Existují Draci?
Existují draci?
Prostinká otázka - a kolik záhad se za ní skrývá… což někdo může uvažovat o reálnosti něčeho tak bytostně fantastického, jako jsou draci? Není to absurdní nápad? Naproti tomu celá minulá tisíciletí lidé v reálnost draků věřili a nepochybovali o ní. Jen na krátký okamžik, kdy vznikala moderní věda, bylo všem zřejmé, že drak není a být nemůže. Jenže hned vzápětí se objevili první létající pterosauři… a od té doby se vynořují nové a nové pochybnosti. Odpovědí na to, zda draci existují, také může být, že nejprve draci existovali, potom krátce neexistovali, a nyní existují stále více...
Krátké vítězství rozumu
Proti všemu očekávání první drakologický výlet nezačneme od počátku,
ale právě od toho kritického okamžiku, kdy draci na chvíli z lidské
mysli zmizeli. Dostaneme se tím totiž na skutečný počátek celého
problému....
Doba renesanční a barokní věřila knihám a velkým učencům. V oboru
zoologie a geografie to byly takové autority, jako třeba nesmírně
rozšířená Cosmographia Sebastiana Munstera z roku 1541, ve které se
mimo jiné dočteme: "Drak bazilišek žije v Africké krajině Cyrene s
mnohými lvy a poloosly. Má tak silný jed, že dokáže otrávit dokonce i
hady! Otravuje i půdu pod sebou a hubí stromy a byliny. Je to zkrátka
nejjedovatější tvor na zemi, který už zahubil celá města a národy. Jiná
zvířata usmrcují dotykem nebo uštknutím, ale bazilišek jen svojí
přítomností!"
Ani slavný Konrad Gesner, autor pětidílné Historie živočišstva
(1551-8), ani Ulysses Aldrovandi (1527-1605), autor nejen Historie
všech živočichů, ale i Historie oblud (a tím vlastně jeden ze
zakladatelů drakovědy), o dracích nepochybovali, a přinášejí ve svých
spisech řadu obrázků těchto nestvůr.
Ovšem v 18. století, kdy Carl von Linné vytvořil svoji Soustavu
přírody (1735), draci náhle zmizeli. Byla to součást širšího proudu;
rozum v té době pomalu vítězil nad vším ostatním, a velmi striktně se
odděloval od mýtů, pohádek a vší fantasie. Ano, nikdo nepochyboval, že
pohádky a mýty jsou plné draků; že draky znaly snad všechny kultury
předchozí, od antiky přes středověk, od nejzápadnějších výběžků Evropy
až po Čínu a Japonsko; ale to vše pojednou přestalo patřit do světa
vědecky prokázaného a rozumem ověřitelného. Rozum zvítězil nade vším;
místy snad i nad sebou samým; létají ptáci; vzácně létají savci a ryby,
ale plazi nikoli! A tím méně mohou existovat nějaká dravá monstra,
která jsou nebezpečná lidem...
Pterodaktyl - první skutečná stopa
Věda
a rozum potřebovaly tisk, a potřeba tisku si vyžádala těžbu zvláštních
litografických vápencových desek. Ty se nacházely zejména v Bavorském
Solnhofenu od počátku 18. století. A kromě toho, že byly
nenahraditelnou surovinou, staly se neméně proslulé tím, že uchovaly
výtečné obrazy zkamenělých živočichů - a to i takových, jejichž jemné
kosti a struktury neměly jinak na uchování nejmenší naději. Pro nás je
zásadní nález z roku 1784, kdy se objevil před tehdejším správcem muzea
v Mannheimu dosud neznámý pravěký tvor, který sice nebyl větší, než
holub, ale podle řady znaků létal a pták to při tom nebyl. Rozpoutal se
krátký spor, který rozhodla tehdejší největší autorita v oboru - slavný
baron Cuvier. Poznamenal si stručně - "plaz, přizpůsobený k létání -
létající plaz, reptil volant."
Pouhých padesát let po svém vzniku teorie o tom, že plazi
nelétají, padla. Plazi létat mohou a také létali. A nejenom to -
postupně se ukázalo, že jich existuje mnohem víc; a někteří byli daleko
větší, než pterodaktyl; byli docela gigantičtí... takového pteranodona,
známého z amerického Kansasu, který měl rozpětí křídel asi osm metrů,
by zřejmě nikdo neváhal označit slovem "drak". Povšimněme si stručně,
co nám prehistorický - zejména druhohorní - bestiář nabízí; budeme se k
těmto tvorům ještě vícekrát vracet.
