První Black, jenž zostudil rodinu p
2. 2. 2008
„…. Nech toho, prosím tě. Co děláš pro tuhle rodinu? Jediný, na koho se můžu spolehnout, je Regulus, ten jediný stojí po mém boku..“
Sirius šel po chodbě, rodiče už se zase hádali. Ano ano, jedině Regulus je maminčin mazánek, mamince pomáhá… je to vlezdoprdelka! Sirius už ani nevnímal, že ho rodiče nepovažují za člena rodiny.
Žena středního věku, napůl opírající se o černou hůl zakončenou křišťálovým hadem, právě vyšla zpoza rohu. Na sobě měla temně zelenou róbu a vlasy černé jako uhlí, stejně takové, jaké zdědil Sirius. Měla je sčesané do přísně vyhlížejícího pleteného copu omotaného kolem týlu do drdolu. Ano, byla to ona. Žena, která před chvílí vůbec nehleděla na to, jestli někdo poslouchá, jak zvyšuje hlas na svého muže. Aniž by si syna vůbec všimla, prošla kolem bez mrknutí a Sirius by řekl, možná i kdejaký přihlížející člen, že záměrně, do něj žduchla, až téměř upadl na zem. Stihl se zachytit závěsu, jenž trčel z rohu poblíž okna. Žena jako by si ho teprve teď všimla: „Co tu děláš nevděčníku, neměl bys být někde venku?“
„Venku leje, máti!“
„Nebuď drzý. Baví tě tu takhle překážet ? Málem si mě srazil!“
„Šálí tě smysly, máti, srazila si ty mě!“
„Co si to řekl?“ přistoupila k němu blíž a pevně stiskla hůl, kterou držela v pravé ruce.
Sirius po holi sjel nasupeným pohledem: „Říkal jsem, že jsi žduchnula ty do mě!“
„Ty smrade jeden,“ přetáhla ho holí přes paži, kterou stačil Sirius vsunou mezi svůj obličej a matčinu hůl, „můžeš si za to sám. Už jsem říkala, že tu překážíš. Zmiz!“
„To asi brzo udělám,“ zavrčel Sirius, ale myslel to poněkud jinak, než jeho matka…`Jestli mě ještě jednou přetáhne tou holí, přísahám, že se pomstím.´
Neměl chuť se ještě dnes s matkou potkat, namířil si to rovnou do svého pokoje, kde už na něj čekala nějaká sova.
„Skvělé, to je od Jamese.“
Ahoj Siriusi,
je mi líto, jak s tebou doma zacházejí, asi to nebude o moc lepší, než loni, co? Už jsem o tom mluvil s mámou a tátou a pokud budeš chtít, můžeš na zbytek prázdnin přijet k nám. Dveře k nám jsou vždycky otevřené. Víš, že si tě naši oblíbili. Jsi jako jejich druhý syn a jako můj bratr. Dobrá teda, hlavně se opatruj a nepouštěj se moc s matkou do rozbrojů nebo ti zase udělá něco strašnýho, jako minule. Buď opatrný.
Zatím, James.
„Ach kamaráde, jak ty se máš. Máš tak skvělou a normální rodinu, zato já,“ do pokoje právě někdo vstoupil, „vypadni Regulusi, nedovolil jsem ti vstoupit!“
„Proč jseš hned nasupenej Siriusi, že by ti zase mamička napráskala?“ posmíval se bratr
„Co chceš?“
„Nic, jen jsem se přišel podívat, co bych na tebe ještě mohl prásknout!“
„Mohl jsem si myslet, že posledně jsi to byl ty. Krátura není takový žalobníček!“ rozčiloval se Sirius, jeho pohár trpělivosti už přetekl. Přistoupil k bratrovi a chytl ho za límec…
„..mamíííí, mamííí..pomoooc..“
„Ty skrčku jeden pitomej, bonzáku ubohej… však počkej, já si to s tebou vyřídím!“
„Mamííí…Sirius mi zase vyhrožuje!“ Do pokoje vpadl obrovský robustní muž. Pleeesk! Siriusovi přiletěla zprava obrovská facka, která se rozléhala po celé lícní kosti.
„Počkej táto, já ti to vysvětlím..není to tak..“
„Není co vysvětlovat, je to úplně jasné,“ další plesk zaznamenalo další ránu, tentokrát z druhé strany. Regulus se usadil v rohu a tiše se bratrovi posmíval. „Nebudeš bratra šikanovat. Ať už je konec léta a ty konečně vypadneš!“
Siriusovi se do očí nahrnuly slzy bolesti, jeho otec měl obrovskou ránu. Byl dvakrát větší a ramenatější než on sám. Proč on? Proč zrovna on se narodil první a je ze všeho vždycky obviněn? Regulus je jejich miláček, který nikdy nic nezkazí a kterého jeho starší bratr šikanuje.
„Pamatuj si, ty kluku jeden uličnická, jestli ještě jednou na bratra sáhneš, nepřej si mě. Už to nebude jen takové pohlazení,“ otec třískl s dveřmi. Sirius si promnul obě tváře. Byl pro ně velkým zklamáním, od doby, kdy ho Moudrý klobouk poslal do Nebelvíru, se z něj stala černá ovce rodiny. Všichni předpokládali, že se dostane do Zmijozelu jako téměř všichni z jeho rodiny. Ale on odjakživa měl jiné názory, než rodiče, i když mu celý život vštepovali názory, že mudlovští šmejdi jsou jen obtížný hmyz. Ale... když byl ještě malý a téměř neměl rozum, rodiče ho samou láskou snědli. Kupovali mu hračky, věnovali se mu a nikdy na něj nestáhli ruku. Ale tehdy, když mu bylo jedenáct a nastoupil do Bradavic, se vše změnilo. Začal teror. Věděl, že ho klobouk nepošle do Zmijozelu, protože nesdílel názor rodičů, že nečistokrevní kouzelníci jsou havěť a mudlové jsou ostudou národa. Bral lidi takové, jací byli, a proto jediná osoba, které si v tomto domě vážil byla Tera. Jejich pomocnice z kuchyně.
