!!! Dlouholetá opora skupiny Wanastowi Vjecy, jeden z nejžádanějších a nejlepších bubeníků v zemi, člen či host mnoha úspěšných interpretů (Vitacit, Arakain, Zemětřesení, Lenka Dusilová, Anna K., Lucie) a současný lídr svého autorského projektu "The New Orchestra Of Dreams", poskytnul pro tyto stránky vyčerpávající a vskutku velmi zajímavý rozhovor !!!

Jsi pokračovatelem úspěšné rodinné tradice, Tvůj děda, otec i Ty, patříte mezi významné osobnosti české hudební scény. Dá se tedy předpokládat, že jsi vlastně byl pro muziku předurčen. Jaké byly Tvé první hudební krůčky?

Pokud jde o ty krůčky v hraní na hudební nástroj, byla to zobcová flétna, pro mě tenkrát naprosto zbytečný, potupný a nenáviděný instrument. K tomu jsem musel chodit na hudební teorii, která mi tak nevadila, připadala mi logická, ale za školu jsem chodil v obou případech. Pokud jde o můj vlastní zájem, byly to vždycky bicí, motal jsem se kolem bubeníků tátovy kapely jako omámenej a pletl jsem se jim do stavění soupravy, během jejich zkoušek u nás doma jsem hrál s nima na obaly od bubnů a v každý pauze jim lezl za soupravu. Taky mě bavilo pomáhat tátovi přepisovat a rovnat noty a dokreslovat blbosti do plakátů jeho kapely, který byly uskladněný pod mou postelí. Jednou sem jim změnil název, koláží nahradil obličeje hlavama mejch spolužáků a tak sem založil první kapelu. Asi tak ve čtvrtý třídě.

Doma jsi byl obklopen vážnou hudbou a jazzem, ale v roce 1986 po nástupu na Státní konzervatoř v Praze jsi se zakrátko stal členem metalové formace "Řetěz". Lze tedy tohle období hodnotit jako přelomové?

Rockovou hudbu jsem poznal už dřív, doma byla ale zakázaná. Načerpávat jsem jí musel jinde a tak to šlo pomalu. Strejda (malíř a psycholog) nás jako děti strašil „Ummagammou“ od Pink Floyd, když jsme moc zlobili. Jeden kámoš měl na magneťáku správně vyšeptanou „Straku v hrsti“ Pražskýho Výběru. A v sedmý třídě přinesl můj pouliční kumpán maďarský kazety Iron Maiden a Metallica. To byl přelom! Dark side of my live?

Následně jsi se dostal do legendárního Arakainu. Nejspíš tady jsi poprvé poznal, jaké to je hrát před vyprodanými stadiony. Jaký to byl pocit, měl jsi trému?

Na trému si nepamatuju. Nepamatuju si ani na první koncert. Byl jsem sebejistej zabedněnej puberťák, bral jsem všechno samozřejmě. Život frčel jak Ulrichovy kopáky. Šlo o to, že jsem si konečně mohl dělat, co jsem chtěl. Vlasy rostly dobře. A byla velice zvláštní doba, 1990.

Přes další populární kapelu Vitacit jsi se dostal k projektu Wanastowi Vjecy. Jak vlastně vznikla vaše spolupráce?

Pracoval jsem s Milošem Dodo Doležalem, tehdejším producentem WV na projektu Zemětřesení a Trash on. Prostě jsem dostal práci. Lepší to pro mě bylo ale později, když jsme se začali víc znát a mluvili jsme spolu o různejch zajímavejch věcech.

S touto skupinou jsi v roce 1992 nahrál možná i nejúspěšnější album „Lži, sex & prachy“. Deska byla podpořena neméně úspěšnou koncertní šňůrou. Jak se s odstupem času díváš na toto období? Myslíš, že to mohl být vrchol slávy Wanastovek?

Myslim, že Wanastovky byly tenkrát bomba. Přišly na neorané pole českýho rokenrolu, co se image týkalo, a měly to zmáklý, promyšlený a měly co říct. Zažil jsem s nima vřískající davy holčiček a slečen a bylo to fajn. Největší vliv na to měla ale tehdejší euforická a nestandardní situace v naší zemi.

Na píseň „Jsem nevinej“, z již zmíněné desky, jste natočili velmi trefný videoklip. Čí to byl nápad a kde se natáčelo?

Nemám tušení, kdo to vymyslel, udělal, ani kde to bylo. Byl jsem mimo informace. Naložili mě a někam odvezli a nebylo to vůbec přijemný místo, ten kriminál. A ještě k tomu kriminál v kriminále, takový ty samotky. Fuj, ta nesvoboda tam všude smrděla a ty chlapy za mřížema byli uplně mimo. Nerad na to vzpomínám.

