Hledání pokladů a pálení čarodejnic
4. 7. 2007
Magická, čarovná noc. To jsou přívlastky pro filipojakubskou noc z 30. dubna na 1. května.
Traduje se, že o této noci mají zlé síly větší moc než kdy jindy. A na 30 dubna také připadá pálení čardoějnic, zvyk, který je stále velmi živý a oblíbený.
Ale vraťme se ještě k filipojakubské noci. Přesně o půlnoci, kdy měly zlé a mocné síly škodit lidem, se také daly dle legend najít zapomenuté a časem zaváté poklady. Ale jak na to? Jak přijít k pokladu a zároveň neriskovat zdraví či dokonce život? Jak už to tak bývá, na každé kouzlo většinou existuje protikouzlo a na každou magii je nějaká ta bylinka nebo jiný trik.
Kdo chtěl najít poklad, tak se musel před zlými silami chránit. Jak? Stačilo mít při sobě svěcenou křídu či šáteček, květ kapradiny, zelený kámen nebo další posvátné a ochranné předměty.
Lidé také věřili, že právě o této noci v povětří poletují čarodějnice, které se slétají na svůj sabat. Proto se také této noci říká čarodějná nebo Noc čarodějnic.
Létat na koštěti, to vyžadovalo nejen určitý um, ale také jisté přípravy, které nešlo nijak obejít. Čarodějnice se před sletem natíraly kouzelnými mastmi a pily speciální lektvary, aby na svých košťátcích mohly létat, nespadly a dostaly se, kam potřebují. Ideálním materiálem pro výrobu košťátek bylo dřevo jasanové, vrbové či bukové. Jejich výroba se předávala z generace na generaci a čarodějnice z jednotlivých regionů měly obvykle i své know how.
Sabat byl z našeho pohledu poněkud strašidelný. Hostina byla sice bohatá, avšak kotel plný žab a hadů či jiné vybrané lahůdky v nikom příliš velké chutě nevzbuzují. Na hostině se jedlo a tančilo, zpívalo, pilo a křepčilo. V divovém reji a tanečním víru se nezapomínalo ani na čarodějnické kolo, kdy se tančilo pozpátku. Nejodolnější a nejšikovnější čarodějnice byla jmenována Královnou sabatu a ta také určovala pravidla hry, především co se smí a co se nesmí. Dovoleno ale bývalo prakticky vše, co bylo divoké, nespoutané a co bylo namířeno proti dobrým silám.
Když bývala zábava v plném proudu, tak si čarodějnice kromě hodování a tance zpestřovaly noc vyprávěním o tom, jak škodí lidem a v tomto ohledu si předávaly neocenitelné zkušenosti.
Lidé věřili ve zlé a nečisté síly a časem se tato víra proměnila v pověru, že sám ďábel může lidi trápit prostřednictvím čarodějnic. To ony tvořily v ústních legendách ono přemostění mezi neviditelnými silami a reálným světem lidí. Tyto zkazky vedly často k tomu, že nehezké, staré ženy bývaly často podezírány z toho, že se spolčily se samotným ďáblem a na zemi působí jako vyslankyně zla. Často nespravedlivě.
Zlo ale nemůže existovat samo o sobě, existuje díky svému protikladu v podobě dobra. Lidé se snažili ochránit sebe i svůj majetek před nečistými silami, a tak se bránili různými způsoby. Především se na ochranu před čarodějnicemi pálily na vyvýšených místech ohně, které jsou velmi starého původu. Z tohoto obranného zvyku se stala tradice. I dnes se zapalují ohně, které dříve měly čarodějnice zastrašit a měly jim zkomplikovat jejich putování vzduchem na sabat. Mužové vhazovali do ohně zlomená koštata - věřilo se totiž, že se tím odebere čarodějnicím jejich síla a energie a že na místo srazu nedoletí.
Zatímco pálení ohňů se praktikuje dodnes, jiné zvyklosti se už příliš nedodržují. Pruty, pichlavé trní, vidle a jiné ostré a bodavé předměty se už před dveře domů, stavení a paneláků nezapichují - dříve měly tyto praktiky ochránit obydlí před atakem bujných a škodných čarodějnic. Z pušek se už také naštěstí nestřílí a lidé už nejsou tak naivní, aby stáli potmě na křižovatkách a lesních cestách, žmoulajíce svěcený kapesníček v ruce, s nadějí, že čarodějnice zahlédnou a zároveň se jim nic nestane.
Když mluvíme o zlých čarodějnicích, které vzbuzovaly v prostém lidu strach, nutno zmínit i duše dobré, čarodějné, které se vyznaly v tajemství bylin a lidem naopak pomáhaly. Někdo jim říkal čarodějnice, jiný je jmenoval bylinkářkou, léčitelkou. Tyto staré ženy věděly, jaký lék se na co hodí, jaká bylinka hojí, pomůže a neuškodí.