„Ty jsi ještě tady, práskači ? Zmiz, vypadni..nechci tě vidět,“ Sirius se držel za tváře, a když si všiml smějící se tváře jeho bratra, málem chytil další amok. Nedokázal pochopit, jak si tak blízké osoby mohou být přesto tak vzdálené.
Bratr na něj ještě vyplázl jazyk a v tu ránu byl tatam. Byl spokojený, protože jeho dávka adrenalinu dnes byla vyčerpaná. To už bylo podruhé během dvou dnů, kdy kvůli němu jeho starší bratr dostal výprask. Byl to rozmazlený fracek a Sirius ho nenáviděl. Nechápal, jak mohl být tak odlišný, než jeho rodina. Rychle zamknul dveře, pro případ, že by se jeho bratr vrátil. Ještě neměl vlastní hůlku, a tak nemohl kouzlit, což Siriusovi odjakživa záviděl. Možná proto mu dělal všechny ty naschvály. Byl straší a zkušenější, chodil do Bradavic, kde mohl čarovat, po čemž touží každé dítě z kouzelnické rodiny a měl vlastní hůlku a jelikož už byl zletilým kouzelníkem, mohl používat kouzla i doma, „Alohomora!“
Zničený se svalil na svou postel u okna. Venku pomalu přestávalo pršet a i když chtěl odtud mermomocí vypadnout, neměl síly na to se zvednout a někam prostě jít, bez jakéhokoliv cíle. Neměl tu kamarády, protože se nemohl s nikým z ulice kamarádit. Byli to obyčejní mudlové a Sirius měl odjakživa zakázáno s nimi prohodit jen slovo. Když mu bylo dvanáct, jeden kluk ze sousedství se ho ptal, kolik je hodin. Bohužel to viděla jeho matka a nechala ho pak doma spráskat bičem. To bylo vlastně poprvé, kdy na něj užila tvrdší metody týrání.
Neměl kam jít, jediní kamarádi, které měl, byli James, Remus a Petr, a ti byli teď na kilometry vzdálení. Proč už se vlastně dávno nesebral a neodešel za Jamesem? Všichni si to tak přejí, bylo by to lepší. Otec i matka po tom touží a vůbec se tím netají a on sám by byl také mnohem raději ve společnosti svého nejlepšího přítele a jeho rodičů, kteří pro něj znamenali více než jeho vlastní. Tak proč už se prostě dávno nesebral a neodešel? Než si však stihnul odpovědět, byla tma. Samým trápením zavřel oči a probudil se až k večeři.
Jednou z povinností bylo, že každý den v sedm večer se musela celá rodina sejít u stolu k večeři. Ať už mezi nimi panovala nenávistná atmosféra a nejraději by se vůbec celý den neviděli, matka na tom trvala, je to přece zachování rodinných tradic.
Sešel dolů po schodech. Byla tam ona, jediná osoba, kterou rád v tomto domě vídal. Tara. Tara byla dívka o několik let starší než Sirius. Byla moc hezká, ale hlavně byla moc hodná a měla Siriuse ráda. Každým dnem si říkal, proč to děvče pracuje zrovna tady. Ale bylo mu jasné, že je z nižší společenské vrstvy a neměla peníze na dokončení školy, a tak hned po Bradavicích nastoupila u nich doma, aby mohla pro svou rodinu vydělat nějaké peníze navíc. Tařina rodina byla sice chudá, ale byla milující, což ji Sirius záviděl. Moc rád si s ní povídal, ale matka to neviděla ráda, a tak ji vždycky zval někam do ústraní, do zákoutí, aby aspoň jedenkrát za den mohl spatřit vlídnou tvář a slyšet ten nebeský hlas. Když už vždycky Sirius odjížděl do školy, jediné, čeho litoval, bylo, že opouští právě ji a nechává ji tu na pospas matčiným vrtochům.
Tara na něj mrkla. Zrovna nesla tác k jídelnímu stolu: „Měl bys rychle běžet,“ šeptla, „tvoji rodiče už dávno sedí u stolu.“
„A jéje, to bude zase výprask,“ polknul Sirius.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ začal Sirius, i když věděl, že to stejně bude k ničemu, „usnul jsem.“
„Ty mi nikdy nemůžeš udělat nic k vůli, viď Siriusi?“ její hlas zněl hodně zahořkle. „Raději se posaď, nechci se před jídlem rozčilovat, ty jeden.. jeden..“
„Nezdržuj se s ním Honorie, víš, jaký je, nemá cenu to teď rozebírat..“
„Ono to nemělo cenu nikdy. Je to zkáza naší rodiny!“
„Hm, takže teď už na mě budeš dokonce i házet to, že vy dva se pořád hádáte, ne? Kvůli mně se nakonec rodina rozpadne, ne?“ tahle věta mu byla osudovou, tehdy ještě nevěděl, jak moc je k pravdě blízko.
„Mlč, kluku, aspoň u večeře by si konečně mohl držet jazyk za zuby!“
„Ty jsi s tím začala, máti!“
„MLČ!“
Sirius sklonil hlavu k talíři, tak, aby na něj nebylo vidět a tiše se hihňal. Měl tu výhodu, že si nechal narůst vlasy po ramena a nebylo mu vidět do tváře. Vlastně ani nevěděl, jestli si je nechal narůst na truc matky, protože ji hrozně ty dlouhé vlasy pobuřovaly, nebo jestli mu to tak vyhovuje. Každopádně by si je asi ostříhat nenechal, byl s tím spokojený. Říkávali mu, že vypadá jako trhan z nějaké mudlovské vesnice nebo jako azkabanský trestanec po třinácti letech vězení.
