Hrají: Matthew Fox, Jorge Garcia, Josh Holloway, Evangeline Lilly, Terry O'Quinn
Stopáž: 42 minut Rok: 2004-?
Zlatý glóbus, Emmy a pěkně dlouhá řádka dalších (kolem 30) ocenění budiž dostatečně zářivou vizitkou dalšího seriálu, který vám přinášíme v našem novém cyklu. O Lostu už se toho namluvilo a napsalo tolik, že by to zaplnilo několik pater soukromého archivu NASA, přesto si dovolím malé shrnutí. Prostý příběh o skupině přeživších havárie letadla vypustil do světa před dvěma lety notorický divácký manipulátor J. J. Abrams a vsypal do jeho zběžně fádních ingrediencí tajuplné koření. S ostrovem není cosi v pořádku, což jeho noví obyvatelé zjistí velice názorně: Pokud nezemřou hned v první epizodě, jsou svědky tuctů podivných úkazů a záhad, které dělají z jejich nudného pobytu překvapivě dobrodružnou „dovolenou“. Uvozovky jsou na místě, protože přece jen jde každým coulem o život. Od běžných selhání lidského faktoru po nevysvětlitelné přírodní jevy, aura ostrova v Lostu získává jakýsi podmanivě emocionální nádech. Jelikož se první série od té druhé v mnohém liší a pravděpodobně neexistuje seriál, kde by se na spoilery hrálo víc, dějový výklad zde ukončíme a letmo se ještě zmíníme o stavbě jednotlivých epizod: Každá z nich se (i opakovaně) pomocí flashbacku soustřeďuje na jednu z postav a staví její aktuální status do nového světla. Tu se ukáže, jak a proč jednotliví pasažéři nastoupili do letadla, tu zase že už se předtím potkali (ano, slovo náhoda je v Lostu velmi relativním pojmem ;). Flashbacky jsou obklopeny aktuálním děním na ostrově a zvolna posunují příběh kupředu, i když jakýkoliv posun v Lostu, který má větší význam, se oslavuje s obrovským nadšením. Stejně jako sesterskou sérii Alias, i zde se potkáte s vyloženě hluchými díly, které se snaží být buď přehnaně sentimentální na úkor hlavní linie či se tvářit zajímavě po stránce oněch flashbacků, přičemž divákovi v tu chvíli asi tak stokrát více imponuje ostrov a jeho tajemná zákoutí. Nic však není ideální a těch pár klopýtnutí hravě překousnete. Věřte mi ;).
http://r
3. sezóna | [Vydáno: 11. 6. 2007 | Autor: k0C0UR | Diskuze: 44] |
Série 3 je u konce a my můžeme bilancovat. Jaká tajemství odhalila? Kam posunula děj? A vyřešila vlastně vůbec něco?
UPOZORNĚNÍ: Následující text obsahuje spoilery. Pokud jste 3. sezónu dosud neviděli, nečtěte dál nebo neskuhrejte, že vás nikdo nevaroval ;)
Předně, prvních šest dílů, po nichž tvůrci nasadili své oblíbené (dostatek času pro tvorbu bizarních diváckých teorií) a pro diváky značně neoblíbené (DOSTATEK času pro tvorbu bizarních teorií) pauzy, šlo úplně jinam než asi každý čekal. Ponurá variace na vězeňské drama se odklonila od působivého „plážového“ schématu a nabídla standardní psychologickou bitvu mezi čtyřmi stěnami (čtverem mříží). Lost přešlapával na místě a ztrácel na atraktivitě. Kdekdo by nad ním mohl oprávněně zlomit hůl.
Šestý díl nenabídl ve své pointě nic šokujícího, pouze dramaticky dobře vystavěnou situaci, která je useknutá těsně před svým vyvrcholením. Další voda na mlýn remcajícím diváků, že Lost už není to co býval a z mysteriózního příběhu plného záhad se přerodil v obyčejné drama, které – okleštěné od exotického prostředí ostrova – připomíná cokoliv ze seriálového ranku, kde se mezi sebou několik lidí pere a hraje do toho dramatická hudba. Kdo si však počkal do února a dal Lostu po přestávce ještě jednu šanci (a zvědavost jednomu často nedá), odcházel od obrazovek čím dál tím spokojenější. O co pomaleji se trojka rozbíhala, o to lépe vrcholila. Došlo na spoustu odhalení (na ty největší nedojde nikdy… jestli čekáte, čekáte marně ;), děj se poctivě vrátil i na druhou stranu ostrova a syntéza Přeživších i Druhých počala nabývat nevídaných rozměrů. Tatam bylo letmé poodkrývání polopravd a mýtů o pohnutkách skupiny kolem Bena, občasné návštěvy jednoho „táborníka“ k druhé skupině se najednou staly běžnou záležitostí (viz. Locke, Juliet). Stejně jako všechny „hatche“, jejichž účely a podoby trápily všechny diváky celé dvě série (pamatujete si ještě, že prakticky celou první sérii se otevíral první z nich?) a teď se porůznu navštěvují jako supermarket u východu z metra. Z Lostu opadla ona aura „vyšších principů“ a nastolila se vláda – trochu nadneseně – válečného dramatu. Infiltrace, výbuchy, plynové útoky, zbraně na každém kroku. Postavy se zocelily a svým způsobem dospěly. A ty nové vnesly do děje příjemně rozvinutelné možnosti (dcera Rousseau, parašutistka Naomi), kterých se tvůrci naštěstí chopili s grácií. Ba co víc, pominu-li „ježišmarjá-to-už-si-snad-dělají-srandu“ postavu neviditelného Jákoba, šije se možná atraktivnější jehlou než kdy předtím.
Scenáristická parta kolem Lostu podvědomě nabízí s každou sérií víc samozřejmostí, které by dříve byly mystériem na deset dílů. Stále je tu mnoho otázek a přílišná snaha obepnout (nejen ve flashbacích) vše onou „globálně potkávací“ aurou, která už je místy únavná. Pořád je ale dobře vidět, že se tvůrci neopájejí vlastní výjimečností, snaží se křesat nápady a zvraty, kde se dá a pořád umí zanechat svého diváka klasicky s otevřenou pusou dokořán a touhou vidět okamžitě další díl. Je to dobrý výkon na třetí sezónu seriálu, do kterého je v poslední době módní tolik rýpat a poukazovat na ztráty sledovanosti. A i když je vskutku prudérní čekat zase až do února, doporučuji být trpělivý. Konec posledního dílu, který je náhledem do budoucnosti, a nově nastolené schéma „flash-forwardů“, by mohlo už lehce rutinní vyprávěcí model vydatně oživit. Mimochodem, jsem upřímně rád, že se před dalšími šestnácti díly nedočkáme výplňových šesti a Lost se do toho v únoru (snad) vrhne zase pořádně po hlavě.
P.S. Minuta ticha za Charlieho, jehož přípravu na smrt a smrt samotnou považuji za jeden ze scenáristických vrcholů celého Lostu (tím největším je hitchcockovská epizoda s Nikki a Paolem).
O seriálu... |
Lost znamenal seriálovou hysterii, jakou Amerika dlouho nezažila. První díly si dovolily zaútočit na úplně nejvyšší příčky žebříčků sledovanosti a kult se zrodil prakticky přes noc. Let číslo 815 vyráží na svou dlouhou pouť, aby neplánovaně zapadl do útrob písčité pláže záhadného ostrova. Opravdu neplánovaně? Tak za a) – u Lostu nikdy nevíte na čem jste a pokud se v jednom díle něco dozvíte, velmi pravděpodobně to bude o tři díly později úplně jinak. V tomhle tahání za nos je Abrams mistr a sám jsem překvapen, kolik trpělivosti se mi podařilo do seriálu investovat při naprosto zlomkové návratnosti; Přesto stále hypnotizovaně visím u dalších a dalších příběhů a nechám se trpělivě vodit na provázku jako loutka bez mozku. Protože b) Lost balancuje na neskonale atraktivním pomezí mysteriózní hříčky o tajemných silách a racionálně vyložitelného příběhu, přičemž jednotlivé poměry přelévá natolik pečlivě, aby si tento nejistý statut udržel co nejdéle a dával vzniknout stále šílenějším a šílenějším tezím. Některé záhady vyjdou na povrch hned, některé později, ale většina z nich pravděpodobně nikdy – to je základní motto seriálu, který dnes a denně drásá statisíce důvěřivých mozkoven. Stojí však za to se do něj vložit: Jako jeden z mála totiž pod prsty nadšené a rozsáhlé internetové komunity žije vlastním životem i mimo televizní obrazovku. Kolik možností se probralo, kolik scénářů načrtlo, kolik „znamení“ v jednotlivých záběrech odhalilo – a co z toho byla vlastně pravda. Rád se toho zúčastňuji a nepřipadám si jako magor, půlka světa je v tom totiž se mnou ;). Ať už jste přitakávajícími veterány či objevujícími nováčky, vězte prosté konstatování, že Lost stojí za hřích. Ani ne kvůli sympatickým, dobře vyváženým charakterům a jejich flashbackům, ne kvůli atraktivitě ostrova, za jehož každým rohem čeká něco nového, ne kvůli celkovému pojetí a originálnímu konceptu. Jde o tu dávku nepopsatelného, nezdravě návykového pocitu, že dohromady nevíte, co se děje, ale chcete tomu přijít na kloub. A pokud to Abrams jednou pořádně nevysvětlí, troufám si tvrdit, že mu domů přijde zatraceně velký poštovní pytel plný podezřele tikajících balíčků ;).
http://rapidsh
are.com