Panička našla o mém plemenu pár zajímavostí a tady se o nich mužeš dočíst.
Boloňský psík (Bolognese)
V severní Itálii bylo toto společesnké plemeno oblíbeno po mnoho století. Tento představitel skupiny bišonků se od svých příbuzných (bišonek, maltézáček, havanský psík...) liší načerchranou srstí, která je ovšem na rozdíl od bišonka bez podsady, protože pes je přizpůsoben teplejšímu klimatu.
Jeho historie sahá až do 11.století, možná i hlouběji do minulosti. Byl hýčkaným oblíbencem mnoha evropských aristokratů a příslušníků vládnoucích rodů, madame de Pompadour, Ludvíka XIV., Filipa II. Španělského, carevny Kateřiny Veliké. Císařovna Marie Terezie své boloňské psíky milovala tak, že když zemřeli, nechávala je vypreparovat, aby s ní byli dál. Dodnes je proto můžeme spatřit ve Vídeňském muzeu.
Podle starších pramenů bylo toto plemeno někdy tak hýčkáno, že jeho příslušníkům byla předkládána potrava na zlatých miskách. V 18.století prý šlechtici pro své boloňské psíky dokonce najímali mezi služebnými kojné.
Názory jejich původu se liší. Podle jednoho jsou to potomci maltézáčků, kteří se šířili do Itálie až k jejímu severu a Bologni. Podle jiného mínění jsou potomky nyní vyhynulého plemene zvaného Shock Dog, drobného vodního španěla.
Tito atraktivní psi se vzhůru neseným ocasem a hustou, načechranou srstí jsou prý vážní, rezervovaní, oddaní, věrní, inteligentní a rychle se učí. Jsou tak závislí na svém majiteli, že ho následují jako stín a neopouštějí ho. Bývají zdraví a dlouhověcí a po staletích života v dostatku nejsou vůbec agresivní.
Dnes jsou vždy čistě bílí, před staletími však bývali někdy i černí a černobílí.
Navzdory starobylosti i půvabu je to dnes vzácné plemeno.
Podle mezinárodní kynologické federace (FCI) je toto plemeno zařazeno do skupiny číslo 9, sekce 1, která nese název Bišonci.
Informace zde uvedené čerpala moje panička převážně z knihy anglického zoologa Desmonda Morrise, Psi - encyklopedie více než 1000 psích plemen.