Tara přinesla druhý chod. Měli růžičkovou kapustu a uzené maso. Nejspíš proto, že tohle jídlo Sirius tak hrozně nenáviděl. Od chvíle, kdy přijel na prázdniny domů, nechávala jeho matka záměrně dělat jídla, která nemá rád. Když Tara přistoupila k němu, nandávajíc mu kapusty, ohrnul nos a ona mu nenápadně šeptla do ucha: „V kuchyni jsem ti uvařila něco lepšího!“
„Jsi anděl,“ sklonil se nenápadně k ní. Když všem nandala, odešla do ústraní. Vypadalo to, že Siriusův bratr taky zrovna neskáče nadšením. Věděl, že tohle je matčin boj. Záměrně čekala, jestli Sirius načne jídlo. Nechtěl tuhle bitvu prohrát a taky, že neprohraje. Regulusovy úšklebky nad jídlem mu dávaly sílu. Aspoň není jediný, kdo u stolu trpí jako on. Vzal příbor a dal se do jídla. Jeho matka průběžně kontrolovala, zda její starší syn vážně večeří a když odevzdal prázdný talíř, překvapeně a zároveň nakvašeně ho sjela pohledem. `Já se jen tak nedám, máti!´
Rodinná tradice byla rozpuštěna. Regulus si odběhl do svého pokoje s něčím hrát. Otec si vzal Denního věštce a šel si sednout do obývacího pokoje na pohodlné kanape. Matka sklízela ze stolu. Sirius využil situace, že si ho nikdo nevšímá, a tak se rychle tiše vkradl do kuchyně, kde už na něj čekala Tara s jeho oblíbeným pokrmem, který uměla tak dobře udělat jenom ona. Smaženého pstruha na citrónech s vařenými brambory. Mohl se po tomhle jídle utlouci. Tak obyčejné, tak mudlovské a tak dobré.
„Bylo to vynikající, konečně jsem spláchl tu hnusnou kapustu, jsi vážně anděl, Taro, jsi moje všechno,“ odložil příbor na talíř, který byl dočista, dalo by se říct, vylízaný.
„Ale nepovídej,“ usmála se na něj Tara. Uměla se tak hezky smát. V tomhle domě nebylo zvykem vidět někoho se smát. Naposled viděl Sirius svou matku se smát, když mu bylo devět let, teda, smát se od srdce a s citem. Smích, kterým nyní Siriuse obdařovala, byl falešný, posměšný, škodolibý, zlý a ubližující. Ale je pravda, že smích, který každý den mohl na někom vidět, patřil jeho mladšímu bratrovi. Denně vyváděl nějaké lumpárny a denně ztrpčoval Siriusovi život, a pak měl z toho obrovskou radost. Radost z cizího neštěstí.
„Vážně Taro, jsi jediná, koho mám v tomto domě opravdu rád,“ neřekl však to, co cítil už nějakou dobu. Ano, měl ji rád, ale tak nějak víc. Byla pro něj víla, která ho zachraňuje, osoba, na kterou se může jako na jedinou spolehnout. Byla mu vším. Platonicky ji miloval, ale nechtěl, aby se to někdy dozvěděla. Neměla ani tušení, jak to doopravdy je a neměl v plánu to všechno překazit. Jejich překrásné přátelství by tím zkazil a navíc, dívka v jejím věku přece nekouká po mladších. Hledá si už pomalu muže na celý život a on jím rozhodně nebyl.
Jindy sebevědomý kluk, který mohl mít každou holku ve škole, na kterou si vzpomněl, byl ve skutečnosti tak uzavřený a skrýval vše, co se v něm děje. Jindy atraktivní, sebevědomý a vtipný kluk si teď připadal jako ta největší nula. Když viděl, jaká osobnost tu proti němu stojí. Komu čelí. Nebyl tak statečný, aby pro svou lásku bojoval a taky si vůbec nevěřil. Ne, nechá to tak, jak to je. Stejně zase odjede, nemůže jí to říct.
„SIRIUSI BLACKU!“
Sirius byl v obrovském průšvihu, jeho matka právě vstoupila do kuchyně. Sklenice, kterou ještě před chvíli držela v levé dlani, nyní ležela na zemi roztříštěna na tisíc kousků. Matka byla v nejvyšší fázi zuřivosti. Tohle Sirius znal. `Nebude na mě šahat, jestli na mě šáhne.. ´
„Řekla jsem ti snad tisíckrát, že se nemáš vybavovat s touhle.. je to služka a ty jsi víc. Jsi pán tohoto domu. Jsi Black! Nemáš tu co dělat… tohle ti přijde draho. Neposlechl si můj příkaz, mladý muži..“ Sirius raději ani nic neříkal, z tohohle by se nevykroutil. Bylo nad slunce jasné, že byl v kuchyni s Tarou. Proč jinak by tu chodil. Byl vážně v průšvihu.
„Au,..sakra..au..,“ Sirius nemohl nic dělat. Jedna rána následovala druhou, bič hbitě práskal o Siriusova záda.
„To bylo naposled, je ti to jasné..tu máš,“ práskla znovu, „naposled. Už tě tam nikdy nechci vidět, rozumíš?!“
Najednou se Sirius zvedl a sebral veškerou svou odvahu: „Taky neuvidíš, ty jedna zlá čarodějnice. Už mě nikdy neuvidíš. Nenávidím tě, nenávidím tohle místo, tenhle dům, lidi v něm. Nenávidím všechno, co je spojeno s rodinou Blackových..nenávidím svoje příjmení, nenávidím!!!“ sebral rychle nohy na ramena, než se stačí matka vzpamatovat a švihnout mu další ránu. Vyběhl do svého pokoje, zamknul dveře. Čekal, že teď matka jako tajfun vběhne do jeho pokoje, ale nic se nestalo. Rychle vytáhl kufr.. sbalil si všechny své věci. Oblečení, učebnice, pomůcky, své tajné úspory, hůlku, dopisy od přátel.
„Kde je, sakra..tak kde je…aa..tady,“ nemohl ho tu zapomenout. Ten čtyřlístek mu darovala Tara, aby mu přinesl štěstí a klid v duši. Proboha..Tara. Nemůže ji tu takhle nechat. Už ji nikdy neuvidí. Matka ji potrestá.
Kufr měl zabalený, popadl hůlku a s pomocí levitace kufr snesl ze schodů. Hala byla prázdná. Co se to děje? To je nějaké podezřelé. Odložil kufr pod schody a šel se rozloučit s Tarou. Byla naštěstí v kuchyni. Nikdo jiný tam nebyl.
