Každá doba má své hrdiny. A v časech válečných se z prachu bojišť zdvihají celé zástupy hrdinů. Hrdinů, neohrožených bojovníků s mimořádnou statečností, o nichž ještě po desetiletích a staletích vznikají eposy a jejichž jména navždy vstoupila do historie a učebnic dějepisu. Kolik asi připadá na jednoho hrdinu „obyčejných“ vojáků, kteří splnili svou povinnost na libovolné straně fronty a obětovali to nejcennější co měli – svůj život – ve prospěch ideálů, s nimiž se možná ani neztotožňovali ? Jejich jména nehledejme v učebnicích, ale na náhrobních deskách a prostých křížích vojenských hrobů, nebo na památnících, které svým bojovníkům postavily rodné obce, aby z paměti přeživších nikdy nevymizeli. A kolik na jednoho hrdinu připadá těch, kteří svoji povinnost také splnili a jejichž jména se nikdy nikde neobjevila ? Byla jejich oběť menší ? Trpěli méně oni sami nebo jejich blízcí? Mám na mysli všechny ty, jejichž jména se po skončené válce ocitla v kolonce „nezvěstní“. Nevíme, co se s nimi stalo, kde zmizeli, na co mysleli v posledních záblescích života a jakou smrtí zemřeli. A přeci po nich něco zbylo – fotografie, doklady, dopisy. V těch se otiskla jejich krátká přítomnost na zdejším světě. Zkusme jednomu z těch bezejmenných navždy ztracených, snících kdesi svůj věčný sen, alespoň na chvilku vrátit tvář a připomenout jeho život.
Karel Kunz se podle křestního listu narodil 6.2.1882 v Praze, 441-II. Matkou byla Marta Kunz, příslušná do Prahy. Kolonka otce je prázdná, v kolonce lože je uvedeno nemanželské. Tak, a hned na začátku opouštíme pevnou půdu jasných dokladů a pouštíme se do spekulací. Datum porodu je jisté. Co je to za adresu Praha, 441 – II ? Pod tímto číslem popisu se skrývá porodnice s nalezincem U Apolináře. Nový komplex porodnice byl dostavěn v roce 1875 s kapacitou 3000 porodů ročně. V přízemí bylo mimo jiné tajné oddělení, přístupné zvláštní chodbou z ulice. Zde probíhaly porody, které měly z různých důvodů zůstat utajeny. A Marta Kunz zde tedy porodila své nemanželské dítě. Otce neudala. Co to bylo za ženu ? Údaje, které jsou uvedeny v křestním listu, uvedla sama a nikdo je nekontroloval. Takže místní příslušnost Praha je třeba brát s rezervou a ani jméno není jisté. A protože jiné údaje o rodičích nejsou k dispozici, nezbývá nám, než je, s ohledem na další život Karla Kunze, přijmout. 16.2.1882 byl Karel v kostele U Apolináře pokřtěn, za kmotra mu byl místní kostelník. Karlova matka složila v pokladně peníze na Karlovo zaopatření, z čehož se dá usuzovat, že z nuzných poměrů nepocházela, a její role v tomto příběhu končí. Již o ní nikdy neuslyšíme. Zaopatření – jaká částka to mohla být a o jaké zaopatření se mohlo jednat ? Standardně zde zanechané děti byly nabízeny po dovršení věku několika málo týdnů do pěstounské péče mimo Prahu. Pěstouni dostávali v prvním roce věku dítěte 6 zlatek na měsíc, v druhém roce 4 zl. / měsíc a v třetím až šestém roce 3 zl. / měsíc. Po dovršení šestého roku již pěstouni žádný příspěvek nedostávali a praxí bylo, že se děti v tomto věku vracely do domovských obcí a zde se zpravidla těžce a nuzně probíjely životem. Jak to bylo s Karlem nevíme. Ale vyučil se obuvníkem a později si zařídil živnost, takže se dá předpokládat, že v šesti letech na ulici neskončil. Zřejmě měl štěstí na pěstouny, kteří si ho asi ponechali i v