O mateřství I.
Porodila jsem dítě a myslela jsi, mám to za sebou, tím to končí. Netušila jsem ještě, že tím to začíná:) Chovala jsem to své hádě a mé mateřské sebevědomí bylo na nule. Nepřekvapilo mě, že nám nejde kojení. Ani v leže, ani v sedě. Kojila jsem ho ve stoje a měla pocit, že mi mým zmoženým podvozkem vypadnou vnitřnosti.
Doma jsem se děsila, že budu mít uřvance, že bude ječet a já nebudu vědět, co s ním.
Nabyla jsem dojmu, že jako máma a žena v domácnosti musím být perfektní. Byla jsem šílená z 48 hodin nemytého záchodu. Denně jsem vytírala. Jakmile dítě spalo, uklízela jsem. Pekla dobroty pro Petra. Jakmile bylo dítě vzhůru, neodlepila jsem se od něj. Chovala jsem ho, zpívala mu, recitovala, tancovala s ním v náručí, do zblbnutí vše ukazovala, vysvětlovala. Bylo pro mě nemyslitelné, že bych dítě odložila s hračkami na koberec, hodila nohy na horu a chvíli si četla časopis. Večer jsem studovala internet, co, kdy, v jakém množství, konzistenci, poměru ingrediencí by měla být miminkovská, potažmo batolecí strava. Do roka věku mělo mé dítě doma vařenou stravu ve výhradně bio kvalitě.
Po oslavách prvních narozenin jsem se nejspíš cítila ne zcela vytížená a pod vlivem samostudia z maminkovských serverů jsem usoudila, že pro mé hýčkané dítě budou nejlepší látkové plínky. Nakoupila jsem potřebnou výbavu, celá velká police ve skříni byla plná čtvercových plenek, tvarovaných plenek, vázacích plenek, svrchních kalhotek. V koupelně přibyl kbelík na špinavé plenky. Obden jsem zapínala pračku, věšela prádlo na sluníčko a po večerech žehlila.
Chovala jsem chlapečka pod svými ochrannými křídly. Nikam, kromě nákupů, jsme nechodili, páč by se mohl nakazit nějakou zákeřnou nemocí. Jeho první rýmičku jsem protrpěla s ním.
Tak uběhlo dva a půl roku. Celá jsem se oddala dítěti, že by měl existovat i nějaký můj osobní život, na to jsem neměla ani pomyšlení, ba přímo jsem něco takového odsuzovala.
Po dvou a půl letech vybouchla bomba. Mému zhýčkanému mazlíčkovi se narodil sourozenec.