První cyklistický
To se vám takhle ráno probudím, kouknu z okna a jsem mile překvapen z prvního jarního „opravdu sluníčka“. A ve stejný okamžik si uvědomím, že odpoledne jedeme na kolech do Židlochovic a na stole mi leží keška, kterou chci urkýt u místního mostu. Opravdu krásné probuzení. Běžím do sklepa pro kolo, nasedám, ale místo na náměstí jedu na na hřiště. Ještě je totiž stále dopoledne, na které jsme si naplánovali brigádu. Před začátkem jarní sezony jsme chtěli natřít zábradlí za brankou, abychom se nemuseli za rezavé tyčky stydět. Místo modré barvy, která byla určena na zábradlí jsem vyfasoval bílou s tím, že mám natřít branky. To abych se prý lépe trefil. A co když to pomůže, řekl jsem si. Vzal tedy svůj úkol poctivě a doufám, že to ponese ovoce. V poledne jsem se jen umyl od barvy, snědl nějaké to sousto a vyrazil, tentokrát už na sraz před cyklojízdou. Po pár minutách jsem se ale vracel zase domů, protože Martin ukroutil ventilek a já měl doma duši náhradní. Výměna trvala jen pár minut, mohlo se vyrazit. Po pár metrech jsme ještě museli nasazovat řetěz u dalšího z nepřipravených kol, ale pak už cesta probíhala víceméně podle plánu. První zastávku jsme udělali až v Rebešovicích, to když Romanina kamarádka Maruška zavelela ke svačině. Těšili jsme se, co dostaneme za dobrototy, ale nadšení netrvalo dlouho. Maruška vytáhla krabičku o velikosti velkých zápalek, v ní se ukrývalo 100 g šunky. To bylo její jediné jídlo na následující tři hodiny. Říkala něco o dietě... Dále raději bez komentáře:)
Celou cestu nás doprovázel silný protivítr, nemusím zdrůrazňovat, že velice nepříjemný. Pořádně nám znepříjemňoval jízdu, ubíralo nám to spoustu sil. Do Židlochovic jsme dorazili po hodině a půl klidné jízdy, natěšení na občerstvení. Najdřív jsem však chtěl uložit kešku. Jako ideální se zdálo místo pod mostem, ve štěrbině u vodovodních trubek. Snad tam dlouho vydrží a spoustě lidí udělá radost. Na moji první keš čtu jen pozitivní ohlasy, kéž by tomu tak bylo i u této.
V blízké hospůdce se zahrádkou proběhlo občerstvení, nabrání nových sil. Poznali jsme tu i typicky moravskou pohostinnost, to když nám paní výčepní nabídla kuřecí křídla zcela zdarma....
Posilněni jsme se vydali k první dnešní keši. Ta byla schována na kopci nad městem, vyšlapat nahoru nebylo vůbec snadné. Po umorném plahočení se jsme se dostali až na vrcholek. Odlov proběhl bez problémů a tak jsme mohli pokračovat na další pokládek. Jak moc jsme museli prve šlapat nahoru, o to víc jsme si užívali sjezd dolů. Zážitek byl umocněn krásným výhledem na vinice a Pálavu. Krásný pohled na milovanou Moravu. Po dlouhém a nádherném sjezdu po polní cestě jsme se vyloupli v Nosislavi. Neúspěšně jsme se pokoušeli s Pepem hledat nějaký otevřený sklípek, ani místní rodák nedokázal poradit. Tak jsme se vydali na cestu přes les. Jednalo se nejšpíš o nějakou školku, prostředí opravdu příjemné. Uprostřed tohoto lesíku jsme hledali vysoký dub, v jeho kořenech měla být ukryta keš. A také byla. Krásného místa jsme využili k odpočinku. Posedali jsme si na lávku přes potok a relaxovali. Tou dobou jsme už byli rozhodnutí vrátit se do Brna vlakem. Schylovalo se totiž k páté hodině a síly ubývaly. Jen jsme se zase stačili vyhoupnout do sedel, zase jsme rychle sesedli. Štěpánovi se podařilo píchnout duši, naštěstí jen tu na kole. Oprava nám tak prodloužila odpočinek a prověřila naši manuální zručnost.
K poslední keši dnešního
dne se vydala jen část pelotunu, holky a Pepe si to namířily
na vlakové nádraží do Vranovic, zatímco
my jsme se dali na cestu k dalšímu z kopců. Tento byl ovšem
speciální. Nenašli jsme žádnou sjízdnou
cestu a tak se cyklovýlet proměnil v pěší tůru s
obtížností 5+ . Nejen že jsme se museli prodírat
doslova cestou necestou, z kopce do kopce, ale při tom všem jsme s
sebou museli táhnout i naše kola. Když Štěpán
hlásil 300 metrů k finálním souřadnicím,
kešce, byli jsme se silami na úplném dně, jestli ne
ještě níž. Touha dobýt vrchol byla však tak silná,
že jsme se nakonec všichni ( i Martin) vyškrábali až na
nejvyšší bod kopce. Tam nás čekala senzační
odměna v podobě úchvatného výhledu na Pálavu
a Mušovké jezera rozpínající se po ní.
Srdce romantika zaplesalo radostí. Kombinace totální
únavy a nádherného pohledu byla zvláštnaě
krásná. Opět jsme se tak dostali do situace, kdy jsme
měli za sebou výstup a před námi se otevřela
krajina, ničím nerušený výhled. A také
sjezd dolů. Ten nebyl o nic horší než sjezd minulý.
Po loukách, úzkých stezkách a polních
cestách jsme si to svištěli dolů do vesnice, dále
pak pár kilometrů do Vranovic za zbytkem výpravy. Ti
už na nás netrpělivě čekali v místní
hospodě. Venku u kol jsme si dali zasloužené, pivo, limo a
jiné lahůdky a po půl hodince jsme se dočkali příjezdu
vlaku. Do Brna jsme přijeli za tmy, ale ani to nás
neodradilo, abychom nenasedli znovu na kola. Po chodnících
jsme klidným tempem přijeli až domů.
Výlet to byl nádherný, jsme moc rád, že jsme ho absolvoval. Na konec bych rád poprosil účatníky, aby napsali, jak se cítili ráno po probuzení. Já musím přiznat, že i když mám najeto nepoměrně více kilometrů než ostatní, nohy mě lehce bolí ještě teď:)
Fotky najdete na mých fotostránkách. Odkaz v levém sloupci.
Komentáře
Přehled komentářů
První větší trip tuhle sezonu a paráda...ty křídla byly super, ale mohlo jich být trochu víc :-)
Ale to byl asi první cyklotrip, který se dal absolvovat i bez kola...vždyť jsme víc ty kola vláčeli vedle sebe :-D
Jo Romčo a na namožený svaly pomáha důkladná masáž :-P
pohoda
(romča, 3. 4. 2008 16:46)Musím říct, že kupodivu po 3 letech na kole jsem čekala, že nebudu moct ani chodit!Ale realita je jiná, krom otlačených ruk z řidítek a jakýchsi svalů mezi nohama od sedátka(opravdu svalů!!!), mě nebolelo nic moc.Jen, když jsem v práci táhla vozík, tak jsem na chvíli zacítila nohy, jakoby někde byly namáhány...:-)) Myslela jsem, že na tom budu podstatně hůř i s dechem apod, ale v pohodě..Tak doufám, že to brzo zopáknem, ikdyž to nemusí být tak dlouhý a rychlý výlet...Ať nacvičím svou kondičku lépe!!:-))) Takže díky za pěkný výlet..
nadpis
(Bulhar, 7. 4. 2008 21:41)