době, kdy jim již nikdo na Karlovu výchovu nepřispíval., Podle Archu zapisovacího z roku 1887 byl ke dni zápisu, 18.5.1887, tedy ve svých pěti letech, "na hlídání" u manželů Karla a Kateřiny Přitasilových v Bratřicích č.25, tehdy pacovský okres. Dekretem rady města ze dne 6.5.1887 č.49134 byl přikázán jako osoba bez domova obci pražské podle tehdy platných zákonů. Bratřice jsou vesnička dnes přibližně se 70 obyvateli. A protože jen 9,5 kilometru od Bratřic je vesnička Buřenice, odkud pocházela jeho budoucí žena Anna, usuzuji, že v Bratřicích byl déle než jen do svých šesti let. Možná se potkali někde na zábavě v pozdějších letech. Ale také se možná Karel jen občas vracel za manželi Přitasilovými . Anna Benešová se narodila 22.října 1883 v Buřenicích, okres Dolní Kralovice, hejtmanství Ledeč, fara Košetice. 23.října jí pokřtil košetický farář Josef Chocholka. Za kmotry tehdy byli Anna Buriánová, manželka Karla Buriana, rolníka z Petrovska a Josef Burian, rolník z Buřenic, oba členové rodiny přes Anninu matku. Pokud je zajímavým údajem jméno porodní báby, pak vězte, že jí byla Antonie Svobodová z Buřenic. Rodiče Anny byli František Beneš, strojvedoucí v lihovaru, bytem Buřenice č.p.1 a Františka rozená Burianová z Buřenic č.p. 21. Jak se vztah Karla a Anny vyvíjel, nevíme. Ani nevíme, čím se oba do své svatby zabývali. Po svatbě je jisté, že Karel měl obuvnickou dílnu a Anna byla a navždy zůstala v domácnosti. Svatba proběhla na Královských Vinohradech dne 21.listopadu 1908. Nevěsta měla za svědka bratra Antonína, který tehdy v Praze studoval lihovarnickou školu a bydlel v Praze 2, Táborská ul. 3, ženich měl za svědka Jaroslava Kučeru, strojního zámečníka ze Žižkova č.p.425. V jakém vztahu ( kamarád, souputník z nalezince ) ti dva byli, nevíme. Další, dnes neznámý fakt je, kde novomanželé bydleli po svatbě. V květnu 1911 obývali jednopokojový byt v Osadní ul. Č. 699 v Praze 7 – Holešovicích. Kdy se tam nastěhovali a za jakých okolností byt získali, dnes už těžko zjistíme. 15.února 1910 se oběma manželům narodil syn Jaroslav. Jeho syn se věnoval aktivně stolnímu tenisu, ale to již překračuje rámec této studie. A Jaroslava poměrně brzy, 27.května 1911 následoval druhý syn Karel. Z určitých náznaků je dost pravděpodobné, že do začátku první světové války se jim narodil ještě třetí syn, zřejmě Vladimír, který zřejmě záhy zemřel. V přízemí činžovního domu měl Karel obuvnickou dílnu, kde i zaměstnával nějaké dělníky, z čehož lze usuzovat, že se mu v živnosti celkem dařilo. Šťastný rodinný a úspěšný podnikatelský život přerušily výstřely na následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho choť Žofii Chotkovou v Sarajevu. Stejné kulky, které rukou Gavrila Principa přinesly smrt manželskému páru, který vznikl přes společenské rozdíly obou partnerů, přinesly nepřímo smutek a tragédii i do života pražského manželského páru. Karel narukoval již při všeobecné mobilizaci 27.