena sloupy elektrického vedení, kulovitými zásobníky vody, dlouhými komíny, které jsou vyzdobeny parabolami antén, zvláště v rovinaté krajině mezi Prahou a Kolínem. Mnohdy i člověk v běžné krajině začíná pociťovat, že pahorky se stávají cílem větrných elektráren a nebo vysílačů. Krajina tak někdy bývá okrádána o svůj charakter a typický ráz, což asi nezměníme.  Civilizace postupuje a každý chce mít správný signál. Otázka je, jaké signály nás ale ovládají, na jaké signály slyšíme a zda si dokážeme vybírat. A nejedná se zdaleka jen o operátora nebo televizní kanál …

miro 14.4.08