V sedle kola Moravou
Minulý, vlastně už předminulý víkend jsme pořádně provětrali naše kola. První den, byl to sváteční čtvrtek, jsme jen s bráchem jeli trasu Rájec-Jestřebí – Sloup – Macocha – Jedovnice – Habrovany – Slatina. Původní plány byl naprosto jiný, měli jsme jet podél řeky Dyje, jenže osud tomu nechtěl. Martin si v noci pod vlivem alkoholu pochroumal kotník a zůstal doma. Na vlakovém nádraží to vypadlo jako v poledne na Václaváku. Vystát frontu na lístky by se rovnalo několika dnům hladovky proti americké raketové základně, dostat se do vlaku výkonu hodného Ironmana. Nasedli jsme proto na první plak, který byl aspoň trochu volný – směr Letovice. Vystoupili jsme v Rájci a improvizovaně se posouvali směr Moravský kras. Cestu popisovat nebudu, na vysvětlenou by měla stačit přiložená mapa. Z ní se dozvíte, že jsme za celý den ujeli přes 80km, nastoupali 982 m.
mapa trati
V pátek jsme už s Martinem jeli naplnit náš původní plán. Hurá na vlak, tentokrát už na poloprázdném nádraží a nabrat směr Znojmo, Šumná. Protože už je výlet spousta dní za námi a paměť není dokonalá, nechám zde tentokrát jen heslovitý popis a odkaz na Martinovy stránky.
Takže k výletu. Někdy dopoledne jsme vystoupili v Šumné a nabrali směr Vranovská přehrada. Začátek to byl pohodový, téměř tři kilometry nádherného sjezdu. Místama jsem musel i brzdit, to se mi moc často nestává. Dole u vody nás čekolo nejen krásné počasí ale i první keš. Odměnou za úspěšný lov bylo občerstvení na blízké zahrádce. Potom jsme se zase vyhoupli do sedel a pokračovali v krasojízdě. Čekalo nás město Vranov s nádherným zámkem. I u něho byla schovaná keš, ale nebylo mi dovoleno přesvědčit zbytek posádky k výšlapu do velkého kopce (oni si mysleli, že celou cestu pojedeme z kopce nebo co....) . Následovala jedna z nejhezčích části trasy – Zadní Hamry. Cesta kopírující Dyji, po stranách krásné skály, při pohledu zpět dominantní zámek... takhle jsem si to přestavoval. Ale pohoda měla v mžiku přejít v utrpení. Po klidné rovince plné krásných výhledů následoval kopec Smrťák. Jinak ho ani nejde nazvat. Myslím si, že jsem v sedle kola celkem silný, ale tohle bylo i na mě moc. Nezbývalo než potupně sesednout a tlačit. Téměř kilometr brutálního stoupání po ceste, kde už snad několik let nikdo nejel. Odpočinout jsme si mohli cestou na druhou, bohužel dnešní poslední kešku.
V nejbližší vesnici jsme zastavili na pořádné jídlo. Pořádně jsem ho cítil ještě o dalších deset kilometrů dál, zrovna nejlíp jsem se po něm necítil. Z nepříjemného pocitu mě dostal až nádherný sjezd z hřebenu dolů, zakončený překrásnou vyhlídkou do údolí. Na jedné straně spousta skal, na druhé meandry Dyje a její jedinečné okolí. Pohled pro bohy. Netlačit nás čas a zbytky oběda, seděl bych tam ještě teď. Dalším skvostem a přírodní památkou jsou Staré vinice. Rozléhají se na terasách na kopci nad řekou, dotváří tak jedinečný ráz krajiny.
Poslední větší zastávkou a vlastně i takovou konečnou stanicí našeho výletu byla vesnice Šatov. Vinařská obec těsně u hranic. Prohlédli jsme si tady opravený bunkr, součást opevnění bývalého režimu. To aby se do našeho ráje na zemi nikdo z kapitalistického szápadu nedostal.Být ve vinařské obci a nedát si pohárek vína, to by byl snad i hřích. Už už jsme mysleli, že nenajdeme žádný otevřený sklípek a tak jsem poprosili o radu chlapíka v zahradě pasoucího ovce. Ochotně nám doporučil nejlepšího vinaře – sebe. Nabídl mi Veltlínké zelené, bez konzervačních a jiných látek, prostě příroda sama. Nemělo chybu, dlouho jsem už takové víno nepil. Ke čtyřem litrům jsem přídavkem vyposlechl několik historek z doby minulé. Museli si s vojáky za humny pořádně užít....
Po vynikající klobásce s křenem jsme jeli na vlak. Informace získané z internetu se ukázaly jako nesprávné. Musela se hledat alternativa. Nakonec jsme se domů dopravili přes Znojmo a Břeclav. S veltlínem bych cestovil klidně i více než tři hodiny. Jak bylo dobré, tak lezlo do hlavy. Už ve Znojmě, asi 15 minut cesty, jsem cítil lehké chvění po těle. Známka toho, že je všechno na nejlepší cestě. Všechno kromě Martinova batohu. Místo aby vystoupil s náma, rozhodl se navšívit místní depo. Naštěstí jsme na to přišli včas a přípojový vlak stihli. Sice o fous, ale na to se historie neptá.....
Ve spárech alkoholového oparu jsme se ve večerních hodinách vyřítili na hlavním nádraží z vlaku a dali se na cestu domů. Bez světel. Raději jsem zvolil styl koloběžka(jedna noha stojí na šlapátku, druhá dává odrážením kolo do pohybu) , navíc raději po chodníku. Na Křenové jsme ještě minuli skupinku asi 20 policistů, naštěstí si nás významněji nevšímali. Zbytek cesty byl až na Martinův pád, defekt a poničenou přehazku bez problémů.
Náhledy fotografií ze složky statistika, výškový profil