Vzpomeneš si na nějakou zajímavou historku z natáčení nebo koncertu?

Mně spíš připadá to celý období jako zajímavá historka z natáčení a koncertů. A taky nevim, co se smí ventilovat a co ne. Voni byli kluci ještě dost divoký tenkrát, na to, že byli vnímáni jako vegetariáni a abstinenti. V tom týmu, když jsem začal s nima hrát, měli taky dost zajímavý techniky, zvukaře, osvětlovače, bodyguardy, tourmanagery a předkapely. Bylo tam opravdu rušno. Ale bulvární historku ze mě nedostaneš.

S Wanastovkami jsi odehrál mnoho koncertů. Na který vzpomínáš nejraději a naopak, který se z Tvého pohledu nepovedl? (špatná akustika, problémy s pořadatelem, …)

Na nic si nepamatuju. Je to dávno a organizační věci šli mimo mě. Blbý bylo ta Ostrava, jak se potom zrušilo celý turné. Dodnes nevim, co se vlastně stalo. A to myslim nebylo fér. Každej z týmu říkal něco jinýho, různá špína atd. Nevim proč nám třeba Robert neřekl, že je to tak a tak.

Jak by jsi charakterizoval dvojici Robert Kodym & P.B.CH.?

Dvojice, hm, napadá mě, že všechny dvojice jsou stejný, specielní útvar s jistejma zákonitostma, které oni perfektně representujou a využívaj. A taky jsou takový černý. Černý a plyšový.

Natočili jste nějakou píseň, která se vůbec nedostala na desku a je stále schována v tajném archívu Wanastovek?

Jo, to je dost pravděpodobný. Vim, že občas použili něco staršího, ale myslim že ne všechno. Jednou jsem natáčel něco na violoncello a myslim, že to na cd nevyšlo. Určitě to není proto, že bych na to hrál tak blbě J. Bylo to v Bratislavě při Andělích (Myslim natáčení desky), záchvat po jistejch lécích na propojení hemisfér se sólem na dívčí prdelku a Beethovenem.

Po dlouhých šesti letech proběhlo znovuoživení této veleúspěšné skupiny. V říjnu loňského roku vydaly desku „Torpédo“. Jak by jsi hodnotil jejich současnou tvorbu?

Vůbec to nesleduju, krom toho, co zaslechnu sporadicky a nikdy ne celý v rádiu. Ale četl jsem si texty z nové desky a měl jsem radost, jak to zejména Robertovi jazykově myslí, zejména v poetický rovině. Je tam taky něco angažovanýho, ale to mi trochu drhne.

Udržuješ s wanastovskou dvojicí nějaký kontakt?

Ne, bohužel se nepotkáváme. Nevim o nich vůbec nic. A trochu mě to mrzí. Ať mi napíšou, jo?

V roce 1996 jsi založil svůj projekt se zajímavým názvem: „New Orchestra of Dreams“. Co Tě k tomu vedlo? Potřeboval jsi jít hudebně jiným směrem?

Jiným směrem než co ... ? Wanastovky? Zemětřesení? Krausberry? Pusa? Panika? Lucie? Deep Side? Die El. Eleffant?!? Potřeboval jsem dělat svou hudbu a ne pořád tu cizí. Nestačilo mi to. Koukal jsem, jak neuměle někteří mrhaj těma možnostma, který jim ta „komerce“ nabízí a já u toho ztrácim čas života, který jsem chtěl věnovat své hudbě. Není sice moc komerční J, ale je to ta, kterou jsem chtěl dělat. To rozhodnutí přišlo právě během natáčení Stříkaček v pokoji rozestavenýho studia Sono, když jsem měl krátkou teplotovou nemoc. Koukal jsem do žárovky, kolem který lítala ve trojúhelníkový dráze moucha a najednou jsem věděl, že to musim všechno opustit a dělat na N.O.D. Samozřejmě že hraju na bicí a živim se tim, ale tvoření vlastní hudby je pro mě nejdůležitější a nejpěknější způsob, jak strávit život.

Jaká hudba Tě v životě ovlivnila nejvíce, máš své oblíbené kapely, hudebníky a je nějaký interpret, s kterým by jsi někdy rád zažil společný koncert?

To by byl dlouhý seznam, ale mezi ty největší oblíbence a ovlivnitele patří bezesporu bubeníci Buddy Rich, John Bonham, Charlie Watts, Terry Bozzio, skladatele a leadři Frank Zappa, Gill Evans, Count Basie, kytarista a zpěvák Brian Setzer a mnoho dalších, kteří jsou v mých influences na www.myspace.com/stepansmetaceknod . Ale s nikym z nich bych si zahrát nechtěl, to by mohl bejt stresovej zážitek Chtěl bych si zahrát sám se sebou, myslim ještě s jednim nebo více Š.S. To je můj sen.

V poslední době se často s oblibou aplikuje pojem „komerční kapela - hudba“. Jaký k tomu zaujímáš postoj?

Uf, to je filozofická, složitá otázka. Už žádný. Byly doby, kdy jsem si připadal a chtěl být nekomerční. Pak jsem si musel přiznat, že nebýt komerčních principů, nic z mé milované hudby bych neznal a patrně by ani nevznikla. Všechno, co se týká naší kultury, má obchodní souvislosti. Takže říkám místo „nemám rád komerční věci“ spíš „ nemám rád věci bez obsahu“.

Jakým způsobem připravuješ materiál na novou desku? Vyhradíš si nějaký termín nebo pracuješ průběžně a když je už šuplík zaplněný, tak jdeš nahrávat?

Já jsem vlastně nikdy žádnou desku nepřipravoval. „Tvořím“ furt. Ty věci jsou vždycky obrazem nějaké životní etapy, takže když se čas této etapy nachýlí, začne se mi ta deska vyjevovat a začnu dělat něco pro to, aby se ucelila, dokončila. Když tohle proběhne, považuju ji za stvořenou. Vydánim se ten pocit už moc nezmění, chci říct že nehraje roli, jestli vyjde samizdatově nebo oficiálně.

N.O.D. má na svém kontě už pět alb, přidá se k nim v blízké době nějaké další?

V poslední době jsem nedělal takzvaně do šuplíku, protože orchestr hraje to, co přinesu, tzn nové věci přirůstají do programu průběžně. Je to i proto, že natočit takové těleso nejde jen tak v pokoji, jako se dnes nahrává spousta muziky playbackováním. Tim pádem koncerty orchestru jsou vlastně taková výhradní možnost, jak to slyšet a já se takový situaci přestávám bránit. Ale občas něco někde pustit je pěkný a tak jsme pojali plán natáčet si koncerty a třeba se z nich začas nějaká deska vyloupne. V dohlednu plánujeme pouze EP právě kuli možnosti pustit něco do rádia či televize. Je to v procesu. Jiná věc jsou mé sólové osobní experimenty. Jejich vývoj vystavuju na mých stránkách www.smetacek.com a pak se opět završí období a bude z toho CD.

Jaké máš plány do budoucna? V roce 1999 jsi seskupil revivalový "Iron Meidan“. Nechystáš nějaký další jednorázový projekt?

Mám spoustu různých plánů a aktivit. Některé ve stádiu zrodu nebo ideí. Kromě už zmíněných N.O.D. a vlastních sólových aktivit jsou tu Stability, nová skupina ze starých přátel, kytaristů Miroslava Chyšky a Oldy Krejčovce, na baskytaru Jan Jakubec a já. Jednorázové projekty pořádám v rámci N.O.D. Například jsem si umanul zkusit rap do bigbandu. Zanedlouho jsem na pódium při koncertě N.O.D. přivítal hiphopovou formaci "2.jakost". Takhle nějak.

Pokud by jsi měl možnost sestavit si kapelu podle zcela svých představ. Jak by vypadala?

Prostor řeckého divadla, na prvním stupni po mé pravé ruce dechová sekce – muži, po mé levé ruce smyčce – ženy. Na druhém stupni nad mými zády klávesová sekce a hrůzné postavy kytaristů, uprostřed alchimicko-perkusivní sada. Všichni zúčastnění jsou napojeni na můj mozek a já je ovládám svými myšlenkami on-line. V davu na ploše před námi, obklopené stupňovitým polokruhovým hledištěm, jsou vmíšeni naši tanečníci, kteří vypouštějí magické vůně. Vše je z bílého kamene, který se zbarvuje odstíny, které každé oko vidí jinak. Když je vše rozpáleno do běla, do ticha se snese červené erotické monstrum ženského pohlaví a zpívá pravdu, kterou nejde vydržet. Vše končí mou sebevraždou, protože následné ovace bych neunesl, patří totiž bohům

Čas od času je třeba úplně vypnout. Co je pro Tebe nejlepší relaxace?

Relaxovat neumim. Ve vaně myslim na sex a na procházce přemýšlím nad předcházející otázkou. Takže abych se nezbláznil, píšu pak ty noty.

Děkuji za spolupráci.

© Jaroslav Pazdera (http://wanastowivjecy.estranky.cz)

- DALŠÍ ŠÍŘENÍ TOHOTO ČLÁNKU JE BEZ MÉHO SOUHLASU ZAKÁZÁNO !!! ALTERNATIVNÍ VÝJIMKA - UVEDENÍ PŘÍMÉHO ODKAZU NEBO ZDROJ ČLÁNKU.