„Ještě, že jsi tady,“ chytl ji za ruku, „pojď semnou. Uteč semnou!“
„Cože?“ dívka byla mírně v šoku. „O čem to mluvíš, Siriusi?!“
„Odcházím. Odcházím z tohohle bojiště, z tohohle vězení. Z tohohle sídla nenávisti. Mám toho po krk. Nesnáší mě tu a já nesnáším je. Proč bych se tu měl ještě déle zdržovat?!“
„A kam půjdeš?“
„Za Jamesem. Rád mě přijme. Jeho rodiče mě mají raději než ti moji. Pojď semnou, prosím…matka tě potrestá.“
„Já nemůžu. Ráda bych, ale nemůžu..má rodina.“
„Taro,“ Siriusovi se do očí draly slzy beznaděje, „prosím, pojď.. najdeš si jiné místo. Uživíš rodinu, já ti pomůžu. Nemůžeš tady zůstat…“
Pak ji náhle z ruk vypadl talíř a vytřeštěné oči znamenaly… Sirius věděl, co se děje. Instinktivně se otočil. Byl tam otec a měl v ruce matčin bič: „Tak ty sis se prý rozhodl opustit náš dům?“
„Ano,“ vzdoroval hrdě Sirius, „pusť mě otče, sám víš, že beze mě to tu bude mnohem lepší!“
„Žádný Black ještě nezostudil svou rodinu a ty nebudeš první!!“ zaburácel
„Tak to máme rozdílné názory, protože mě už nic nezastaví..ani ty!“
„Vážně, no to se ještě uvidí,“ otcův hlas zahřměl jako hrom za největší letní bouřky, „opakuji, žádný Black.. neopustíš tenhle dům. Neexistuje nic, co bych z tebe nemohl vymlátit!“ napřáhl se bičem, ale jak se tak napřahoval, podklouzla mu noha na kuchyňských kachličkách a ztratil rovnováhu. Sirius využil situace a vyběhl do haly, aby si pod schody vyzvedl svůj kufr.
„Sbohem Taro, hodně štěstí!“ sebral kufr a kdyby už neměl hotovou zkoušku přemisťování, nemohl by udělat..PRÁSK… byl fuč. V dáli ještě zaslechl ječivý hlas jeho matky, která řvala něco ve smyslu: „Už nejsi můj syn!“ Jako by ho to trápilo.
***
„Siriusi!“ plešatý muž vběhl chlapci vstříc
„Pane Pottere,“ usmál se Sirius. Už byl v bezpečí. Najednou uslyšel z hora nějaké dunivé skoky.
„Siriusi!!“ chlapec mu vběhl do náruče a pevně ho objal. „Jsem rád, že jsi dorazil.“
„Jamesi…auuu..“
„Proboha,“ odtrhl se James, „co ti zase provedla?“
„Ale to nic,“ usmál se ledabyle Sirius, jako by se vůbec nic nestalo. Ještě měl před sebou důležitou informaci. Musí nějak vysvětlit, že už se nemůže vrátit domů.
„Žádné nic, ukaž,“ James vyhrnul Siriusovi ze zad hábit, „panenko skákavá. Mamíííí…,“nevydržel to James, když viděl Siriusovy obrovské šrámy na zádech. Ihned poznal, že byly od biče.
„Ne, Jamesi, ne..nevo..“
„Copak? Ahooooj, Siriusi, ráda tě vidím,“ Jamesovu matku nenapadlo nic jiného, než Siriuse opět pevně stisknout.
„Mami, přestaň, jeho to strašně bolí,“ ukázal na Siriusovu skrčenou tvář, „podívej..“
„Nech toho, Jamesi, to je dobrý..to ne..“
„Ach můj bože, chlapče zlatá. Kdo ti to udělal? Zase ona?!“ paní Potterová se uměla občas rozčílit, ale takhle rozčílenou ji ještě Sirius neviděl. „Takhle trápit vlastního syna, je to možné? Počkej, zlatíčko..přinesu nějaký lektvar na rány. Vydrž prosím.“
„Jistě,“ obrátil se na kamaráda, „ty jsi ale drbna!“
„Drbna? Nemyslíš, že bude lepší, když ti to máma ošetří, než abys několik týdnů trpěl? Co se stalo. Budeš mi to muset vyprávět.“ James měl vlastně pravdu. Lepší spát se zdravými zády, než trpět do doby, než by se rány zahojily. Stejně by si toho časem Potterovi všimli.
Když se paní Potterová vrátila, Sirius jim pověděl, co se stalo..ale zapomněl záměrně na jeden detail – že totiž odešel z domu.
„Ty už se tam nevrátíš,“ řekla rázně Jamesova matka. „Nejraději bych tvou matku zažalovala za ubližování na zdraví.“
„Co prosím?“ Sirius si nebyl jistý, jestli slyšel správně, ale pokud ano, byl by ten nejšťastnější kluk pod sluncem.
„No už se tam nevrátíš, nikdy. Budeš bydlet s námi. Nemůžu přece dovolit, aby tě ta ženská dál trápila. Když neumí jednat se svými dětmi.. Budeš s námi. Já i Lance tě máme rádi. Jsi jako náš druhý syn.“
„Totiž, paní Potterová…. Já se vlastně už vrátit nemůžu,“ usmál s nevinně Sirius a spadl mu kámen ze srdce.
„Jak to?“
„Utekl jsem.“
„Udělal si jenom dobře.. a ode dneška žádná paní Potterová. Jsem Veronica. Vítej doma.“
Poprvé, poprvé Sirius cítil, že je opravdu doma. Někde, kde vládne láskyplné zázemí a kde ho nečeká žádný trest. Měl kolem sebe lidi, které miloval. K Jamesovým rodičům si vytvořil pouto, měl je rád, jakoby byli jeho vlastními rodiči. Byl šťastný, konečně..po dlouhé době. Jediné, co ho trápilo.. Co teď asi dělá Tara? Jestlipak ji matka příliš neublížila. Kvůli němu bude potrestaná i ona. Zavařil jí to a hrozně toho litoval. Na srdci ho to strašně tížilo, ale nejen to.. ale taky fakt, že už svou vyvolenou nikdy neuvidí. Dnes to bylo naposled, kdy mohl spatřit její andělskou tvář. Naposled ochutnal jejího báječného pstruha s citróny…
Sirius šel po chodbě, rodiče už se zase hádali. Ano ano, jedině Regulus je maminčin mazánek, mamince pomáhá… je to vlezdoprdelka! Sirius už ani nevnímal, že ho rodiče nepovažují za člena rodiny.