července 1914. Bylo mu 32 roků, byl necelých šest let ženat, jeho dětem bylo čtyři a půl a tři roky. Aby vůbec rodina mohla fungovat, bylo postaráno o děti i živnost, přijela za osiřelou Annou sestra Fanynka z Buřenic na dlouhodobou výpomoc. Z obuvníka se stal voják pěšího zeměbraneckého pluku č. 8. V rodině se tradovala historka o Karlově rozepři s farářem, který při odjezdu na frontu žehnal zbraním. Pěší zeměbranecký pluk č. 8 byl přesunut na srbskou frontu. Čím na frontě procházel, co všechno zažil, se již přesně nikdy nedozvíme. Archiválie pluku nebyly dosud (léto 2007) probádány, jsou tedy veřejnosti nepřístupné. Navíc se pro případné badatele zachoval jen velmi malý zlomek dobových archiválií, a to i v porovnání s archiváliemi týkajících se jiných pluků. Co na frontě cítil jako člověk, jako otec rodiny a živnostník, ne jako nemyslící článek smrtícího soustrojí rakouské armády, si můžeme zkusit představit na základě Karlova vlastního líčení z 13.října 1914 : „Ani nevím, jak se již píše na papír. Pozdrav na všechny známý. Vroucně milovaná ženo, děti a švagrová, Opět se mi šikla chvíle, že jsem se dostal, abych Vám mohl napsat dopis a trochu Vám vylíčit ty moje trampoty. Teď právě jsme si udělali oheň hluboko v zemi, ohříváme a sušíme na sobě hadry, neboť zde čtyři dny pršelo, to je to nejhorší, zima se nechá spíš předržet než deště. Vzpomínám na Vás moje drahá stále, co Vy tam děláte a přeji Vám, abyste byli hodně zdrávi, když už to není dopřáno mě, neboť každou minutu se mohu loučit se světem. Kéž by již byl mír, abych se mohl k Vám, moji nejdražší, navrátit a Vás opět obejmout, neboť to jest moje jediné přání a pak bych snad na veškeré ty svízele vůkol hrozné zapomněl. Dočkám-li se toho, nevím. Dokud se nacházím na živu, tak stále naději mám, že snad Vás, moji milovaní, spatřím. Již bych snad se spokojil, jenom na chvilku, kterou bych s Vámi mohl strávit a pak bych mohl odejít, neboť prvně když jsem odcházel, tak jsem si to nepředstavil tak, jak jsem to vše prodělal. K napsání to není, jelikož by z toho byl román, také nemohu Ti nic podrobnějšího sdělit, psaní bys nedostala, tudíž se spokoj moje drahá aspoň s tímto a koj se tou nadějí, že snad se sejdeme a pak si vše povíme. Jak jde řemeslo, je přeci práce nějaká, jak vycházíš s dělníkama, zda-li pak lidí platí trochu, abys potom snad nedělala a nic z toho neměla, já Ti teď nemohu radit v ničem, musíš dělat podle svého, zda-li pak zaplatila paní Skochová ? Zda-li pak tam je ještě Fanynka ? Jak pak mnoho dělají lidi v továrnách a zda-li pak taky někdo z domu rukoval, a Fraiman zda-li pak dala něco na ten dluh. Myslím, že jsem Ti toho napsal dosti, ačkoliv nevím., zda-li to přečteš. Píšu na koleně, jsem celý zkřehlý. Čokoládu jsem snědl, kdybych jí mohl dát mojím milovaným dětem, tak bych jim jí raději dal a sám sám bych vše postrádal, jen kdybych mohl být u Vás. Zda-li máte na Karla adresu, tak mě jí pošlete, z domova mi psali, že již 4 neděle o něm zprávu nemají. Srdečně Vás zdraví a líbá Váš Karel.“
Ten samý den byl dopis orazítkován rakousko – uherskou polní poštou č.66 a odeslán do Prahy. Tento láskyplný dopis popisoval obavy z nejisté budoucnosti. Další dopis, který již vzbuzoval určité naděje na shledání někdy v neurčitém budoucnu, napsal Karel 12.