Dimorphodon macronix je
nejstarší známou variantou létavých ještěrů - jeho stáří se udává asi
180-170 milionů roků, tedy trias. Byl nalezen v anglickém Lyme Regis, a
žil pravděpodobně na pobřeží. Co činí dimorphodona fascinujícím a
nepřehlédnutelným, je ohromná lebka, zdánlivě neúměrná k velikosti
těla, která je plná ostrých zubů. I když zřejmě nepřesahoval v rozpětí
křídel 170 centimetrů, byl to zřejmě dost nebezpečný dravec. Podobným
tvorem je Dorygnathus (Německo) nebo Eudimorphodon (Itálie).
Podobný tvor přežil zřejmě až do křídy (100 milionů let), kdy se
vyskytuje v Číně (Dsungaripterus wei), kdy dosahoval v rozpětí křídel
již přes tři metry.
Rhamphorynchus zahrnuje celou řadu druhů, vesměs z období před 150
miliony lety (tedy z počátku jury), jejichž velikost bývá značně menší
(většinou okolo půl metru rozpětí). Ramphorynchové jsou opět draví,
mají ještě delší ocas, než dimorphodoni, a na jeho konci bývá výrazné
rozšíření (které zřejmě sloužilo jako směrovka).
Pterodaktylové byli většinou ještě menší, žili v období mezi
100-65 miliony lety, mívali dlouhé lebky a ne vždy byli draví - někteří
zřejmě lovili vodní plankton, podobně jako pták nůžkozob. Ocasy měly
krátké, nebo vůbec žádné.
Pteranodon ingens z období mladší křídy se zřejmě dožil zániku
dinosaurů (65 milionů let), patří mezi obří formy a je blíže
pterodaktylům (velmi dlouhá lebka a žádný ocas). Pteranodon sice neměl
zuby, ale jeho tvrdý zobák zřejmě sloužil k lovu ryb (a to zřejmě i
dost velikých).
Quetzalcoatlus je opět tvor z období křídy, vzhledem je to naopak
ramphorynchus (velmi dlouhý ocas), a jeho rozměry jsou rekordní -
hovoří se o 14-16 metrech rozpětí. Jeho zbytky byly nalezeny ve Střední
Americe, ale také na Blízkém východě v Jordánsku.
Všeobecně lze tvrdit, že rozšíření všech pterosaurů bylo asi dost
značné; jejich stopy nacházíme - kromě popsaných míst - také v Rusku,
Japonsku, Brazílii i Africe; to v rozpětí nejméně sto milionů let. A k
tomu zbývá dodat, že se právě létající ještěři - díky poměrné
subtilnosti kostí - dochovávají obzvláště špatně, takže toho, co
nalezeno nebylo, je zřejmě mnohem víc...
Evoluce druhů a ptáci
Teprve
Darwinovou teorií dostaly všechny dosavadní nálezy smysl; jakmile se
ukázalo, že se druhy vyvíjejí jeden z druhého přizpůsobením, a že celý
proces trvá miliony let, mohly skončit dohady o tom, jak to bylo s
potopou a se stvořením.
Dobrá; tohle všechno jsou věci všeobecně známé. Jak se to však
týká draků?
Darwinova teorie je všeobecná; a jen málo drakologických badatelů
tehdejší (i dnešní) doby si toto uvědomuje. Drak, pokud existoval, nebo
pokud dokonce existuje, se vyvinul, podobně jako člověk nebo cokoli
jiného na Zemi; a proto jsou tvorové drakům podobní pro hledání draků
základem, jako primáti pro člověka. Právě tím, že se podařilo objevit
vyhynulé druhy, dostalo zkoumání draků úplně jinou dimenzi; drak už
není tak úplně fantastický, protože něco dost podobného na Zemi zcela
jistě existovalo...
Pterosauři však nejsou jedinou možností, kde hledat předky draků.
Bylo to právě v tomtéž Solnhofenu, ale asi o sto let později (1860),
když se zde objevil další epochální objev; Archeopteryx litographica.