Žena středního věku, napůl opírající se o černou hůl zakončenou křišťálovým hadem, právě vyšla zpoza rohu. Na sobě měla temně zelenou róbu a vlasy černé jako uhlí, stejně takové, jaké zdědil Sirius. Měla je sčesané do přísně vyhlížejícího pleteného copu omotaného kolem týlu do drdolu. Ano, byla to ona. Žena, která před chvílí vůbec nehleděla na to, jestli někdo poslouchá, jak zvyšuje hlas na svého muže. Aniž by si syna vůbec všimla, prošla kolem bez mrknutí a Sirius by řekl, možná i kdejaký přihlížející člen, že záměrně, do něj žduchla, až téměř upadl na zem. Stihl se zachytit závěsu, jenž trčel z rohu poblíž okna. Žena jako by si ho teprve teď všimla: „Co tu děláš nevděčníku, neměl bys být někde venku?“
„Venku leje, máti!“
„Nebuď drzý. Baví tě tu takhle překážet ? Málem si mě srazil!“
„Šálí tě smysly, máti, srazila si ty mě!“
„Co si to řekl?“ přistoupila k němu blíž a pevně stiskla hůl, kterou držela v pravé ruce.
Sirius po holi sjel nasupeným pohledem: „Říkal jsem, že jsi žduchnula ty do mě!“
„Ty smrade jeden,“ přetáhla ho holí přes paži, kterou stačil Sirius vsunou mezi svůj obličej a matčinu hůl, „můžeš si za to sám. Už jsem říkala, že tu překážíš. Zmiz!“
„To asi brzo udělám,“ zavrčel Sirius, ale myslel to poněkud jinak, než jeho matka…`Jestli mě ještě jednou přetáhne tou holí, přísahám, že se pomstím.´
Neměl chuť se ještě dnes s matkou potkat, namířil si to rovnou do svého pokoje, kde už na něj čekala nějaká sova.
„Skvělé, to je od Jamese.“
Ahoj Siriusi,
je mi líto, jak s tebou doma zacházejí, asi to nebude o moc lepší, než loni, co? Už jsem o tom mluvil s mámou a tátou a pokud budeš chtít, můžeš na zbytek prázdnin přijet k nám. Dveře k nám jsou vždycky otevřené. Víš, že si tě naši oblíbili. Jsi jako jejich druhý syn a jako můj bratr. Dobrá teda, hlavně se opatruj a nepouštěj se moc s matkou do rozbrojů nebo ti zase udělá něco strašnýho, jako minule. Buď opatrný.
Zatím, James.
„Ach kamaráde, jak ty se máš. Máš tak skvělou a normální rodinu, zato já,“ do pokoje právě někdo vstoupil, „vypadni Regulusi, nedovolil jsem ti vstoupit!“
„Proč jseš hned nasupenej Siriusi, že by ti zase mamička napráskala?“ posmíval se bratr
„Co chceš?“
„Nic, jen jsem se přišel podívat, co bych na tebe ještě mohl prásknout!“
„Mohl jsem si myslet, že posledně jsi to byl ty. Krátura není takový žalobníček!“ rozčiloval se Sirius, jeho pohár trpělivosti už přetekl. Přistoupil k bratrovi a chytl ho za límec…
„..mamíííí, mamííí..pomoooc..“
„Ty skrčku jeden pitomej, bonzáku ubohej… však počkej, já si to s tebou vyřídím!“
„Mamííí…Sirius mi zase vyhrožuje!“ Do pokoje vpadl obrovský robustní muž. Pleeesk! Siriusovi přiletěla zprava obrovská facka, která se rozléhala po celé lícní kosti.
„Počkej táto, já ti to vysvětlím..není to tak..“
„Není co vysvětlovat, je to úplně jasné,“ další plesk zaznamenalo další ránu, tentokrát z druhé strany. Regulus se usadil v rohu a tiše se bratrovi posmíval. „Nebudeš bratra šikanovat. Ať už je konec léta a ty konečně vypadneš!“
Siriusovi se do očí nahrnuly slzy bolesti, jeho otec měl obrovskou ránu. Byl dvakrát větší a ramenatější než on sám. Proč on? Proč zrovna on se narodil první a je ze všeho vždycky obviněn? Regulus je jejich miláček, který nikdy nic nezkazí a kterého jeho starší bratr šikanuje.
„Pamatuj si, ty kluku jeden uličnická, jestli ještě jednou na bratra sáhneš, nepřej si mě. Už to nebude jen takové pohlazení,“ otec třískl s dveřmi. Sirius si promnul obě tváře. Byl pro ně velkým zklamáním, od doby, kdy ho Moudrý klobouk poslal do Nebelvíru, se z něj stala černá ovce rodiny. Všichni předpokládali, že se dostane do Zmijozelu jako téměř všichni z jeho rodiny. Ale on odjakživa měl jiné názory, než rodiče, i když mu celý život vštepovali názory, že mudlovští šmejdi jsou jen obtížný hmyz. Ale... když byl ještě malý a téměř neměl rozum, rodiče ho samou láskou snědli. Kupovali mu hračky, věnovali se mu a nikdy na něj nestáhli ruku. Ale tehdy, když mu bylo jedenáct a nastoupil do Bradavic, se vše změnilo. Začal teror. Věděl, že ho klobouk nepošle do Zmijozelu, protože nesdílel názor rodičů, že nečistokrevní kouzelníci jsou havěť a mudlové jsou ostudou národa. Bral lidi takové, jací byli, a proto jediná osoba, které si v tomto domě vážil byla Tera. Jejich pomocnice z kuchyně.
„Ty jsi ještě tady, práskači ? Zmiz, vypadni..nechci tě vidět,“ Sirius se držel za tváře, a když si všiml smějící se tváře jeho bratra, málem chytil další amok. Nedokázal pochopit, jak si tak blízké osoby mohou být přesto tak vzdálené.