února 1915. Tehdy psal ze zajetí v Glibovače u Palanky. Tento dopis se nezachoval – nevíme tedy přesně, o čem Karel konkrétně psal. Žádný další dopis už nikdy nepřišel a stejně tak se o Karlovi od té doby neobjevila žádná zpráva. V posledním dopise se údajně Karel zmiňoval, že jej čeká jakýsi delší pěší přesun, údajně přes jakési bažiny. Válka skončila, vojáci se vraceli. Rodiny vyhlížely a očekávaly své živitele. Některé, stejně jako Anna Kunzová s dětmi v malém bytě v Osadní ulici 699 v Praze 7 Holešovicích, čekaly marně. Některé matky se dozvěděly, že se staly vdovami a jejich děti sirotky. Ve své tragédii měly trochu štěstí – mohly dostat alespoň nějaké odškodnění, staly se vdovami oficiálně. Anna byla oficiálně nadále vdaná a neměla nárok na žádné odškodnění. Její manžel se přeci ještě mohl vrátit. Anna čekala a čekala. Uběhlo čtyři a půl roku od konce strašné války a devět a třičtvrtě roku od chvíle, kdy se s Karlem naposledy viděla, když bylo zavedeno řízení za účelem prohlášení Karla za mrtva. Zlí jazykové tvrdili, že Karel si v Srbsku našel novou ženu a využil válečné situace k tomu, aby započal nový život. Anna tomu nikdy nevěřila. Ostatně, přečteme-li si Karlův dopis z fronty, musíme jí dát za pravdu. I s odstupem sta let je z jeho obsahu cítit, že jediné, co Karlovi mohlo zabránit ve shledání s rodinou, byla jeho smrt. Zemský civilní soud v Praze prohlásil dne 17.dubna 1924 Karla za mrtva. 31.prosinec 1917 byl stanoven za den, jež již Karel nepřežil. Tím skončilo oficiálně manželství s Annou a tím také skončil jeden pozoruhodný, krátký život. Záhadně se narodil, záhadně zmizel. Poslední zprávu o sobě podal, když mu bylo 33 let a 6 dní. Z dokladů o jeho fyzické existenci zbylo pět stran papíru formátu A4 ( křestní list, oddací list, dopis z fronty, zavedení řízení za účelem prohlášení za mrtva a Prohlášení za mrtvého ) plus jedna fotografie. Víme, kdo byla jeho porodní bába, kdo ho křtil, kdo oddával, kdo mu byl za svědka na svatbě, kde bydlel… Nevíme, kdo byla skutečně jeho matka, otec, jak a kdy zemřel,kde leží jeho hrob, na který mu nikdy nikdo z jeho blízkých nemohl dát ani květinu. O jeho rodičích se již zřejmě nikdy více nedozvíme – dostali-li bychom do ruky knihu narozených v nemocnici U Apolináře, dozvíme se maximálně něco z toho, co stojí v křestním listu. V době mezi oběma válkami se Karlův syn Karel pokoušet získat nějaké další informace, ale již tehdy dospěl k výsledku, že více se nedá vypátrat. Ale můžeme se pokusit vypátrat nějaké informace ohledně jeho vojenské kariéry. Po vzniku Československa v r.1918 se československým vojenským orgánům podařilo získat od rakousko – uherské vojenské správy evidenční listy vojáků rakousko – uherské armády, pocházejících z území Československa. Tyto osobní materiály vojáků se podařilo získat u cca 90 % vojáků narozených na území Československa po r.1880 a sloužících v rakousko – uherské armádě. Tyto dokumenty je možné si vyžádat do badatelny ve vojenském archivu v Praze na Invalidovně. Tam je sice uložena osobní karta Karla Kunze, narozeného roku 1882., avšak datum narození a samozřejmě ani další nacionálie se neshodují. Jde o důstojníka pocházejícího z Karlových Varů. Náš Karel Kunz v archivu neexistuje. A což takový bojový deník pěšího zeměbraneckého pluku č.8 ? Jak jsem se již zmínil dříve, zachovalo se jen velmi málo archiválií, jsou neprobádané a tudíž veřejnosti nepřístupné. Poslední malinkou nadějí na získání alespoň nějakých dosud neznámých informací zůstává onen zmiňovaný poslední dopis ze zajetí. V rodinném archivu se nedochoval. Dá se s úspěchem pochybovat, že někdo z rodiny v běhu let vyhodil poslední dopis od zmizelého člena rodiny a ponechal si pouze ten citovaný dopis předposlední. Co se tedy s tím dopisem mohlo stát ? Není