Račice 2011 (soustředění)

29. 4. 2011 |

REPORTÁŽ Zimní příprava se nám nachýlila ke konci a jako sladká třešnička na závěr bylo naplánováno dlouho očekávané soustředění v Račicích. Pod taktovkou trenéra Jardy Hroudy (za nemalého přispění vrchního koncepčního metodika přípravy Marka Minibergera) se zde sešla „partička“ bruslařských nadšenců různých stylů aby zde nejen vyladila formu před nadcházející bruslařskou sezónou, ale také i mimo jiné společně oslavila narozeniny Bohunky Vanadis Kotenové.

Pro úspěšné bruslařské soustředění, a to mě jistě potvrdí každý bruslař, je nejdůležitější hlavně jedna věc – počasí. Předpověď k nám byla více než příznivá, však posuďte sami: okluzní fronta 356 42, 359 44, 360 30, teplá fronta 350 38, 345 34, 341 33, výška, tlak, teplota, rosný bod, 570, 954, 7,6, 3,6, 2760, 725, 9,9, -14. Jak vidíte, lepší počasí jsme si ani nemohli přát! (pro ty jenž snad nerozumí těmto meterologickým výrazům bylo slunečno, teploty okolo 25C, lepší počasí se snad nedá čekat ani v létě!).

Léto v dubnu

Počasí je ovšem jen jeden faktor úspěšné přípravy, tím dalším faktorem je i správná metodika tréninku. A i zde jsme štěstí díky Markovi. Marek připravil doslova lahůdku v podobě superkompenzační, koncepčně nesmírně zajímavé, výkonnostní křivky, gradující zejména v její vrcholné fázi, kdy podíl aerobní aktivity s ohledem na přechod k anaerobnímu prahu kulminoval v oblasti maximální spotřeby kyslíku, což mělo za následek to, že večer prostě nikdo nešel na pivo, ale všichni ulehli do postele. Tak náročné to bylo! Zde musím též vyzvednout neúnavnou mravenčí píli hlavního trenéra Jardy Hroudy, který velmi svědomitě a s pečlivostí jeho vlastní, systematicky uplatňoval Markovu teorii v průběhu jednotlivých tréninkových jednotkek.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, během týdne se všichni zlepšili snad na všech úsecích, které se v průběhu soustředení jeli a Marek byl svým revolučním systémem přípravy tak nadšen, že se již pomalu chystá na obhajobu své stěžejní práce “Z každého nýmanda může být nový Guyader”.

Srandičky naší partičky

Soustředení začalo v sobotu 16.4. a z našeho týmu se jej zúčastnili Marek Miniberger, Michal Nepovím, Martin Kuchař, Jakub Vočka, David Novák, Eva Šodková, Pavel Zajpt, po závodě ve Spreewaldu přijeli Jarda Zíka a Daniela Veverová a v průběhu týdne dorazil Rosťa Šticha a taky já. A to je ten problém. Bohužel co se dělo do mého příjezdu (čtvrtek) mohu jen odhadovat nebo se pokusit převyprávět z jednotlivých střípků, co jsem od koho slyšel. Tak odhaduji, že se asi hodně bruslilo. A že se rychle bruslilo. Martin tvrdí že se jezdilo tak akorát, Pavel tvrdí že se jezdila kaše. Pak se taky trénovala technika, zejména double-push, double-už a double-kuš. Pro spoustu lidí pak pro lepší pochopení techniky byla vytyčena metodická pomůcka k lesu čelem, k chaloupce zády, tedy v místním geografickém pojetí, k lesu a k vodě. Na základě tohoto jednoduchého receptu se spoustě lidé podařilo i relativně jednoduše se rozjet …

Pak se taky padalo. Paradoxem zůstává, že jediný viditelnější pád byl na vrub našeho nejmenovaného bruslaře v okamžiku jízdy tou nejpomalejší, na něho až nedůstojnou, rychlostí. Prostě Martin se natáhnul když dělal v balíku kraviny, z čehož jasně vyplývá, že neumí jezdit v balíku a měl by se to co nejdříve naučit. Dále přišel David s doslova ohromující taktikou a to že při startu je dobrý se rozjet, ale mít “to tak trochu v pi…”, což se stalo mottem Jardy Hroudy, který tuto strategii rád šířil mezi členy své tréninkové skupiny Filadelfie.

Trénovalo se dvojfázově, ráno a odpoledne, našli se i tací kteří v rámcí třetí fáze v noci spali. Jejich počet ale lze jen těžko odhadovat. Ve středu, v polovině týdne, byl na plánu odpočinkový den, jak jsem se doslechl někteří jeli na Bezděz, další do vodního světa a našlo se i pár nadšenců, co si šlo zabruslit. Pokud to celé bylo jinak tak to znamená, že jsem se přeslechl a už bych ty AC/DC neměl poslouchal, protože se tím kazí shluch ...

Zlomový čtvrtek

Ve čtvrtek došlo ke dvěma zásadním, zde mohu napsat i průlomovým okamžikům : Nepáč a Marek se stěhovali do turistické ubytovny a přijel jsem já. Od této chvíle co napíšu tak jsem viděl na vlastní oči, případně slyšel na vlastní uši. První moje setkání s realitou bylo, že Martin me během rychlokurzu „Račice instantně v 5 minutách“ zasvětil do všeho co jsem mohl v Račicích očekávat, až jsem měl hlavu jak pátrací balón a jen jsem se bál, aby večer nenásledoval nějaký písemný test. Když jsem nakonec teorii vstřebal (praporky na střídání 1,6, 11 znám nazpaměť jak když bičem mrská), následovala praxe a to dopadlo prachbídně, protože jsem odpadl hned na kilometru. Inu, přišel jsem do rozjetého vlaku. Odpoledne už to bylo lepší, to už jsem se trochu rozbruslil, ale bylo jasné že Martin a Jarda mají vyladěnou formu.

Druhý den v pátek jsem si již s sebou přivezl věci, abych se ubytoval společně s Martinem, Markem a Michalem v turistické ubytovně. Kluci sice remcali že moc neteče teplá voda (Martin říkal že do ničeho co má míň než 22C nepoleze), ale nás co projeli Marokem nemůže studená voda nějak zaskočit. Páteční dopoledne pak bylo zpestřeno velmi zajímavou kulturní vložkou v podobě společného natáčení při jízdě. To byla taková Šaráda, za kterou by se ani Šíp s Uhlířem nemuseli stydět.

Veselé příhody z natáčení

Jarda se posadil za volant své Octavie, Martin si vzal kameru a Michala Polana s foťákem a vyjelo se. Za nimi pak vyjel vláček a natáčelo se. To chvíli vydrželo, než Jarda, jak je zvyklý ze závodů, se rozhodl všem ujet. To se mu naštěstí nepodařilo, protože jeho nástup zachytil David s Evou, kteří si nemohli exhibici před kamerou v žádném případě odpustit. Pak se ještě, na pokraji zhroucení, na chvíli mihnul v čele minibalíku Jakub Vočka a to bylo vše – nikdo další Jardovu pekelnému tempu 40km/h bohužel nestačil a tak Jarda s přehledem vyhrál v novém traťovém rekordu na kolečkách Škoda Octavia Ex-firm.

Po této, pro mě velmi zábavné, epizodce, si vzal slovo Martin Kuchař. Jasně stanovil pravidla pro druhou skupinu kde každý měl předem dané své pořadové číslo a kde každý musel na povel říct, kdy bude střídat. Já jsem na chvíli zaváhal a hned byl oheň na střeše. Tímto Martinovi děkuji, že me neposlal předčasně domů … Byla zde znát jasná disciplína a kdybych neznal Martina řekl bych že mě to v ledasčem připomínalo i vojenský dril. Martin tedy vybral skupinku 8 statečných a jelo se. Jarda navíc dostal pokyn aby tam v žádném případě nedával čtyrku, protože to se nedá dojet a aby při každém střídání raději zatroubil. Tady nastala trapná situace, kdy Jarda hledal kde má ta Octavie vlastně klakson … ještě že jsme nepotřebovali stěrače!

Druhá skupinka se natočila bez problému a i když skryté záběry odhalili přítomnost cizích těles v rukou bruslařů, dá se hovořit o úspěchu.

Hodnocení

Odpoledne se pak na vyjetí jelo 3x5km, ale to již všichni byli myšlenkami na večerním závěrečném hodnocení. Zde si vzal slovo Jarda Hrouda, aby vyzdvihl poctivý přístup všech zúčastněných a několika slovy ”tak ňák” zhodnotil celé soustředění. Na závěr svého velmi působivého projevu, za který by se nemusel stydět nejeden držitel Českého lva, všem poděkoval s dodatkem že teď jim všem na těch závodech ukážeme. Zde již nezůstalo jedno oko suché …

Závěrečné hodnocení jsme měli za sebou, následoval rozbor jízdy na videu. Slovo si vzal opět Jarda, aby kritickým okem zhodnotil nedostatky a vyzdvihl přednosti. Pochvalu obdrželi Martin, Jarda, Eva, David, u ostatních zmínil některé mírné drobnosti (nohy od sebe, nohy u sebe, nohy za sebou, nohy před sebou). Velmi kritickému pohledu byl pak vystaven Michal Nepovím, který nejen že neunesl tíhu kritiky ale při pohledu pravdě do očí se v závěru nechal slyšel, že se vším souhlasí, ale pokud bude opět požádán aby jel na kameru, tak, a zde cituji, “se nám na to vysere”.

Jedli, pili, hodovali

Tím oficiální část večera skončila a šlo se slavit. Oslavenkyní byla Bohunka Vanadis Kotenová, která s nesmírnou péčí připravila stůl plný dobrot aby se to v okamžiku všechno sežralo. Naštěstí vína bylo dost a možná že ještě víc, každopádně za velmi precizní přísun tekutin bych chtěl Bohunku pochválit. Krátce na to když došly sušenky, přinesl se dort, ale po tom se zaprášilo tak rychle, že nejen že Bohunka nestačila ani ochutnat (stačila jen krájet), ale já jsem skoro ani neměl čas ho vyfotit! Když došel dort, přišly na řadu čokoládové bonbóny, které, jak někdo zmínil, by Bohunka všechny stejně sama nesnědla, a tak jsme jí pomohli. Po bonbónech se jen zaprášilo. Když zmizely bonbóny, přišel někdo další s návrhem, že teď už je blbý tam nechávat tu bonboniéru Merci samotnou, jestli by se neměla taky sníst. A tak za všeobecného veselí se snědla i bonboniéra a Bohunka se nestačila divit, kam to všechno mizí!