Bratr na něj ještě vyplázl jazyk a v tu ránu byl tatam. Byl spokojený, protože jeho dávka adrenalinu dnes byla vyčerpaná. To už bylo podruhé během dvou dnů, kdy kvůli němu jeho starší bratr dostal výprask. Byl to rozmazlený fracek a Sirius ho nenáviděl. Nechápal, jak mohl být tak odlišný, než jeho rodina. Rychle zamknul dveře, pro případ, že by se jeho bratr vrátil. Ještě neměl vlastní hůlku, a tak nemohl kouzlit, což Siriusovi odjakživa záviděl. Možná proto mu dělal všechny ty naschvály. Byl straší a zkušenější, chodil do Bradavic, kde mohl čarovat, po čemž touží každé dítě z kouzelnické rodiny a měl vlastní hůlku a jelikož už byl zletilým kouzelníkem, mohl používat kouzla i doma, „Alohomora!“
Zničený se svalil na svou postel u okna. Venku pomalu přestávalo pršet a i když chtěl odtud mermomocí vypadnout, neměl síly na to se zvednout a někam prostě jít, bez jakéhokoliv cíle. Neměl tu kamarády, protože se nemohl s nikým z ulice kamarádit. Byli to obyčejní mudlové a Sirius měl odjakživa zakázáno s nimi prohodit jen slovo. Když mu bylo dvanáct, jeden kluk ze sousedství se ho ptal, kolik je hodin. Bohužel to viděla jeho matka a nechala ho pak doma spráskat bičem. To bylo vlastně poprvé, kdy na něj užila tvrdší metody týrání.
Neměl kam jít, jediní kamarádi, které měl, byli James, Remus a Petr, a ti byli teď na kilometry vzdálení. Proč už se vlastně dávno nesebral a neodešel za Jamesem? Všichni si to tak přejí, bylo by to lepší. Otec i matka po tom touží a vůbec se tím netají a on sám by byl také mnohem raději ve společnosti svého nejlepšího přítele a jeho rodičů, kteří pro něj znamenali více než jeho vlastní. Tak proč už se prostě dávno nesebral a neodešel? Než si však stihnul odpovědět, byla tma. Samým trápením zavřel oči a probudil se až k večeři.
Jednou z povinností bylo, že každý den v sedm večer se musela celá rodina sejít u stolu k večeři. Ať už mezi nimi panovala nenávistná atmosféra a nejraději by se vůbec celý den neviděli, matka na tom trvala, je to přece zachování rodinných tradic.
Sešel dolů po schodech. Byla tam ona, jediná osoba, kterou rád v tomto domě vídal. Tara. Tara byla dívka o několik let starší než Sirius. Byla moc hezká, ale hlavně byla moc hodná a měla Siriuse ráda. Každým dnem si říkal, proč to děvče pracuje zrovna tady. Ale bylo mu jasné, že je z nižší společenské vrstvy a neměla peníze na dokončení školy, a tak hned po Bradavicích nastoupila u nich doma, aby mohla pro svou rodinu vydělat nějaké peníze navíc. Tařina rodina byla sice chudá, ale byla milující, což ji Sirius záviděl. Moc rád si s ní povídal, ale matka to neviděla ráda, a tak ji vždycky zval někam do ústraní, do zákoutí, aby aspoň jedenkrát za den mohl spatřit vlídnou tvář a slyšet ten nebeský hlas. Když už vždycky Sirius odjížděl do školy, jediné, čeho litoval, bylo, že opouští právě ji a nechává ji tu na pospas matčiným vrtochům.
Tara na něj mrkla. Zrovna nesla tác k jídelnímu stolu: „Měl bys rychle běžet,“ šeptla, „tvoji rodiče už dávno sedí u stolu.“
„A jéje, to bude zase výprask,“ polknul Sirius.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ začal Sirius, i když věděl, že to stejně bude k ničemu, „usnul jsem.“
„Ty mi nikdy nemůžeš udělat nic k vůli, viď Siriusi?“ její hlas zněl hodně zahořkle. „Raději se posaď, nechci se před jídlem rozčilovat, ty jeden.. jeden..“
„Nezdržuj se s ním Honorie, víš, jaký je, nemá cenu to teď rozebírat..“
„Ono to nemělo cenu nikdy. Je to zkáza naší rodiny!“
„Hm, takže teď už na mě budeš dokonce i házet to, že vy dva se pořád hádáte, ne? Kvůli mně se nakonec rodina rozpadne, ne?“ tahle věta mu byla osudovou, tehdy ještě nevěděl, jak moc je k pravdě blízko.
„Mlč, kluku, aspoň u večeře by si konečně mohl držet jazyk za zuby!“
„Ty jsi s tím začala, máti!“
„MLČ!“
Sirius sklonil hlavu k talíři, tak, aby na něj nebylo vidět a tiše se hihňal. Měl tu výhodu, že si nechal narůst vlasy po ramena a nebylo mu vidět do tváře. Vlastně ani nevěděl, jestli si je nechal narůst na truc matky, protože ji hrozně ty dlouhé vlasy pobuřovaly, nebo jestli mu to tak vyhovuje. Každopádně by si je asi ostříhat nenechal, byl s tím spokojený. Říkávali mu, že vypadá jako trhan z nějaké mudlovské vesnice nebo jako azkabanský trestanec po třinácti letech vězení.
Tara přinesla druhý chod. Měli růžičkovou kapustu a uzené maso. Nejspíš proto, že tohle jídlo Sirius tak hrozně nenáviděl. Od chvíle, kdy přijel na prázdniny domů, nechávala jeho matka záměrně dělat jídla, která nemá rád. Když Tara přistoupila k němu, nandávajíc mu kapusty, ohrnul nos a ona mu nenápadně šeptla do ucha: „V kuchyni jsem ti uvařila něco lepšího!“
„Jsi anděl,“ sklonil se nenápadně k ní. Když všem nandala, odešla do ústraní. Vypadalo to, že Siriusův bratr taky zrovna neskáče nadšením. Věděl, že tohle je matčin boj. Záměrně čekala, jestli Sirius načne jídlo. Nechtěl tuhle bitvu prohrát a taky, že neprohraje. Regulusovy úšklebky nad jídlem mu dávaly sílu. Aspoň není jediný, kdo u stolu trpí jako on. Vzal příbor a dal se do jídla. Jeho matka průběžně kontrolovala, zda její starší syn vážně večeří a když odevzdal prázdný talíř, překvapeně a zároveň nakvašeně ho sjela pohledem. `Já se jen tak nedám, máti!´
Rodinná tradice byla rozpuštěna. Regulus si odběhl do svého pokoje s něčím hrát. Otec si vzal Denního věštce a šel si sednout do obývacího pokoje na pohodlné kanape. Matka sklízela ze stolu. Sirius využil situace, že si ho nikdo nevšímá, a tak se rychle tiše vkradl do kuchyně, kde už na něj čekala Tara s jeho oblíbeným pokrmem, který uměla tak dobře udělat jenom ona. Smaženého pstruha na citrónech s vařenými brambory. Mohl se po tomhle jídle utlouci. Tak obyčejné, tak mudlovské a tak dobré.