již naživu nikdo, kdo by mohl říct : „ Dopis jsem četl a stalo se s ním toto…“ Zmínka o tomto dopise je v Prohlášení za mrtvého. Moje osobní domněnka je, že dopis posloužil Zemskému civilnímu soudu v Praze jako doklad k řízení o prohlášení za mrtva a zůstal uložen ve spise. Otázkou zůstává, zachoval-li se tento spis do dnešních dnů a samozřejmě je také otázkou, nakolik by mohl být nápomocen v řešení záhad života a smrti Karla Kunze. Ale i když již možná nikdy nic nového o Karlově životě a smrti nezjistíme, neobjevíme místo jeho posledního odpočinku, možná se nám připomene on a tisíce dalších s obdobným osudem při vyslovení termínu „neznámý vojín“…
Karel Kunz se podle křestního listu narodil 6.2.1882 v Praze, 441-II. Matkou byla Marta Kunz, příslušná do Prahy. Kolonka otce je prázdná, v kolonce lože je uvedeno nemanželské. Tak, a hned na začátku opouštíme pevnou půdu jasných dokladů a pouštíme se do spekulací. Datum porodu je jisté. Co je to za adresu Praha, 441 – II ? Pod tímto číslem popisu se skrývá porodnice s nalezincem U Apolináře. Nový komplex porodnice byl dostavěn v roce 1875 s kapacitou 3000 porodů ročně. V přízemí bylo mimo jiné tajné oddělení, přístupné zvláštní chodbou z ulice. Zde probíhaly porody, které měly z různých důvodů zůstat utajeny. A Marta Kunz zde tedy porodila své nemanželské dítě. Otce neudala. Co to bylo za ženu ? Údaje, které jsou uvedeny v křestním listu, uvedla sama a nikdo je nekontroloval. Takže místní příslušnost Praha je třeba brát s rezervou a ani jméno není jisté. A protože jiné údaje o rodičích nejsou k dispozici, nezbývá nám, než je, s ohledem na další život Karla Kunze, přijmout. 16.2.1882 byl Karel v kostele U Apolináře pokřtěn, za kmotra mu byl místní kostelník. Karlova matka složila v pokladně peníze na Karlovo zaopatření, z čehož se dá usuzovat, že z nuzných poměrů nepocházela, a její role v tomto příběhu končí. Již o ní nikdy neuslyšíme. Zaopatření – jaká částka to mohla být a o jaké zaopatření se mohlo jednat ? Standardně zde zanechané děti byly nabízeny po dovršení věku několika málo týdnů do pěstounské péče mimo Prahu. Pěstouni dostávali v prvním roce věku dítěte 6 zlatek na měsíc, v druhém roce 4 zl. / měsíc a v třetím až šestém roce 3 zl. / měsíc. Po dovršení šestého roku již pěstouni žádný příspěvek nedostávali a praxí bylo, že se děti v tomto věku vracely do domovských obcí a zde se zpravidla těžce a nuzně probíjely životem. Jak to bylo s Karlem nevíme. Ale vyučil se obuvníkem a později si zařídil živnost, takže se dá předpokládat, že v šesti letech na ulici neskončil. Zřejmě měl štěstí na pěstouny, kteří si ho asi ponechali i v době, kdy jim již nikdo na Karlovu výchovu nepřispíval., Podle Archu zapisovacího z roku 1887 byl ke dni zápisu, 18.5.1887, tedy ve svých pěti letech, "na hlídání" u manželů Karla a Kateřiny Přitasilových v Bratřicích č.25, tehdy pacovský okres. Dekretem rady města ze dne 6.5.1887 č.49134 byl přikázán jako osoba bez domova obci pražské podle tehdy platných zákonů. Bratřice jsou vesnička dnes přibližně se 70 obyvateli. A protože jen 9,5 kilometru od Bratřic je vesnička Buřenice, odkud pocházela jeho budoucí žena Anna, usuzuji, že v Bratřicích byl déle než jen do svých šesti let. Možná se potkali někde na zábavě v pozdějších letech. Ale také se možná Karel jen občas vracel za manželi Přitasilovými . Anna Benešová se narodila 22.