Okolo 23:00 začali pomalu odpadávat gratulanti, ale na druhou stranu se k oslavám přidala partička Jandovců a Zemanovců, sídlící v tu chvíli o patro níž a tak bylo pořád co pít i jíst. Navíc Tereza Klimešová, kde se vzala tu se vzala, přišla s demižónem v ruce s tím, že prý dostala dárek v práci a tak se pilo a hodovalo dál.

Jako jedni z těch co vydrželi nejdéle byli Eva a ~~Vašek~~ David, kteří i když měli před sobotním závodem (kvůli kterému zvolnili trénink), nechtěli zůstat v oslavách nikterak pozadu. Evu nešlo přehlédnout a zejména její legendární vystoupení se záchodovou štětkou utkvělo všem jistojistě v paměti. David se sice průvodu mažoretek nezúčastnil a popíjel si svůj energy drink, ale kdoví co v té láhvi Nutrend doopravdy měl. Nebyl to pohled atleta popíjejícího iontový nápoj, ale pohled vesnického strýce po sklínce slivovice.

Nakonec jsem společně s Martinem a Michalem šel spát někdy okolo 0:20, akorát tak na to, abychom se připravili na závěrečný sobotní trénink.

Ten byl na programu v 10:00 a jelo se velmi svižně – bylo to sice jen 4x5km prokládaně, ale stálo to za to. Tereza jela za mnou a jestliže první tři pětky pořád remcala furt o něčem (to bylo pořád “dobrý, ale …”, “to se mi líbilo, ale …”), tak tu poslední, která se jela za 8:04 už zmkla až jsem si říkal, jestli nešla třeba domů. Nešla, jela za mnou, ale ten kyslík místo mluvení potřebovala někde jinde!

Běh na Říp

Odpoledne už byl oficiální konec soustředění, někteří již odjeli a někteří další naopak přijeli strávit bruslařské Velikonoce u kanálu. Mezi nimi byl i Martin Máčel a Petra Havlasová, které jsem hned gratuloval k úspěchu na desítce v Jihlavě a hned jí vytáhnul na běh na Říp, která vymyslela Tereza. Zašli jsme na oběd a na pivko a v 15:00 jsme již běželi směr Říp. Jediný problémem bylo že jsme nevěděli kudy přesně tam běžet. Zachránila nás Terka, která řekla “já to tady znám, poběžte za mnou, mám to načtený z Googlu”. Výsledkem bylo že jsme běželi nějakou pískovnou, chvílemi i po přepravním pásu, abychom vzápětí vpadli do močálů. Zde jsem děvčatům připomněl úspěšný český film Král Šumavy a taktéž zmínil moje putování indonézskou džunglí. Naštěstí během chvíle jsme vyběhli z močálu a byla před náma hora jak – Říp. Petra udělala památečné foto, ovšem zde se nemůžeme shodnout, co nám ta fotka připomíná. Dle Petry se jedná jasně o scénu z filmu Kozoroh 1, bohužel z tohoto filmu si pamatuji jen jedovatého chřestýše, naopak podle mě se jedná o normální Ayers Rock v Northern Territory v Austrálii, to je prostě jasný a musí to vidět každý. Nakonec nás rozsoudila Tereza, podle které to vypadá jako hora Říp v dálce …

Nemohli jsme si vybrat lepší čas na běh na Říp než dobu pouti, kdy se pod Řípem shromáždilo tisíce “poutníků” požírajících cukrovou vatu, žužu a tučné klobásy. I když po nás chtěli vstup na pouť (50,- Kč), parkovné (100,- Kč) a přemlouvali nás k letu vrtulníkem (550,- Kč), nástrahám jsme odolali a obklikou jsme se nakonec na Říp dostali – zde musím zdůraznit že já jsem to vyběhnul celé! Tereza pořád remcala že se běží pomalu, ale poslední úsek si pěkně vyšla jak na procházku. Vzbudili tím nesmírný údiv komejdoucích, kteří nikdy nikoho neviděli běžet v kompresních podkolenkách a možná že nikdy neviděli nikoho běžet vůbec (byla to zvláštní sorta lidí). Zde mám jednu malou faktickou poznámku, a to že jak Tereza běžela v minišortkách mělo velkou výhodu v tom že všichni místní (chlapi) ve vesnici nám velmi ochotně říkali kudy na ten Říp. Kdybych se ptal já, kterej měl na nohou místo běžeckých bot trekový boty a na sobě bruslařskou kombinézu (přijel jsem nepřipraven na běh), kdoví jak by to dopadlo!