Traduje se, že o této noci mají zlé síly větší moc než kdy jindy. A na 30 dubna také připadá pálení čardoějnic, zvyk, který je stále velmi živý a oblíbený.
Ale vraťme se ještě k filipojakubské noci. Přesně o půlnoci, kdy měly zlé a mocné síly škodit lidem, se také daly dle legend najít zapomenuté a časem zaváté poklady. Ale jak na to? Jak přijít k pokladu a zároveň neriskovat zdraví či dokonce život? Jak už to tak bývá, na každé kouzlo většinou existuje protikouzlo a na každou magii je nějaká ta bylinka nebo jiný trik.
Kdo chtěl najít poklad, tak se musel před zlými silami chránit. Jak? Stačilo mít při sobě svěcenou křídu či šáteček, květ kapradiny, zelený kámen nebo další posvátné a ochranné předměty.
Lidé také věřili, že právě o této noci v povětří poletují čarodějnice, které se slétají na svůj sabat. Proto se také této noci říká čarodějná nebo Noc čarodějnic.
Létat na koštěti, to vyžadovalo nejen určitý um, ale také jisté přípravy, které nešlo nijak obejít. Čarodějnice se před sletem natíraly kouzelnými mastmi a pily speciální lektvary, aby na svých košťátcích mohly létat, nespadly a dostaly se, kam potřebují. Ideálním materiálem pro výrobu košťátek bylo dřevo jasanové, vrbové či bukové. Jejich výroba se předávala z generace na generaci a čarodějnice z jednotlivých regionů měly obvykle i své know how.
Sabat byl z našeho pohledu poněkud strašidelný. Hostina byla sice bohatá, avšak kotel plný žab a hadů či jiné vybrané lahůdky v nikom příliš velké chutě nevzbuzují. Na hostině se jedlo a tančilo, zpívalo, pilo a křepčilo. V divovém reji a tanečním víru se nezapomínalo ani na čarodějnické kolo, kdy se tančilo pozpátku. Nejodolnější a nejšikovnější čarodějnice byla jmenována Královnou sabatu a ta také určovala pravidla hry, především co se smí a co se nesmí. Dovoleno ale bývalo prakticky vše, co bylo divoké, nespoutané a co bylo namířeno proti dobrým silám.
Když bývala zábava v plném proudu, tak si čarodějnice kromě hodování a tance zpestřovaly noc vyprávěním o tom, jak škodí lidem a v tomto ohledu si předávaly neocenitelné zkušenosti.
Lidé věřili ve zlé a nečisté síly a časem se tato víra proměnila v pověru, že sám ďábel může lidi trápit prostřednictvím čarodějnic. To ony tvořily v ústních legendách ono přemostění mezi neviditelnými silami a reálným světem lidí. Tyto zkazky vedly často k tomu, že nehezké, staré ženy bývaly často podezírány z toho, že se spolčily se samotným ďáblem a na zemi působí jako vyslankyně zla. Často nespravedlivě.
Zlo ale nemůže existovat samo o sobě, existuje díky svému protikladu v podobě dobra. Lidé se snažili ochránit sebe i svůj majetek před nečistými silami, a tak se bránili různými způsoby. Především se na ochranu před čarodějnicemi pálily na vyvýšených místech ohně, které jsou velmi starého původu. Z tohoto obranného zvyku se stala tradice. I dnes se zapalují ohně, které dříve měly čarodějnice zastrašit a měly jim zkomplikovat jejich putování vzduchem na sabat. Mužové vhazovali do ohně zlomená koštata - věřilo se totiž, že se tím odebere čarodějnicím jejich síla a energie a že na místo srazu nedoletí.
Zatímco pálení ohňů se praktikuje dodnes, jiné zvyklosti se už příliš nedodržují. Pruty, pichlavé trní, vidle a jiné ostré a bodavé předměty se už před dveře domů, stavení a paneláků nezapichují - dříve měly tyto praktiky ochránit obydlí před atakem bujných a škodných čarodějnic. Z pušek se už také naštěstí nestřílí a lidé už nejsou tak naivní, aby stáli potmě na křižovatkách a lesních cestách, žmoulajíce svěcený kapesníček v ruce, s nadějí, že čarodějnice zahlédnou a zároveň se jim nic nestane.
Když mluvíme o zlých čarodějnicích, které vzbuzovaly v prostém lidu strach, nutno zmínit i duše dobré, čarodějné, které se vyznaly v tajemství bylin a lidem naopak pomáhaly. Někdo jim říkal čarodějnice, jiný je jmenoval bylinkářkou, léčitelkou. Tyto staré ženy věděly, jaký lék se na co hodí, jaká bylinka hojí, pomůže a neuškodí.