října 1883 v Buřenicích, okres Dolní Kralovice, hejtmanství Ledeč, fara Košetice. 23.října jí pokřtil košetický farář Josef Chocholka. Za kmotry tehdy byli Anna Buriánová, manželka Karla Buriana, rolníka z Petrovska a Josef Burian, rolník z Buřenic, oba členové rodiny přes Anninu matku. Pokud je zajímavým údajem jméno porodní báby, pak vězte, že jí byla Antonie Svobodová z Buřenic. Rodiče Anny byli František Beneš, strojvedoucí v lihovaru, bytem Buřenice č.p.1 a Františka rozená Burianová z Buřenic č.p. 21. Jak se vztah Karla a Anny vyvíjel, nevíme. Ani nevíme, čím se oba do své svatby zabývali. Po svatbě je jisté, že Karel měl obuvnickou dílnu a Anna byla a navždy zůstala v domácnosti. Svatba proběhla na Královských Vinohradech dne 21.listopadu 1908. Nevěsta měla za svědka bratra Antonína, který tehdy v Praze studoval lihovarnickou školu a bydlel v Praze 2, Táborská ul. 3, ženich měl za svědka Jaroslava Kučeru, strojního zámečníka ze Žižkova č.p.425. V jakém vztahu ( kamarád, souputník z nalezince ) ti dva byli, nevíme. Další, dnes neznámý fakt je, kde novomanželé bydleli po svatbě. V květnu 1911 obývali jednopokojový byt v Osadní ul. Č. 699 v Praze 7 – Holešovicích. Kdy se tam nastěhovali a za jakých okolností byt získali, dnes už těžko zjistíme. 15.února 1910 se oběma manželům narodil syn Jaroslav. Jeho syn se věnoval aktivně stolnímu tenisu, ale to již překračuje rámec této studie. A Jaroslava poměrně brzy, 27.května 1911 následoval druhý syn Karel. Z určitých náznaků je dost pravděpodobné, že do začátku první světové války se jim narodil ještě třetí syn, zřejmě Vladimír, který zřejmě záhy zemřel. V přízemí činžovního domu měl Karel obuvnickou dílnu, kde i zaměstnával nějaké dělníky, z čehož lze usuzovat, že se mu v živnosti celkem dařilo. Šťastný rodinný a úspěšný podnikatelský život přerušily výstřely na následníka trůnu Františka Ferdinanda a jeho choť Žofii Chotkovou v Sarajevu. Stejné kulky, které rukou Gavrila Principa přinesly smrt manželskému páru, který vznikl přes společenské rozdíly obou partnerů, přinesly nepřímo smutek a tragédii i do života pražského manželského páru. Karel narukoval již při všeobecné mobilizaci 27.července 1914. Bylo mu 32 roků, byl necelých šest let ženat, jeho dětem bylo čtyři a půl a tři roky. Aby vůbec rodina mohla fungovat, bylo postaráno o děti i živnost, přijela za osiřelou Annou sestra Fanynka z Buřenic na dlouhodobou výpomoc. Z obuvníka se stal voják pěšího zeměbraneckého pluku č. 8. V rodině se tradovala historka o Karlově rozepři s farářem, který při odjezdu na frontu žehnal zbraním. Pěší zeměbranecký pluk č. 8 byl přesunut na srbskou frontu. Čím na frontě procházel, co všechno zažil, se již přesně nikdy nedozvíme. Archiválie pluku nebyly dosud (léto 2007) probádány, jsou tedy veřejnosti nepřístupné. Navíc se pro případné badatele zachoval jen velmi malý zlomek dobových archiválií, a to i v porovnání s archiváliemi týkajících se jiných pluků. Co na frontě cítil jako člověk, jako otec rodiny a živnostník, ne jako nemyslící článek smrtícího soustrojí rakouské armády, si můžeme zkusit představit na základě Karlova vlastního líčení z 13.