„Bylo to vynikající, konečně jsem spláchl tu hnusnou kapustu, jsi vážně anděl, Taro, jsi moje všechno,“ odložil příbor na talíř, který byl dočista, dalo by se říct, vylízaný.
„Ale nepovídej,“ usmála se na něj Tara. Uměla se tak hezky smát. V tomhle domě nebylo zvykem vidět někoho se smát. Naposled viděl Sirius svou matku se smát, když mu bylo devět let, teda, smát se od srdce a s citem. Smích, kterým nyní Siriuse obdařovala, byl falešný, posměšný, škodolibý, zlý a ubližující. Ale je pravda, že smích, který každý den mohl na někom vidět, patřil jeho mladšímu bratrovi. Denně vyváděl nějaké lumpárny a denně ztrpčoval Siriusovi život, a pak měl z toho obrovskou radost. Radost z cizího neštěstí.
„Vážně Taro, jsi jediná, koho mám v tomto domě opravdu rád,“ neřekl však to, co cítil už nějakou dobu. Ano, měl ji rád, ale tak nějak víc. Byla pro něj víla, která ho zachraňuje, osoba, na kterou se může jako na jedinou spolehnout. Byla mu vším. Platonicky ji miloval, ale nechtěl, aby se to někdy dozvěděla. Neměla ani tušení, jak to doopravdy je a neměl v plánu to všechno překazit. Jejich překrásné přátelství by tím zkazil a navíc, dívka v jejím věku přece nekouká po mladších. Hledá si už pomalu muže na celý život a on jím rozhodně nebyl.
Jindy sebevědomý kluk, který mohl mít každou holku ve škole, na kterou si vzpomněl, byl ve skutečnosti tak uzavřený a skrýval vše, co se v něm děje. Jindy atraktivní, sebevědomý a vtipný kluk si teď připadal jako ta největší nula. Když viděl, jaká osobnost tu proti němu stojí. Komu čelí. Nebyl tak statečný, aby pro svou lásku bojoval a taky si vůbec nevěřil. Ne, nechá to tak, jak to je. Stejně zase odjede, nemůže jí to říct.
„SIRIUSI BLACKU!“
Sirius byl v obrovském průšvihu, jeho matka právě vstoupila do kuchyně. Sklenice, kterou ještě před chvíli držela v levé dlani, nyní ležela na zemi roztříštěna na tisíc kousků. Matka byla v nejvyšší fázi zuřivosti. Tohle Sirius znal. `Nebude na mě šahat, jestli na mě šáhne.. ´
„Řekla jsem ti snad tisíckrát, že se nemáš vybavovat s touhle.. je to služka a ty jsi víc. Jsi pán tohoto domu. Jsi Black! Nemáš tu co dělat… tohle ti přijde draho. Neposlechl si můj příkaz, mladý muži..“ Sirius raději ani nic neříkal, z tohohle by se nevykroutil. Bylo nad slunce jasné, že byl v kuchyni s Tarou. Proč jinak by tu chodil. Byl vážně v průšvihu.
„Au,..sakra..au..,“ Sirius nemohl nic dělat. Jedna rána následovala druhou, bič hbitě práskal o Siriusova záda.
„To bylo naposled, je ti to jasné..tu máš,“ práskla znovu, „naposled. Už tě tam nikdy nechci vidět, rozumíš?!“
Najednou se Sirius zvedl a sebral veškerou svou odvahu: „Taky neuvidíš, ty jedna zlá čarodějnice. Už mě nikdy neuvidíš. Nenávidím tě, nenávidím tohle místo, tenhle dům, lidi v něm. Nenávidím všechno, co je spojeno s rodinou Blackových..nenávidím svoje příjmení, nenávidím!!!“ sebral rychle nohy na ramena, než se stačí matka vzpamatovat a švihnout mu další ránu. Vyběhl do svého pokoje, zamknul dveře. Čekal, že teď matka jako tajfun vběhne do jeho pokoje, ale nic se nestalo. Rychle vytáhl kufr.. sbalil si všechny své věci. Oblečení, učebnice, pomůcky, své tajné úspory, hůlku, dopisy od přátel.
„Kde je, sakra..tak kde je…aa..tady,“ nemohl ho tu zapomenout. Ten čtyřlístek mu darovala Tara, aby mu přinesl štěstí a klid v duši. Proboha..Tara. Nemůže ji tu takhle nechat. Už ji nikdy neuvidí. Matka ji potrestá.
Kufr měl zabalený, popadl hůlku a s pomocí levitace kufr snesl ze schodů. Hala byla prázdná. Co se to děje? To je nějaké podezřelé. Odložil kufr pod schody a šel se rozloučit s Tarou. Byla naštěstí v kuchyni. Nikdo jiný tam nebyl.
„Ještě, že jsi tady,“ chytl ji za ruku, „pojď semnou. Uteč semnou!“
„Cože?“ dívka byla mírně v šoku. „O čem to mluvíš, Siriusi?!“
„Odcházím. Odcházím z tohohle bojiště, z tohohle vězení. Z tohohle sídla nenávisti. Mám toho po krk. Nesnáší mě tu a já nesnáším je. Proč bych se tu měl ještě déle zdržovat?!“
„A kam půjdeš?“
„Za Jamesem. Rád mě přijme. Jeho rodiče mě mají raději než ti moji. Pojď semnou, prosím…matka tě potrestá.“
„Já nemůžu. Ráda bych, ale nemůžu..má rodina.“
„Taro,“ Siriusovi se do očí draly slzy beznaděje, „prosím, pojď.. najdeš si jiné místo. Uživíš rodinu, já ti pomůžu. Nemůžeš tady zůstat…“
Pak ji náhle z ruk vypadl talíř a vytřeštěné oči znamenaly… Sirius věděl, co se děje. Instinktivně se otočil. Byl tam otec a měl v ruce matčin bič: „Tak ty sis se prý rozhodl opustit náš dům?“
„Ano,“ vzdoroval hrdě Sirius, „pusť mě otče, sám víš, že beze mě to tu bude mnohem lepší!“
„Žádný Black ještě nezostudil svou rodinu a ty nebudeš první!!“ zaburácel
„Tak to máme rozdílné názory, protože mě už nic nezastaví..ani ty!“
„Vážně, no to se ještě uvidí,“ otcův hlas zahřměl jako hrom za největší letní bouřky, „opakuji, žádný Black.. neopustíš tenhle dům. Neexistuje nic, co bych z tebe nemohl vymlátit!“ napřáhl se bičem, ale jak se tak napřahoval, podklouzla mu noha na kuchyňských kachličkách a ztratil rovnováhu. Sirius využil situace a vyběhl do haly, aby si pod schody vyzvedl svůj kufr.
„Sbohem Taro, hodně štěstí!“ sebral kufr a kdyby už neměl hotovou zkoušku přemisťování, nemohl by udělat..PRÁSK… byl fuč. V dáli ještě zaslechl ječivý hlas jeho matky, která řvala něco ve smyslu: „Už nejsi můj syn!“ Jako by ho to trápilo.
***
„Siriusi!“ plešatý muž vběhl chlapci vstříc
„Pane Pottere,“ usmál se Sirius. Už byl v bezpečí. Najednou uslyšel z hora nějaké dunivé skoky.
„Siriusi!!“ chlapec mu vběhl do náruče a pevně ho objal. „Jsem rád, že jsi dorazil.“
„Jamesi…auuu..“
„Proboha,“ odtrhl se James, „co ti zase provedla?“
„Ale to nic,“ usmál se ledabyle Sirius, jako by se vůbec nic nestalo. Ještě měl před sebou důležitou informaci. Musí nějak vysvětlit, že už se nemůže vrátit domů.
„Žádné nic, ukaž,“ James vyhrnul Siriusovi ze zad hábit, „panenko skákavá. Mamíííí…,“nevydržel to James, když viděl Siriusovy obrovské šrámy na zádech. Ihned poznal, že byly od biče.
„Ne, Jamesi, ne..nevo..“
„Copak? Ahooooj, Siriusi, ráda tě vidím,“ Jamesovu matku nenapadlo nic jiného, než Siriuse opět pevně stisknout.
„Mami, přestaň, jeho to strašně bolí,“ ukázal na Siriusovu skrčenou tvář, „podívej..“
„Nech toho, Jamesi, to je dobrý..to ne..“
„Ach můj bože, chlapče zlatá. Kdo ti to udělal? Zase ona?!“ paní Potterová se uměla občas rozčílit, ale takhle rozčílenou ji ještě Sirius neviděl. „Takhle trápit vlastního syna, je to možné? Počkej, zlatíčko..přinesu nějaký lektvar na rány. Vydrž prosím.“
„Jistě,“ obrátil se na kamaráda, „ty jsi ale drbna!“
„Drbna? Nemyslíš, že bude lepší, když ti to máma ošetří, než abys několik týdnů trpěl? Co se stalo. Budeš mi to muset vyprávět.“ James měl vlastně pravdu. Lepší spát se zdravými zády, než trpět do doby, než by se rány zahojily. Stejně by si toho časem Potterovi všimli.
Když se paní Potterová vrátila, Sirius jim pověděl, co se stalo..ale zapomněl záměrně na jeden detail – že totiž odešel z domu.
„Ty už se tam nevrátíš,“ řekla rázně Jamesova matka. „Nejraději bych tvou matku zažalovala za ubližování na zdraví.“
„Co prosím?“ Sirius si nebyl jistý, jestli slyšel správně, ale pokud ano, byl by ten nejšťastnější kluk pod sluncem.
„No už se tam nevrátíš, nikdy. Budeš bydlet s námi. Nemůžu přece dovolit, aby tě ta ženská dál trápila. Když neumí jednat se svými dětmi.. Budeš s námi. Já i Lance tě máme rádi. Jsi jako náš druhý syn.“
„Totiž, paní Potterová…. Já se vlastně už vrátit nemůžu,“ usmál s nevinně Sirius a spadl mu kámen ze srdce.
„Jak to?“
„Utekl jsem.“
„Udělal si jenom dobře.. a ode dneška žádná paní Potterová. Jsem Veronica. Vítej doma.“
Poprvé, poprvé Sirius cítil, že je opravdu doma. Někde, kde vládne láskyplné zázemí a kde ho nečeká žádný trest. Měl kolem sebe lidi, které miloval. K Jamesovým rodičům si vytvořil pouto, měl je rád, jakoby byli jeho vlastními rodiči. Byl šťastný, konečně..po dlouhé době. Jediné, co ho trápilo.. Co teď asi dělá Tara? Jestlipak ji matka příliš neublížila. Kvůli němu bude potrestaná i ona. Zavařil jí to a hrozně toho litoval. Na srdci ho to strašně tížilo, ale nejen to.. ale taky fakt, že už svou vyvolenou nikdy neuvidí. Dnes to bylo naposled, kdy mohl spatřit její andělskou tvář. Naposled ochutnal jejího báječného pstruha s citróny…
Komentáře
Přehled komentářů
Vážený pane Zabákusi našel sem to ne stránkách blanch
Odpověď
(Mirek Potter, 8. 2. 2008 18:56)Vážený pane Pottere našel jsem to na stránkách Blanch
Sirius Black
(Harry Potter, 6. 2. 2008 18:30)
Je to hezke kde jsi to sehnal nebo jsi to snad napsal?
vítkus zabákus
(Mirek potter, 20. 3. 2008 12:38)