Zvíře opět není příliš veliké (asi opět jako holub), a na první pohled
nemůže mít s drakem vůbec nic společného. Je to všeobecně uznávaný
prapředek ptáků, s úžasným stářím asi 140 milionů let, daleko dřív, než
se na zemi objevilo cokoli jen vzdáleně podobného (všichni slavní
pštrosovití obři, jako třeba Aepyornis nebo Phorusrhacos jsou daleko
mladší, většinou dokonce třetihorní). Archeopteryx pochází z dob, kdy
se existence ptáků původně vůbec nepředpokládala; má celou řadu znaků
normálního plaza (zuby, dlouhý plazí ocas), ale také má křídla a peří,
a zřejmě létal.
Jak vlastně vznikli ptáci, to je otázka, která je velmi
diskutovaná v době nedávné, kdy dochází k dalším objevům. Všeobecně se
předpokládá, že základem ptáků jsou pštrosům podobní theropodní draví
dinosauři (díky Jurskému parku je dnes zřejmě zdaleka nejslavnější z
nich velociraptor). Jak přesně došlo k tomu, že podobné zvíře obrostlo
peřím a vzneslo se do vzduchu, je předmětem složitých spekulací. Není
vyloučeno, že těchto pokusů bylo více, že vznikla celá řada zaniklých
vývojových větví, o kterých dnes už nic nevíme. Za povšimnutí stojí
například zcela nově objevený Microraptor gui, nalezený v letech 2001
až 2002 čínskými paleontology. Nález měl opeřeny přední i zadní
končetiny, i dlouhý ocas. Proto se předpokládá létání tohoto
"čtyřkřídlého" tvora plachtěním na způsob veverek. Odlišností od dříve
popsaných druhů je nápadné zesílení úponů dvouhlavého ramenního svalu
(zvýšená námaha při létání). Celé zvíře je dlouhé asi 70 centimetrů.
Vzhledem k tomuto nálezu (který se stářím blíží spíše Archeopteryxovi,
než těm novějším ptákům) se lze nadít v této oblasti ještě řady velkých
překvapení...
Pokud někoho zarazí možná velmi blízká příbuznost draka s ptáky,
pak je třeba si uvědomit, že rozdíl mezi popsaným druhem dinosaurů a
ptáky vůbec není příliš jasný... a pohled na Archeopteryxe a
Microraptora přesvědčí, že zástupci této skupiny mohli nabývat těch
nejpřekvapivějších podob...
Jak to mohli draci přežít tak dlouho?
Logická námitka je, že mezi pterosaury nebo prvními ptáky na straně
jedné a prvními lidskými mýty leží ohromná propast času, 65 milionů
let, po kterých žádné doklady nemáme. Co se dělo s hypotetickými předky
draků - či přímo s draky - v tomto období? Tuto námitku za stavu dnešní
drakologie úplně seriózně vědecky vyvrátit nelze - konečný důkaz prostě
chybí Máme jen určité nadějné náznaky.
Především již bylo řečeno, že i nálezy pro dobu, kdy létaví ještěři
jasně doloženi jsou (180-65 milionů let) jsou pozoruhodně chudé a
neúplné; je to dost velké štěstí, pokud se dochovalo vůbec něco.
Možnost, že jsme řadu důležitých nálezů dosud nenašli, je značná.
Dále máme řadu slavných případů, kdy se objevil tvor, "živá fosílie", o
kterém se bezpečně předpokládalo, že vyhynul. Asi nejslavnější případ
je ryba Latimérie podivná, žijící u Komorských ostrovů, která je
vlastně vývojově daleko starší, než cokoli, o čem byla zatím řeč (přes
200 milionů let). Do značné míry totéž platí o všech žralocích nebo
krokodýlech.
Neméně fascinující je historie obřích pštrosů, kteří se v mýtech
vyskytují jako "nohové". Rod Aepyornis (vysoký tři metry) vyhynul na
Madagaskaru teprve před 200 lety, a rod Dinornis (zvaný moa), žijící na
Novém Zélandě, v téže době (a je ještě větší). Takže se vůbec nejedná o
mýtus, ale ptáka mohl potkat lecjaký renesanční i barokní námořník, a
dokonce i první přírodovědci....
Konečně jsme vynechali neméně zajímavou možnost, že se nějaké podobné
zvíře prostě reálně vyskytuje, jak tvrdí někteří odvážní badatelé. Ale
to si zatím necháme na jindy...