října 1914 : „Ani nevím, jak se již píše na papír. Pozdrav na všechny známý. Vroucně milovaná ženo, děti a švagrová, Opět se mi šikla chvíle, že jsem se dostal, abych Vám mohl napsat dopis a trochu Vám vylíčit ty moje trampoty. Teď právě jsme si udělali oheň hluboko v zemi, ohříváme a sušíme na sobě hadry, neboť zde čtyři dny pršelo, to je to nejhorší, zima se nechá spíš předržet než deště. Vzpomínám na Vás moje drahá stále, co Vy tam děláte a přeji Vám, abyste byli hodně zdrávi, když už to není dopřáno mě, neboť každou minutu se mohu loučit se světem. Kéž by již byl mír, abych se mohl k Vám, moji nejdražší, navrátit a Vás opět obejmout, neboť to jest moje jediné přání a pak bych snad na veškeré ty svízele vůkol hrozné zapomněl. Dočkám-li se toho, nevím. Dokud se nacházím na živu, tak stále naději mám, že snad Vás, moji milovaní, spatřím. Již bych snad se spokojil, jenom na chvilku, kterou bych s Vámi mohl strávit a pak bych mohl odejít, neboť prvně když jsem odcházel, tak jsem si to nepředstavil tak, jak jsem to vše prodělal. K napsání to není, jelikož by z toho byl román, také nemohu Ti nic podrobnějšího sdělit, psaní bys nedostala, tudíž se spokoj moje drahá aspoň s tímto a koj se tou nadějí, že snad se sejdeme a pak si vše povíme. Jak jde řemeslo, je přeci práce nějaká, jak vycházíš s dělníkama, zda-li pak lidí platí trochu, abys potom snad nedělala a nic z toho neměla, já Ti teď nemohu radit v ničem, musíš dělat podle svého, zda-li pak zaplatila paní Skochová ? Zda-li pak tam je ještě Fanynka ? Jak pak mnoho dělají lidi v továrnách a zda-li pak taky někdo z domu rukoval, a Fraiman zda-li pak dala něco na ten dluh. Myslím, že jsem Ti toho napsal dosti, ačkoliv nevím., zda-li to přečteš. Píšu na koleně, jsem celý zkřehlý. Čokoládu jsem snědl, kdybych jí mohl dát mojím milovaným dětem, tak bych jim jí raději dal a sám sám bych vše postrádal, jen kdybych mohl být u Vás. Zda-li máte na Karla adresu, tak mě jí pošlete, z domova mi psali, že již 4 neděle o něm zprávu nemají. Srdečně Vás zdraví a líbá Váš Karel.“
Ten samý den byl dopis orazítkován rakousko – uherskou polní poštou č.66 a odeslán do Prahy. Tento láskyplný dopis popisoval obavy z nejisté budoucnosti. Další dopis, který již vzbuzoval určité naděje na shledání někdy v neurčitém budoucnu, napsal Karel 12.února 1915. Tehdy psal ze zajetí v Glibovače u Palanky. Tento dopis se nezachoval – nevíme tedy přesně, o čem Karel konkrétně psal. Žádný další dopis už nikdy nepřišel a stejně tak se o Karlovi od té doby neobjevila žádná zpráva. V posledním dopise se údajně Karel zmiňoval, že jej čeká jakýsi delší pěší přesun, údajně přes jakési bažiny. Válka skončila, vojáci se vraceli. Rodiny vyhlížely a očekávaly své živitele. Některé, stejně jako Anna Kunzová s dětmi v malém bytě v Osadní ulici 699 v Praze 7 Holešovicích, čekaly marně. Některé matky se dozvěděly, že se staly vdovami a jejich děti sirotky. Ve své tragédii měly trochu štěstí – mohly dostat alespoň nějaké odškodnění, staly se vdovami oficiálně. Anna byla oficiálně nadále vdaná a neměla nárok na žádné odškodnění. Její manžel se přeci ještě mohl vrátit. Anna čekala a čekala. Uběhlo čtyři a půl roku od konce strašné války a devět a třičtvrtě roku od chvíle, kdy se s Karlem naposledy viděla, když bylo zavedeno řízení za účelem prohlášení Karla za mrtva. Zlí jazykové tvrdili, že Karel si v Srbsku našel novou ženu a využil válečné situace k tomu, aby započal nový život. Anna tomu nikdy nevěřila. Ostatně, přečteme-li si Karlův dopis z fronty, musíme jí dát za pravdu. I s odstupem sta let je z jeho obsahu cítit, že jediné, co Karlovi mohlo zabránit ve shledání s rodinou, byla jeho smrt. Zemský civilní soud v Praze prohlásil dne 17.dubna 1924 Karla za mrtva. 31.prosinec 1917 byl stanoven za den, jež již Karel nepřežil. Tím skončilo oficiálně manželství s Annou a tím také skončil jeden pozoruhodný, krátký život. Záhadně se narodil, záhadně zmizel. Poslední zprávu o sobě podal, když mu bylo 33 let a 6 dní. Z dokladů o jeho fyzické existenci zbylo pět stran papíru formátu A4 ( křestní list, oddací list, dopis z fronty, zavedení řízení za účelem prohlášení za mrtva a Prohlášení za mrtvého ) plus jedna fotografie. Víme, kdo byla jeho porodní bába, kdo ho křtil, kdo oddával, kdo mu byl za svědka na svatbě, kde bydlel… Nevíme, kdo byla skutečně jeho matka, otec, jak a kdy zemřel,kde leží jeho hrob, na který mu nikdy nikdo z jeho blízkých nemohl dát ani květinu. O jeho rodičích se již zřejmě nikdy více nedozvíme – dostali-li bychom do ruky knihu narozených v nemocnici U Apolináře, dozvíme se maximálně něco z toho, co stojí v křestním listu. V době mezi oběma válkami se Karlův syn Karel pokoušet získat nějaké další informace, ale již tehdy dospěl k výsledku, že více se nedá vypátrat. Ale můžeme se pokusit vypátrat nějaké informace ohledně jeho vojenské kariéry. Po vzniku Československa v r.1918 se československým vojenským orgánům podařilo získat od rakousko – uherské vojenské správy evidenční listy vojáků rakousko – uherské armády, pocházejících z území Československa. Tyto osobní materiály vojáků se podařilo získat u cca 90 % vojáků narozených na území Československa po r.1880 a sloužících v rakousko – uherské armádě. Tyto dokumenty je možné si vyžádat do badatelny ve vojenském archivu v Praze na Invalidovně. Tam je sice uložena osobní karta Karla Kunze, narozeného roku 1882., avšak datum narození a samozřejmě ani další nacionálie se neshodují. Jde o důstojníka pocházejícího z Karlových Varů. Náš Karel Kunz v archivu neexistuje. A což takový bojový deník pěšího zeměbraneckého pluku č.8 ? Jak jsem se již zmínil dříve, zachovalo se jen velmi málo archiválií, jsou neprobádané a tudíž veřejnosti nepřístupné. Poslední malinkou nadějí na získání alespoň nějakých dosud neznámých informací zůstává onen zmiňovaný poslední dopis ze zajetí. V rodinném archivu se nedochoval. Dá se s úspěchem pochybovat, že někdo z rodiny v běhu let vyhodil poslední dopis od zmizelého člena rodiny a ponechal si pouze ten citovaný dopis předposlední. Co se tedy s tím dopisem mohlo stát ? Není již naživu nikdo, kdo by mohl říct : „ Dopis jsem četl a stalo se s ním toto…“ Zmínka o tomto dopise je v Prohlášení za mrtvého. Moje osobní domněnka je, že dopis posloužil Zemskému civilnímu soudu v Praze jako doklad k řízení o prohlášení za mrtva a zůstal uložen ve spise. Otázkou zůstává, zachoval-li se tento spis do dnešních dnů a samozřejmě je také otázkou, nakolik by mohl být nápomocen v řešení záhad života a smrti Karla Kunze. Ale i když již možná nikdy nic nového o Karlově životě a smrti nezjistíme, neobjevíme místo jeho posledního odpočinku, možná se nám připomene on a tisíce dalších s obdobným osudem při vyslovení termínu „neznámý vojín“…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář